Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1110/11 #1Usnesení ÚS ze dne 18.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1110.11.1
Datum podání14.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 239 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1110/11 ze dne 18. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky KVATRO Chrudim s.r.o., IČ 64824683, se sídlem v Pardubicích, Na Okrouhlíku 577, zastoupené JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2011, čj. 11 Cmo 243/2007-1178, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení vrchního soudu, jímž byl ve výrocích I. a II. zrušen rozsudek soudu I. stupně a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Dotazem u Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označené usnesení napadla stěžovatelka rovněž dovoláním, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Kopii tohoto dovolání (prakticky shodného obsahu jako ústavní stížnost) si Ústavní soud rovněž vyžádal.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V praxi se v civilním řízení soudním jedná zjevně především o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. je však nutno toto pravidlo nepochybně vztáhnout i na dovolání, jejichž přípustnost se řídí § 239 o. s. ř., neboť nyní je rovněž předpokladem jejich přípustnosti závěr dovolacího soudu o zásadním právním významu dovolání.

Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy již není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné proto, že jím nebyla nastolena otázka zásadního právního významu, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V souzené věci to znamená, že i kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, lhůta pro podání ústavní stížnosti proti v záhlaví označenému usnesení vrchního soudu se bude počítat nikoliv od doručení tohoto rozhodnutí vrchního soudu, ale až od doručení případného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatelka tedy nebude zbavena ochrany poskytované Ústavním soudem. Praxe souběžného podávání dovolání a ústavní stížnosti vychází zjevně z předchozího právního stavu; novelou § 72 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 83/2004 Sb., však byly potíže s počítáním lhůty pro podání ústavní stížnosti tam, kde přípustnost dovolání závisela na úvaze Nejvyššího soudu o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, odstraněny. Za současného právního stavu lze tedy uzavřít, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. května 2011

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru