Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1108/11 #3Nález ÚS ze dne 27.05.2014K nerespektování závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu (zkoumání podmínky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele v restitučních sporech)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavníh... více
Věcný rejstříkDokazování
interpretace
nemovitost
odnětí/vydání věci
Byt
komunistický režim
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 106/73 SbNU 705
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1108.11.3
Datum vyhlášení11.06.2014
Datum podání14.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13, § 31a

87/1991 Sb., § 4 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nerespektováním kasačního nálezu, kterým Ústavní soud obecné soudy zaváže k určité interpretaci právního předpisu, porušují obecné soudy čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 27. 5. 2014 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh Jarmily Jůzové rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010 č. j. 25 Co 406/2009-385, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 2. 2009 č. j. 5 C 493/2008-304 (ve znění opravného usnesení z 9. 6. 2009 č. j. 5 C 493/2008-346), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 5. 1. 2011 č. j. 28 Cdo 4413/2010-425 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Manžel stěžovatelky se coby osoba oprávněná podle zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhal žalobou nahrazení projevu vůle právních předchůdců vedlejších účastníků v dohodě o vydání nemovitostí, které v důsledku odsouzení stěžovatelky a jejího manžela pro trestný čin opuštění republiky propadly státu, a které byly poté prodány vedlejší účastnici a jejímu manželovi. Obecné soudy žalobu zamítly, když dospěly k závěru, že vedlejší účastníci při koupi nemovitostí nebyli protiprávně zvýhodněni tím, že by výběr z uchazečů o koupi nebyl proveden v souladu se směrnicí Ministerstva financí ČSSR z roku 1964, a tudíž nejsou ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích osobami povinnými k vydání předmětných nemovitostí. Nálezem ze dne 16. 12. 2003 sp. zn. II. ÚS 583/01 Ústavní soud rozsudky soudů prvního a druhého stupně zrušil. Poté opět obecné soudy žalobu zamítly. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že obecné soudy otázku tzv. protiprávního zvýhodnění rozhodovaly v rozporu s právním názorem Ústavního soudu, jak jej vyjádřil ve svém výše uvedeném nálezu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

V dané věci Ústavní soud již jednou rozhodoval, a to nálezem ze dne 16. 12. 2003 sp. zn. II. ÚS 583/01, ve kterém uvedl, že obecné soudy interpretovaly směrnici Ministerstva financí z r. 1964 tak, že nebrání tomu, aby byl kupec nemovitosti zvýhodněn z důvodu tehdejší politické angažovanosti. Ústavní soud konstatoval, že tato směrnice však byla součástí celého systému tehdy platného práva, na jehož vrcholu stála Ústava ČSSR z r. 1960 a je nutno ji interpretovat ve světle ústavně garantované rovnosti mezi občany. Státní organizace spravující rodinný domek interpretovaly citovanou směrnici ovšem zjevně s přihlédnutím k čl. 4 Ústavy z r. 1960, podle něhož Komunistická strana Československa byla prohlášena za vedoucí sílu ve společnosti i ve státě. Obecné soudy svou interpretací a následnou aplikací Směrnice uznaly tento postup konkludentně jako postup, který není „protiprávní“.

Ústavní soud se neztotožnil v uvedeném nálezu s obecnými soudy v tom, že vedlejší účastníci nenabyli nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani nebyli při koupi nemovitosti protiprávně zvýhodněni, neboť byť byli upřednostněni z důvodu své politické angažovanosti, jejich bytové potřeby byly ze všech v úvahu připadajících žadatelů „objektivně nejvýraznější"´“, navíc byla uspokojena nejen bytová potřeba vedlejších účastníků.

Jakkoliv byla v té době bytová situace rodiny vedlejších účastníků jistě složitá, bylo za tehdejší politické situace obvyklé, že kromě bytových potřeb bylo přihlíženo ke stranické příslušnosti žadatelů a jejich společenské angažovanosti. Ústavní soud konstatoval a konstatuje, že takovému odlišnému přístupu k občanům při požívání jejich práv, který dovodil i v dané věci, nemůže poskytnout ochranu, neboť angažovanost ve prospěch totalitní komunistické strany nesměřovala a nesměřuje k prosazování demokratických hodnot. Ústavní soud se neztotožňuje se závěrem obecných soudů vyjádřeným v jejich napadených rozhodnutích, že při rozhodování příslušných orgánů byly posuzovány bytové potřeby vedlejších účastníků jako zásadní, a že i z objektivního hlediska a tehdejšího i současného pohledu to byli vedlejší účastníci, kdo měli ze žadatelů nejnaléhavější bytové potřeby, a nebyli tedy "nemístně preferováni". Ústavní soud má za to, že tyto závěry neodpovídají skutkovým zjištěním ani listinným důkazům ve spise založeným.

Obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích úzce soustředily na otázku bytové potřeby žadatelů, tuto shledaly u vedlejších účastníků nejnaléhavější, a odtud dovodily, že vedlejší účastníci nenabyli nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani nebyli při koupi nemovitosti protiprávně zvýhodněni. Obecné soudy tak neinterpretovaly citovanou směrnici Ministerstva financí z roku 1964 způsobem, k jakému je zavázal svým nálezem ze dne 16. 12. 2003 sp. zn. II. ÚS 583/01 Ústavní soud, čímž porušily čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud připomněl, že nerespektováním kasačního nálezu, kterým Ústavní soud obecné soudy zavázal k určité interpretaci právního předpisu, se obecné soudy dopustily, a to opakovaně, porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1108/11 ze dne 27. 5. 2014

N 106/73 SbNU 705

K nerespektování závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu (zkoumání podmínky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele v restitučních sporech)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 27. května 2014 sp. zn. I. ÚS 1108/11 ve věci ústavní stížnosti Jarmily Jůzové, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem, se sídlem v Praze, Šafaříkova 371/22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010 č. j. 25 Co 406/2009-385 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 2. 2009 č. j. 5 C 493/2008-304 (ve znění opravného usnesení z 9. 6. 2009 č. j. 5 C 493/2008-346), vydaným v restitučním sporu o posouzení protiprávního zvýhodnění osob povinných k vydání věcí při koupi nemovitostí v době komunistického režimu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Růženy Kabilkové, Mgr. Jana Kabilky a Mgr. Zdeňka Kabilky, zastoupených JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Tylovo nám. č. 1 jako vedlejších účastníků řízení.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010 č. j. 25 Co 406/2009-385 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 2. 2009 č. j. 5 C 493/2008-304 (ve znění opravného usnesení z 9. 6. 2009 č. j. 5 C 493/2008-346) došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a v důsledku toho došlo i k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010 č. j. 25 Co 406/2009-385, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 2. 2009 č. j. 5 C 493/2008-304 (ve znění opravného usnesení z 9. 6. 2009 č. j. 5 C 493/2008-346) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 5. 1. 2011 č. j. 28 Cdo 4413/2010-425 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do článků 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod a článku 90 Ústavy.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy otázku tzv. protiprávního zvýhodnění rozhodovaly v rozporu s právním názorem Ústavního soudu, jak jej vyjádřil ve svém nálezu ze dne 6. 12. 2003 sp. zn. II. ÚS 583/01 (N 146/31 SbNU 299). Stěžovatelka dále tvrdí, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, když zejména Městský soud v Praze staví tzv. bytovou potřebu vedlejších účastníků nad jejich protiprávní zvýhodnění. Protože tato bytová potřeba nebyla v rozhodné době objektivně posuzována, snaží se soud dodatečně zdůvodnit upřednostnění vedlejších účastníků jejich bytovou potřebou. Proto je tvrzeno v rozporu se skutečností, že ostatní zájemci o koupi domu vzali svou žádost zpět či neměli k nemovitosti užívací právo. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že bytovou potřebu vykazovali v té době i další lidé, ale pouze a výlučně vedlejší účastníci byli zvýhodněni, a to nikoli kvůli své bytové potřebě, ale vzhledem ke své politické angažovanosti. Tyto důkazy nebyly ničím vyvráceny a nový důkaz svědecké výpovědi člena bytové komise a zaměstnance bytového odboru ONV v Praze 5, který popřel, že by při výběru z okruhu zájemců o předmětný domek hrála roli politická angažovanost vedlejších účastníků, není důkazem, který by vyvrátil skutková zjištění písemnými důkazy dříve provedenými. Tento důkaz je pak v přímém rozporu s důkazem citovaným dopisem a poznámkou na jeho okraji, vyřešením tohoto rozporu se taktéž soud prvního stupně ani odvolací soud vůbec nezabývaly. Stěžovatelka také nesouhlasí se způsobem, jakým posoudil odvolací soud porovnání bytové potřeby vedlejších účastníků oproti manželům Jiráskovým, kteří pociťovali újmu toho důvodu, že byli vyloučeni z možnosti získat dům patřící jejich rodině, a naproti tomu dům získal, jak bylo typické v té době, nomenklaturní kádr KSČ. Závěrem stěžovatelka konstatuje, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, a to mimo jiné nepřiměřenou délkou řízení, které trvá od roku 1995.

III.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 5, Městskému soudu v Praze a vedlejším účastníkům, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na obsah soudního spisu sp. zn. 5 C 493/2008 a rozhodnutí v něm obsažená s tím, že tvrzení stěžovatelky o upření práv dle článků 36 a 37 Listiny základních práv a svobod její osobě neodpovídá průběhu řízení tak, jak je zachyceno ve spisu, ani rozhodnutím, která byla ve věci učiněna.

Městský soud v Praze uvedl, že rozhodnutí, která jsou ústavní stížností napadena, vycházejí ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 583/01 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1459/2006 vydaných v této právní věci.

Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti namítají, že stěžovatelka se zavádějícím způsobem snaží zjednodušit problematiku předchozích sporů jen na interpretaci směrnice Ministerstva financí z roku 1964 a v rozporu se zjištěními obecných soudů tvrdí, že manželé Kabilkovi byli protiprávně zvýhodněni z důvodu jejich vysoké politické angažovanosti. To je však v rozporu se skutečností a s tím, co bylo obecnými soudy v jejich předchozím řízení zjištěno, a z čeho tyto soudy vycházely při svém rozhodování. Všechny soudy hodnotily bytové potřeby manželů Kabilkových jako naléhavé. Je-li ve stížnosti argumentováno dnes již zrušenými či časem překonanými rozsudky či nálezy, je třeba zdůraznit, že poslední fáze řízení předcházející ústavní stížnosti vycházela z odlišného skutkového základu, který umožnil obecným soudům pojmout problematiku předmětného sporu objektivně a vyčerpávajícím způsobem. Je třeba zdůraznit, že vedlejší účastníci uspěli mezi ostatními zájemci nejen proto, že byli schopni cenu nemovitosti uhradit, ale i proto, že se zavázali na sebe převzít závazek obstarání bydlení osobám v nemovitosti bydlícím a tomuto závazku dostáli. Stěžovatelka akcentuje ve stížnosti jen jednu skutečnost, a to že vedlejší účastníci (resp. jejich právní předchůdci) byli členové KSČ, což samo o sobě k naplnění restitučních předpisů nestačí. Pokud tedy stěžovatelka odkazuje na některé pasáže historických rozhodnutí v této kauze dovozující zvýhodnění vedlejších účastníků (resp. jejich předchůdců) jen z důvodu jejich členství v KSČ, dlužno podotknout, že takové případné pasáže byly překonány následným dokazováním a zjištěním skutečného stavu věcí.

Ústavní soud zaslal výše uvedené vyjádření stěžovatelce, aby se k němu mohla vyjádřit, ta však této možnosti nevyužila.

IV.

Během řízení před Ústavním soudem původní vedlejší účastník JUDr. Zdeněk Kabilka zemřel. K výzvě Ústavního soudu předložila vedlejší účastnice usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2012 č. j. 32 D 996/2012-49, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zemřelém JUDr. Zdeňku Kabilkovi. Usnesením ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 1108/11 Ústavní soud rozhodl, že v řízení bude po zemřelém Zdeňku Kabilkovi nadále pokračováno s jeho zákonnými dědici Mgr. Janem Kabilkou a Mgr. Zdeňkem Kabilkou, kteří jsou tedy spolu s vedlejší účastnicí vedlejšími účastníky v nyní projednávané věci.

V.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 C 493/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti.

Manžel stěžovatelky se žalobou u Okresního soudu pro Prahu 5 domáhal, aby byl nahrazen projev vůle vedlejší účastnice a jejího manžela k uzavření dohody o vydání domu č. p. X1 na pozemku p. č. X2 v k. ú. Motol, obec hlavní město Praha, zapsaného na LV č. X3 u Katastrálního úřadu Praha-město, a garáže na pozemku p. č. X4 v k. ú. Motol, obec hlavní město Praha, zapsané na LV č. X3 u Katastrálního úřadu Praha-město. Svůj návrh odůvodnil tak, že předmětné nemovitosti on a stěžovatelka nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1967. Poté, kdy oba zůstali v roce 1974 bez povolení v zahraničí, byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 5. 1975 sp. zn. 2 T 108/75 odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k propadnutí majetku. Předmětné nemovitosti tak přešly na stát a následně, na základě kupní smlouvy ze dne 17. 9. 1979, registrované Státním notářstvím pro Prahu 5 dne 26. 10. 1979 pod sp. zn. 5 R 374/79, byly prodány manželů Kabilkovým, tedy vedlejší účastnici a jejímu manželovi. Stěžovatel i jeho manželka byli rehabilitováni usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 10. 1990 sp. zn. Rt 684/90 podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Manžel stěžovatelky, coby oprávněná osoba podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyzval vedlejší účastníky, respektive jejich právní předchůdce (dále jen "vedlejší účastníci") k vydání předmětných nemovitostí. Vzhledem ke skutečnosti, že jeho žádost byla odmítnuta, domáhal se žalobou ze dne 14. 2. 1995 nahrazení projevu vůle právních předchůdců vedlejších účastníků v dohodě o vydání věci. Soud prvního stupně se k jeho žalobě zabýval především otázkou, zda jsou vedlejší účastníci ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích osobami povinnými k vydání předmětných nemovitostí, konkrétně, zda byli při koupi předmětných nemovitostí státem protiprávně zvýhodněni tím, že výběr z uchazečů o koupi nebyl proveden v souladu se směrnicí Ministerstva financí ČSSR ze dne 2. 4. 1964 č. j. 314/17.756/64, publikovanou ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964 (dále jen "směrnice Ministerstva financí z roku 1964"). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vedlejší účastníci při koupi nemovitostí nebyli zvýhodněni protiprávně. Proto žalobu na nahrazení jejich projevu vůle v dohodě o vydání předmětných nemovitostí rozsudkem ze dne 29. 6. 2000 č. j. 5 C 69/95-71 zamítl. K odvolání manžela stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2001 č. j. 64 Co 47/2001-93 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2002 č. j. 28 Cdo 1858/2001-190 bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.

Nálezem ze dne 16. 12. 2003 sp. zn. II. ÚS 583/01 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zrušil rozsudky soudů prvního a druhého stupně s odůvodněním, že pokud obecné soudy demokratického státu nepovažovaly aplikaci směrnice Ministerstva financí z roku 1964 v daném případě za "protiprávně zvýhodňující", zasáhly do ústavně chráněného práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci rozhodl opětovně rozsudkem ze dne 7. 2. 2005 č. j. 5 C 2/2004-214, kterým žalobě vyhověl. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2005 č. j. 25 Co 283/2005-244 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 1459/2006-267 byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 2. 2009 č. j. 5 C 493/2008-304 byla žaloba zamítnuta. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010 č. j. 25 Co 406/2009-385. Dovolání stěžovatelky, s níž bylo v řízení pokračováno na straně žalobce z důvodu úmrtí jejího manžela (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010 č. j. 25 Co 406/2009-381), Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 1. 2011 č. j. 4413/2010-425 odmítl.

VI.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť níže popsaným postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a v důsledku toho došlo i k zásahu do jejího vlastnického práva.

Jak bylo shora uvedeno, ve věci již Ústavní soud jednou rozhodoval, a to nálezem ze dne 16. 12. 2003 sp. zn. II. ÚS 583/01, ve kterém uvedl, že obecné soudy interpretovaly citovanou směrnici Ministerstva financí z r. 1964 tak, že nebrání tomu, aby byl kupec nemovitosti zvýhodněn z důvodu tehdejší politické angažovanosti. Tato směrnice však byla součástí celého systému tehdy platného práva, na jehož vrcholu stála Ústava Československé socialistické republiky z r. 1960 (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). V ustanovení čl. 20 odst. 1 Ústavy Československé socialistické republiky z r. 1960 se stanoví, že všichni občané mají rovná práva a rovné povinnosti. Směrnici Ministerstva financí z r. 1964 je nutno interpretovat ve světle citované ústavně garantované rovnosti mezi občany. Státní organizace spravující rodinný domek (čl. 2 odst. 1 směrnice Ministerstva financí z roku 1964) interpretovaly citovanou směrnici ovšem zjevně s přihlédnutím k článku 4 Ústavy Československé socialistické republiky z r. 1960, podle něhož Komunistická strana Československa byla prohlášena za vedoucí sílu ve společnosti i ve státě. Obecné soudy svou interpretací a následnou aplikací směrnice uznaly tento postup konkludentně jako postup, který není "protiprávní".

Ústavní soud je nucen konstatovat, že se obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích jeho výše uvedenými právními závěry neřídily.

Předmětem řízení před obecnými soudy byla otázka, zda vedlejší účastníci splňují podmínky § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy zda jako fyzické osoby nabyly předmět sporu od státu buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Obvodní soud pro Prahu 5 vyšel z toho, že Ústavní soud ve svém shora citovaném nálezu nevyslovil závazný právní názor, že by v souzeném případě došlo u vedlejších účastníků jednoznačně k protiprávnímu zvýhodnění. Z odůvodnění nálezu však dle obvodního soudu nepřímo vyplývá, že řízení je třeba skutkově doplnit zejména v tom smyslu, aby byly porovnány bytové potřeby všech uchazečů, zejména Jiráskových a Kabilkových, kteří stáli jako zájemci na stejné úrovni, tj. nesvědčilo jim užívací právo k nemovitosti, sami pak nebyli uživateli žádného bytu. Takové porovnání soud provedl s výsledkem, že vedlejší účastníci měli bytovou potřebu největší. Na základě tohoto zjištění Obvodní soud pro Prahu 5 dovodil, že k porušení směrnice Ministerstva financí z roku 1964 pro prodej rodinných domů z národního majetku občanů nedošlo, vedlejší účastníci tudíž nenabyli nemovitost ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani nebyli při koupi nemovitosti protiprávně zvýhodněni.

Takový postup soudu prvního stupně aprobovaný rozhodnutími soudů dalších stupňů svědčí o nepochopení a nerespektování právních závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 16. 12. 2003 sp. zn. II. ÚS 583/01, ve kterém Ústavní soud v souvislosti s bytovými potřebami tehdejších uchazečů o koupi domu výslovně uvedl, že "pokud tedy Ústava Československé socialistické republiky z r. 1960 stanovila rovná práva všech občanů, zaváděl postup státní organizace spravující rodinný domek (čl. 2 odst. 1 směrnice Ministerstva financí z roku 1964) při výběru jeho kupce v posuzovaném případě mezi uchazeči nerovnost, kterou považuje Ústavní soud za diskriminační, a tudíž protiústavní. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že aplikace směrnice Ministerstva financí nebyla obecnými soudy shledána závadnou s poukazem na naléhavé bytové potřeby vedlejších účastníků". Pokud Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že se soudy nezabývaly otázkou, zda byla míra naléhavosti bytové potřeby vedlejších účastníků a ostatních uchazečů vzájemně porovnávána a vyhodnocena, neměl tím jistě na mysli, že by nyní téměř po čtyřiceti letech mělo být vyhodnocování tehdejších bytových potřeb uchazečů prováděno a že by výsledky takového dokazování snad mohly mít vliv na již dříve soudy vyslovenou skutečnost, že vedlejší účastníci byli při koupi předmětné nemovitosti upřednostněni z důvodu svého postavení v zaměstnání a politické angažovanosti. Jinými slovy, Ústavní soud se neztotožnil s obecnými soudy v tom, že vedlejší účastníci nenabyli nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy ani nebyli při koupi nemovitosti protiprávně zvýhodněni, neboť byť byli upřednostněni z důvodu své politické angažovanosti, jejich bytové potřeby byly ze všech v úvahu připadajících žadatelů "objektivně nejvýraznější", navíc byla uspokojena nejen bytová potřeba vedlejších účastníků.

Jakkoli byla v té době bytová situace rodiny vedlejších účastníků (stejně tak jako tisíců dalších československých občanů) jistě složitá, bylo za tehdejší politické situace obvyklé, že kromě bytových potřeb bylo přihlíženo ke stranické příslušnosti žadatelů a jejich společenské angažovanosti. Ústavní soud konstatoval a konstatuje, že takovému odlišnému přístupu k občanům při požívání jejich práv, který dovodil i v dané věci, nemůže poskytnout ochranu, neboť angažovanost ve prospěch totalitní komunistické strany nesměřovala a nesměřuje k prosazování demokratických hodnot [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)]. Ústavní soud se neztotožňuje se závěrem obecných soudů vyjádřeným v jejich napadených rozhodnutích, že při rozhodování příslušných orgánů byly posuzovány bytové potřeby vedlejších účastníků jako zásadní a že i z objektivního hlediska a tehdejšího i současného pohledu to byli vedlejší účastníci, kdo měli ze žadatelů nejnaléhavější bytové potřeby, a nebyli tedy "nemístně preferováni". Ústavní soud má po prostudování vyžádaného spisu za to, že tyto závěry neodpovídají skutkovým zjištěním ani listinným důkazům ve spise založeným. Ze spisu OPBH Praha 5 Ústavní soud zjistil, že do věci zasahoval zaměstnavatel manžela vedlejší účastnice, který dopisem ze dne 5. 6. 1979 žádal, aby byly při rozhodování o tom, komu bude nemovitost prodána, vzaty v úvahu bytová situace pana Kabilky (čtyři řádky), načež na dalších třinácti řádcích jsou vyjmenovány pracovní a politické funkce vedlejší účastnice a jejího manžela, není ani opomenuto, že se "oba doma připravují jak pro plnění svých náročných pracovních činností, tak i pro plnění politických funkcí". Závěrem je doporučováno kladné vyřízení jejich žádosti, neboť "definitivní vyřešení jejich bytové otázky prohloubí podmínky pro jejich další aktivní pracovní, politickou i veřejnou činnost". Celá řada důkazů tedy nasvědčuje tomu, že při odprodeji nemovitosti hrála naopak zásadní roli politická angažovanost vedlejších účastníků. Také k této skutečnosti se vyjádřil Ústavní soud ve svém shora citovaném nálezu v tom smyslu, že "je tato skutečnost zřejmá zejména ze spisu Bytového podniku v Praze 5, s. p. v likvidaci. Konkrétně v materiálu ze dne 21. 8. 1979 zn. BH 38-148/79-D/Mt, nazvaném ,Návrh na odprodej rodinného domku č. p. ... do osobního vlastnictví Zdeňka Kabilky', který zaslal vedoucí Obvodního národního výboru v Praze 5, odbor bytového hospodářství, na adresu Národního výboru hlavního města Prahy, odboru bytového hospodářství, jeJUDr. Zdeněk Kabilka v očíslovaném neabecedním seznamu čtyř uchazečů o koupi domu uveden na prvním místě. Návrh je odůvodněn výlučně jeho pracovní pozicí ředitele Oblastního závodu České státní pojišťovny pro hlavní město Prahu, členstvím v KSČ, zařazením do nomenklatury Městského výboru KSČ, členstvím v ROH, SČSP, dále se zmiňuje politická angažovanost jeho manželky Růženy Kabilkové, která údajně zastávala funkci místopředsedkyně závodní organizace KSČ a byla členkou finanční komise při Obvodním národním výboru Praha-západ (tyto údaje uvedlJUDr. Zdeněk Kabilka rovněž ve své žádosti o odprodej předmětného rodinného domku ze dne 5. 6. 1979). Naléhavost bytové potřeby není v návrhu specifikována a dokonce ani zmíněna".

Ústavnísoud v témže nálezu následně dovodil, že "obecné soudy nepovažovaly ovšem jimi samými konstatované zvýhodnění vedlejších účastníků pro politickou angažovanost zjevně za "protiprávní" zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích s odůvodněním, že vedlejší účastníci vykazovali současně i naléhavou bytovou potřebu, a litera citované směrnice Ministerstva financí z roku 1964 tak byla naplněna. Ústavní soud dospěl ale k závěru, že právě toto právní posouzení případu provedené obecnými soudy je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními". Ústavní soud na tomto svém závěru setrvává, neboť je přesvědčen, že ani doplnění dokazování provedené soudem prvního stupně na výše uvedeném ničeho nezměnilo, a nelze tedy považovat za ústavně souladný závěr obecných soudů prvního a druhého stupně, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že vedlejší účastníci byli při výběru zájemců o koupi domu protiprávně zvýhodněni ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud taktéž nemůže přisvědčit tvrzení vedlejších účastníků, že poslední fáze řízení předcházející ústavní stížnosti vycházela z odlišného skutkového základu, který umožnil obecným soudům pojmout problematiku předmětného sporu objektivně a vyčerpávajícím způsobem. Ústavní soud má naopak za to, že se obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích úzce soustředily na otázku bytové potřeby žadatelů, tuto shledaly u vedlejších účastníků nejnaléhavější, a odtud dovodily, že vedlejší účastníci nenabyli nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy ani nebyli při koupi nemovitosti protiprávně zvýhodněni. Obecné soudy tak neinterpretovaly citovanou směrnici Ministerstva financí z roku 1964 způsobem, k jakému je zavázal svým nálezem ze dne 16. 12. 2003 sp. zn. II. ÚS 583/01 Ústavní soud, a tím porušily čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud v této souvislosti připomíná nález ze dne 21. 12. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93, ve kterém posuzoval ústavnost zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a dospěl mimo jiné k závěru, že kontinuita se starým právem po roce 1989 představuje vždy hodnotovou diskontinuitu se starým režimem. Stejně tak na danou věc dopadá nález ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 (N 223/59 SbNU 217), týkající se otázky, zda je informace o členství soudců v Komunistické straně Československa do roku 1989/1990 veřejně přístupným údajem ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Pro projednávaný případ lze z těchto dvou nálezů dovodit, že nerespektováním kasačního nálezu, kterým Ústavní soud obecné soudy zavázal k určité interpretaci, se obecné soudy dopustily, a to opakovaně, porušení článku 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Takový postup obecných soudů ve svém důsledku taktéž zakládá úvahu o vzniku nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 téhož zákona, spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Řízení, které se po kasačním nálezu vrací na první stupeň, trvalo doposud téměř 20 let.

Na základě shora uvedeného Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010 sp. zn. 25 Co 406/2009 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 2. 2009 č. j. 5 C 493/2008-304 (ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6. 2009 č. j. 5 C 493/2008-346) zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V usnesení ze dne ze dne 5. 1. 2011 č. j. 28 Cdo 4413/2010-425 se Nejvyšší soud nyní projednávanou věcí meritorně nezabýval z důvodu nepřípustnosti dovolání ze zákonného důvodu, právo stěžovatelky na spravedlivý proces proto nemohl porušit. Ústavní soud však přesto citované usnesení zrušil, protože jeho existence by při zrušení jemu předcházejících rozhodnutí - na která přitom procesně navazovalo - postrádala rozumný smysl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru