Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1093/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkTrestný čin
soudce
soud/senát
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1093.11.1
Datum podání13.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 148

141/1961 Sb., § 16, § 17, § 18, § 197

335/1991 Sb., § 12 odst.3

6/2002 Sb., § 30, § 104 odst.2, § 31, § 27, § 35


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1093/11 ze dne 20. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou, se sídlem Kateřinská 5, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 6 Tdo 690/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným tím, že společně s dalšími obžalovanými P. B., K. B., D. B., F. C., Ing. F. J., M. H., J. H., A. K., Ing. J. K., Z. M., RNDr. K. Š., A. Z., F. Z. a L. Ž., v úmyslu soustavně se obohacovat neodváděním cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty při dovozu pohonných hmot do České republiky, stěžovatel, J. H., Ing. J. K., F. Z. a L. Ž. v úmyslu a s vědomím a P. B., K. B., D. B., F. C., M. H., Ing. F. J., A. K., Z. M., RNDr. K. Š. a A. Z., s vědomím, že spolčení, na jehož činnosti se účastní, je spolčením více osob s vnitřní průběžně optimalizovanou organizační strukturou, rozdělením funkcí, se vztahy faktické podřízenosti a nadřízenosti v rámci plnění dílčích úkolů a dělbou činností, zaměřené na soustavné páchání trestně činností, s čímž byli srozuměni, společně způsobili, že při dovozech pohonných hmot - benzinu automobilového a nafty motorové - ze Slovenské republiky do České republiky přes hraniční přechod Břeclav - dálnice od dodavatele společnosti DUNAJ PETROL TRADE, a. s., se sídlem Komárno, Záhradnícka 16, Slovenská republika, v době od 26. července 2003 do 14. listopadu 2003 pro odběratele společnost Cadi - Arb, spol. s r. o., se sídlem Brno, třída Generála Píky 9, IČ: 63074079, v celkovém množství 3.564.000 litrů benzinu automobilového při 15CC, a v době od 14. listopadu 2003 do 3. února 2004 pro odběratele společnost PITRE, s. r. o., se sídlem Brno, Tábor 21, IČ: 25871633, v celkovém množství 7.530.538 litrů benzinu automobilového při 150 stupních Celsia a 638.229 litrů nafty motorové při 150 stupních Celsia, nebyly tyto pohonné hmoty zavedeny do evidence Celní správy ČR a nebylo z nich tak vyměřeno a vybráno clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty, neboť příslušné celní a dovozní doklady k těmto dovozům pohonných hmot - kontrolní listy - kolonka 3.2, faktury, mezinárodní nákladní listy CMR - byly opatřeny padělanými či neoprávněně užitými pravými celními razítky, přičemž za výše uvedené období se jednalo o celkem 400 dovozů pohonných hmot realizovaných automobilovými cisternami. Průjezd jednotlivých cisteren je s uvedením data a hodiny a počtu cisteren uveden ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

Dále je ve výroku tohoto rozsudku popsáno jednání každého z obžalovaných.

Dle rozhodnutí soudu prvního stupně tak obžalovaní společně způsobili zkrácením daně z přidané hodnoty ve výši 50.079.255,- Kč, zkrácením spotřební daně ve výši 133.009.170,- Kč a cla ve výši 5.104.024,- Kč celkovou škodu České republice ve výši 188.192.449,- Kč.

Tímto jednáním - podle soudu - stěžovatel "spáchal organizátorství" trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona a § 148 odst. 1, 4 tr. zákona spáchané ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 trestního zákona v bodě 1. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 43 ve spojení s § 44 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl stěžovatel zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušen, leč ohledně stěžovatele a některých další obviněných v celém rozsahu. Vrchní soud nově odsoudil stěžovatele a další spoluobžalované pro trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 11-ti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Odvolací soud upravil skutkovou větu, pokud jde o popis jednání obžalovaných jako členů zločinného spolčení, neboť dospěl v tomto směru k odlišným závěrům. Odvolací soud má za to (str. 85), že společenství jednotlivých obžalovaných v této trestní věci vykazuje znaky organizované skupiny, neboť šlo právě o spojení více osob s dělbou činností a úkolů mezi jednotlivými členy, přičemž tato činnost byla plánována a koordinována, nebyly zde však dány znaky přísné hierarchie a určitých úkonů nutných pro přijetí za člena této skupiny, absentuje trestání členů skupiny při důsledném nedodržování všech pravidel a šlo tedy v tomto směru o jakési volnější spojení osob pouze za účelem páchání konkrétní trestné činnosti se zištným záměrem, byť po delší časové období. Odvolací soud má za to, že nelze takovéto společenství podřadit pod pojem zločinného spolčení se všemi znaky ve smyslu § 89 odst. 17 a následně § 163a odst. 1 tr. zákona.

Napadeným usnesení Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné.

II.

Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto je navrhuje zrušit.

Stěžovatel namítá, že ve věci rozhodující soudkyně krajského soudu JUDr. Dana Kancírová v inkriminovaném období nebyla předsedou krajského soudu řádně a zákonným způsobem jmenována do funkce předsedy senátu uvedeného krajského soudu a nemohla tedy být zákonným soudcem v jeho trestní věci. Byla toliko jakýmsi "pověřeným" předsedou senátu 39 T, kterému byly včetně předmětné trestní věci přidělovány ke zpracování trestní věci dle rozvrhu práce příslušného soudu. Takový postup je však prý zcela v rozporu se zákonem o soudech a soudcích a rovněž s Listinou.

Stěžovatel uvádí, že "přezkoumáním původního zákona o soudech a soudcích č. 335/1991 Sb. je nutno konstatovat", že zákonodárce upravil předchozí obsazování senátu krajských soudů, které rozhodují v I. stupni ve věcech trestních; v minulosti se totiž senáty krajského soudu skládaly ze soudce a přísedících (§ 12/3) a teprve podle zákona č. 6/2002 Sb., který zrušil zákon č. 335/1991 Sb. v celém rozsahu, bylo v ust. § 30 uzákoněno, že se krajské soudy skládají z předsedy soudu, místopředsedů soudů, předsedů senátu a dalších soudců. Z této materie je nutno dle stěžovatele zvýraznit, že dle předchozí legislativy mohl soudce krajského soudu soudit trestní věci v I. stupni, aniž by byl jmenován do funkce předsedy senátu. Zákonodárce tedy zásadním způsobem změnil zákon o obsazování senátu krajských soudů, které rozhodují v l. stupni ve věcech trestních. K tomuto je zapotřebí určitá procedura, která se odráží i v písemné formě, což je tzv. jmenovací dekret, na základě kterého se soudce stává právě předsedou senátu krajského soudu v trestních věcech. Pokud by byl zákonodárce považoval obsazování senátu krajských soudů za nepodstatné, nezvolil by zcela striktní postup při jmenování předsedy senátu krajského soudu v trestních věcech. Z tohoto pohledu stěžovatel dovozuje, že jej soudila soudkyně, která nebyla řádně a zákonným způsobem jmenována do funkce předsedkyně senátu, tedy byl souzen soudcem, který neměl patřičný mandát.

Stěžovatel uvádí, že právo na projednání věci nezávislým soudem je podstatnou složkou práva na spravedlivý proces. Pro rozhodnutí, zda určitý orgán může být pokládán za nezávislý na výkonné moci, je nutno přihlédnout ke způsobu jmenování a délce mandátu jeho členů, k existenci záruk proti vnějším vlivům a k tomu, zda orgán budí zdání nezávislosti.

Stěžovatel dodává, že pokud by argumentace předchozích soudů byla na místě, "pak postrádá logiku, že dnem 1. 11. 2006 byla JUDr. Kancírová jmenována do funkce předsedkyně senátu krajského soudu a mohla nadále vykonávat tuto funkci bez jmenování". Z postupu předsedy krajského soudu tedy vyplývá, že tento si byl vědom tohoto pochybení, které dnem 1. 1. 2006 napravil. Nicméně, toto zhojení situaci stěžovatele neřeší.

Stěžovatel uzavírá, že vzhledem k uvedeným skutečnostem JUDr. Dana Kancírová nemohla v inkriminovanou dobu řádně předsedat senátu krajského soudu, a proto předchozí řízení před nalézacím soudem trpí závažnou vadou, která nebyla jak odvolacím tak soudem dovolacím zhojena.

III.

Ústavní soud po prostudování spisu obecných soudů a po přezkoumání věci konstatuje, že stěžovatelovou námitkou se obecné soudy již zabývaly a řádně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.

Především Nejvyšší soud k tomu uvedl (str. 15-17 napadeného usnesení):

"Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (ustanovení § 16 a § 17 tr. ř.). Šlo by o případ, že ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o němž měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Obdobně by tomu bylo v situaci, pokud by okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu podle § 37a tr. zák., § 45 tr. zákoníku, přestože tímto postupem bylo rozhodováno o trestném činu uvedeném v § 17 odst. 1 tr. ř. Pokud by ale namísto věcně příslušného okresního soudu rozhodl krajský soud, dovolací důvod by nebyl dán. Dovolacím důvodem není rovněž skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§ 18 tr. ř.). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Půjde o případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně. Dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, jenž nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. apod.

Obvinění P. H., Z. M. a RNDr. K. Š. shodně v podrobnostech vytkli, že soudkyně JUDr. Dana Kancírová, která po celou dobu trestního řízení před soudem prvního stupně vystupovala jako předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně v trestních věcech, byla toliko pověřena zastupováním předsedy senátu, což označili v rozporu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Podle obviněných rozhodoval v dané trestní věci soud, který nebyl náležitě obsazen. Tyto námitky uplatněný důvod dovolání obsahově naplňují. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.

Podle § 31 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném v době rozhodování Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 39 T 10/2005 (dále v tomto odstavci jen "zákon"), platí, že krajský soud rozhoduje v senátech. Samosoudci rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy.

Z ustanovení § 31 odst. 2 písm. a), b) zákona plyne, že senáty krajského soudu se skládají z a) předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech, b) předsedy senátu a 2 soudců v ostatních případech.

Podle § 31 odst. 3 zákona platí, že samosoudcem je předseda senátu nebo soudce. Předsedou senátu může být pouze soudce.

Z ustanovení § 104 odst. 2 zákona vyplývá, že předsedy senátů krajského soudu jmenuje z řad soudců tohoto soudu předseda krajského soudu.

Především je nutno připomenout, že v době rozhodování předmětné trestní věci byla JUDr. Dana Kancírová soudkyní Krajského soudu v Brně a předsedou tohoto soudu byla za účelem zajištění řádného chodu senátu "39 T", a to s účinností od 1. 1. 2004, pověřena zastupováním předsedy senátu Krajského soudu v Brně v plném rozsahu činnosti na úseku trestním - I. stupeň (viz pověření na č. l. 10580 spisu). Toto pověření se plně promítlo i do rozvrhu práce uvedeného soudu, podle kterého byla trestní věc obviněných přidělena senátu 39 T k vyřízení. V této spojitosti Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 80 - 81 ohledně jmenované soudkyně konstatoval: "...byla řádně pověřena k výkonu funkce předsedy příslušného senátu Krajského soudu v Brně, tento příslušný senát také rozhodoval věc přidělenou v souladu s rozvrhem práce soudu a šlo tedy v dané věci o senát řádně obsazený, plnící mu přidělené úkoly. Postup předsedy Krajského soudu v Brně, kterým byla JUDr. Dana Kancírová pověřena zastupováním předsedy senátu 39 T v plném rozsahu činnosti na úseku trestním, neodporuje ani zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a nelze tedy přijmout závěr, že by v dané trestní věci rozhodoval nepříslušný senát či soudce."

S těmito správnými úvahami se Nejvyšší soud ztotožňuje. Současně lze dodat, že v prvním stupni v trestní věci rozhodoval ve smyslu znění § 31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, senát Krajského soudu v Brně složený z předsedkyně senátu a dvou přísedících. Jelikož JUDr. Dana Kancírová byla soudkyní krajského soudu, tak s ohledem na znění § 31 odst. 3 věty druhé zákona č. 6/2002 Sb. mohla být předsedkyní senátu, přičemž skutečnost, že touto funkcí byla pověřena, nelze považovat za porušení ustanovení § 104 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., v tehdy platném znění, a to zejména, když zmíněný akt učinil subjekt oprávněný k jmenování do funkce předsedy senátu uvedeného soudu. V posuzované věci rozhodně nešlo o nějaké netransparentní určení soudního senátu, aby tím bylo popřeno právo na zákonného soudce, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž je možné poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 721/10, ve kterém bylo shledáno ústavně souladným, když u krajského soudu rozhodoval v trestní věci dočasně přidělený soudce, který byl pověřen výkonem funkce předsedy senátu.

Dovolání obviněných P. H., Z.M. a RNDr. K. Š., kteří je podali i s poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jsou v příslušné části zjevně neopodstatněná.".

Ústavní soud nemá - z hlediska ústavně právního - k uvedené argumentaci obecných soudů co dodat, a proto na ni pro stručnost odkazuje.

K tomu Ústavní soud zdůrazňuje - shodně jako uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení - závěry plynoucí z nálezové judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 721/10, neshledal jako protiústavní stav, v němž u krajského soudu rozhodoval v trestní věci dočasně přidělený soudce, který byl "toliko" pověřen výkonem funkce předsedy senátu. Přitom i v nynější věci byla JUDr. Kancírová pověřena výkonem funkce předsedy senátu. Tím spíše pak názor plynoucí z nálezu sp. zn. II. ÚS 721/10 platí pro nyní posuzovanou věc, neboť v ní nerozhodoval jako předseda senátu dočasně soudce přidělený, nýbrž soudce přidělený trvale.

IV.

Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Napadený rozsudek krajského soudu - jako rozhodnutí zrušené napadeným rozsudkem vrchního soudu - nenabyl právní moci, a proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2006 sp. zn. I. ÚS 263/05).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru