Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1089/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Nymburk
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Ne bis in idem
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1089.15.1
Datum podání13.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1089/15 ze dne 16. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, P. S. 8, Lysá nad Labem, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Klineckým, advokátem, se sídlem AK v Českém Brodě, Tuchorazská 1433, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. 14 To 82/2015 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 1. 2015 sp. zn. 3 Pp 29/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Nymburce, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a označené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Nymburce.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že trestní soudy vadně interpretovaly podmínky stanovené v ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku, když nepřípustně bagatelizovaly pokroky stěžovatele dosažené ve výkonu trestu odnětí svobody (kázeňské hodnocení, snaha o resocializaci, příslib zaměstnání). Odmítly přijmout za prokázané, že se stěžovatel v průběhu výkonu trestu polepšil, a z jejich rozhodnutí vyplývaly nereálné a blíže nespecifikované další požadavky k tomu, aby prokázal zlepšení svého chování. Stěžovatel dále namítá, že trestní soudy porušily princip ne bis in idem, neboť nesplnění podmínky spočívající v předpokladu vedení řádného života dovodily z trestní minulosti stěžovatele, takže za jedno jednání je stěžovatel postihován podruhé.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.stavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, a nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).

V dané věci Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí odůvodnil své pochybnosti o tom, že by stěžovatel při podmíněném propuštění vedl řádný život, nejen samotnou trestní minulostí stěžovatele, ale i dalšími skutečnostmi. Nejdůležitější z nich spočívala v tom, že se stěžovatel dopustil rozsáhlé majetkové trestné činnosti v souvislosti s užíváním drog, a to velmi krátce po propuštění z předchozího výkonu trestu. Poukázáno bylo také na to, že v případě stěžovatele shledaly soudy rezervy ve vykázané aktivitě, pouhé zařazení do terapeutického programu s rozšířenou pastorační a psychospirituální péčí pro věřící odsouzené takovou aktivitu nedokládá. Stěžovateli doporučil, že by se měl především zaměřit na problematiku drog, neboť nucená abstinence ve výkonu trestu problém neřeší.

Přihlédnutí k předchozí trestné činnosti, jakož i k okolnosti, že část této trestné činnosti byla spáchána velmi krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je pouze jedním z relevantních faktorů pro vytvoření prognózy budoucího chování odsouzeného z hlediska nebezpečí opakování trestné činnosti. Nemůže se jednat o druhý postih za trestný čin a tedy o porušení principu ne bis in idem. Lze ostatně poukázat na to, že i při vyměřování trestu za trestný čin zákon přikazuje, resp. umožňuje přihlédnout k předchozí trestné činnosti pachatele [viz § 42 písm. p) a § 59 trestního zákoníku].

V posuzovaném případě trestní soudy dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal polepšení (jako vícekrát trestaný pachatel), neboť jeho chování v průběhu výkonu trestu nevykazovalo mimořádnou kvalitu a maximální aktivitu. Požadavek takového výrazného projevu nápravy odůvodnily právě tím, že stěžovatel je osobou mající velmi výrazné sklony k páchání úmyslné trestné činnosti a v minulosti po propuštění nevedl řádný život a opakoval rozsáhlou majetkovou trestnou činnost. Ústavní soud považuje tuto úvahu za opodstatněnou a dostatečně odůvodněnou v souladu s ustanovením § 134 tr. řádu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru