Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1067/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Znojmo
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
dovolání/přípustnost
důkazní břemeno
žaloba/na plnění
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1067.11.1
Datum podání11.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228 odst.1 písm.a, § 228 odst.1 písm.b, § 239, § 120, § 132, § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1067/11 ze dne 11. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 943/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2011, č. j. 23 Cdo 581/2009-362, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25.9.2008, č. j. 27 Co 261/2008-291, a proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28.4.2008, č. j. 7 C 707/2005-254, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a dále práva zakotvená v čl. 6 Úmluvy a čl. 4 a 90 Ústavy ČR.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bez ohledu na předložení v řízení zcela nových důkazů, jejichž projednání v původním řízení znemožnila společnost ČAS ZNOJMO s.r.o. (dále jen "žalobce") i samotný soud prvního stupně, došlo opětovně k zamítnutí návrhu na obnovu řízení podaného jím a Ing. Z. Ch. (dále také jen "žalovaní"), čímž oba soudy fakticky přiznávají žalobci bezprávně zaplacení částky 1,290.777,- Kč s úroky z prodlení. Pro posouzení "novosti" navrhovaných důkazů bylo přitom rozhodující pouze to, že je žalobci nemohli včas použít v původním řízení bez své viny, svou povinnost tvrdit a nabízet důkazy přitom opakovaně a beze zbytku splnili. Žalovaní spoléhali především na to, že soudy budou požadovat po žalobci, aby nesl důkazní břemeno svých tvrzení a tato doložil. V rámci své procesní obrany proto oba žalovaní opakovaně výslovně žádali soud, aby uložil žalobci předložení předmětných faktur. Povinnost předkládat důkazy o svých tvrzeních ohledně platby záloh měl jedině a pouze žalobce a toto břemeno není možno přenášet na žalované. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že jako důvod pro zamítnutí navrhované obnovy řízení není možné uvést, že žalovaní v původním řízení nenavrhli provedené důkazů fakturami 3493 a 3793. Žalovaní totiž tyto důkazy opakovaně označili a na jejich provedení trvali i v odvolacím řízení. Stěžovatel tvrdí, že při zamítnutí navrhované obnovy řízení aplikovaly obecné soudy přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti, neboť se řídily doslovnými a navíc nesprávně vykládanými ustanoveními zákona (konkrétně § 228 o. s. ř.), aniž by vzaly v úvahu účel zákonného principu obnovy řízení, historii jeho vzniku, systematickou souvislost a zejména právo navrhovatelů na spravedlivý proces, které má svůj základ v ústavně konformním právním řádu. V daném případě obecné soudy "nalézaly právo" pouze deklamací výslovných pokynů v zákonném textu, na které poukazoval žalobce, aniž by zjišťovaly a formulovaly, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Ze strany obou rozhodujících obecných soudů pak v hodnocení skutkových zjištění zcela absentuje podstatná část faktů, která vyšla v řízení najevo a která byla žalovanými namítána. Pro stěžovatele byl následně velice překvapivý i postup Nejvyššího soudu České republiky, který po dvouletém trvání dovolacího řízení podané dovolání stěžovatele odmítl, přestože odvolací Krajský soud v Brně výslovně možnost podání dovolání proti svému usnesení připustil. Rovněž tento postup stěžovatel označuje za porušení svého práva na spravedlivý proces. Bez ohledu na formální důvody, které dovolací soud uvedl v odůvodnění svého usnesení o odmítnutí dovolání, stěžovatel byl v odvolacím Krajským soudem v Brně výslovně poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné. Pokud bylo toto poučení odvolacího soudu skutečně nesprávné, mělo to být již samo o sobě důvodem pro zrušení alespoň tohoto odvolacího rozhodnutí. Dovolací soud však dovolání přímo odmítl, takže vydal v této věci zcela protichůdné rozhodnutí. Stěžovatel uzavírá, že z napadeného usnesení dovolacího soudu není ani zřejmé, na jaké znění občanského soudního řádu se odvolává.

Ze spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 7 C 502/94, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. května 2003, č. j. 28 Co 328/2000, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. února 2000, č. j. 7 C 502/94-301, kterým byla oběma žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1 290 077 Kč s úroky z prodlení ve výši 18 % od 31. listopadu 1993 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, která před dokončením díla zanikla. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci plnění, o které při vypořádání práv a povinností ze zaniklé smlouvy obdrželi více, než jim náleželo. Oba žalovaní se svými návrhy domáhali obnovy předmětného řízení. Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 25. září 2006, č. j. 7 C 707/2005-82, návrhy obou žalovaných na obnovu řízení zamítl. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Brně následně usnesením ze dne 10. srpna 2007, č. j. 27 Co 884/2006-14, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud ve Znojmě poté usnesením ze dne 28. dubna 2008, č. j. 7 C 707/2005-254, návrhy žalovaných na obnovu řízení opět zamítl. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.9.2008, č. j. 27 Co 261/2008-291, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věcném výroku (výrok I) a změnil usnesení v části, v níž soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Současně odvolací soud připustil podání dovolání k posouzení otázky, zda formální důvody zamítnutí návrhu na obnovu řízení mohou převážit nad principem materiální spravedlnosti (výrok IV). Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který návrhy žalovaných na obnovu řízení jako nedůvodné zamítl, když dospěl k závěru, že žalovanými v řízení o obnově uplatněné skutečnosti a důkazy jsou skutečnostmi a důkazy, které žalovaní mohli uplatnit již v předcházejícím řízení. Uvedené platí jak pro tvrzení o vrácené dani z přidané hodnoty žalobci, tak pro označené důkazy fakturami č. 276/93, č. 3493 a č. 3793. Odvolací soud neshledal proto důvody pro povolení obnovy § 228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2000. Dovolání žalovaných Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 581/2009-362, ze dne 31. ledna 2011 odmítl, když dovodil, že dovoláním napadané usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na obnovu řízení, není usnesením ve věci samé, jak to požaduje ustanovení § 239 o. s. ř. Na tomto závěru nic nemůže dle dovolacího soudu změnit ani skutečnost, že odvolací soud v usnesení (výrok IV) nesprávně uvedl, že dovolání se připouští k posouzení otázky, zda formální důvody zamítnutí návrhu na obnovu řízení mohou převážit nad principem materiální spravedlnosti.

Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu ve Znojmě, nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané věci především konstatuje, že stěžovatelem napadaná rozhodnutí byla již podrobena přezkumu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 980/11. Usnesením ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 980/01 Ústavní soud ústavní stížnost podanou Ing. Z. Ch. zamítl, když dospěl závěru, že obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Rozhodnutí obecných soudů měl Ústavní soud za přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodněná, a dostatečně se vyprodávající s rozhodnými skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami. Pro stručnost odkázal Ústavní soud na argumentaci uvedenou v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, k níž nemá co dodat, s tím, že žádné porušení práv stěžovatele neshledal. I. Senát Ústavního soudu neshledal s ohledem na níže uvedené důvodu se od závěrů učiněných IV. senátem tohoto soudu odchýlit.

Jakkoli je ústavní stížnost v nyní projednávané věci obsáhlejší, námitky v ní obsažené směřují vůči týmž tvrzeným vadám v postupu obecných soudů, jak byly uváděny v ústavní stížnosti projednávané pod sp. zn. IV. ÚS 980/11. Ústavní soud na tomto místě zejména upozorňuje, že v ústavní stížnosti sice stěžovatel formálně namítá porušení svého základního práva na spravedlivý proces, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva. Ostatně jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, zejména z návrhu na obnovu řízení, zásadní otázkou řešenou obecnými soudy byla otázka "novosti" faktury č. 276/93 a námitka žalovaných, že faktury č. 3493 a 3793 nebyly i přes jejich návrh připuštěny v řízení před obecnými soudy jako důkaz. Prokázání těchto skutečností leží zcela v rovině jednoduchého práva a spočívá v procesu hodnocení důkazů obecnými soudy. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl, neboť z obsahu vyžádaného soudního spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 7 C 502/94 Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatel v průběhu odvolacího řízení navrhoval provedení důkazu výše citovanými fakturami, jak tvrdí v ústavní stížnosti.

K námitkám stěžovatele ohledně postupu Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud připomíná, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání, a to se zřetelem na jeho skutečný obsah. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost stěžovatelova dovolání v předmětné věci neshledal. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud žádné porušení ústavnosti neshledal, k nesprávnému poučení Krajského soudu v Brně pak přihlédl při zkoumání, zda stěžovatel postupoval správně, když před podáním ústavní stížnosti podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Ústavní soud proto ze skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné z důvodů nezávisejících na jeho uvážení, nevyvozoval pro stěžovatele negativní důsledky, které by jinak vyplynuly z nesprávného postupu stěžovatele při čerpání opravných prostředků ve smyslu § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru