Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1097/08 #1Usnesení ÚS ze dne 15.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkVýkon rozhodnutí
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1097.08.1
Datum podání02.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 28, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb.

476/1991 Sb., § 7 odst.4, § 7 odst.3

485/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 338m, § 338n


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1097/08 ze dne 15. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. J., zastoupeného Mgr. Romanem Peškem, advokátem se sídlem Olomouc, Šantova 2, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 9. 2007, čj. 22 E 263/2005 - 89, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, čj. 40 Co 1585/2007 - 108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž byla porušena jeho základní práva podle čl. 9 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že usnesením Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku a stěžovatel byl ustanoven správcem tohoto podniku. Výkon rozhodnutí byl posléze zastaven. Stěžovatel poté vyúčtoval svoji odměnu ve výši 1 351 912,-- Kč a hotové výdaje ve výši 3 229,-- Kč, dohromady i s DPH tedy 1 612 617,79 Kč. Shora označeným usnesením okresní soud rozhodl o nákladech výkonu rozhodnutí tak, že povinnému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 13 229,-- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci změnil usnesení okresního soudu na částku 15 742,50 Kč.

Podle názoru stěžovatele oba soudy použily pro výpočet odměny stěžovatele podpůrně vyhlášku č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen vyhláška). Soudy však nesprávně zhodnotily, že v průběhu výkonu správy podniku nedošlo ke "zpeněžení majetku konkursní podstaty" a přiznaly odměnu stěžovateli pouze podle § 7 odst. 4 vyhlášky, tedy podle počtu konkursních věřitelů, s tím rozdílem, že odvolací soud přiznal odměnu se zvýšením o zákonnou sazbu DPH.

Stěžovatel se tedy cítí být zkrácen na svém právu na spravedlivou odměnu za provedenou práci, za situace, kdy výše této odměny je stanovena právní normou. Stěžovatel byl ustanoven správcem podniku soudem a jeho povinností bylo práci vykonat. Byl tak v konečném důsledku podroben práci nucené, za kterou mu nebyla zaplacena adekvátní odměna, kterou vyhláška č. 476/1991 Sb. předpokládá. Obecné soudy vůbec nevzaly do úvahy ustanovení § 7 odst. 3 této vyhlášky, z něhož jasně vyplývá, že zpeněžením se rozumí veškeré příjmy konkursní podstaty (v daném případě podniku), s výjimkou finančních prostředků úpadce, náležejících do konkursní podstaty ke dni prohlášení konkursu (v daném případě nařízení správy podniku). Stěžovatel do výpočtu odměny žádné takové finanční prostředky nezahrnul, odměnu striktně počítal pouze z částek, které pro podnik povinného vymohl. Přesto soudy nesprávně uvedly, že k žádnému zpeněžení nedošlo. Stěžovatel ve svém vyúčtování doložil, že vymohl pohledávky povinného za jeho dlužníky ve výši 8 340 307,53 Kč a 21 143,89 euro, v součtu celkem 8 946 079, 98 Kč.

Vymožené částky osvědčil stěžovatel soudu výpisem z korunového i eurového účtu, které byly pro účely správy podniku zřízeny. Stěžovatel dále poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 40 Co 1582/2006, který v systémově totožné věci potvrdil tento způsob výpočtu odměny správce podniku, a to jak podle vymožené částky, tak podle počtu věřitelů. Soudy obou stupňů nepřiznaly stěžovateli spravedlivou odměnu za jeho práci správce podniku, kterou vykonával 17 měsíců, během kterých kontroloval příjmy, reguloval výdaje, vedl speciální účty, vymáhal a inkasoval pohledávky povinného, čímž významně přispěl ke konsolidaci podniku povinného.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud v Šumperku uvedl, že tvrzení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími soudů obou stupňů byla porušena jeho základní práva, považuje za neopodstatněné a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Krajský soud v Ostravě se v podrobném vyjádření rovněž odvolal na své právní závěry uvedené v odůvodnění usnesení. Pokud jde o správnost výše přiznané odměny a náhrady hotových výdajů stěžovateli, konstatoval, že odměnu správce podniku upravuje vyhláška č. 485/2000 Sb., podle níž základem určení odměny je zjištěná cena podniku a správce podniku má nárok na náhradu hotových výdajů v souvislosti s výkonem své funkce. Krajský soud se shodl s okresním soudem v závěru, že vyhláška č. 485/2000 Sb. neupravuje výši odměny správce podniku v případě jeho předlužení. V tomto případě je třeba aplikovat analogicky právní normu obsahem i účelem jí nejbližší. Tou je vyhláška č. 476/1991 Sb., kterou se prováděla některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Tato vyhláška byla sice zrušena zákonem č. 182/2006 Sb., avšak podle přechodných ustanovení byla její aplikace v dané věci zcela na místě. Podle § 7 této vyhlášky odměnu správce konkursní podstaty tvoří součet odměny z částky, které bylo dosaženo zpeněžením konkursní podstaty a z odměny určené podle počtu konkursních věřitelů. Pokud stěžovatel poukazoval na dřívější rozhodování odvolacího soudu řešící obdobnou problematiku, odvolací soud k tomu uvedl, že není vázán důvody svých dřívějších rozhodnutí a s odstupem času zastává názor konformní se stávající judikaturou. Podle něho, pokud v průběhu konkursu nebyl zpeněžován majetek konkursní podstaty, pak správci konkursní podstaty náleží pouze odměna určená podle počtu konkursních věřitelů (§ 7 odst. 4 cit. vyhlášky). V tomto bodu se odvolací soud zcela ztotožnil s právním názorem okresního soudu. Odvolací soud zdůraznil, že v souzené věci byl podnik předlužen, jeho účetní bilance byla záporná a ani případná existence prostředků na účtech peněžních ústavů nemá význam pro odměnu správce, neboť tyto prostředky se prohlášením konkursu staly součástí podstaty úpadce. V podrobnostech odkázal na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně.

Zmíněná vyjádření byla zaslána zástupci stěžovatele k případné replice, která podána nebyla.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že Okresní soud v Šumperku uložil povinnému zaplatit stěžovateli 13 229,-- Kč. V odůvodnění usnesení konstatoval, že stěžovatel má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů podle § 338i odst. 4 OSŘ. S ohledem na zastavení výkonu rozhodnutí aplikoval právní předpis, který upravuje vztahy obsahem i účelem nejbližší vyhlášce č. 485/2000 Sb., tj. vyhlášku č. 476/1991 Sb. Pokud nebyl v průběhu konkursu zpeněžen majetek konkurzní podstaty, náleží správci konkursní podstaty odměna, podle § 7 odst. 4 cit. vyhlášky, určená počtem konkurzních věřitelů, v částce 1 000,-- Kč za každého, nejméně však 10 000,-- Kč a nejvýše 3 000 000,-- Kč. V dané věci se kromě oprávněného přihlásilo k případnému rozvrhu výtěžku 9 věřitelů. Bylo tudíž nutné výši odměny stanovit v její minimální výši 10 000,-- Kč. Soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že při výpočtu odměny je nutno též vycházet z ustanovení § 7 odst. 2, 3 citované vyhlášky, neboť uvedená ustanovení počítají se zpeněžením konkursní podstaty jako předpokladu uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů úpadce. V rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku tato fáze nastává pouze tehdy, je-li jmění podniku aktivní, a pro tento případ má vyhláška č. 485/2000 Sb. vlastní ustanovení pro výpočet odměny správce podniku. V rámci výkonu rozhodnutí lze podnik prodat pouze jako celek, neboť se předpokládá jeho další fungování v rukách nového majitele. Proto se odměna správce podniku odvíjí od ceny podniku. Při jejím stanovení se však nepřihlíží k finančním prostředkům v hotovosti a na účtech u peněžních ústavů. V tomto soud shledal další důvod, proč nebylo možno výši odměny správce odvozovat od získaných finančních prostředků na účtu zřízeném správcem, když navíc skutečná výše finančních prostředků po odečtení výdajů je několikanásobně nižší.

Krajský soud v Ostravě změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že zvýšil výši odměny, kterou měl povinný zaplatit oprávněnému, na částku 15 742,50 Kč. V odůvodnění mj. konstatoval, že zákonným kritériem rozhodování o náhradě odměny a hotových výdajů správce podniku, v souvislosti se zastavením výkonu rozhodnutí, je posouzení důvodu, pro který k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Okresní soud, na základě postupu správce podniku podle § 338m OSŘ, po nařízení výkonu rozhodnutí zjistil, že cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot sloužících k provozu podniku povinného, nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku. Na základě toho výkon rozhodnutí zastavil podle § 338n odst. 6 OSŘ.

K tvrzení stěžovatele o nesprávnosti okresním soudem přiznané odměny odvolací soud uvedl, že odměnu správce podniku upravuje vyhláška č. 485/2000 Sb. a přisvědčil okresnímu soudu v tom, že tato vyhláška neupravuje odměnu správce podniku v případě jeho předlužení. Okresní soud tak správně dovodil, že právním předpisem nejbližším je vyhláška č. 476/1991 Sb. K zásadní odvolací námitce stěžovatele odvolací soud uvedl, že podle § 7 odst. 1 citované vyhlášky odměna správce konkursní podstaty tvoří součet odměny z částky, které bylo dosaženo zpeněžením konkursní podstaty podle odst. 2 a z odměny určené z počtu konkursních věřitelů podle odst. 4. Pokud stěžovatel odkázal na dřívější rozhodovací činnost odvolacího soudu, řešící obdobnou problematiku, odvolací soud uvedl, že není vázán důvody svých dřívějších rozhodnutí a s odstupem času zastává názor konformní se stávající judikaturou. To znamená, že pokud v průběhu konkursu nebyl zpeněžován majetek konkursní podstaty, pak správci konkursní podstaty náleží pouze odměna určená podle počtu konkursních věřitelů podle § 7 odst. 4 vyhlášky č. 476/1991 Sb. Krajský soud se tak zcela ztotožnil s názorem okresního soudu, že výkon rozhodnutí se vztahuje na podnik jako hromadnou věc a jako soubor hmotných, osobních a nehmotných složek k podnikání. Odvolací soud dále zdůraznil, že podnik povinného byl předlužen, jeho účetní bilance byla záporná a ani případná existence peněžních prostředků na účtech u peněžních ústavů podniku, které se na nich nacházely, nemá význam pro odměnu správce, neboť tyto prostředky se prohlášením konkursu staly součástí podstaty úpadce. K tomu odvolací soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 39, str. 281].

Obecné soudy srozumitelně uvedly, z jakých důvodů přiznaly stěžovateli zmíněnou náhradu a svá rozhodnutí přiměřeně odůvodnily, jak vyplývá ze shora uvedené reprodukce podstatných částí odůvodnění jejich rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná a excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní. Obecné soudy tedy svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatele, jejichž porušení ve stížnosti tvrdil.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud si může, v zájmu odstranění pochybností, vyžádat stanoviska účastníků řízení, event. třetích osob, a pokud tato stanoviska obsahují relevantní informace, poskytnout stěžovateli možnost k podání repliky vůči těmto stanoviskům. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru