Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 11/95Nález ÚS ze dne 07.09.1995Povaha a aplikace čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 46/4 SbNU 17
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.11.95
Datum podání13.01.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 3 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

367/1990 Sb., § 4 odst.1

99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 11/95 ze dne 7. 9. 1995

N 46/4 SbNU 17

Povaha a aplikace čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele K. K. proti usnesení Městského soudu v Brně, sp. zn.

45 C 123/91, ze dne 24. 2. 1994, a proti usnesení Krajského soudu

v Brně, sp. zn. 21 Co 399/94, ze dne 2O. 7. 1994, o neplatnost

výpovědi, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví

uvedených usnesení soudů, kterými bylo zastaveno řízení o určení

neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u Úřadu městské části

Brno - Žabovřesky s odůvodněním, že žalobcem označený žalovaný

- Úřad městské části Brno - Žabovřesky - nemá způsobilost být

účastníkem řízení.

Stěžovatel napadá pochybení v právních závěrech obou soudů,

neboť podle jeho mínění Úřad městské části Brno - Žabovřesky ve

smyslu zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (ve stížnosti chybně

uveden jako zákon č. 369/1990 Sb.) a Statutu města Brna (vydaného

jako obecně závazná vyhláška č. 1/1993) pracovněprávní

subjektivitu měl a má. Dále poukazuje na to, že se soud

nedostatečně vyrovnal s poučovací povinností ve smyslu § 5

(v souvislosti s § 43 odst. 1) občanského soudního řádu, neboť

prakticky po čtyřech letech dokazování (směřujícího k meritu věci)

řízení zastavil, aniž by řádně stěžovatele poučil o možnosti změny

v označení žalovaného. V této souvislosti se stěžovatel dovolává

zřejmé spojitosti s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS

79/94, z 26. 10. 1994. Stěžovatel konečně namítá, že řízení

u nalézacího soudu trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

Tímto postupem a rozhodnutími soudů se stěžovatel cítí být

zkrácen na svých ústavních právech, vyplývajících z čl. 3 odst.

3, čl. 29 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listina).

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

formální stránce. Zjistil, že co do zákonných náležitostí splňuje

podmínky požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

byla podána fyzickou osobou ve smyslu § 72 odst. 1 v zákonné lhůtě

(§ 72 odst. 2) a nejedná se o stížnost nepřípustnou (§ 75

citovaného zákona). Bylo tedy možné přistoupit ke zkoumání ústavní

stížnosti po stránce věcné.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší

účastník řízení.

Městský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti poukázal na své rozhodnutí ve věci a uvedl, že

poučovací povinnost podle § 5 občanského soudního řádu je

poučovací povinností o procesních právech a povinnostech. Pokud by

soud poučoval o tom, koho má účastník žalovat, šlo by o poučení

hmotněprávní. Mimo to nelze pominout ani skutečnost, že od počátku

sporu, a téměř po celou dobu jeho trvání, byl stěžovatel (žalobce)

právně zastoupen advokátem.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření

odkázal v plném rozsahu na napadené rozhodnutí a dodal, že

stěžovatel je doposud přesvědčen, že jím označený subjekt (Úřad

městské části Brno - Žabovřesky) je řádným účastníkem soudního

řízení. Označil tedy za žalovaného toho, koho za účastníka

skutečně označit chtěl. Nepřichází proto v úvahu poukaz

stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 79/94,

a "specifikace záměny či zpřesnění označení", neboť dle vůle

stěžovatele k žádné změně na straně žalovaného nemělo dojít. Pokud

jde o tvrzení stěžovatele, že Úřad městské části Brno - Žabovřesky

procesněprávní subjektivitu má, poukazuje krajský soud na

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. 6 Cdo

59/92, z něhož plyne, že obecní úřad jako orgán obce nemá právo

vystupovat v pracovněprávních vztazích svým jménem a nést

odpovědnost vyplývající z těchto vztahů a nemá tedy vůbec

způsobilost být účastníkem řízení před soudem.

Úřad městské části Brno - Žabovřesky jako vedlejší účastník

ve svém vyjádření uvedl, že po zrušení obvodních inspekcí

veřejného pořádku dne 30. 4. 1990 byla tato činnost koncentrována

u městské inspekce veřejného pořádku. Stěžovatel odmítl vykonávat

pro Obvodní národní výbor Brno 2 jakékoliv jiné práce než práci

inspektora veřejného pořádku. Protože tento druh práce Obvodní

národní výbor Brno 2 neměl, nezbylo než dát stěžovateli výpověď

podle § 46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

Po formální stránce úřad městské části uplatnil u soudu již

v roce 1993 námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného

(správně nedostatku právní subjektivity) s tím, že stěžovateli

i soudce, projednávající danou věc, tuto otázku dostatečně

vysvětlil. Stěžovatel však poučení odmítal a stále trval na

názoru, že žalovaný úřad má "právní i pracovněprávní

subjektivitu". O tom svědčí i jeho odvolání proti usnesení

Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 1994.

Uvedený úřad konečně vyslovil názor, že stěžovatel není

způsobilý činit samostatné úkony a tedy ani předložit ústavní

stížnost, byť prostřednictvím svého právního zástupce.

Město Brno ve svém vyjádření (vyžádaném podle § 49 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb.) uvedlo, že právní subjektivitu má podle

zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (§ 4 odst. 1), obec jako celek.

Její rozdělení na části je pouze územním členěním. Úřady městských

částí mohou v rámci nedělitelné právní subjektivity vystupovat

pouze jménem města Brna. Toto své vyjádření podporuje shodným

výkladovým stanoviskem Ministerstva vnitra ČR ze dne 12. 8. 1993,

podle něhož účastníkem pracovněprávního vztahu je v daném případě

město Brno. Město Brno se konečně dovolalo judikatury obecných

soudů, které v obdobných případech řízení vedená proti obecním

úřadům zastavují.

Z obsahu spisu okresního soudu zjistil Ústavní soud, že

stěžovatel byl v pracovním poměru jako inspektor veřejného pořádku

u Obvodního národního výboru Brno 2, který byl právním předchůdcem

Úřadu městské části Brno - Žabovřesky. Dne 10. 4. 1991 mu byla

dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1

písm. b) zákoníku práce. Důvodem výpovědi byla okolnost, že bývalý

Národní výbor města Brna zrušil ke dni 30. 4. 1990 obvodní

inspekce veřejného pořádku a zřídil od 1. 5. 1990 městskou

inspekci. Stěžovatel do nově zřízené inspekce nebyl přijat

v souvislosti s potřebou snížení stavu pracovníků tohoto úseku. Ve

věci proběhlo celkem osm soudních jednání a na předposledním

z nich dne 16. 12. 1993 zástupce žalovaného úřadu upozornil na

spornost "pasivní legitimace" Úřadu městské části Brno

- Žabovřesky. Na tuto okolnost reagoval stěžovatel (jeho právní

zástupce) návrhem na "změnu" účastníka řízení na město Brno, avšak

tento návrh dne 28. 1. 1994 vzal zpět. Soud první instance v dané

situaci řízení zastavil s poukazem na ustanovení § 103 a 104

občanského soudního řádu. Odvolací soud toto usnesení prvého soudu

potvrdil s tím, že zákon o obcích přiznává právní subjektivitu

pouze obci, nikoli příslušnému orgánu na úrovni obce, jemuž

přísluší pouze jednat jménem obce. Nemůže však být samostatně

žalován a vzhledem k nedostatku způsobilosti k právním úkonům mu

nenáleží ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem.

Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní

stížnost není důvodná.

V prvé řadě se bylo třeba vypořádat s námitkou, že stěžovatel

není způsobilý činit samostatné právní úkony a tedy ani podat

ústavní stížnost. V tomto směru Ústavní soud doplnil řízení

a zprávou Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 1995, sp. zn. 45

C 123/91, zjistil, že stěžovatel nebyl zcela či zčásti zbaven

způsobilosti k právním úkonům a řízení o tom nebylo ani zahájeno.

Rovněž Úřad městské části Brno - Žabovřesky, jenž uvedenou námitku

vznesl, takový podnět nepodal a podat nemíní (zpráva uvedeného

úřadu ze dne 24. 4. 1995). Ani další okolnosti uvedené tímto

úřadem, zejména stěžovatelovy dopisy tajemnici úřadu M. H., samy

o sobě nenasvědčují oprávněnosti námitky, že stěžovatel není

způsobilý podat ústavní stížnost podle zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud tuto námitku nemohl

akceptovat.

Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelovým tvrzením, že Úřad

městské části Brno - Žabovřesky, proti němuž jeho žaloba

směřovala, má samostatnou pracovněprávní (a v tomto směru

i procesní) subjektivitu. Tento názor nelze přijmout. Především

poukazuje Ústavní soud na dnes již ustálenou judikaturu obecných

soudů (např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1992, sp.

zn. 6 Cdo 59/92), podle níž zákon o obcích č. 367/1990 Sb.

nepřiznává obecnímu úřadu jako orgánu obce způsobilost samostatně

nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů

vyplývající, a to ani v oblasti pracovněprávní. Není důvodu, aby

se Ústavní soud z hlediska své kompetence od této judikatury

odchyloval. Stěžovatel se však mýlí i potud, pokud v otázce

subjektivity úřadu městské části poukazuje na Statut města Brna

vydaný jako obecně závazná vyhláška pod č. 1/1993. Tento Statut

totiž nezakládá (a ani by nemohl založit) samostatnou

pracovněprávní subjektivitu úřadu městské části, neboť nositelem

právní subjektivity je obec jako celek a obecní úřad (ani úřad

městské části) není samostatným právním subjektem. Stejné

stanovisko zaujalo i Ministerstvo vnitra ČR, jak bylo zjištěno

z jeho dopisu Magistrátu města B. ze dne 12. 8. 1993, zn.

LK/5330/93-667. Pokud jde o Statut města Brna, lze dále poukázat

na jeho článek 9 odst. 2, podle něhož plní funkci statutárního

orgánu zaměstnavatele podle zvláštních předpisů, zejména zákoníku

práce a předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci,

tajemník Magistrátu města B.. V citovaném vyjádření města B. se

pak správně konstatuje, že vzhledem k právní subjektivitě obce

vystupují jak městské části, tak i Magistrát města B. a úřady

městských částí pouze jménem města B. a nikoli jménem vlastním.

Stěžovatel dále namítal, že nebyl náležitě poučen soudem

o možnosti změnit označení žalovaného, jestliže jím označený

žalovaný neměl podle názoru obecného soudu způsobilost být

účastníkem řízení. V souzené věci však ani tato námitka neobstojí.

Stěžovatel a jeho tehdejší právní zástupce byli informováni

žalovaným při jednání dne 16. 12. 1993 o tom, že od roku 1992 se

právní subjektivita úřadů městských částí stala spornou. Téhož dne

právní zástupce stěžovatele navrhl soudu "změnu účastníka tak, aby

na straně odpůrce bylo město Brno zastoupené Úřadem městské části

Brno - Žabovřesky," avšak dne 28. 1. 1994 vzal tento návrh zpět.

Od toho dne stěžovatel neustále trval a trvá na stanovisku, že

úřad městské části je způsobilým účastníkem řízení a že má

pracovněprávní subjektivitu. To zdůraznil i v písemném podání

soudu dne 24. 2. 1994, tedy v den vydání rozhodnutí Městského

soudu v Brně o zastavení řízení. Toto rozhodnutí - které výslovně

popřelo právní subjektivitu žalovaného Úřadu městské části Brno

- Žabovřesky, konstatovalo, že podle zákona o obcích vystupuje

jako právnická osoba svým jménem obec, a poukázalo na to, že podle

citovaného zákona je město Brno městem se zvláštním statutem

- bylo podle přesvědčení Ústavního soudu v souvislosti

s předchozím soudním řízením dostatečně kvalifikovanou informací

stěžovateli o tom, že úřad městské části nelze pro nedostatek

právní subjektivity s úspěchem žalovat; možnost změnit označení

žalovaného vyplynula z dosavadního soudního řízení, kdy sám

stěžovatel (jeho advokát) nepřesně navrhl "změnu účastníka tak,

aby na straně žalovaného bylo město B. ...". V průběhu odvolacího

řízení měl tedy ještě stěžovatel možnost změnit označení

žalovaného účastníka, což však neučinil, a v několika dalších

podáních soudu trval na tom, že úřad městské části má

"pracovněprávní", popřípadě "procesněprávní" subjektivitu. Toto

stanovisko ostatně nezměnil ani v řízení před Ústavním soudem.

V této souvislosti stěžovatel poukázal na zjevnou spojitost

s právní věcí, o které Ústavní soud rozhodoval nálezem pod sp. zn.

II. ÚS 79/94 z 26. 10. 1994. Ani tato argumentace není na místě.

Z právního hlediska je významné, že uvedený nález akcentoval

specifickou povahu sporu, neboť v souzené věci šlo o aplikaci

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jímž se

demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky

majetkových a jiných křivd; vzhledem k tomu bylo třeba přiznat

oprávněným osobám, které často postrádaly základní informace,

náležitou ochranu zdůrazněním poučovací povinnosti na straně

soudu. K tomuto stanovisku ostatně začíná tendovat i judikatura

obecných soudů. V tomto směru lze poukázat na rozsudek Krajského

soudu v Českých Budějovicích uveřejněný pod R 29/1995, podle něhož

nesprávné označení žalovaného v řízení o vydání věci (či o uložení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci) podle zákona

o mimosoudních rehabilitacích je odstranitelným nedostatkem

podmínek řízení, takže soud má podle ustanovení § 43 odst. 1

o.s.ř. vyzvat žalobce k opravě označení žalovaného. I zde

nepochybně šlo o poučení žalobce o jeho procesním právu, jak

ostatně vyplývá z ust. § 43 odst. 1, 2. věty o.s.ř. V souzené věci

jde však po právní stránce o spor o neplatnost výpovědi

z pracovního poměru, tedy - oproti uvedenému nálezu Ústavního

soudu - o spor mimo rámec mimosoudních rehabilitací, kdy

judikatura Ústavního soudu zesílenou povahu poučovací povinnosti

vůči žalobci ze strany soudu neakcentuje.

Ještě výraznější je však rozdíl mezi nálezem Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 79/94 (jehož se stěžovatel dovolává) a souzenou

věcí po stránce skutkové. V řízení před obecným soudem (které

předcházelo řízení u Ústavního soudu vedenému pod sp. zn. II. ÚS

79/94) navrhovatel dne 11.9. 1992 správně změnil označení odpůrce

(Městský úřad Boskovice) na město Boskovice a soud účastníky

(žalobce a město Boskovice) předvolal k jednání na 21. 4. 1993.

V rozporu s tímto procesním postupem však soud usnesením ze dne

29. 3. 1993 - tedy ještě před nařízeným jednáním - řízení zastavil

s odůvodněním, že Městský úřad B. (jenž byl původně žalován

a jemuž bylo usnesení o zastavení řízení adresováno) nemůže být

účastníkem řízení pro nedostatek právní způsobilosti. Oproti tomu

v této souzené věci stěžovatel změnu označení žalovaného neprovedl

a postupoval způsobem, který je blíže popsán na jiném místě tohoto

rozhodnutí (str.6, 7). Žalobce byl informován, že žaluje osobu,

která nemá právní subjektivitu, ale neuvěřil tomu a stále trval

a trvá na tom, že právem žaluje Úřad městské části Brno

- Žabovřesky, který je podle jeho mínění právní subjektivitou

nadán. Z řízení tedy vyplynulo, že oproti popsanému postupu

obecného soudu, jímž se zabýval Ústavní soud v řízení pod sp. zn.

II. ÚS 79/94, byl postup soudu v souzené věci nesrovnatelně jiný

a nelze jej označit za protiústavní. Za této situace proto Ústavní

soud přijímá argumentaci krajského soudu (uvedenou ve vyjádření

k ústavní stížnosti), že ve srovnání s řízením vedeným pod sp. zn.

II. ÚS 79/94 nešlo v souzené věci o případ, kdy by soud

nerespektoval změnu označení žalovaného žalobcem, neboť v tomto

sporu podle výslovně vyjádřené vůle stěžovatele k žádné změně na

straně žalovaného dojít nemá.

Ústavní soud se konečně zabýval i námitkou, že soudní řízení

před obecnými soudy trvalo nepřiměřeně dlouho. Tento názor však

nesdílí. Řízení bylo zahájeno u okresního soudu 6. 6. 1991

a skončilo usnesením o zastavení řízení dne 24. 2. 1994, takže

v prvním stupni trvalo cca 2 a 3/4 roku. Odvolací řízení trvalo od

26. 4. do 20. 7. 1994, tedy necelé 3 měsíce. Ve věci bylo nařízeno

osm jednání, byla vznesena námitka "podjatosti" soudců Městského

soudu v Brně (jež byla později vzata zpět), došlo

k několikaměsíčnímu onemocnění předsedy senátu a posléze k jeho

výměně. Je pravda, že k zastavení řízení pro nedostatek

subjektivity na straně žalovaného zřejmě mohlo - technicky vzato

- dojít dříve. Nelze však opomenout, že právní názory o otázce

právní subjektivity obcí a obecních úřadů se v době řízení

o žalobě stěžovatele teprve vyvíjely. Krajský soud v Brně sice

usnesením ze dne 5. 2. 1993, sp. zn. 15 Co 450/92, vyslovil, že

městský úřad nemá právní subjektivitu, avšak toto usnesení se

teprve postupně stávalo známým zejména pomocí odborných časopisů,

které je někdy toliko publikovaly,jindy však i kritizovaly (srov.

Bulletin advokacie č. 9/93-46, Právní rozhledy č. 4/1994

v příspěvku "Nad jedním soudním rozhodnutím", Bulletin advokacie

č. 8/1994 v příspěvku "Obec či obecní úřad..."). Tento vývoj

dozrával v průběhu let 1993 a 1994, tedy v době, kdy soudní řízení

v projednávané věci dospívalo k závěru. Za této situace lze proto

stěží vytýkat procesnímu soudu, že nepřistoupil k zastavení řízení

v době podstatně dřívější.

Vycházeje z těchto úvah, přistoupil Ústavní soud ke zkoumání

jednotlivých článků Listiny, které byly podle mínění stěžovatele

v řízení před obecnými soudy a jimi vydanými rozhodnutími

porušeny.

Článek 3 odstavec 3, jehož se stěžovatel dovolává, stanoví,

že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho

základních práv a svobod. Jde o předpis patřící mezi obecná

ustanovení Listiny, který není sám o sobě bezprostředně

aplikovatelný, a na souzenou věc evidentně nedopadá. Ani sám

stěžovatel přijatelným způsobem nevysvětlil, v čem spatřuje

souvislost uvedeného článku s předmětem ústavní stížnosti.

Článek 29 odstavec 2 uvádí, že mladiství a osoby zdravotně

postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovněprávních

vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. Tohoto článku se

stěžovatel zřejmě dovolává proto, že je poživatelem částečného

invalidního důchodu, avšak jeho obsah neinterpretuje správně.

Článek 29 odstavec 2 Listiny sám zvláštní ochranu uvedených osob

nenormuje a znamená zejména pokyn zákonodárci, aby takovou ochranu

cestou prostého zákona zajistil. To je zřejmé i z odstavce 3 čl.

29 Listiny, podle něhož "podrobnosti stanoví zákon." Osoby

zdravotně postižené jsou chráněny řadou právních předpisů a jejich

ochranu zajišťují i předpisy obecné (srov. např. § 50 zákoníku

práce). Jejich porušení však v řízení nevyšlo najevo a ostatně ani

stěžovatel - pokud jde o zvláštní ochranu osob zdravotně

postižených - konkrétní námitky neuplatnil. V této souvislosti je

na místě poukázat na to, že návrh stěžovatele na neplatnost

výpovědi nebyl obecnými soudy věcně zamítnut z důvodů tkvících

v hmotném právu - které by souvisely se zvláštní ochranou osob

zdravotně postižených v pracovněprávních vztazích - ale řízení

proti žalovanému skončil usnesením o jeho zastavení, takže

aplikovány byly normy čistě procesní. Souvislost tohoto rozhodnutí

soudu a citovaného článku 29 odst. 2 Listiny tedy shledat nelze.

Stěžovatel se dále dovolává článku 36 odstavců 1, 2, 3

Listiny.

Článek 36 odst. 1 stanoví, že každý se může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 36 odst.

2 kdo tvrdí, že byl ve svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu

veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost

takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu

však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se

základních práv a svobod podle Listiny.

Z citovaných odstavců čl. 36 je zřejmé, že jde o ustanovení,

která garantují právo na soudní ochranu. Toto právo však přirozeně

nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Soudní ochrana

stěžovateli odepřena nebyla, neboť soud o jeho žalobě řádně jednal

a v řízení byla provedena celá řada důkazů. Argumentem, že

stěžovateli byla odepřena soudní ochrana, není ani skutečnost, že

soud nerozhodl ve věci samé a že řízení zastavil pro nedostatek

právní subjektivity žalovaného, tedy z důvodů formálních, neboť

takovou možnost platný a nezrušený procesní zákon zná

a sankcionuje. V konkrétním případě pak napadené usnesení soudu

o zastavení řízení vyplynulo z právních názorů, jež se v otázce

právní subjektivity obcí a obecních úřadů postupně vyvíjely

a v podstatě se ustalovaly v době, kdy se soudní řízení chýlilo ke

konci. To je blíže rozvedeno na jiném místě tohoto nálezu. Ústavní

soud nevidí důvod, pro který by bylo třeba považovat judikaturu

obecných soudů, o niž se opírají i napadená rozhodnutí, za

protiústavní.

Článek 36 odst. 3, na který stěžovatel rovněž poukazuje,

uvádí, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným

rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy

nebo nesprávným úředním postupem. V tomto směru došlo

u stěžovatele k zjevnému omylu, neboť náhrada škody uvedeného

druhu nebyla předmětem řízení u obecného soudu. Citovaný článek

Listiny se tedy obsahu ústavní stížnosti vůbec netýká.

Stěžovatel konečně tvrdí, že délkou řízení byl porušen článek

38 odst. 2 Listiny, podle něhož každý má právo na to, aby jeho věc

byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (1.

věta odst. 2). Touto otázkou se Ústavní soud podrobněji zabývá na

jiném místě tohoto nálezu. Z důvodu přehlednosti proto jen stručně

rekapituluje, že řízení u okresního soudu trvalo 2 a 3/4 roku, ve

věci proběhlo osm jednání a šlo o případ, jehož vyřízení bylo

prodlužováno jednak dlouhodobým onemocněním soudce, jednak

zbytečnou námitkou "podjatosti" všech soudců procesního soudu,

kterou vznesl sám stěžovatel a později ji vzal zpět. Vliv na délku

řízení, jak je konstatováno výše, měla konečně i skutečnost, že

právní názory v otázce právní subjektivity obce a obecního úřadu

po vydání zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, nebyly jednotné,

vyvíjely se postupně a v podstatě dozrály teprve v době, kdy

soudní řízení v projednávané věci spělo k závěru. Ani v tomto

směru tedy nelze dát stěžovateli za pravdu.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že žádný článek Listiny

základních práv a svobod, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti

dovolává, nebyl napadenými rozhodnutími obecných soudů porušen.

Nebylo rovněž zjištěno, že by byl porušen jiný ústavní zákon či

mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách ve

smyslu článku 10 Ústavy. Ze všech uvedených důvodů byla ústavní

stížnost zamítnuta.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. září 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru