Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 108/93Nález ÚS ze dne 30.11.1994K otázce vůle prodávajícího při převodu nemovitosti z kupní smlouvy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
vlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 60/2 SbNU 165
EcliECLI:CZ:US:1994:1.US.108.93
Datum podání14.10.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.1 písm.a

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994

N 60/2 SbNU 165

K otázce vůle prodávajícího při převodu nemovitosti z kupní smlouvy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

rozhodl v senátě ve věci

stěžovatelů A.Z. a J.Z., účastníků řízení Okresního soudu

Praha-východ, Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze

a vedlejších účastníků MUDr. J.H. CSc. a MUDr. V. H., o ústavní

stížnosti proti rozsudkům Okresního soudu Praha-východ ze dne 11.

7. 1991, č.j. 5 C 26/91-27, Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4.

1992, č.j. 11 Co 130/92-52 a Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7.

1993, č.j. 7 Cdo 50/92-79, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Okresního

soudu Praha-východ ze dne 11. 7. 1991, č. j. 5 C 26/91-27, kterým

bylo rozhodnuto o žalobě MUDr. J. H. a MUDr. V. H. proti MUDr. K.

Š. a J. Š. o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 3. 8.

1970 mezi žalobci a manžely Š., neplatnosti kupní smlouvy ze dne

22. 2. 1978 s dodatkem ze dne 9. 4. 1981 uzavřené mezi MUDr. K. Š.

a J. Š. na straně jedné a A. Z. a J. Z. na straně druhé

a o vyklizení rodinného domu č.p. 105 v T., takto:

1) Určuje se, že smlouva o koupi rodinného domku čp. 105 se st.

parc. č. 132, parc. č. 853/3 - zahradou a parc. č. 854 - neplodnou

plochou, zaps. na LV číslo 72 pro kat. úz. T. u střediska geodézie

pro Prahu-východ, uzavřená dne 3. 8. 1970 F. S., v zast. MUDr. V.

H. a MUDr. J. H. na straně jedné a MUDr. K. Š. a J. Š. na straně

druhé, registrovaná státním notářstvím pro Prahu-východ dne 3.

12. 1970 pod RI 1093/70 je neplatná.

2) Určuje se, že smlouva o koupi rodinného domku čp. 105 se st.

parc. č. 132, parc. č. 853/3 - zahradou a parc. č. 854 - neplodnou

plochou, zapsaných na LV č. 72 pro kat. úz. T. u střediska

geodézie pro Prahu-východ, uzavřená dne 22. 2. 1978 s dodatkem ze

dne 9. 4. 1981 mezi MUDr. K. Š. a J. Š. na straně jedné a A. Z.

a J.Z. na straně druhé, registrovaná Státním notářstvím pro

Prahu-východ dne 9. 9. 1981 pod RI 184/81 je neplatná.

Odpůrci A. Z. a J. Z. jsou povinni vyklidit a vyklizený

navrhovatelům odevzdat domek čp. 105 v T. se shora uvedenými

pozemky a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelé rovněž podali stížnosti proti rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 28. 4. 1992, č. j. 11 Co 130/92-52, kterým

byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení mezi

účastníky změněn tak, že žalobcům se náhrada nákladů řízení

nepřiznává a v dalším byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.

Dále podali stěžovatelé stížnost proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 29. 7. 1993, č. j. 7 Cdo 50/92-79, kterým

bylo zamítnuto dovolání žalovaných A. Z. a J. Z. proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1992, č.j. 11 Co 130/92-52.

Okresní soud Praha-východ odůvodnil rozsudek tím, že žalobci

manželé H. uzavřeli v roce 1970 kupní smlouvu ohledně nemovitosti

v T. s prvými dvěma žalovanými manželi Š. jen z toho důvodu, aby

nemovitost nepropadla státu, dojde-li k odsouzení žalobců pro

trestný čin opuštění republiky. Žalobci manželé H. se dohodli

s prvými dvěma žalovanými manželi Š., že manželé Š. jim předmětnou

nemovitost vrátí po jejich návratu do Československa. Z těchto

důvodů nedošlo k proplacení kupní ceny. Na základě těchto zjištění

Okresní soud Praha-východ dovodil, že účastníci smlouvy nechtěli

způsobit právní následky spojené s prodejem nemovitosti, to jest

převod vlastnictví k nemovitosti. Kupní smlouva uzavřená dne 3.

8. 1970 a registrovaná Státním notářstvím Praha-východ dne 3. 12.

1970 pod sp. zn. R I 1093/70 je proto neplatná. S ohledem na

absolutní neplatnost této smlouvy nemohlo proto dojít k platnému

převodu téže nemovitosti ani kupní smlouvou uzavřenou dne 22. 2.

1978 s dodatkem ze dne 9. 4. 1981 mezi manželi Š. a manželi Z.

a registrovanou Státním notářstvím Praha-východ dne 9. 9. 1981 pod

sp. zn. R I 184/81. Soud zamítl i námitku druhých dvou žalovaných

manželů Z., že došlo k vydržení jejich vlastnického práva, neboť

příslušná zákonná lhůta by běžela od registrace kupní smlouvy dne

9. 9. 1981; tato lhůta však nedoběhla, neboť z výpovědi manželů H.

i všech žalovaných bylo zjištěno, že manželé H. se již v roce

1990 domáhali vrácení nemovitosti a z tohoto jejich projevu

vyplývá, že manželé Z. od tohoto okamžiku neužívali nemovitost

v T.ě v dobré víře, jak má na mysli ust. § 135a občanského

zákoníku.

Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně ve

výroku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalobcům náhradu

nákladů řízení nepřiznal a v dalším rozsudek soudu I. stupně

potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že

mezi žalobci - manželi H. a prvými dvěma žalovanými - manželi Š.

došlo k uzavření kupní smlouvy, která byla pouze simulovaným

právním úkonem, takže je absolutně neplatná. I ohledně druhé kupní

smlouvy ze dne 22. 2. 1978 (s dodatkem ze dne 9. 4. 1981) převzal

odvolací soud skutkové i právní závěry soudu I. stupně.

Vrchní soud v Praze zamítl dovolání žalovaných A. Z. a J. Z.

s odůvodněním, že dovolací soud je oprávněn zabývat se jen tím,

zda právní posouzení platnosti v pořadí prvé kupní smlouvy

odvolacím soudem je správné. Skutkový závěr, který je v dané věci

pro dovolací soud závazný, spočívá ve zjištění odvolacího soudu

(a rovněž soudu prvního stupně), že účastníci kupní smlouvy ze dne

3. 8. 1970 pouze předstírali úmysl prodat a koupit nemovitosti,

jakož i ve zjištění nedostatku vážné vůle účastníků této smlouvy.

Proto je správný - z hlediska tohoto jedině možného dovolacího

důvodu - i rozsudek odvolacího soudu (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

Dovolací soud s poukazem na toto zákonné ustanovení dovolání

zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že výše citovanými

rozsudky byla porušena jejich základní práva, konkrétně právo

vlastnit majetek, neboť těmito rozhodnutími byli zbaveni majetku,

který právoplatně nabyli. Došlo tak k porušení jejich práv

vymezených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních lidských práv

a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky.

Tento článek Listiny poskytuje ochranu vlastnictví, neboť stanoví,

že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech

vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

V daném případě, jak stěžovatelé uvádějí, Okresní soud Praha

- východ vyslovil právní názor, že účastníci kupní smlouvy ze dne

3. 8. 1970 (manželé H. a manželé Š.) neučinili vážný právní úkon,

neboť touto smlouvou nechtěli způsobit právní následky spojené

s prodejem nemovitosti, t.j. převod vlastnictví k nemovitosti.

Stěžovatelé nezpochybnili skutečnost, že záměrem žalobců manželů

H. při uzavření předmětné kupní smlouvy byla snaha předejít

přechodu nemovitosti na stát, jestliže by manželé H. republiku

opustili. Z této okolnosti však vyvozují, že šlo pouze o motiv,

proč byla kupní smlouva uzavřena, což však není pro platnost této

smlouvy rozhodující. Podstatná je skutečnost, že vůle účastníků

kupní smlouvy k převodu nemovitosti na jiného nepochybně

směřovala, neboť jedině tak se mohlo dosáhnout toho, aby

nemovitost nepřipadla státu v případě, že by proti manželům H.

bylo zahájeno trestní řízení pro trestný čin opuštění republiky.

To, že šlo opravdu o převod vlastnictví, vyplývá i z té části

ujednání (jehož obsah byl skutkově prokázán před soudem prvního

stupně), v níž všichni účastníci shodně potvrdili, že nemovitost

měla být vrácena v případě, nastanou-li v Československu takové

změny poměrů, které to umožní. Pro případ, že by taková změna

nenastala, nepřicházelo by v úvahu ani vrácení nemovitosti. Nešlo

tedy o simulovaný právní úkon, ale o sjednání rozvazovací

podmínky, neboť na jejím plnění záviselo, zda následky, které již

nastaly, pominou. Pokud jde o tuto rozvazovací podmínku,

stěžovatelé však dovozují, že tato podmínka nebyla mezi žalobci

a žalovanými MUDr. K. Š. a J. Š., platně sjednána, neboť se jedná

o právní úkon týkající se nemovitosti, jehož platnost byla

podmíněna písemnou formou.

Stěžovatelé dále namítají, že - jak již uvedli - motiv pro

uzavření kupní smlouvy (spočívající v předejití propadnutí věci

státu) není důvodem neplatnosti smlouvy, což lze nepřímo dovodit

z ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zák. č. 87/1991 Sb. Podle tohoto

ustanovení povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy

v rozhodném období věc přešla na stát na základě soudního

rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu

majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl majetek na

jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky. V takovém

případě je oprávněnou osobou nabyvatel, nikoli ten, kdo věc

prodal.

Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby napadené rozsudky

Okresního soudu pro Prahu-východ, Krajského soudu v Praze

a Vrchního soudu v Praze, byly zrušeny.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72, odst. 3, § 43 odst. 1 zák. č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty zjistil,

že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne

13. 9. 1993. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 14. října

1993, takže zákonná 60ti denní lhůta k podání stížnosti ve smyslu

ust. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. byla dodržena. Ani jiné

důvody k odmítnutí ústavní stížnosti ve smyslu ust. § 43 odst. 1

zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj neshledal.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší

účastníci řízení.

Okresní soud Praha-východ sdělil, že jeho právní názor je

obsažen v odůvodnění předmětného rozsudku tohoto soudu v uvedené

věci. Na ústním jednání Okresní soud Praha-východ netrvá.

Krajský soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že

k závěrečnému návrhu ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění

svého rozsudku ze dne 28. 4. 1992, č.j. 11 Co 130/92-52 a souhlasí

s tím, aby Ústavní soud od ústního jednání v této věci upustil (§

44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

Vrchní soud v Praze sdělil, že přípustnost dovolání v dané

věci byla založena výrokem potvrzujícího rozsudku odvolacího

soudu, takže přezkumná činnost dovolacího soudu byla omezena jen

na posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu. Otázku,

zda bude nařízeno ústní jednání, ponechal Vrchní soud na

rozhodnutí Ústavního soudu, což lze považovat za souhlas

s upuštěním ústního jednání v této věci.

Advokát JUDr. J. N. v zastoupení A. Z. a J. Z. jako účastníků

řízení sdělil, že oba souhlasí s tím, aby v řízení o předmětné

ústavní stížnosti bylo od ústního jednání upuštěno.

Doc. MUDr. J. H., CSc. a MUDr. V. H. jako vedlejší účastníci

uvedli, že kupní smlouva uzavřená dne 3. 8. 1970 o převodu

nemovitosti byla simulovaným právním úkonem, neboť úmysl účastníků

nesměřoval k vyvolání právních účinků, které jsou s takovým

projevem vůle spojeny. Záměrem manželů H. nebylo fakticky převést

vlastnictví k nemovitosti na manžele Š. a tito neměli v úmyslu

získat předmětnou nemovitost do svého vlastnictví, tedy nemovitost

koupit. Od počátku uzavírali účastníci smlouvu s úmyslem fakticky

nemovitost nepřevádět, ale pouze dosáhnout toho, aby manželé H.

nebyli zapsáni jako vlastníci v evidenci nemovitostí a aby se tak

vyhnuli propadnutí nemovitosti státu v rámci trestního řízení.

O tom svědčí nejen shodné výpovědi všech čtyř účastníků tohoto

právního úkonu, ale i výpovědi svědků, a skutečnost, že mezi

smluvními stranami vůbec nedošlo k zaplacení kupní ceny. Šlo

o právní úkon absolutně neplatný a již proto nemohla být uzavřena

ani platná kupní smlouva o převodu nemovitosti v T. v roce 1978,

resp. v r. 1981, mezi manžely Š. a stěžovateli. Argumentaci

vyplývající z ust. § 6 odst. 1 písm. f) zák. č. 87/1991 Sb.

považují manželé H. za zavádějící, neboť k přechodu majetku na

stát v tomto případě nedošlo. Toto ustanovení nelze uplatnit

v tomto konkrétním případě ani analogicky, neboť obě smluvní

strany výslovně uvedly, že jejich úmyslem nebylo převést

vlastnictví. Proto manželé H. jako vedlejší účastníci navrhli, aby

Ústavní soud zamítl ústavní stížnost jako nedůvodnou. Dále

prohlásili, že netrvají na tom, aby v této věci proběhlo ústní

jednání.

MUDr. K. Š. a J. Š. se odvolali na svoji výpověď učiněnou

před nalézacím soudem a prohlásili, že smlouva uzavřená s MUDr. J.

H. a MUDr. V. H. o koupi jejich rodinného domu v kat. úz. T.,

nebyla nikdy míněna vážně. Manželé Š. chtěli jen pomoci manželům

H. při záchraně jejich majetku před eventuální konfiskací a nikdy

si nárok na předmětnou nemovitost nečinili. Dále uvedli, že na

ústním jednání netrvají, neboť od něj nelze očekávat další

objasnění věci a prohlásili, že se postavení vedlejších účastníků

vzdávají. Proto již s nimi Ústavní soud jako s vedlejšími

účastníky nejednal.

Účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo od ústního

jednání upuštěno. Protože od tohoto jednání nelze očekávat další

objasnění věci, Ústavní soud tak učinil a od ústního jednání

upustil (§ 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5

C 26/91 plyne, že obecné soudy provedly ve věci obsáhlé

dokazování. Soudy vyslechly řadu svědků navržených účastníky,

provedly potřebné důkazy listinné, zejména důkazy spisy bývalého

Státního notářství pro Prahu-východ, sp. zn. R I 1093/70, sp. zn.

R I 184/81 a učinily následující závěry:

Okresní soud Praha-východ provedeným dokazováním dovodil, že

účastníci kupní smlouvy ze dne 3. 8. 1970 neučinili vážný právní

úkon ve smyslu ust. § 37 občanského zákoníku, neboť nechtěli

způsobit právní následky spojené s převodem nemovitosti, to jest

převod vlastnictví k nemovitosti. Tvrzení manželů H., že k převodu

nemovitosti došlo pouze naoko, bylo potvrzeno i výpověďmi odpůrců

Dr. Š., J. Š. a svědků Dr. K., Z. K., F. T., MUDr. B. a MUDr.

J. Š.. Vzhledem k absolutní neplatnosti této kupní smlouvy nemohlo

dojít ani k platnému převodu nemovitosti druhou kupní smlouvou ze

dne 22. 2. 1978 (s dodatkem z 9. 4. 1981) z manželů Š. na manžele

Z..

I krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně,

že v roce 1970 zcela nepochybně mezi žalobci - manželi H. a prvými

dvěma žalovanými - manželi Š. došlo k uzavření kupní smlouvy,

která byla pouze simulovaným právním úkonem, jímž účastníci

smlouvy chtěli zabránit propadnutí předmětného majetku státu.

Pokud odvolatelé - manželé Z. dovozují, že tato smlouva byla

uzavřena platně s odkazem na zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, je tato argumentace právně irelevantní. Je sice

správné tvrzení odvolatelů, že tento zákon obecně vychází

z konstrukce, že smlouvy uzavírané proto, aby věc nepropadla

státu, jsou smlouvami platnými, podle nichž skutečně přešlo

vlastnické právo na nabyvatele, který je nyní také podle tohoto

zákona oprávněnou osobou. To však nic nemění na tom, že v tomto

konkrétním případě bylo prokázáno tvrzení žalobců H., že od

počátku účastníci uzavírali kupní smlouvu s úmyslem fakticky

vlastnictví k nemovitostem nepřevádět, nýbrž pouze dosáhnout toho,

aby žalobci nebyli jako vlastníci zapsáni v evidenci nemovitostí

a aby se tak vyhnuli propadnutí nemovitosti státu v rámci

očekávaného trestního řízení. Proto dospěl i odvolací soud

k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a prvými dvěma

žalovanými manželi Š., nebyla uzavřena vážně z důvodů shora

uvedených a jde tedy o právní úkon absolutně neplatný. Rovněž při

úvaze o platnosti druhé kupní smlouvy krajský soud převzal

skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Přihlédl dále

k tomu, že manželé Z. se léta důvěrně přátelili s Š., takže věděli

o tom, za jakých okolností a s jakým úmyslem byla sepsána kupní

smlouva mezi žalobci a prvými dvěma žalovanými. (To ostatně

vyplynulo i z výpovědí odpůrců a většiny svědků.) I když odvolací

soud dále vyslechl svědka JUDr. B. C., který sepisoval kupní

smlouvu uzavřenou mezi manželi Š. a manželi Z. ohledně předmětné

nemovitosti a uvedl, že neměl poznatky o tom, že by šlo

o fingovanou smlouvu, nevzal jeho výpověď za základ svého

zjištění, neboť svědek nebyl detailně zasvěcen do širších

okolností vedoucích nejprve k uzavření kupní smlouvy mezi manželi

H. a manželi Š. a později k uzavření kupní smlouvy mezi manželi Š.

a manželi Z..

Obecné soudy se zabývaly i námitkou stěžovatelů, že došlo

k vydržení jejich vlastnického práva, neboť kupní smlouva

o převodu nemovitosti byla registrována dne 9. 9. 1981, takže

následujícího dne se mohli domnívat, že se stali vlastníky

nemovitosti a od tohoto data by běžela 10ti letá promlčecí,

(správně vydržecí) doba. Tato doba však nedoběhla, neboť

z výpovědi manželů H., Š. i Z. je zřejmé, že již v roce 1990 se

manželé H. domáhali vrácení nemovitosti. Z toho vyplývá, že

manželé Z. od tohoto okamžiku nemovitost v dobré víře ve smyslu

§ 134 občanského zákoníku neužívali.

Obecné soudy provedené důkazy takto jednotlivě i ve svém

souhrnu zhodnotily a dospěly k závěru, že je neplatná kupní

smlouva uzavřená dne 3. 8. 1970 mezi MUDr. V. H. a MUDr. J. H., na

straně jedné a MUDr. K. Š. a J. Š. na straně druhé, a že je

neplatná i kupní smlouva ze dne 22. 2. 1978 s dodatkem ze dne 9.

4. 1981 uzavřená mezi MUDr. K. Š. a J. Š. na straně jedné a A. Z.

a J. Z. na straně druhé, neboť obě kupní smlouvy byly uzavřeny jen

naoko. Proto soudy rozhodly, že A. Z. a J. Z. jsou povinni

vyklidit a odevzdat domek čp. XXX v T.ě se st. parc. č. XXX, parc.

č. XXX/3 - zahrada a parc. č. XXX - neplodná plocha, zapsaných na

LV č. XX pro kat. úz. T., MUDr. J. H., CSc. a MUDr. V. H..

Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a řízení,

které jim předcházelo z hlediska čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy

a ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost důvodná

není.

Po právní stránce je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho

úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických

nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním

zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové

porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody

těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou

podle čl. 10 Ústavy (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72

odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam

i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní

soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené

důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen

tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však

v souzené věci nebyl důvod. Ústavní soud se může zabývat

správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud

zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní

principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36

odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1

Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo

každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na

možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2

Listiny). V zásadě stejně judikoval i Ústavní soud ČSFR (srov.

R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Žádný

ústavní procesní princip a zejména žádná ústavní zásada dokazování

však v předchozím soudním řízení, které proběhlo řádně a pečlivě,

v této věci porušeny nebyly. To je patrno i z předchozí části

tohoto nálezu.

Stejné stanovisko zastává Ústavní soud pokud jde o právní

závěry, které učinily obecné soudy. Nelze totiž dovodit, že by

těmito právními závěry byla porušena základní práva a svobody

stěžovatelů zaručená ústavními zákony nebo mezinárodnímu smlouvami

ve smyslu článku 10 Ústavy (článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy,

§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.).

V ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - vznesli

stěžovatelé ještě další námitku, podle níž motiv pro uzavření

kupní smlouvy, který měl vést k předejití propadnutí věci státu,

není důvodem neplatnosti smlouvy. To lze podle jejich názoru

dovodit nepřímo z ustanovení § 6 odst. 1, písm. f) zák. č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V tomto ustanovení se

uvádí, že povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy

v rozhodném období věc přešla na stát na základě soudního

rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu

majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na

jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky; v takovém

případě je oprávněnou osobou nabyvatel podle smlouvy. Tento

argument však neobstojí, neboť citované zákonné ustanovení se týká

jen těch případů, kdy soud v rozhodném období prohlásil za

neplatnou smlouvu o převodu majetku uzavřenou mezi občanem, který

opustil republiku a mezi osobou trvale v republice žijící.

O takový případ však v předmětné věci nejde.

Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti tvrdili, že první kupní

smlouva mezi manžely H. a Š. nebyla simulovaným právním úkonem,

neboť mezi účastníky byla sjednána rozvazovací podmínka, že

nemovitost bude navrácena H., pokud nastane v Československu

taková změna poměrů, která to umožní. Uvedená podmínka je podle

názoru stěžovatelů neplatná, neboť měla být sjednána písemnou

formou. Tuto právní kvalifikaci však obecné soudy neakceptovaly,

neboť náležitě zjištěný skutkový stav zhodnotily tak, že účastníci

smlouvy pouze předstírali úmysl nemovitost prodat a koupit, takže

právní úkon nebyl učiněn vážně a je proto absolutně neplatný.

Hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, jak již bylo uvedeno,

váže v konkrétním případě i Ústavní soud, který je nemůže bez

opakování provedených důkazů měnit.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že právo

stěžovatelů vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 prvé věty

Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno. Nebylo porušeno

ani ustanovení článku 11 odst. 1 druhé věty Listiny, podle níž

vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah

a ochranu.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. 11. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru