Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 107/97Nález ÚS ze dne 21.01.1998K majetkovému podílu v družstvu podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 7/10 SbNU 55
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.107.97
Datum vyhlášení11.02.1998
Datum podání27.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 33a odst.1

42/1992 Sb., § 13 odst.2, § 13 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 107/97 ze dne 21. 1. 1998

N 7/10 SbNU 55

K majetkovému podílu v družstvu podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci stěžovatele V. W.,

zastoupeného JUDr. F. S., účastníka řízení - Krajského soudu

v Plzni, vedlejšího účastníka - Zemědělského družstva M. u P.,

zastoupeného JUDr. Z. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni

ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. 13 Co 440/96,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 1996, sp. zn.

13 Co 440/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 5. 1996, č.j.

7 C 248/95-39, byl zamítnut stěžovatelův návrh na vydání

majetkového podílu od odpůrce Zemědělského družstva M. u P. Tímto

návrhem se stěžovatel domáhal vydání majetkového podílu z podílu

z transformace družstva ve výši 348 040,- Kč, o které mezi ním

a odpůrcem není sporu. Stěžovatel v družstvu ukončil členství

v srpnu roku 1993 a podle ustanovení § 13 zákona č. 42/1992 Sb.,

o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků

v družstvech, v platném znění, (dále jen "transformační zákon")

požádal o vydání zbývající části svého majetkového podílu

s odůvodněním, že jako evidovaný samostatně hospodařící rolník

zajišťuje zemědělskou výrobu. Stěžovatel se domníval, že mu má být

vydán majetkový podíl po transformaci družstva ihned po jeho

žádosti a nikoliv až po sedmi letech v rámci vypořádacího podílu,

neboť tato částka "existuje" jako jeho "vlastnictví u odpůrce".

V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že podle

ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona, pokud se oprávněná

osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního

projektu a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti výrobního

nebo spotřebního družstva nebo provozuje zemědělskou výrobu

v případě zemědělského družstva, musí jí být majetkový podíl vydán

do 90 dnů ode dne, kdy o to písemně požádala. Pokud se nestane

účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není

podnikatelem ve výše uvedeném smyslu, může jí být vydán majetkový

podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního

projektu, pokud se po jeho schválení nedohodne s družstvem nebo

jeho právním nástupcem jinak (odst. 3 citovaného ustanovení).

Okresní soud zjistil, že stěžovatel členství v družstvu ukončil ke

dni 26. 8. 1993 a že tedy byl členem družstva i po jeho

transformaci. Nemůže prý tedy žádat o vydání majetkového podílu ve

zkrácené lhůtě, neboť podmínkou pro to je, aby se oprávněná osoba

nestala členem transformovaného družstva, což však není případ

stěžovatele, protože transformované družstvo bylo do obchodního

rejstříku zapsáno dne 13. 8. 1993. Smyslem zákona prý bylo, aby

členové transformovaného družstva hospodařili s jeho majetkem.

Pokud by totiž o vydání majetkového podílu mohli požádat i členové

družstva, došlo by k úplnému rozebrání jeho majetku a tedy

i k jeho zániku. Podle názoru soudu se majetkové podíly členů

transformovaných právnických osob stávají jejich členským vkladem

ze zákona. Na této skutečnosti prý nic nemění ani to, že

stěžovatel nikdy nechtěl svůj majetkový podíl vložit do družstva,

přestože mu to stanovy družstva ukládaly.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl citovaný

rozsudek okresního soudu potvrzen. V odůvodnění svého rozsudku

krajský soud zejména uvedl, že zásadní spornou otázkou v dané věci

je posouzení, zda stěžovatel má nárok na vydání majetkového podílu

ve zkrácené lhůtě 90 dnů či nikoliv. Z ustanovení § 13 odst. 2

transformačního zákona vyplývá zejména nutnost, aby oprávněná

osoba (1.) provozovala zemědělskou výrobu a (2.) se nestala

účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu. Protože

se stěžovatel transformace účastnil jako člen družstva, bylo

nutné, aby jasným a určitým způsobem projevil právním úkonem svou

vůli k ukončení svého členství v družstvu a tedy ke splnění

podmínky neúčasti v právnické osobě podle transformačního

projektu. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil ani

jednu z obou zákonných podmínek, neboť je nesporné, že se členem

transformovaného družstva stal, poněvadž o ukončení členství

požádal až po jeho zápisu do obchodního rejstříku a mimo to

neprokázal, že podniká v oboru, protože pouhý zápis do evidence

samostatně hospodařících rolníků ke dni 16. 11. 1994 sám o sobě

není důkazem o tom, že stěžovatel skutečně soukromě hospodařícím

rolníkem byl a že tuto činnost také ke dni podání výzvy

provozoval.

Citovaný rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel ústavní

stížností. V ní zejména uvedl, že soud zcela pominul stanovy

družstva, podle nichž zůstává majetkový podíl ve vlastnictví člena

družstva a do vlastnictví družstva může být převeden za okolností

ve stanovách uvedených. Družstvo tedy nemohlo stěžovatelův

majetkový podíl získat přechodem ze zákona, neboť podle čl. 14

odst. 1 písm. e) stanov "nutí" členy k tomu, aby majetkové podíly

do družstva převedli, což předpokládá dvoustranný právní úkon. Ten

prý prakticky všichni družstevníci s družstvem "uzavřeli" a na

jejich případy by doléhal režim, o němž se napadený rozsudek

zmiňuje. Stěžovatel však jediný odešel z družstva dříve, než bylo

k uzavírání dohod přistoupeno, a družstvo se proto nestalo

vlastníkem jeho majetkového podílu (s výjimkou základního

členského vkladu), který protiprávně zadržuje. Napadeným rozsudkem

byl prý porušen čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), protože stěžovateli nebyla

poskytnuta dostatečná ochrana jeho vlastnického práva a byl v něm

nepřiměřeně omezen. Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného

rozsudku Krajského soudu v Plzni a prohlásil, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že tedy nic nebrání

projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský

soud v Plzni, dále Okresní soud Plzeň - jih, a vedlejší účastník

řízení - ZD M. u P.

Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění napadeného

rozsudku a uvedl, že byly dodrženy všechny podmínky pro

spravedlivý proces. Stěžovatel byl o jednání řádně a včas

vyrozuměn, byl zastoupen advokátem a byly provedeny důkazy, které

navrhl. Jeho návrh byl zamítnut, protože nesplňoval podmínky § 13

odst. 2 transformačního zákona, což neznamená, že mu majetkový

podíl nebude vydán později podle odst. 3 stejného ustanovení.

Krajský soud rovněž popřel, že by napadeným rozsudkem byla

porušena práva stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta

a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Okresní soud Plzeň-jih rovněž odkázal na odůvodnění svého

rozsudku a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

ZD M. u P. ve svém vyjádření označilo ústavní stížnost za

věcně i právně nedůvodnou a navrhlo její odmítnutí. Pokud se

stěžovatel dovolává porušení svého vlastnického práva podle článku

11 Listiny, poukázal vedlejší účastník na to, že aplikace tohoto

ustanovení předpokládá, že vlastnické právo stěžovatele je

konstituováno a tedy existuje. Tato podmínka však prý v souzené

věci splněna není, neboť přiznáním majetkového podílu

z transformace družstva stěžovateli vlastnické právo k němu

nevzniká. Z ustanovení § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), totiž

vyplývá, že nárok na vydání podílu dle zákona č. 42/1992 Sb. je

pohledávkou, kterou lze převádět na jiné osoby. Přitom režim

uspokojení této pohledávky prý odvisí od skutečnosti, zda se

oprávněná osoba stane účastníkem právnické osoby podle

transformačního projektu nebo nikoli. V souzené věci se stěžovatel

členem právnické osoby podle transformačního projektu stal, takže

nemůže žádat o vydání majetkového podílu podle ustanovení § 13

odst. 2 a 3 transformačního zákona a jeho nároky na vypořádání se

řídí obchodním zákoníkem a stanovami družstva. Protože stěžovatel

své členství v družstvu neukončil přede dnem zápisu do obchodního

rejstříku, stal se jeho majetkový podíl ze zákona členským vkladem

a tím i majetkem družstva. Ústavní stížnost tak prý brojí proti

již konstituovanému vlastnickému právu vedlejšího účastníka. ZD M.

u P. dále uvedlo, že k jeho transformaci došlo podle ustanovení

§ 9 odst. 6 transformačního zákona, tj. přizpůsobením se

dosavadního družstva obchodnímu zákoníku prostřednictvím

citovaného zákona a nejedná se tedy o zánik družstva. Proto nebylo

třeba výslovných projevů vůle ke vstupu do družstva, ale naopak

bylo nutno projevit vůli nadále - před zápisem změn do obchodního

rejstříku - členy družstva nebýt a členství ukončit.

Vedlejší účastník na ústním jednání před Ústavním soudem

netrval.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho

základní právo, zakotvené v čl. 11 Listiny. Podle odst. 1 tohoto

ustanovení má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech

vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Podle odst. 4 stejného článku je vyvlastnění nebo nucené omezení

vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona

a za náhradu. Je tedy třeba posoudit, zda citované ústavně

garantované vlastnické právo stěžovatele existuje a zda nebylo

porušeno napadenými rozsudky okresního a krajského soudu,

vztahujícími se ke stěžovatelovu návrhu na vydání jeho majetkového

podílu v ZD M. u P.

Z ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona vyplývá, že

na vydání majetkového podílu ve lhůtě 90 dnů ode dne písemné

žádosti má nárok oprávněná osoba, pokud se "nestane účastníkem

právnické osoby podle transformačního projektu a je podnikatelem

v oboru předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva nebo

provozuje zemědělskou výrobu v případě zemědělského družstva".

V souzené věci došly obecné soudy k závěru - a Ústavní soud

nemá důvod jej zpochybňovat - že stěžovatel členem

transformovaného družstva byl, neboť z něho vystoupil dne 26. 8.

1993, tedy až poté, co bylo dne 13. 8. 1993 transformované

družstvo zapsáno do obchodního rejstříku. Z příslušného soudního

spisu dále vyplývá, že stěžovatel v té době ještě neprovozoval

zemědělskou výrobu ve smyslu citovaného zákona, neboť v přípise ze

dne 22. 8. 1993 sám uvedl, že zemědělskou prvovýrobu chce zahájit

až od 1. 10. 1993. Z toho tedy vyplývá, že stěžovatel podmínky

ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona nesplňuje.

Podle ustanovení § 13 odst. 3 transformačního zákona "pokud

se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle

transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce

2, může jí být vydán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech

od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po

schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho

právním nástupcem jinak." V souzené věci krajský soud právem došel

k závěru, že se stěžovatel členem transformovaného družstva stal

a že zároveň podnikatelem ve smyslu odst. 2 nebyl. Z toho je

zřejmé, že na případ stěžovatele výslovně nedopadají ani zákonné

podmínky podle odst. 3 citovaného ustanovení § 13. Krajský soud se

proto mýlí, pokud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tvrdí, že

nesplnění podmínek § 13 odst. 2 transformačního zákona neznamená,

že stěžovateli nebude majetkový podíl vydán později postupem podle

odst. 3 stejného ustanovení.

Je tedy zřejmé, že se stěžovatel ustanovení § 13

transformačního zákona dovolávat nemůže. Proto je třeba zkoumat

- a to obecné soudy neučinily - zda jeho právo na vydání

majetkového podílu nelze vyvozovat ze schválených stanov

transformovaného zemědělského družstva. Ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti ostatně uvedlo i ZD M. u P., že stěžovatel

může žádat "majetkové vypořádání podle obchodního zákoníku

a stanov družstva při ukončení členství v družstvu".

Z čl. 5 stanov ZD M. u P. plyne, že člen se může účastnit na

podnikání družstva dalšími členskými vklady, zejména majetkovými

podíly, které "dá k dispozici družstvu" za účelem podnikání.

Z toho podle názoru Ústavního soudu vyplývá, že vlastníkem

majetkového podílu i nadále zůstává člen družstva, pouze je

omezena jeho dispozice s ním ve prospěch družstva. Podle čl. 14

odst. 1 písm. e) stanov má člen povinnost převést podíly vypočtené

ke dni konání druhé valné hromady (tj. ke dni 27. 11. 1992) jako

další členský vklad podle čl. 5 odst. 3 stanov. Z předmětného

soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel svůj majetkový podíl jako

další členský vklad nepřevedl - což ostatně nepopírá ani vedlejší

účastník ZD M. u P. - a později své členství v družstvu ukončil.

ZD M. u P. proto právo disponovat s majetkovým podílem stěžovatele

ve smyslu čl. 5 stanov nemělo.

Lze tedy dovodit, že se stěžovatelův podíl nestal ex lege

jeho dalším členským vkladem nebo dokonce majetkem

transformovaného družstva, neboť takový závěr nelze jednoznačně

dovodit z žádného právního předpisu. Skutečnost, že stěžovatel

svůj majetkový podíl jako další členský vklad ve smyslu čl. 14

odst. 1 písm. e) stanov na družstvo nepřevedl, může vést k závěru,

že tím porušil stanovy družstva - což by mohlo vyvolat případné

sankce v jeho rámci - avšak stěží lze z toho vyvozovat závěr, že

pokud člen svůj podíl družstvu nepřevedl, stává se i přesto jeho

dalším členským vkladem a tím i majetkem družstva.

Za této situace se nelze ztotožnit s odůvodněním rozsudku

okresního soudu, že se majetkové podíly členů transformovaných

právnických osob stávají jejich členským vkladem ze zákona, byť

v této konkrétní věci okresní soud uznal, že stěžovatel svůj

majetkový podíl do transformovaného družstva nikdy nechtěl vložit,

přestože mu to ukládaly stanovy. Nelze rovněž akceptovat

argumentaci vedlejšího účastníka ZD M. u P., podle níž je

majetkový podíl stěžovatele majetkem družstva. Stěžovatelův

majetkový podíl zůstal i nadále jeho vlastnictvím, neboť nikdy

neprojevil vůli se ho vzdát.

Obecné soudy tedy pochybily, pokud stěžovatelův návrh na

vydání majetkového podílu zamítly s poukazem na to, že se stal

jeho dalším členským vkladem do družstva. Tím porušily

stěžovatelovo vlastnické právo ve smyslu citovaného čl. 11 odst.

1 a 4 Listiny.

Vedlejší účastník ZD M. u P. rovněž namítl, že podle

ustanovení § 33a odst. 1 zákona o půdě je nárok na vydání podílu

podle transformačního zákona pohledávkou, kterou lze převádět na

jiné osoby, a že tedy přiznáním majetkového podílu z transformace

družstva oprávněné osobě nevzniká k majetku družstva vlastnický

ani spoluvlastnický vztah, nýbrž pouze pohledávka vůči družstvu

s tím, že režim jejího uspokojení odvisí od skutečnosti, zda se

oprávněná osoba stane účastníkem právnické osoby podle

transformačního projektu. Tuto námitku Ústavní soud neakceptuje.

Podle ustanovení § 33a odst. 1 zákona o půdě jsou totiž veškeré

nároky na poskytnutí náhrad podle tohoto zákona a "nároky na

vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb." pohledávkami, které lze

smluvně převádět na jiné osoby. Jak však vyplývá z obsahu spisu,

v souzené věci se o "nárok na vydání podílu podle zákona č.

42/1992 Sb." nejedná, neboť stěžovatel nesplnil podmínky vydání

majetkového podílu v družstvu ani podle § 13 odst. 2, ani podle

§ 13 odst. 3 transformačního zákona, neboť se stal účastníkem

právnické osoby podle transformačního projektu a zároveň

v rozhodné době neprovozoval zemědělskou výrobu. Ustanovení § 33a

odst. 1 zákona o půdě je proto podle názoru Ústavního soudu

v souzené věci nepoužitelné.

Proto Ústavnísoud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni

ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. 13 Co 440/96, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. ledna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru