Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1095/18 #1Nález ÚS ze dne 29.05.2019Neodůvodnění aplikace věcně správné kolizní normy a neporušení práva na soudní ochranu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Příbram
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vl... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Smlouva
odůvodnění
kupní smlouva
dovolání/přípustnost
Bezdůvodné obohacení
pojistná smlouva
škoda/odpovědnost za škodu
mezinárodní prvek
omyl
Mezinárodní právo soukromé a procesní
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.1095.18.1
Datum vyhlášení26.06.2019
Datum podání26.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 131, § 129, § 420, § 415, § 441, § 135b, § 131

513/1991 Sb., § 262, § 446

97/1963 Sb., § 15

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Neodůvodní-li soud výslovně aplikaci určité kolizní normy, která je ale věcně správná, o čemž nejsou pochybnosti, nedopustí se tím bez dalšího porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 29. 5. 2019 I. zamítl senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ústavní stížnost stěžovatelky Mannheimer Versicherung AG proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. června 2015, č. j. 12 C 62/2008-512, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 30 Co 480/2015-589, 30 Co 481/2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, č. j. 23 Cdo 2539/2016-661.

Narativní část

Společnost RMM Metallhandel GmbH se sídlem ve Spolkové republice Německo (dále jen „SRN“) uzavřela smlouvu se společností Silingen GmbH se sídlem také v SRN, jehož obsahem byla povinnost společnosti Silingen GmbH přepravit za úplatu měděné slitky z Rotterdamu v Nizozemském království do Legnice v Polské republice. Společnost Silingen GmbH sjednala za tímto účelem smluvního přepravce – společnost MS Omega, s.r.o., se sídlem v Chrašticích. Část nákladu měděných slitků byla takto k přepravě svěřena osobám, které se vydávaly za zaměstnance společnosti MS Omega, s.r.o, které ale neměly v úmyslu přepravu realizovat, ale spolu s dalšími zásilkami, jichž se takto zmocnily, je prodat třetím osobám, což se nakonec i stalo. Tak byla část měděných slitků převedena na společnost ANBREMETALL a.s. (dále jen „vedlejší účastnice“). Kupní smlouvu s vedlejší účastníci uzavřel František Vyskočil jednající pod jménem Ladislav Kocourek, což je reálná osoba, která však neměla s danou věci nic společné a které identita byla zneužita. Vedlejší účastnice následně prodala měděné slitky třetím osobám. Společnost RMM Metallhandel GmbH byla pro případ ztráty měděných slitků pojištěna u společnosti Allianz Versicherungs-AG, vůči níž uplatnila nárok na pojistné plnění, které jí bylo poskytnuto, čímž přešel na tuto společnost regresní nárok na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, který uplatnila u společnosti Sillingen GmbH. Společnost Sillingen GmbH byla pojištěna pro odpovědnost za škodu zasílatele u stěžovatelky, která za ni zaplatila společnosti Allianz Versicherungs-AG částku 292.495,40 eur, ve které na ní přešel regresní nárok. Stěžovatelka následně zažalovala vedlejší účastnici. Před obecnými soudy argumentovala, že na vedlejší účastnici nepřešlo vlastnické právo k předmětným slitkům, tato je odebrala od osoby s falešnou identitou, přičemž při zachování elementární opatrnosti by jí muselo být zřejmé, že nejde o vlastníka předmětných slitků, mimo jiné již proto, že na majetek Ladislava Kocourka byl rok předtím vyhlášen konkurs, jehož účinky trvaly i v předmětném období. Ustanovení § 446 obchodního zákoníku, v tehdy platném a účinném znění upravující nabytí vlastnického práva od nevlastníka nebylo možno aplikovat, neboť vedlejší účastnice a František Vyskočil jednající jako Ladislav Kocourek neuzavřeli písemnou smlouvu podle § 262 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku. Stěžovatelka tak zastávala názor, že má vůči vedlejší účastnici nárok na náhradu škody, případně ve stejné výši nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastnice uplatněný nárok neuznala ani z části, neboť měla za to, že při koupi nejednala protiprávně, daný obchod nebyl ničím výjimečný, protiplnění obdržela ihned za obvyklou cenu a v běžném množství. Pokud někdo podle vedlejší účastnice porušil elementární opatrnost, byla to společnost Silingen GmbH, která si neprověřila, komu zásilku předmětných slitků svěřuje. Obecné soudy žalobu a opravné prostředky stěžovatelky zamítly, a tak se obrátila na Ústavní soud.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ani Ústavní soud stěžovatelce nevyhověl a ústavní stížnost zamítl. Nejdříve se zabýval námitkou stěžovatelky, že soudy posuzovaly vznik a spoluzavinění škody společností Silingen GmbH podle českého práva, aniž by to však zdůvodnil. Ústavní soud dal částečně stěžovatelce za pravdu ohledně nepřezkoumatelnosti stanovení rozhodného práva pro vznik škody, podotkl ale, že danou vadu napravil již Nejvyšší soud, který posuzoval vznik škody v důsledku jednání vedlejší účastnice na území České republiky. Otázku rozhodného práva ohledně spoluzavinění společnosti Sillingen GmbH nebylo třeba řešit, protože vznik škody v důsledku dřívějšího jednání této společnosti na území cizího státu nakonec dovozen nebyl. Protože mezinárodní prvek z hlediska hmotněprávního posouzení prima facie chyběl a stěžovatelka nenamítala, že by tomu bylo jinak, nepovažoval Ústavní soud za porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny skutečnost, že české obecné soudy aplikaci českého práva výslovně nezdůvodnily.

Další námitky stěžovatelky shrnul Ústavní soud následovně: 1) nesprávný závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání; 2) nesprávné určení rozhodného práva pro některé otázky; 3) nevypořádání se se všemi otázkami vymezenými v dovolání; 4) přetvoření skutkového stavu a překvapivost rozhodnutí dovolacího soudu, 5) nevypořádání se s možností vrácení druhově určených věcí; 6) nevypořádání se s namítanými dřívějšími judikaturními závěry; 7) nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvého stupně. Ani tyto námitky neshledal Ústavní soud důvodnými, zároveň je nepovažoval za zjevně neopodstatněné, proto ústavní stížnost nakonec zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1095/18 ze dne 29. 5. 2019

Neodůvodnění aplikace věcně správné kolizní normy a neporušení práva na soudní ochranu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mannheimer Versicherung AG, se sídlem Augustaanlage 66, Mannheim, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. června 2015, č. j. 12 C 62/2008-512, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 30 Co 480/2015-589, 30 Co 481/2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, č. j. 23 Cdo 2539/2016-661, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a ANBREMETALL a.s., se sídlem Rybníky 75, Dobříš, zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2018 a doplněnou podáním z téhož dne, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi podle jejího názoru bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Rozhodnutí napadená touto ústavní stížností byla vydána v občanském soudním řízení sporném před obecnými soudy, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalobkyně a vedlejší účastnice jako žalovaná. Spor se vedl o částku 148.654,02 eur s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici hned z několika právních důvodů. Skutkový děj, který k tomuto sporu vedl, byl, zjednodušeně řečeno, následující:

3. V roce 2006 vstoupila společnost RMM Metallhandel GmbH se sídlem ve Spolkové republice Německo smlouvou do závazkového vztahu se společností Silingen GmbH rovněž se sídlem ve Spolkové republice Německo, jehož obsahem byla povinnost společnosti Silingen GmbH přepravit za úplatu měděné slitky z Rotterdamu v Nizozemském království do Legnice v Polské republice. Společnost Silingen GmbH sjednala za tímto účelem smluvního přepravce v rámci systému burzy vytěžovacích zakázek. Část nákladu měděných slitků byla takto k přepravě svěřena osobám, které se vydávaly za zaměstnance společnosti MS Omega, s.r.o., se sídlem v Chrašticích. Tyto osoby ovšem neměly v úmyslu přepravu realizovat, ale spolu s dalšími zásilkami, jichž se takto zmocnily, je prodat třetím osobám.

4. Tak měla být část měděných slitků v hmotnosti 24,67 t (dále jen "předmětné slitky") společnosti RMM Metallhandel GmbH svěřených k přepravě společnosti Silingen GmbH za úplatu poskytnuta vedlejší účastnici, s níž uzavřel na toto zboží kupní smlouvu František Vyskočil, jednající pod jménem Ladislav Kocourek, což je reálná osoba, která však s celou věcí neměla nic společného a jejíž identita byla k tomuto cíli zneužita. František Vyskočil měl takto vystavit na předmětné slitky fakturu ve výši cca 3,26 mil. korun českých a vedlejší účastnice mu měla vystavit na předmětné slitky dodací list. Vedlejší účastnice následně předmětné slitky prodala třetím osobám.

5. Společnost RMM Metallhandel GmbH byla pro případ ztráty zboží pojištěna u společnosti Allianz Versicherungs-AG, vůči níž uplatnila nárok na pojistné plnění. To jí bylo poskytnuto ve výši celkem 292.495,40 eur, čímž na společnost Allianz Versicherungs-AG přešel regresní nárok na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, které uplatnila ve výši 295.295,40 eur u společnosti Silingen GmbH. Tato společnost byla pojištěna pro odpovědnost za škodu zasílatele u stěžovatelky, která za ni zaplatila společnosti Allianz Versicherungs-AG částku 292.495,40 eur. V této částce na ni také přešel regresní nárok. Stěžovatelka tak vyzvala a následně zažalovala vedlejší účastnici na vydání předmětných slitků, případně, pokud je již vedlejší účastnice zpracovala, k zaplacení peněžité náhrady ve výši 148.654,02 eur.

6. Stěžovatelka jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy zastávala názor, že na vedlejší účastnici nikdy nepřešlo vlastnické právo k předmětným slitkům, tato je odebrala od osoby s falešnou identitou, přičemž při zachování elementární opatrnosti by jí muselo být zřejmé, že nejde o vlastníka předmětných slitků, mimo jiné již proto, že na majetek Ladislava Kocourka byl rok předtím vyhlášen konkurs, jehož účinky trvaly i v předmětném období roku 2006. Ustanovení § 446 (nabytí od nevlastníka) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "obchodní zákoník"), nebylo možno aplikovat, neboť vedlejší účastnice a František Vyskočil jednající jako Ladislav Kocourek neuzavřeli písemnou smlouvu podle § 262 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku. Stěžovatelka tak zastávala názor, že má vůči vedlejší účastnici nárok na náhradu škody v uplatněné výši, případně ve stejné výši nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

7. Vedlejší účastnice uplatněný nárok neuznala ani z části, neboť měla za to, že při koupi předmětných slitků nejednala protiprávně, daný obchod nebyl ničím výjimečný, protiplnění obdržela ihned za obvyklou cenu a v běžném množství, v němž kovy vykupovala. Pokud někdo podle vedlejší účastnice porušil elementární opatrnost, byla to společnost Silingen GmbH, která si neprověřila, komu zásilku předmětných slitků svěřuje. Podle vedlejší účastnice rovněž ke vzniku škody došlo již v okamžiku, kdy společnost RMM Metallhandel GmbH byla protiprávním jednáním zaměstnanců společnosti Silingen GmbH zbavena svých práv k předmětným slitkům. Za škodu vzniklou takto dříve nemůže vedlejší účastnice dle svého názoru nést odpovědnost, přičemž na vzniklé škodě nic nemohl změnit fakt, že předmětné slitky koupila právě vedlejší účastnice. Ta se dle svého názoru nemohla ani bezdůvodně obohatit, neboť sice nabyla věc od nevlastníka, ale zaplatila za ni přiměřenou kupní cenu. Restituční povinnost při vzniku bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy pak vzniká toliko mezi stranami této smlouvy, jíž stěžovatelka ani její právní předchůdkyně nebyly; navíc jde o synallagmatický závazek, tedy předmětné slitky by musely být vráceny proti vrácení kupní ceny.

8. O tomto sporu opakovaně rozhodovaly Okresní soud v Příbrami (dále jen "nalézací soud"), Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyšší soud, neboť na podkladě řádných i mimořádných opravných prostředků byla několikráte předchozí rozhodnutí zrušena. Posledními rozhodnutími ve věci samé jsou napadené rozsudky. Nalézací soud žalobu v plném rozsahu (tj. co do povinnosti zaplatit částku 148.654,02 eur s příslušenstvím i co do povinnosti vydat předmětné slitky) zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Ve výroku č. I byl následně tento rozsudek opraven, což však z hlediska nynějšího řízení před Ústavním soudem není rozhodné.

9. Stručně lze shrnout, že toto své rozhodnutí odůvodnil nalézací soud tak, že nejprve určil svou příslušnost podle oddílu 1 čl. II bod 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), v tehdy platném a účinném znění, a odkázal na ustanovení § 15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "zákon o mezinárodním právu soukromém"), podle nějž škoda stěžovatelce i jejímu právnímu předchůdci vznikla na území Spolkové republiky Německo.

10. Hmotněprávně potom nalézací soud bez bližšího odůvodnění posuzoval žalobní nároky podle českého práva, konkrétně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Nalézací soud tak dovodil, že vedlejší účastnice neporušila žádnou povinnost, včetně obecné prevenční povinnosti dle § 415 občanského zákoníku, a tedy nemohla vzniknout ani její odpovědnost za škodu. Škoda stěžovatelce vznikla tím, že proplatila regresní nárok vůči společnosti Silingen GmbH, tato škoda však nebyla důsledkem protiprávního jednání vedlejší účastnice a ani mezi jejím jednáním a vznikem škody nebyla příčinná souvislost.

11. Dále nalézací soud dovodil, že vedlejší účastnice byla úmyslně uvedena v omyl osobou vydávající se za Ladislava Kocourka a dle nalézacího soudu se tato vůči němu úspěšně dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy na předmětné slitky dle § 49a občanského zákoníku. Protože závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení kvůli neplatnosti či zrušení smlouvy vznikají dle judikatury pouze mezi stranami takové smlouvy, nemohl dle nalézacího soudu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí žádný závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniknout.

12. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, na jehož podkladě odvolací soud změnil napadený rozsudek nalézacího soudu ve znění opravného usnesení tak, že uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 44.596,20 eur s příslušenstvím; ve zbytku tento rozsudek potvrdil. Stěžovatelce rovněž uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částečnou náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem i před soudem odvolacím.

13. Ve zkratce lze říci, že odvolací soud svůj napadený rozsudek odůvodnil tím, že se nejprve ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že je dána pravomoc českých soudů spor rozhodnout podle tuzemského práva, neztotožnil se však s tím, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu vedlejší účastnice. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že vedlejší účastnice nevyužila všech dostupných prostředků, aby se přesvědčila o tom, že prodávající byl skutečně vlastníkem předmětných slitků. Nevyžadovala předložení dokladů o předchozím nabytí vlastnického práva k nim, neprověřila si ani osobu Ladislava Kocourka v insolvenčním rejstříku, kdy na jeho majetek byl v rozhodné době prohlášen konkurs, a tedy tento nemohl být dle odvolacího soudu subjektem smluvních vztahů. Tento navíc neměl živnostenské oprávnění na obchodování s kovy. Nemohlo se tak jednat o standardní obchod, a tedy vedlejší účastnice porušila obecnou prevenční povinnost dle § 415 občanského zákoníku.

14. Dále odvolací soud uzavřel, že mezi tímto protiprávním jednáním vedlejší účastnice a vznikem škody byla příčinná souvislost, byť to blíže nezdůvodnil. Dovodil rovněž nedbalostní zavinění na její straně. Dle § 441 občanského zákoníku však odvolací soud snížil přiznanou částku z titulu náhrady škody o 70 %, neboť v tomto rozsahu shledal zavinění na straně právní předchůdkyně stěžovatelky (společnosti Silingen GmbH), spočívající v tom, že si dostatečně neprověřila, komu náklad předmětných slitků svěřuje. Jelikož vrácení předmětných slitků nebylo možné vzhledem k tomu, že se již nenacházely v dispozici vedlejší účastnice, uložil této odvolací soud povinnost uhradit poměrnou část žalované částky v penězích.

15. Odvolací soud se rovněž zabýval dalšími právními důvody, z nichž stěžovatelka dovozovala zažalované povinnosti vedlejší účastnice, a shledal, že dány nejsou. Šlo o právní důvody dle § 135b občanského zákoníku (nabývání vlastnického práva k věci zpracované a náhrada za ně) a dle § 131 občanského zákoníku (ochrana vlastnického práva k věci), u nichž odvolací soud konkludoval, že je lze uplatnit pouze vůči tomu, kdo má aktuálně věc ve své moci, což vedlejší účastnice nebyla, a § 420a občanského zákoníku (odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností), u něhož měl odvolací soud za to, že na koupi předmětných slitků vedlejší účastnicí nedopadá.

16. Stěžovatelka i vedlejší účastnice podaly proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl svým napadeným rozsudkem tak, že odmítl dovolání stěžovatelky a na podkladě dovolání vedlejší účastnice změnil částečně napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu, tento rozsudek nalézacího soudu potvrdil, a to včetně potvrzení výroku nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení. Sám pak Nejvyšší soud přiznal vedlejší účastnici i náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem a rovněž náhradu nákladů dovolacího řízení.

17. Argumentaci, na níž stojí odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, je možno přiblížit takto: Nejvyšší soud stěžovatelku ve shodě se soudem odvolacím považoval za právní nástupkyni společnosti Silingen GmbH (tedy škůdce), s níž měla uzavřenou smlouvu o pojištění, nikoli společnosti RMM Metallhandel GmbH (tedy vlastnice předmětných slitků), proto stěžovatelka nemůže uplatňovat žádné nároky z titulu vlastnického práva k předmětným slitkům, nýbrž toliko regresní nárok za poskytnuté pojistné plnění. Tvrzení stěžovatelky, že je právní nástupnicí společnosti RMM Metallhandel GmbH, se odchyluje od skutkového stavu zjištěného nalézacím a odvolacím soudem, proto o ně nelze účinně opřít dovolací argumentaci. Škoda společnosti RMM Metallhandel GmbH vznikla přitom dle Nejvyššího soudu již v okamžiku, kdy předmětné slitky byly odcizeny a z hlediska příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody již nebylo rozhodné, co se se slitky dělo dále. Škoda by již byla vznikla, ať by je osoby, jež předmětné slitky odcizily, prodaly komukoliv či s nimi jakkoliv jinak naložily. Uvedla-li stěžovatelka, že kdyby je byla vedlejší účastnice nekoupila, byly by zajištěny policií a vrátily by se do dispozice společnosti RMM Metallhandel GmbH, nemělo takové tvrzení dle Nejvyššího soudu oporu v provedeném dokazování.

18. Nejvyšší soud ve věci rozhodl rozsudkem, a proto se ve svém odůvodnění věnoval i tomu, zda tento postup není v rozporu se zásadou kontradiktornosti. Usoudil, že nikoliv, neboť jeho závěr, opírající se o právní názor, že jednání vedlejší účastnice nebylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, byl pro stěžovatelku předvídatelný a tato se k němu mohla vyjádřit, neboť vedlejší účastnice stejným právním názorem argumentovala již v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu.

III. Argumentace stěžovatelky a ostatních účastníků řízení

19. Stěžovatelka namítá proti napadeným rozhodnutím obecně nedodržení ústavněprávních požadavků na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů se podle ní nevypořádávají se všemi jejími tvrzeními, zejména ne s prostou úvahou, proč by si vedlejší účastnice měla ponechat výtěžek za prodej ukradené věci, když tuto věc samotnou byla povinna vydat právnímu předchůdci stěžovatelky, neboť vedlejší účastnice se nikdy vlastníkem předmětných slitků nestala.

20. Na podkresu této obecné ústavněprávní argumentace stěžovatelka formuluje následující konkrétnější námitky: 1) nesprávný závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání; 2) nesprávné určení rozhodného práva pro některé otázky; 3) nevypořádání se se všemi otázkami vymezenými v dovolání; 4) přetvoření skutkového stavu a překvapivost rozhodnutí dovolacího soudu, 5) nevypořádání se s možností vrácení druhově určených věcí; 6) nevypořádání se s namítanými dřívějšími judikaturními závěry; 7) nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvého stupně.

21. Podstatu jednotlivých námitek stěžovatelky lze shrnout následovně:

22. Ad 1) stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud nemohl její dovolání odmítnout jako nepřípustné z toho důvodu, že by stěžovatelka nově tvrdila, že je právní nástupkyní společnosti RMM Metallhandel GmbH. Stěžovatelka tuto skutečnost tvrdí od samého počátku, uvedla ji již v žalobě, průběžně ji opakovala ve svých procesních podáních, a i po několika nalézacích i opravných řízeních žádný obecný soud její aktivní legitimaci nezpochybnil. Otázku, jak a které nároky na stěžovatelku přešly, považuje tato navíc za otázku právní, nikoliv skutkovou.

23. Ad 2) stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že spoluodpovědnost společnosti Silingen GmbH posuzoval podle českého, nikoliv podle německého práva, jak měl správně učinit, aniž se vůbec zabýval kolizní problematikou, nač stěžovatelka výslovně upozorňovala již ve svém dovolání, ale Nejvyšší soud toto nijak ve svém rozhodnutí nezohlednil. Stejně tak posuzoval Nejvyšší soud podle českého práva bez bližšího odůvodnění samotný vznik škody na území Spolkové republiky Německo (viz níže sub 25.).

24. Ad 3) stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud se nevypořádal se všemi otázkami, které mu ve svém dovolání předestřela. Šlo zejména o otázku kolizní problematiky uvedenou v předchozím odstavci, dále pak o nemožnost krácení nároku dle § 131 občanského zákoníku.

25. Ad 4) stěžovatelka proponuje závěr, že Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí přetvořil skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudy nalézacím a odvolacím, neboť svévolně přesunul místo vzniku škody na území Spolkové republiky Německo. Z tohoto hlediska stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu rovněž za překvapivé, neboť tento dopředu neavizoval, že bude za okamžik vzniku škody považovat jen okamžik odcizení předmětných slitků, a jeho závěr, že společnost RMM Metallhandel GmbH by o předmětné slitky přišla, i kdyby je vedlejší účastnice prodala komukoliv jinému či s nimi jinak naložila, neměla vedlejší účastnice možnost jakkoliv vyvrátit. Stěžovatelka k tomu doplnila, že v obdobných případech se stalo, že když organizovaná skupina nesehnala pro zboží vhodného překupníka, ponechala si je, toto bylo zajištěno policií a následně vráceno vlastníkovi. Žádný z obecných soudů v tomto směru stěžovatelku nepoučil dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), že je třeba její skutková tvrzení doplnit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak dle stěžovatelky bylo překvapivé, svévolné a narušilo rovnost účastníků řízení.

26. Ad 5) stěžovatelka formuluje stanovisko, že není pochyb o tom, že kdyby byly předmětné slitky u vedlejší účastnice nalezeny, právní předchůdce stěžovatelky by měl právo domáhat se jejich vydání vindikační žalobou, přičemž jelikož šlo o věci generické, má stěžovatelka toto právo, i když konkrétní předmětné slitky vedlejší účastnice u sebe už nemá. Ta přitom nikdy neprokazovala ani netvrdila, že by nebyla schopna množství a jakost odpovídající předmětným slitkům stěžovatelce vydat. Stěžovatelka poukazuje v tomto kontextu i na to, že je absurdní, že si vedlejší účastnice může ponechat peníze, za něž předmětné slitky směnila, i když tak učinila protiprávně, protože byly ve vlastnictví třetí osoby.

27. Ad 6) stěžovatelka v návaznosti na předchozí námitku napíná pozornost ke skutečnosti, že ve svém dovolání odkazovala i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2194/2011 ze dne 7. 11. 2012, podle něhož zůstává vlastníku věci možnost domáhat se náhrady škody na neoprávněném detentorovi, i když tento již danou věc u sebe nemá, spočívající v tom, že o věc vlastníka po dobu její neoprávněné detence připravil. Nejde přitom již o vindikační (vlastnickou) žalobu, ale o kompenzaci za škodu způsobenou tím, že věc již nelze vydat. S tím se obecné soudy nijak nevypořádaly. Žádný z obecných soudů se pak dle stěžovatelky rovněž nevypořádal s novější judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce, již stěžovatelka ve své ústavní stížnosti konkrétně označila, odkazoval pouze na starší judikaturu, aniž by věc předložil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

28. Ad 7) stěžovatelka brojí proti napadenému rozhodnutí nalézacího soudu, které je podle ní nepřezkoumatelné. Tuto námitku stěžovatelka dále nerozvinula, pouze uvedla, že se mimo jiné nevypořádal se zadáním odvolacího soudu (z předchozího řízení o odvolání, jehož výsledek v tomto řízení předmětem přezkumu Ústavního soudu stěžovatelka neučinila), s jakými okolnostmi se má při svých úvahách vypořádat. Pakliže pak Nejvyšší soud napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil, zatížil tím řízení vadou spočívající v tom, že nyní neexistuje žádné odůvodnění ohledně řady stěžovatelčiných námitek (k nim srov. výše sub 15.).

29. Ústavní soud si vyžádal vyjádření nalézacího soudu, odvolacího soudu, Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice a rovněž spisový materiál.

30. Nalézací soud, odvolací soud i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních v podstatě odkázaly na svá napadená rozhodnutí, za nimiž si stojí.

31. Vedlejší účastnice svého práva vyjádřit se využila. Ve svém vyjádření však v podstatě pouze zopakovala své stanovisko z průběhu řízení před obecnými soudy, odkazovala na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a k věci samé z hlediska ústavněprávního žádnou podstatnou argumentaci nepřidala.

32. Jelikož vyjádření účastníků řízení nepřinesla nic nového, Ústavní soud upustil od toho, aby zaslal vyjádření ostatních účastníků řízení stěžovatelce k replice.

IV. Posouzení Ústavním soudem

33. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

34. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ji nemůže odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, ale musí si obstarat další podklady a vyjádření (viz část III. tohoto nálezu) a rozhodnout o ní nálezem. Důvodem je stěžovatelčina námitka 2), jíž stěžovatelka obecným soudům vytýká nevypořádání se s kolizní problematikou. Je nepochybné, že řízení před obecnými soudy bylo soudním řízením s mezinárodním prvkem již jen kvůli tomu, že stěžovatelka je právnickou osobou podle německého práva se sídlem ve Spolkové republice Německo.

35. Dosud se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ke kolizní problematice v soukromoprávních závazkových vztazích vyjadřoval spíše okrajově. Lze z ní však dovodit, že nesprávným vyřešením kolizní problematiky se obecné soudy mohou dopustit porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 155/16 ze dne 6. 6. 2017 (N 95/85 SbNU 601), body 15. a 16.]. Vzhledem k tomuto předchozímu právnímu názoru Ústavního soudu a vzhledem k tomu, že tato problematika dosud postrádá v judikatuře Ústavního soudu obecné řešení, je třeba se zabývat důvodností stěžovatelčiny námitky 2), neboť tou stěžovatelka tvrdí právě nesprávný výběr rozhodného práva a jeho nedostatečné odůvodnění.

36. Aby mohl rozhodnout o důvodnosti ústavní stížnosti, musel si zodpovědět otázky, zda obecné soudy správně zvolily právo rozhodné pro vznik, změnu a zánik nároku uplatněného stěžovatelkou za vedlejší účastnicí, a pokud nikoliv, zda by rozhodnutí ve věci samé v případě, že by určily rozhodné právo správně, bylo stejné, či nikoliv. Po zodpovězení těchto otázek dospěl Ústavní soud k závěru, že námitka 2), a s ní i celá ústavní stížnost, nejsou důvodné.

V. Obecná východiska k tzv. kolizní problematice

37. V řízeních s mezinárodním prvkem je vždy nutné posoudit jednak otázku pravomoci českých soudů k rozhodování sporu, jednak otázku, kterým právním řádem se řídí hmotněprávní posouzení nutné pro správné rozhodnutí ve věci samé, případně existuje-li zde přímá úprava (např. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Pravomoc českého soudu stěžovatelka, ostatní účastníci řízení ani vedlejší účastnice nerozporovali. Ústavní soud proto neměl důvod podrobit otázku určení pravomoci přezkumu v řízení o ústavní stížnosti.

38. Pokud by však obecné soudy aplikovaly na řešení sporu nesprávně určené (hmotné) právo (podle nesprávné kolizní normy či podle kolizní normy sice správně zvolené, ale nesprávně aplikované), nebo namísto přímé úpravy zvolily kolizní řešení, mohly tím zapříčinit nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Nesprávná volba či aplikace kolizní normy je současně nezákonným postupem obecných soudů. Kolizní normy jsou přitom normami tuzemského podústavního práva, práva unijního [např. Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) atd.] či práva mezinárodního (např. Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy).

39. Při posuzování důsledků porušení kolizních norem (jejich nesprávné volby, aplikace a interpretace) ve vztahu k ochraně ústavně zaručených základních lidských práv a svobod lze proto vyjít z již ustálených právních závěrů Ústavního soudu o porušení těchto norem podle druhu (podústavní tuzemské právo, mezinárodní právo, unijní právo). Nejpropracovanější právní závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu formulovala ve vztahu k porušení norem podústavního práva, z nichž je obecně možno přiměřeně vyjít i při posuzování následků porušení kolizních norem vyplývajících z práva mezinárodního či unijního, přičemž je však v těchto případech třeba vždy důsledně respektovat jejich charakter a z něj vyplývající zvláštnosti (např. zvláštní výkladové metody smluv mezinárodního práva veřejného, výklad unijních předpisů, včetně zvláštního režimu předkládání předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie a jeho judikatury atd.).

40. Ústavní soud tak již v minulosti např. rozhodl, že porušení podústavního práva, které zakládá současně i porušení některého z ústavně zaručených základních lidských práv či svobod, může představovat např. libovůle či nepřípustná interpretace [např. nález sp. zn. III. ÚS 2889/12 ze dne 21. 8. 2014 (N 158/74 SbNU 357)], např. v důsledku nerespektování ustáleného výkladu [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2920/08 ze dne 4. 4. 2011 (N 59/61 SbNU 3)], výkladu v rozporu s kogentním ustanovením zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 471/05 ze dne 22. 2. 2006 (N 43/40 SbNU 355)], v důsledku přepjatého formalismu [např. nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115), nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) či nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237)] či nerespektování mezinárodních závazků [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2370/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 111/81 SbNU 755) či nález sp. zn. IV. ÚS 3092/16 ze dne 18. 7. 2017] či práva unijního [srov. přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 1518/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 125/61 SbNU 823)]; nedostatek pravomoci podústavní právo vůbec aplikovat [např. nález sp. zn. III. ÚS 2349/12 ze dne 28. 2. 2013 (N 35/68 SbNU 369)]; neopodstatněné upřednostnění jedné právní normy podústavního práva sledující určitý ústavně chráněný účel před jinou normou podústavního práva sledující jiný ústavně chráněný účel, selhání aplikovat normu podústavního práva vyloženou ústavně konformním způsobem, neodůvodněná aplikace, např. v případech extrémního rozporu mezi právním závěrem a skutkovými a právními zjištěními [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599), sp. zn. III. ÚS 694/02 ze dne 17. 12. 2003 (N 148/31 SbNU 319), nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 ze dne 16. 1. 2003 (N 7/29 SbNU 47), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85), ]; aplikace narušující právní jistotu či legitimní očekávání jednotlivce [např. nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)], aplikování normy podústavního práva v nesprávném znění [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 687/02 ze dne 26. 2. 2003 (N 27/29 SbNU 237)] aj.

41. Stejné nároky při aplikaci kolizních norem jako na aplikaci jiných norem podústavního, mezinárodního či unijního práva je pochopitelně třeba klást i ohledně odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci, v němž tyto kolizní normy byly aplikovány. Z toho tak musí být přesvědčivým, logickým a vnitřně koherentním způsobem zřejmé, kterou kolizní normu daný orgán veřejné moci aplikoval, proč dal přednost té které kolizní normě v případě jejich konkurence, a rovněž jak tuto kolizní normu vyložil. Naopak však lze z judikatury Ústavního soudu dovodit, že pokud věc byla materiálně vyřešena podle správně určeného rozhodného práva, o čemž nebyly pochybnosti, k zásahu do základních ústavně zaručených lidských práv a svobod nedochází [srov. přiměřeně nález sp. zn. III. ÚS 207/95 ze dne 29. 2. 1995 (N 17/5 SbNU 147)], i kdyby se odůvodnění použití této kolizní normy obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nevěnoval.

42. Ústavní soud tak uzavírá, že nesprávnou aplikací či interpretací kolizní normy je možno dopustit se porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, případně podle povahy sporu i jiného takového práva (např. na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny) za stejných podmínek, za jakých je možno se dopustit porušení těchto ústavně zaručených základních lidských práv porušením norem podústavního, mezinárodního či unijního práva, podle toho, v jakém formálním pramenu práva je kolizní norma obsažena.

43. Neodůvodní-li však orgán veřejné moci výslovně aplikaci určité kolizní normy, která je však věcně správná, o čemž nejsou pochybnosti, zpravidla se jen tím porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nedopustí.

VI. Aplikace obecných východisek na případ stěžovatelky

44. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud posuzoval spoluzavinění škody společností Silingen GmbH podle českého práva, aniž by to však zdůvodnil, a Nejvyšší soud proti tomu nijak nezakročil. Totéž vytýká Nejvyššímu soudu ohledně vzniku škody způsobené podvodným vylákáním předmětných slitků ze společnosti Silingen GmbH.

45. Rozhodné právo vybral nalézací soud podle příslušného ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém, kdy uvedl, že škoda vznikla stěžovatelce i společnosti RMM Metallhandel GmbH na území Spolkové republiky Německo. Stěžovatelce tak lze dát částečně za pravdu v tom, že aplikace českého práva na posuzování spoluzavinění škody, která měla vzniknout na území cizího státu, bez zdůvodnění, proč tak soud činil, za situace, kdy znění § 15 zákona o mezinárodním právu soukromém za takové situace určuje rozhodným právem právo státu, kde škoda vznikla, zatěžuje rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

46. Tuto vadu však napravil již Nejvyšší soud svým napadeným rozhodnutím, v němž posuzoval vznik škody toliko v důsledku jednání vedlejší účastnice na území České republiky (viz výše sub 4.). Přitom dospěl k právnímu názoru, že škoda na území České republiky v důsledku koupě předmětných slitků vedlejší účastnicí stěžovatelce ani jejímu právnímu předchůdci vůbec nevznikla, přičemž otázku, podle jakého práva měly české soudy posuzovat případné spoluzavinění společnosti Silingen GmbH v důsledku jejího dřívějšího jednání na území cizího státu na vzniku této škody, tak nebylo třeba řešit, neboť vznik této škody dovozen vůbec nebyl. V podrobnostech viz níže sub 51. až 53. a sub 58. až 65.

47. Obdobně je pro posuzovanou věc irelevantní, dopustil-li se Nejvyšší soud úvah o tom, zda jednáním společnosti Silingen GmbH, jímž v důsledku podvodného vylákání předmětných slitků třetími osobami zbavila jejich vlastnici dispozice s nimi, jestliže se tyto úvahy řídily českým právem. Pro posouzení důvodnosti uplatněných žalobních nároků totiž bylo rozhodující jenom to, zda vedlejší účastnici vznikla odpovědnost za škodu koupí předmětných slitků, nebo ne (k tomu rovněž viz níže sub 51. až 53. a sub 58. až 65.). Jakékoliv úvahy o předchozích skutkových dějích, které však nevytvářely skutkový základ uplatněných nároků, byť správné, byť nesprávné, na tom nemohly nic změnit.

48. Z hlediska posuzování vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu vůči stěžovatelce či jejímu právnímu předchůdci v důsledku koupě předmětných slitků od třetí osoby pak stěžovatelka nenamítala, že by pro ně mělo být rozhodné jiné než české právo, které všechny tři obecné soudy na tuto otázku aplikovaly. Naopak, stěžovatelka v definičním oboru této otázky po celou dobu řízení před obecnými soudy argumentovala dle českého práva, dovolávala se judikatury českých soudů atd.

49. Jako obiter dictum lze jen dodat, že skutkový základ stěžovatelkou uplatněných nároků se týkal výlučně území České republiky, neboť zde se měl v létě roku 2006 prodej předmětných slitků Františkem Vyskočilem, vydávajícím se za Ladislava Kocourka, vedlejší účastnici odehrát, přičemž prodávající (i jeho falešná identita) byly českými občany a kupující byla česká obchodní společnost se sídlem v tuzemsku, která se mylně domnívala, že předmětné slitky jsou ve vlastnictví prodávajícího. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže považovat za porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecné soudy výslovně aplikaci českého práva nezdůvodnily, neboť mezinárodní prvek zde z hlediska hmotněprávního posouzení prima facie chyběl a stěžovatelka nenamítala, že by tomu tak nebylo.

VII. K dalším stěžovatelčiným námitkám

50. Ostatní stěžovatelkou uplatněné námitky Ústavní soud nevyhodnotil alespoň jako potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení jejích ústavně zaručených základních práv či svobod.

51. K námitce 1) Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud ve svém napadeném rozsudku nevyvodil nepřípustnost dovolání stěžovatelky pro nedostatek jejích tvrzení, že je právní nástupkyní společnosti RMM Metallhandel GmbH, tedy vlastnice předmětných slitků, nýbrž proto, že toto právní nástupnictví nevyplývá ze skutkového stavu zjištěného nalézacím a odvolacím soudem. Podle tohoto skutkového stavu stěžovatelka byla právní nástupnicí společnosti Silingen GmbH, jíž jako pojišťovna poskytla pojistné plnění jakožto své klientce. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i soudu odvolacího, je přitom jednoznačně zřejmý původ této úvahy. Oba tyto soudy měly za to, že na stěžovatelku přešel toliko nárok společnosti Silingen na náhradu škody, kterou jí případně způsobily třetí osoby tím, že z ní podvodně vylákaly předmětné slitky, nikoliv však i původní nárok vlastnice těchto slitků k jejich vydání či k uhrazení její hodnoty. Škoda, která vznikla společnosti RMM Metallhandel GmbH byla totiž jiná než škoda, která vznikla společnosti Silingen GmbH.

52. První zmíněná společnost byla poškozena tím, že byla jednáním druhé zmíněné společnosti zbavena faktické dispozice s předmětnými slitky v jejím vlastnictví i využití jejich ekonomické hodnoty, druhá společnost tím, že musela první společnosti nahradit škodu, kterou jí takto způsobila. Tato úvaha se Ústavnímu soudu nejeví jako jakkoliv problematická, nelogická, nesrozumitelná nebo extrémně vybočující ze skutkových zjištění, a tedy nelze ji považovat za vybočující z mezí ústavní konformity rozhodovací činnosti obecných soudů.

53. To, že na stěžovatelku přešel toliko nárok na náhradu toho, co sama musela z titulu povinnosti nahradit škodu zaplatit společnosti RMM Metallhandel GmbH, posoudily přitom obecné soudy podle německého práva. Stěžovatelka proti použití tohoto práva na tuto otázku žádnou námitku ve své ústavní stížnosti nevznesla, proto otázku správnosti jeho použití či odůvodněnosti závěru o jeho použití Ústavní soud samostatnou součástí svého přezkumu učinit nemohl.

54. Závěr učiněný výše v bodě 51. je východiskem rovněž pro námitky 3), 5) a 6). Tyto námitky totiž vycházejí z premisy, že stěžovatelka je právní nástupkyní vlastnice předmětných slitků, respektive že na ni přešly regresně i nároky vyplývající z vlastnického práva k předmětným slitkům. Pokud obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, tuto premisu vyvrátily a právní otázku přechodu nároků na stěžovatelku vyhodnotily tak, že na ni přešlo pouze právo domáhat se náhrady škody, nemohla být žádná její ústavně zaručená základní práva ani svobody porušena tím, že se obecné soudy argumentací stěžovatelky navázané na uvedenou premisu nezaobíraly.

55. Zdůrazňovala-li stěžovatelka opakovaně absurditu skutečnosti, že vedlejší účastnice si může ponechat peníze, za něž předmětné slitky směnila (respektive dle svého tehdejšího přesvědčení koupila), za situace, kdy by měla povinnost předmětné slitky vydat jejich vlastnici, kdyby je stále měla u sebe, pak na tom Ústavní soud z právního hlediska nic absurdního neshledává. Zatímco povinnost vydat vlastníkovi jeho věc, k jejíž detenci nemá detentor žádný právní důvod, vyplývá z vlastnického práva, povinnost nahradit škodu vyplývá z práva obligačního. Že mají různé subsystémy občanského práva různé důsledky a ukládají různým subjektům různé povinnosti, na tom nic absurdního není. Ostatně, jak uvedeno výše, argumentace právy vyplývajícími z ochrany práva vlastnického ve stěžovatelčině věci přiléhavá není, neboť, jak uzavřely obecné soudy ústavně souladným postupem, na stěžovatelku tato práva nepřešla.

56. Ostatně proti této stěžovatelčině námitce stojí hypoteticky stejně emfatická námitka, že kdyby byla vedlejší účastnice povinna stěžovatelce zaplatit to, zač předmětné slitky prodala dál, bylo by absurdní, že by přišla jak o předmětné slitky, za něž zaplatila, i o peníze, za něž je prodala. Jde jen o nastavení, kdo v případě takto specifického podvodného vylákání věci od oprávněného detentora má nést důsledky - zda tento detentor nebo osoba, která věc koupila od nevlastníka, a zde je účelnější, aby se pak náhrady škody domáhal detentor po osobách, které jej podvedly, nebo osoba, která věc koupila, po nevlastníkovi. Ani jedno z těchto řešení tak není z ústavněprávního hlediska preferovatelnější než to druhé, a je tak otázkou úpravy podústavního práva, jak ji vyřeší. To Nejvyšší soud svým napadeným rozhodnutím učinil a Ústavní soud proti tomu žádné výhrady nemá.

57. Obdobně Ústavní soud nemůže vytknout Nejvyššímu soudu, pokud tvrzení stěžovatelky, že kdyby vedlejší účastnice předmětné slitky nekoupila, byly by tyto zajištěny policií a vráceny vlastnici, považoval za spekulativní a neprokázané. Nebylo jeho povinností stěžovatelku vyzývat dle § 118a občanského soudního řádu, neboť toto tvrzení se týkalo samotného předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu, spočívajícího v příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Mělo tak být součástí již žaloby. Navíc toto tvrzení stěžovatelky se opíralo pouze o blíže neurčený obdobný případ, aniž by však stěžovatelka Ústavní soud přesvědčila, že kdyby jí Nejvyšší soud prostor pro doplnění svých skutkových tvrzení v tomto směru poskytl, byla by skutečně schopna je učinit a prokázat, že by k navrácení předmětných slitků jejich vlastnici došlo. Jako obiter dictum Ústavní soud ještě doplňuje, že i v takovém případě by pak bylo otázkou, zda tato okolnost, o níž by se opíral skutkový závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejší účastnice a škodou, byla pokryta zaviněním vedlejší účastnice (zda tato přinejmenším měla a mohla vědět, že pokud by si vlastnictví k předmětným slitkům neprověřila, znemožnila tak včasný policejní zásah, jejich zajištění a navrácení vlastnici).

58. Námitka 4) je rovněž nedůvodná. Stěžovatelka vytkla Nejvyššímu soudu, že přetvořil skutkový stav tím, že za okamžik vzniku škody považoval okamžik, kdy byly předmětné slitky podvodně vylákány ze společnosti Silingen GmbH, pak jednak nešlo o otázku skutkovou (v řízení nebylo sporu o tom, že předmětné slitky byly podvodně vylákány právě od této společnosti a ostatně tuto skutečnost tvrdila sama stěžovatelka v celém průběhu řízení včetně ústavní stížnosti), ale o otázku právní (který okamžik je tím, kdy z hlediska právní úpravy došlo ke splnění všech podmínek vzniku odpovědnosti za škodu), jednak o žádné přesunutí místa vzniku škody nešlo.

59. Stěžovatelka zažalované nároky vůči vedlejší účastnici uplatnila s oporou o skutková tvrzení, že jejímu právnímu předchůdci vedlejší účastnice způsobila škodu tím, že koupila předmětné slitky bez ověření, zda prodávající je jejich skutečným vlastníkem. Že takto skutkový základ sporu vnímala i sama stěžovatelka, o tom ostatně svědčí to, že žalobu podala právě u českých soudů a právě na vedlejší účastnici, která jinak s podvodným vylákáním předmětných slitků neměla nic společného.

60. Tato tvrzení tak tvořila skutkový základ předmětu sporu. Úvahy obecných soudů o tom, zda a za jakých předpokladů vznikla odpovědnost společnosti Silingen GmbH za škodu společnosti RMM Metallhandel GmbH, tak prakticky nebyly relevantní mimo hlediska aktivní věcné legitimace stěžovatelky jakožto někoho, na koho regresem nárok na náhradu této škody přešel (což obecné soudy a v zásadě ani vedlejší účastnice nepopíraly). Z hlediska rozhodnutí podstaty sporu v řízení před obecnými soudy však byla rozhodující jiná otázka, a to, zda vedlejší účastnice právnímu předchůdci stěžovatelky způsobila škodu, jíž by po ní stěžovatelka mohla v rámci regresu vymáhat. Tato otázka nebyla triviální z toho hlediska, že ani sama stěžovatelka netvrdila, že by to byla přímo vedlejší účastnice, kdo od společnosti Silingen GmbH podvodně vylákala předmětné slitky.

61. Otázka, zda tedy vedlejší účastnice způsobila právnímu předchůdci stěžovatelky škodu, tak byla zcela samostatná. Neplatí totiž, na rozdíl od regresního nároku pojišťovny vůči škůdci, který způsobil jejímu klientovi škodu odcizením či podvodným vylákáním věci, za níž poskytla pojišťovna pojistné plnění, že by automaticky takto "regresně" rovněž přecházela odpovědnost za škodu a všechny další povinnosti vyplývající z odcizení věci či jejího podvodného vylákání na každou další osobu, která od škůdce tuto věc získá. Každé takové předání věci je třeba posuzovat samostatně.

62. Jinými slovy, obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem v nyní posuzované věci řešily jen to, zda byly dány předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu vedlejší účastnice vůči právní předchůdkyni stěžovatelky skutkově kvůli tomu, že koupila od třetí osoby předmětné slitky ve vlastnictví společnosti RMM Metallhandel GmbH, které byly právnímu předchůdci stěžovatelky svěřeny k přepravě. Jen tyto předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu mohly české soudy řešit, neboť jen na nich byla skutkově položena žaloba. Pokud tak české soudy, respektive vposledku Nejvyšší soud, rozhodly, že tyto předpoklady dány nejsou, veškeré úvahy o tom, kdy, kde a čí odpovědnost za škodu způsobenou společnosti RMM Metallhandel GmbH či společnosti Silingen GmbH vlastně vznikla přímo podvodným vylákáním předmětných slitků, byly z hlediska skutkového základu sporu, a tedy i rozhodnutí ve věci samé, irelevantní.

63. Ústavní soud se shoduje se stěžovatelkou v tom, že bez dalšího české soudy neměly vůbec úvahy o tom, jak by na podvodné vylákání předmětných slitků od společnosti Silingen GmbH hledělo české deliktní soukromé právo, do svých napadených rozhodnutí zařazovat. Jsou však nadbytečným, které neškodí (superfluum non nocet). Věcně na nich své napadené rozhodnutí založil toliko odvolací soud, nicméně jelikož jeho právní závěr o spoluzavinění společnosti Silingen GmbH posuzované podle českého práva revidoval Nejvyšší soud, tento se tedy v konečném důsledku neuplatnil. Ústavní soud jej tak v řízení o ústavní stížnosti přezkoumávat nemůže.

64. Ústavní soud nemohl považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ani za překvapivé. Je třeba zopakovat, že Nejvyšší soud nijak z hlediska skutkového stavu nevybočil z toho, co zjistily obecné soudy, přičemž skutkový stav mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí v podstatě vůbec nebyl sporný. Ostatně lze připomenout, že již nalézací soud na s. 7 svého napadeného rozhodnutí uvedl, že škoda vznikla společnosti RMM Metallhandel GmbH i stěžovatelce na území Spolkové republiky Německo, přičemž i z hlediska právních otázek bylo po celou dobu řízení před obecnými soudy zřejmé, že tyto rozlišují mezi vznikem dvou různých odpovědností za škodu tak, jak bylo naznačeno výše sub 59. až 61.

65. Jelikož v celém průběhu řízení byl stěžejní právní otázkou vznik odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu způsobenou právnímu předchůdci stěžovatelky, přičemž na tuto otázku negativně odpověděl již nalézací soud a vedlejší účastnice horovala pro stejnou odpověď v rámci dovolání, k němuž se stěžovatelka vyjádřila, nelze příklon k této negativní odpovědi Nejvyšším soudem v jeho napadeném rozhodnutí vnímat jako překvapivý. V celém řízení šlo v podstatě právě o zodpovězení této otázky.

66. Konečně ani námitka 7) není způsobilá byť potenciálně odůvodnit závěr o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Napadený rozsudek nalézacího soudu nelze nazírat izolovaně, ale toliko v kontextu napadených rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatelka konkrétně neuvedla, s jakými vadami spočívajícími v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nalézacího soudu se další obecné soudy nevypořádaly v rámci odvolacího či dovolacího řízení, a proto i kdyby napadené rozhodnutí nalézacího soudu skutečně bylo nepřezkoumatelné, tato námitka sama o sobě bez tvrzení, proč tato vada ani v opravných řízeních před obecnými soudy nebyla napravena, v řízení před Ústavním soudem obstát nemohla.

67. Obdobně to platí i pro stěžovatelčin názor, že potvrzením napadeného rozsudku nalézacího soudu Nejvyšším soudem v rozsahu, v němž jej odvolací soud změnil, se stává napadený rozsudek nalézacího soudu opět nepřezkoumatelným. Všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů jsou argumentačně provázána. Stejně, jako se odvolací soud v určitém rozsahu neztotožnil s argumentací nalézacího soudu, což řádně odůvodnil, neztotožnil se zase v určitém rozsahu Nejvyšší soud s argumentací soudu odvolacího.

68. Změnou určitého výroku či určitých výroků předchozích rozhodnutí vydaných ve věci však automaticky tato rozhodnutí nepozbývají platnosti v rozsahu, v němž byly jejich výroky potvrzeny. To platí i pro nosné argumenty v odůvodnění těchto rozhodnutí. Pokud se soud v rámci opravného řízení s částí těchto argumentů neztotožní a vyvrátí je vlastním odůvodněním, pak ani skutečnost, že v důsledku toho částečně napadené rozhodnutí změní, neznamená, že by argumentace napadeného rozhodnutí, s níž se soud rozhodující o opravném prostředku ztotožnil a v rozsahu výroků odůvodněných právě touto argumentací napadené rozhodnutí potvrdil, přestala existovat.

VIII. Závěr

69. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň ji neshledal ani důvodnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. května 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru