Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 107/96Nález ÚS ze dne 10.09.1996K ochraně vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. K ústavní zásadě rovnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 72/6 SbNU 11
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.107.96
Datum podání12.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k, § 15, § 16


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 107/96 ze dne 10. 9. 1996

N 72/6 SbNU 11

K ochraně vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. K ústavní zásadě rovnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J.

N., M. K., L. Ch. a D. H., proti rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích č.j. 10 Ca 606/95-19, ze dne 7. 2. 1996,

a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Pelhřimově - Okresního

pozemkového úřadu č.j. Ž 194/92-R2, ze dne 8. 9. 1995,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

J. N. a A. N., otec a matka stěžovatelů, uzavřeli dne 18.

11. 1971 a 24. 1. 1973 kupní smlouvy, jimiž prodali Povodí Vltavy,

podniku pro provoz a využití vodních toků , les zapsaný

v katastrálním území V. pod pp. čk. 721 a les, louku a pastvu

zapsané v katastrálním území H. pod pp. čk. 202/2, 206/1 a 206/2.

Důvodem prodeje byla stavba vodního díla Želivka. Kupní cena

v případě první smlouvy (č.j. 230/64-Žel. Hoj. 92/71) činila

3.018,40 Kč, v případě druhé smlouvy (č.j. 230/64-Žel. Vojsl.

5/73) 1.379,60 Kč.

Dne 10. 2. 1992 se A. N. (jejíž manžel J. N. zemřel) obrátila

na Východočeské státní lesy v Hradci Králové (jimž byl prý les,

zapsaný v katastrálním území V. pod pp. čk. 721, později předán)

s výzvou k uzavření dohody o vydání pozemku "s případným plněním

podle ustanovení § 16 zákona č. 229/1991 Sb." a k poskytnutí

náhrady za trvalý porost podle ustanovení § 15 cit. zákona.

Přípisem z 29. 6. 1994 Lesy České republiky, s.p., oblastní

inspektorát , sdělily, že "povinný nemůže podle dodaných podkladů

posoudit, zda je zde dán restituční titul podle ust. § 6 odst. 1

písm. k) či jiného ustanovení zák. č. 229/1991 Sb.". Proto prý

nebylo možno ani uzavřít navrhovanou dohodu o vydání a rozhodnout

musí okresní úřad - pozemkový úřad.

Dne 11. 8. 1994 A. N. zemřela a nároky "na zemědělský majetek

dle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb." uplatnil dne 20. 9.

1994 její syn J. N. Okresní úřad v Pelhřimově - Okresní pozemkový

úřad v dané věci rozhodl dne 14. 10. 1994, pod č.j. Z-194/92/R/

tak, že žadatel J. N. není vlastníkem předmětných nemovitostí.

V odůvodnění okresní pozemkový úřad sdělil, že uvedené nemovitosti

byly vykoupeny za cenu 0,40 Kč za m2, což prý bylo v souladu

s tehdejšími právními předpisy. J. N. a A. N. byli v době

uzavírání obou kupních smluv členy JZD a lesní porosty byly proto

majetkem družstva a nemohly být uhrazeny vlastníkům pozemku. Kupní

smlouvy prý proto nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek

ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. k) cit. zák. a nebyla naplněna

ani podmínka uzavření kupní smlouvy v tísni, neboť údajné

vyhrožování vyvlastněním bylo prý v tomto případě v souladu

s tehdejší právní úpravou a nelze ji proto považovat za stav

tísně.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.

4. 1995, č.j. 10 Ca 73/95-12, bylo toto rozhodnutí Okresního úřadu

v Pelhřimově - Okresního pozemkového úřadu zrušeno a věc mu byla

vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla skutečnost, že se

pozemkový úřad dopustil procesního pochybení, neboť rozhodoval bez

vyřešení předběžné otázky, na kterého ze zákonných dědiců, jimiž

byli J. N., M. K., L. Ch. a D. H., přejde po smrti A. N. příslušný

nárok. V tomto směru mělo být vyčkáno rozhodnutí příslušného soudu

ve smyslu ust. § 175q o.s.ř. a do vydání tohoto rozhodnutí mělo

být správní řízení přerušeno.

Po provedeném přerušení řízení a po zjištění právního

nástupnictví po A. N., Okresní pozemkový úřad v Pelhřimově vydal

dne 8. 9. 1995 v záhlaví uvedené rozhodnutí, podle něhož

stěžovatelé nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí, neboť

příslušné kupní smlouvy nebyly uzavřeny v tísni ani za nápadně

nevýhodných podmínek ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. k) zák. č.

229/1991 Sb. V odůvodnění rozhodnutí zopakoval okresní pozemkový

úřad stejné argumenty jako ve svém rozhodnutí ze dne 14. 10. 1994

(viz výše).

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 7. 2. 1996 bylo rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu

v Pelhřimově potvrzeno. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že ust.

§ 6 odst. 1 písm. k) cit. zákona předpokládá současné splnění obou

zákonných předpokladů, tedy jak předpokladu tísně, tak

i předpokladu nápadně nevýhodných podmínek. Předpoklad tísně

znamená omezení ve svobodě rozhodování prodávajícího, které však

musí být vyvoláno objektivně existujícími okolnostmi způsobilými

takový stav vyvolat. V souzené věci však ke splnění tohoto

předpokladu prý nedošlo, neboť případný poukaz na možnost

vyvlastnění není tísní, protože vyvlastnění je právním prostředkem

pro přechod vlastnického práva. Nápadně nevýhodné podmínky podle

názoru soudu znamenají, že se prodávající uzavřením kupní smlouvy

dostává ve srovnání s jinými občany do horšího postavení. Právní

předchůdci stěžovatelů však byli členy JZD a byli proto povinni

sdružit zemědělské pozemky včetně pozemků lesních do družstevního

užívání. Podle tehdejších právních předpisů sice zůstaly pozemkové

parcely vlastnictvím družstevníka, avšak k porostům na sdružených

pozemcích vzniklo vlastnictví družstva. Z tohoto důvodu bylo při

uzavírání kupních smluv možno prodávajícím zaplatit pouze cenu

pozemků (v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy), přičemž

dohodnutí vyšší ceny bylo vyloučeno ust. § 399 odst. 2 občanského

zákoníku. Náhrada za lesní porost zaplacena být nemohla, neboť

lesní porost již byl ve vlastnictví družstva. Kupní smlouvy prý

proto nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, protože

kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platným cenovým

předpisem, a skutečnost, že prodávajícím nebyl zaplacen lesní

porost, neznamenala znevýhodnění vlastníků pozemků vzhledem

k jiným členům zemědělských družstev.

Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti napadli citovaný

rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i výše uvedené

rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Pelhřimově.

Stěžovatelé zejména uvedli, že se oba orgány v napadených

rozhodnutích vůbec nezabývaly otázkou porostů na prodávaných

pozemcích. Pouze prý konstatovaly, že při sdružení pozemků do

družstva porosty ze zákona přešly do vlastnictví družstva a jako

takové nemohly být předmětem kupních smluv. Stěžovatelé se proto

cítí být poškozeni a tvrdí, že postupem uvedených orgánů bylo

poškozeno jejich právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž došlo

k porušení jejich obecně uznávaných lidských práv a svobod. Právě

porosty na předmětných pozemcích prý totiž byly nejhodnotnější

a stěžovatelé za ně nedostali žádnou finanční náhradu, a to jen

proto, že jejich rodiče byli členy družstva. Jiným vlastníkům

pozemků, kteří členy družstva nebyli, prý bylo v jejich

restitučních nárocích vyhověno. Stěžovatelé se domnívají, že

postupem krajského soudu a okresního pozemkového úřadu jim bylo

odňato právo domoci se navrácení svého majetku. Zákon č. 229/1991

Sb. údajně neřeší otázku porostů, "které zůstaly od doby vykoupení

nedotčeny a které by event. mohly být původním vlastníkům

vráceny". V jejich případě prý vrácení porostů nic nebrání, neboť

se nenacházejí přímo v zátopovém prostoru. Stěžovatelé proto

navrhli, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena.

Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání

vlastnímu projednání věci samé. Ústavní soud proto vyzval

k vyjádření účastníky řízení, Okresní úřad v Pelhřimově

- Pozemkový úřad, Krajský soud v Českých Budějovicích a vedlejší

účastníky řízení, Povodí Vltavy, a.s., Lesy ČR, s.p., a Pozemkový

fond ČR. Ústavní soud si dále vyžádal spisy Okresního úřadu

v Pelhřimově - Pozemkového úřadu zn. Ž 194/92 a spisy Krajského

soudu v Českých Budějovicích zn. 10 Ca 606/95.

Okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že předmětné parcely přešly do vlastnictví státu kupními

smlouvami. Pozemkový úřad ve správním řízení posuzoval, zda tyto

kupní smlouvy byly uzavírány v tísni a za nápadně nevýhodných

podmínek, přičemž závěry pozemkového úřadu jsou uvedeny

v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Porosty na prodaných pozemcích

byly prý v době prodeje ve vlastnictví družstva a nemohly tedy být

prodávajícím zaplaceny. Podle názoru pozemkového úřadu proto není

dán restituční titul pro vydání nemovitostí, označených

v napadeném rozhodnutí, a ani porostů na těchto pozemcích. Na

závěr účastník řízení sdělil, že netrvá na ústním jednání před

Ústavním soudem.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl,

že při přezkoumávání rozhodnutí pozemkového úřadu postupoval podle

ust. § 244 an. o.s.ř. a věcí se proto zabýval pouze v rozsahu,

v jakém je dána pravomoc pozemkového úřadu. Soud v tomto řízení

nemá plnou jurisdikci a nemůže rozhodovat o případných dalších

nárocích. Proto se pozemkový úřad a následně i soud zabývaly pouze

tím, zda je dán restituční důvod pro vydání nemovitostí do

vlastnictví žadatelů ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. k) zák. č.

229/1991 Sb.

Krajský soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že se vůbec

nezabýval otázkou porostů. Možností proplatit porosty se prý soud

zabýval v souvislosti s posouzením ekvivalentnosti "převáděných

plnění", což má význam pro zjištění, zda kupní smlouvy byly

uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. V provedeném řízení však

prý bylo jednoznačně prokázáno, že lesní pozemky byly sdruženy

(roz. v JZD) a podle tehdejších právních předpisů se proto porosty

staly vlastnictvím družstva, s nimiž už tedy prodávající při

uzavírání kupních smluv nemohli disponovat.

Podle názoru soudu se stěžovatelé v podstatě domáhají vydání

porostů. Tento požadavek je údajně poprvé vznášen až v ústavní

stížnosti a v opravném prostředku, který ve smyslu ust. § 250l

a § 249 odst. 2 o.s.ř. vymezuje rozsah přezkumné činnosti soudu,

námitka tohoto druhu uplatněna nebyla. Protože rozhodnutí

o porostech nenáleží do pravomoci pozemkového úřadu, nemohl o nich

tento úřad rozhodnout a následně tak nemohl učinit ani přezkumný

soud. Napadeným rozsudkem krajského soudu tedy nemohlo být

zasaženo do práva stěžovatelů podle ust. čl. 11 Listiny. Proto

krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti a současně

sděluje, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Povodí Vltavy, a.s., ve svém vyjádření uvedlo, že pozemky

původních vlastníků byly prodány kupní smlouvou podle tehdy

platných předpisů a protože se jednalo o stavbu ve veřejném zájmu

(vodní dílo Želivka), byl výkup pozemků zajištěn institutem

vyvlastnění. Proto se prý nemohlo jednat o "jednání v tísni" ani

o "nápadně nevýhodné podmínky". Obě napadená rozhodnutí pokládá

vedlejší účastník za věcně správná a navrhuje zamítnutí ústavní

stížnosti. Na závěr vyjádření uvádí, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání před Ústavním soudem.

Lesy ČR, s.p., oblastní inspektorát v Havlíčkově Brodě, se

postavení vedlejšího účastníka vzdaly. Ve svém vyjádření ze dne

4. 6. 1996 dále uvedly, že postup a rozhodování pozemkového úřadu

i krajského soudu považují za správné, v souladu se zjištěnými

důkazy a s ustanoveními zák. č. 229/1991 Sb.,a proto navrhují

zamítnutí ústavní stížnosti.

Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Pelhřimov, se přípisem

ze dne 22. 5. 1996 postavení vedlejšího účastníka rovněž vzdal

s tím, že projednávanými nemovitostmi jsou lesní pozemky, které

nejsou ve správě Pozemkového fondu.

Stěžovatelé v průběhu řízení rovněž prohlásili, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvají.

Ústavní soud dovodil, že od ústního jednání nelze očekávat

další objasnění věci, a proto od tohoto jednání se souhlasem

účastníků upustil (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní

stížnost není důvodná.

Úkolem Ústavního soudu je bdít nad dodržováním základních

práv a svobod, garantovaných ústavními předpisy a mezinárodními

smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud

není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat

dokazování před nimi prováděná a nemůže ani rušit taková

rozhodnutí, která neporušují ústavně zaručená základní práva

a svobody.

V souzené věci stěžovatelé namítají, že "postupem uvedených

orgánů jim bylo odňato právo domoci se navrácení svého majetku".

Již tato formulace nasvědčuje tomu, že se dopouštějí omylu,

protože náš ústavní pořádek nezná "právo domoci se" práva, nýbrž

pouze "právo domáhat se" stanoveným způsobem svých práv. Pojmově

se jedná o výrazný rozdíl, neboť pojem "domoci se" znamená již

výsledek sporu, zatímco pojem "domáhat se" představuje toliko

právo na řízení u soudu. V ust. čl. 36 Listiny, jež upravuje

"právo na spravedlivý proces", je totiž garantováno toliko právo

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu

veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost

takového rozhodnutí. Listina tedy nezaručuje a ani nemůže

zaručovat právo "domoci se" práv, které by automaticky

předpokládalo úspěšnost při jejich uplatňování. Takovéto právo by

ostatně bylo ve zřejmém rozporu s principy demokratického právního

státu (např. s principem nezávislosti soudů). Proto se Ústavní

soud v této souvislosti zabýval pouze otázkou, zda při uplatňování

práv stěžovatelů byl dodržen zákonem stanovený postup. Jak vyplývá

z příslušného soudního a správního spisu, z vyjádření účastníků

řízení a konečně i ze samotné ústavní stížnosti, vyzvali právní

předchůdkyně stěžovatelů a později i stěžovatel J. N. ve smyslu

ust. § 9 zák. č. 229/1991 Sb. povinnou osobu k vydání předmětných

nemovitostí. Jelikož nedošlo k dohodě, rozhodl o vlastnictví

oprávněných osob k nemovitostem pozemkový úřad a poté o opravném

prostředku proti tomuto rozhodnutí i krajský soud. Řízení před

obecnými orgány řádně proběhla, byly provedeny potřebné listinné

důkazy, stěžovatel J. N. byl řádně vyslechnut jako účastník řízení

a doplnění důkazního řízení účastníci nenavrhli. Proto Ústavní

soud konstatuje, že stěžovatelé ve svém právu domáhat se

stanoveným postupem svých práv nebyli nijak zkráceni a ústavní

stížnost je tedy v tomto směru zcela neopodstatněná. Ostatně

v tomto směru ani sami stěžovatelé žádné námitky nevznesli.

Stěžovatelé dále uvádějí, že postupem pozemkového úřadu

a krajského soudu bylo poškozeno jejich právo vlastnit majetek ve

smyslu ust. čl. 11 Listiny. Ústavní soud však již ve své dřívější

judikatuře poukázal na to, že článkem 11 Listiny je chráněno

"vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované

a tedy již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně" (srov.

nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995, str. 295). Pouhý spor

o vlastnictví, jímž má být vlastnické právo teprve konstituováno,

tedy ústavně chráněn není a ani být nemůže. K porušení uvedeného

článku Listiny proto postupem příslušných státních orgánů nedošlo.

Ústavnímu soudu nepřísluší vyjadřovat se k samotnému právu

stěžovatelů na navrácení předmětných nemovitostí a porostů na

nich. Toliko konstatuje, že - jak vyplynulo z předloženého

soudního a správního spisu a z vyjádření účastníků řízení

- stěžovatelé se dopouštějí omylu, když tvrdí, že pozemkový úřad

i krajský soud se v uvedených rozhodnutích otázkou porostů na

prodávaných pozemcích vůbec nezabývaly. Podle ust. § 24 odst. 3

tehdy platného zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských

družstvech, "družstvu zejména náleží vše, co na pozemku vzchází".

Rodiče stěžovatelů, kteří byli členy JZD a předmětné nemovitosti

sdružili ke společnému družstevnímu hospodaření, tedy přímo ze

zákona pozbyli vlastnické právo k porostům na těchto pozemcích.

Protože již nebyli jejich vlastníky, nemohli porosty později ani

prodat, což ostatně v ústavní stížnosti přiznávají i sami

stěžovatelé. Proto se krajský soud otázkou porostů správně zabýval

pouze v souvislosti se zákonným předpokladem existence "nápadně

nevýhodných podmínek" při uzavírání kupní smlouvy ohledně

příslušných nemovitostí a dospěl k logickému závěru, že porosty na

sdružených pozemcích byly již v době uzavírání kupních smluv ve

vlastnictví družstva, takže prodávajícím proto bylo možno zaplatit

pouze cenu pozemků v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy.

To se také stalo. Skutečností, že prodávajícím nebyl zaplacen

lesní porost, nebyli vlastníci pozemků znevýhodněni vzhledem

k jiným členům zemědělských družstev. K jejich namítanému

znevýhodnění vzhledem k jiným vlastníkům pozemků, kteří nebyli

členy zemědělských družstev a jejichž restituční nároky prý byly

uspokojeny, lze toliko uvést, že restituční zákony nemohou

odstranit všechny křivdy, k nimž v době totalitního režimu došlo,

ale jejich cílem je pouze zmírnění následků některých spáchaných

křivd a nespravedlností (srov. preambuli zákona č. 229/1991 Sb.

a ust. § 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Je pravda, že Ústavní soud již

dříve judikoval (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - sv. 1., C.H. Beck 1994, str. 282), že zmírnění

následků pouze některých majetkových a jiných křivd (§ 1 zákona č.

87/1991 Sb.) nelze interpretovat jako zákonný prostor pro zúžení

okruhu oprávněných subjektů, ale pouze jako snahu o zmírnění jen

těch nejzávažnějších křivd co do jejich obsahu a rozsahu.

V souzené věci však k zúžení okruhu oprávněných subjektů žádným

restitučním předpisem nedošlo. Stěžovatelé totiž, pokud se jedná

o porosty, už v době uzavírání kupních smluv nebyli jejich

vlastníky a nemohou být proto považováni za "oprávněné osoby" ve

smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Ostatně, jak judikoval Ústavní soud

již dříve, patří zásada rovnosti mezi lidmi, jíž se uvedená

námitka stěžovatelů dotýká, mezi základní práva, jež plní funkci

spíše jen ideálně typických kategorií vyjadřujících cílové

představy, jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou, a pokud

by se nerovnost v sociálních vztazích měla dotknout základních

lidských práv, musí dosáhnout značné intenzity, zpochybňující její

samotnou podstatu. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením

rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. (srov.

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3,

C.H. Beck 1995, str. 209). Takto pojaté porušení principu rovnosti

však Ústavní soud v souzené věci neshledal.

Ústavní soud nezpochybňuje, že na prodaných parcelách mohly

být nejhodnotnější porosty, za které jejich bývalí vlastníci

neobdrželi žádnou finanční protihodnotu. K převodu vlastnictví

k nim však došlo na základě zákona a přestože některé tehdejší

právní předpisy byly v mnoha směrech z dnešního pohledu

nespravedlivé a jejich aplikace mohla často vzbuzovat oprávněné

pocity křivdy, jde v souzené věci o dvě odlišné skutečnosti, které

spolu souvisejí pouze zdánlivě: o vlastnictví k nemovitostem,

kterého původní vlastníci pozbyli na základě kupní smlouvy,

a o vlastnictví k porostům, pozbyté ex lege. K přechodu

vlastnictví k porostům tedy nedošlo až v souvislosti s uzavíranými

kupními smlouvami, ale již dříve. Krajský soud, jak již bylo

uvedeno, se proto ve svém rozhodnutí otázkou porostů správně

zabýval pouze v souvislosti s posuzováním "nápadně nevýhodných

podmínek" ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb.

Výsledek, ke kterému krajský soud došel, Ústavní soud

nezpochybňuje, neboť z ústavněprávního hlediska žádnou závadu

nezjistil.

Stěžovatelé konečně uvádějí, že "v jejich případě došlo

k porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod". Přitom

stěžovatelé dále nekonkretizovali, zda podle jejich názoru byla

porušena ještě další základní práva a svobody, než čl. 11 Listiny

základních práv a svobod, jehož se výslovně dovolávali. Protože

ani Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla

porušena další "obecně uznávaná lidská práva a svobody", shledal

ústavní stížnost i v tomto směru nedůvodnou.

Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími

a postupem pozemkového úřadu a krajského soudu nebyla porušena

základní práva a svobody stěžovatelů zaručená ústavními předpisy

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost zcela

zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. září 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru