Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 107/2000Nález ÚS ze dne 30.05.2000Povinnost nového majitele nemovitosti uhradit nedoplatek na dani z nemovitosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkřízení/zastavení
daň/nedoplatek
rozhodnutí procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 82/18 SbNU 205
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.107.2000
Datum vyhlášení30.05.2000
Datum podání21.02.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 46, § 2 odst.2, § 32, § 73, § 13b odst.2

99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 107/2000 ze dne 30. 5. 2000

N 82/18 SbNU 205

Povinnost nového majitele nemovitosti uhradit nedoplatek na dani z nemovitosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti ve věci stěžovatele Q - L., s. r. o., proti usnesení

Krajského soudu v Ú. ze dne 19. 1. 2000, čj. 16 Ca 296/99 - 22, za

vedlejší účasti Finančního ředitelství v Ú., takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Ú.

ze dne 19. 1. 2000, čj. 16 Ca 296/99 - 22, a rozhodnutí Finančního

ředitelství v Ú. ze dne 23. 6. 1999, čj.2833/150/99/G, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním

soudem podáním ze dne 18. 2. 2000.

Ústavní stížností napadl výše uvedené usnesení Krajského

soudu v Ú., kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě proti

rozhodnutí citovaného Finančního ředitelství ze dne 23. 6. 1999.

Stěžovatel je toho názoru, že mu bylo odňato právo na soudní

ochranu podle čl. 10 Ústavy ČR a dále porušeno jeho právo

vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod

a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod.

Ústavní soud pokládal za nutné nejprve zdůraznit, že není

další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje

celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani provedených či

použitých důkazů a svou přezkumnou pravomoc vykonává především

tehdy, kdy napadeným rozhodnutím soudu či jiného orgánu veřejné

moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel

podle kupní smlouvy koupil obytný dům čp. 895 s pozemkem

v katastrálním území a obci Teplice dne 10. 12. 1997.

Finanční úřad v T. vydal dne 30. 12. 1998, pod čj.

117457/98/210960/1390, a doručil stěžovateli výzvu podle § 73

odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,

k zaplacení konkrétně uvedených nedoplatků daně z nemovitostí

v náhradní lhůtě patnácti dnů ode dne doručení výzvy.

Stěžovatel podal proti uvedené výzvě dne 18. 1. 1999

odvolání, protože první tři ve výzvě uvedené položky jsou

požadovány neoprávněně a týkají se předchozího vlastníka uvedeného

domu v T. čp. 895 s přísl. a další čtyři položky byly na podkladě

platebních výměrů uhrazeny.

Finanční ředitelství v Ú svým rozhodnutím ze dne 23. 6.

1999, čj. 2833/150/99/G, odvolání stěžovatele zamítlo.

V odůvodnění uvedlo, že v tomto případě bylo postupováno podle §

13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění

pozdějších předpisů, který zní: "Došlo-li v průběhu zdaňovacího

období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem,

přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1.

lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky. Za

období od změny vlastnických nebo jiných práv k +nemovitostem do

1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový

poplatek ručí". K tomu Finanční ředitelství v Ú. vysvětlilo, že

stěžovatel byl skutečně ručitelem za nedoplatek v období od 10.

12. 1997 do 1. 1. 1998, po 1. 1. 1998 se společnost stala

poplatníkem s povinností uhradit daňový nedoplatek. Dále uvedlo,

že daňová povinnost za rok 1998 byla řádně zaplacena, ale podle

ustanovení § 59 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, byla platba použita na úhradu povinností dle pořadí

stanoveného zákonem; v tomto případě byly přednostně uhrazeny

nejstarší nedoplatky na dani, o nichž byla právě řeč, před běžnou

platbou daně pro zdaňovací období roku 1998.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků řízení

k předložené ústavní stížnosti. Finanční úřad v T. ve svém přípise

ze dne 20. 3. 2000 zdůraznil, že dojde-li v průběhu zdaňovacího

období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem,

přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek, počínaje

1. lednem následujícího zdaňovacího období, na nové poplatníky. Na

základě výše uvedeného ustanovení ZdzN byl na osobní daňový účet

stěžovatele předepsán nedoplatek, který se vztahuje k výše uvedené

převáděné nemovitosti. Protože se jedná již o daňový nedoplatek

(základ daně a daň byly řádně stanoveny předchozímu vlastníku

podle § 46 zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen ZSDP), postupoval Finanční úřad v T. podle §

73 odst. 1 ZSDP a zaslal stěžovateli dne 30. 12. 1998 výzvu

k zaplacení nedoplatku, č.j. 117457/98/210960/1390.

Pokud stěžovatel uvádí, že neví, o jaké dluhy předchozího

vlastníka se mělo jednat, před uzavřením kupní smlouvy

s předchozím vlastníkem měl stěžovatel možnost vyžádat si od něj

výpis z osobního daňového účtu, aby si ověřil, zda na uvedené

nemovitosti nevázne daňový nedoplatek (ustanovení § 13b je v ZdzN

již s účinností od 1. 1. 1994) a mohl se tedy svobodně rozhodnout,

zda tuto nemovitost koupí. V této fázi, kdy je nedoplatek již

předepsán na účtě stěžovatele, měl možnost si vyžádat od

finančního úřadu potvrzení o stavu svého osobního účtu podle § 62

odst. 7 ZSDP. Dále měl možnost podle § 23 odst. 1 ZSDP nahlédnout

do spisu, týkajícího se jeho daňových povinností.

Pokud stěžovatel uvádí, že neobdržel platební výměry uvedené

pod položkami 001 až 003 výzvy Finančního úřadu v T. ze dne 30.

12. 1998, a proto je nemohl samostatně napadnout, platí, že ze

zákona přechází na nového vlastníka povinnost uhradit daňový

nedoplatek. Daň byla tedy již vyměřena předchozímu vlastníku.

Finanční ředitelství v Ú. ve svém přípise ze dne 17. 3. 2000

vysvětluje v zásadě stejným způsobem danou problematiku jako

Finanční úřad v T.. Věnuje se však ještě dalším dvěma otázkám.

Stěžovatel totiž také uvedl, že Finanční úřad v T. se jistě se

svými nároky přihlásil jako věřitel v konkursním řízení na

bývalého majitele a že jeho případné nároky budou v rámci rozvrhu

uspokojeny. Finanční ředitelství v Ú. konstatuje, že skutečnost,

zda byly nebo nebyly daňové nedoplatky přihlášeny v konkursním

řízení, nijak neruší povinnost úhrady případného daňového

nedoplatku ustanovením § 13b zákona o dani z nemovitostí. Také

kroky, které provádí správce daně u jiného daňového subjektu

ohledně přihlášení pohledávek v konkursu, nejsou předmětem tohoto

řízení.

Dále Finanční ředitelství v Ú. uvádí, že napadené rozhodnutí

je třeba hodnotit jako rozhodnutí procesní, vydané k řešení otázek

v průběhu řízení vedeného podle ustanovení § 73 odst. 1 ZSDP,

Domnívá se, že žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen

v právu procesním a jeho vydáním nedochází k žádným změnám

z hlediska práva hmotného. I když připouští, že některá rozhodnutí

správce daně v průběhu daňového řízení mohou účastníky postihnout,

i nepřímo zasáhnout do jejich hmotných práv, nemění to nic na tom,

že zákonodárce taková rozhodnutí z přezkumné činnosti soudu

vyloučil a přezkum těchto rozhodnutí na základě žaloby v řízení

podle části páté, hlavy druhé o. s. ř., proto není možný. Žalobou

napadené správní rozhodnutí je údajně právě takovým rozhodnutím,

které je z přezkumné činnosti soudu vyloučeno, což i svým

usnesením potvrdil Krajský soud v Ú..

Krajský soud v Ú. ve svém přípise ze dne 13. 3. 2000 uvedl,

že předmětem žaloby byla výzva k zaplacení daňového nedoplatku

v náhradní lhůtě, Takové rozhodnutí považoval soud za procesní,

a tudíž z přezkumu soudu za vyloučené podle § 248 odst. 2 písm. e)

o. s. ř., a proto i řízení podle § 250d odst. 3 o. s. ř. zastavil.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, rozhodnutím

soudu i správních orgánů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná.

Ústavní soud vyšel z tvrzení správních orgánů, že povinnost

úhrady daňového nedoplatku je upravena v § 13b odst. 2 zákona č.

338/1992 Sb., o dani z nemovitostí a že podle citovaného

ustanovení bylo postupováno. Ústavní soud však dospěl k závěru,

že tato právní úprava neruší ustanovení § 32 odst. 1 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které výslovně stanoví, že

v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen

rozhodnutím. Této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit ani

tím, že se odvolal na to, že podle něho povinnost uhradit

nedoplatek přešla na nového poplatníka, tudíž ze zákona, protože

daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena.

Správní orgán v této souvislosti také pominul, že nový poplatník

o této své povinnosti ani nevěděl, resp. vědět nemusel. Správní

orgány si nebyly zřejmě vědomy svého pochybení, když mohly

konstatovat, že z uvedených důvodů se žádný další platební výměr

nevydává.

Správní orgány navíc nepochybně porušily i § 2 odst. 2 zákona

o správě daní a poplatků, který zavazuje správce daně postupovat

v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při

vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen

takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují

a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení

a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Přepsání

předmětného daňového nedoplatku z minulé doby, předchozím

vlastníkem způsobeného, na účet nového vlastníka nemovitosti

o takové součinnosti nepochybně nesvědčí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nebyla daňová

povinnost (úhrada nedoplatku) ukládána v souladu se zákonem

a v jeho mezích a došlo tak k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11

odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Tento nesprávný postup správních orgánů pak následně, ale

bezprostředně ovlivnil rozhodnutí krajského soudu, který tak mohl

dospět k závěru, že byly vytvořeny předpoklady pro +to, aby

zastavil řízení podle § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., což také

učinil. Tento protiprávní následek nastal proto, že krajský soud

opomenul řídit se ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, podle níž každý má právo na to,

aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě

projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který

rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Tento článek je

pro každý soud závazný, neboť celá Úmluva o ochraně lidských práv

a základních svobod je podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně

závazná a její ustanovení mají přednost před zákonem.

Tím, že soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí

správního orgánu je jen rozhodnutím procesní povahy, ač měl podle

povahy věci nepochybně všechny atributy meritorního rozhodnutí

správního orgánu, vytvořil zastavením řízení situaci, že

stěžovateli byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému

soudu, když byla porušena jeho ústavní práva a navíc nebylo ani

uplatněno výše zmíněné ustanovení mezinárodní Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ú. ze dne

19. 1. 2000, sp. zn.16 Ca 296/99 - 22, a Finančního ředitelství

v Ú. ze dne 23. 6. 1999, čj. 2833/150/99/G, včetně výzvy

Finančního úřadu v T. ze dne 30. 12. 1998, čj.

117457/98/210960/1390, k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní

lhůtě, byla porušena ústavní práva stěžovatele, a proto tato

rozhodnutí zrušil; +pokud jde o rozhodnutí správních orgánů,

učinil tak současně z důvodů procesní ekonomie (§ 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru