Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1066/11 #1Nález ÚS ze dne 03.08.2011Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za r... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
advokát/ustanovený
trestní stíhání/zahájení
Státní zástupce
stížnost
Obhajoba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 140/62 SbNU 185
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1066.11.1
Datum vyhlášení17.08.2011
Datum podání11.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 145, § 174 odst.2 písm.e, § 160 odst.1, § 160 odst.7, § 36 odst.3

82/1998 Sb., § 13 odst.1, § 8 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Na podmínce vyčerpání opravných prostředků, které má poškozený k dispozici, je pro účely náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem možné trvat jen v případě, že se jedná o opravný prostředek dostatečný a efektivní. Opačný postup zakládá porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele F. V. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. 8. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2008, č.j. 10 C 506/2007-67, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2008, č.j. 19 Co 1763/2008-81, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, č.j. 28 Cdo 63/2009-92, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se v řízení před obecnými soudy domáhal po Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody vzniklé v důsledku nezákonně zahájeného trestního stíhání (v trestním řízení byl obžaloby zproštěn). Jelikož nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání opravný prostředek (stížnost), ani nebylo shledáno, že se jedná o případ hodný zvláštního zřetele, dospěly obecné soudy k závěru, že odškodnění nelze přiznat; vycházely přitom z § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dle něhož nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutí lze přiznat jen tehdy, podal-li poškozený proti rozhodnutí opravný prostředek, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domníval, že striktním a ryze formalistickým přístupem soudů k výkladu zákona č. 82/1998 Sb. byla jeho základní práva popřena; nebylo totiž možné vyjít jen ze skutečnosti, že nepodal proti předmětnému usnesení stížnost. Tento procesní institut je totiž ryze formální; o stížnostech rozhoduje týž státní zástupce, který dává pokyn k zahájení trestního stíhání (či je s ním jeho zahájení konzultováno) a navíc je valná většina takových stížností zamítána.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu vyšel ze své judikatury, v níž již obdobnou otázku řešil (nálezy sp. zn. IV. ÚS 3719/10 a IV. ÚS 3193/10); od těchto závěrů neměl důvod se odchýlit.

Ústavní soud zaujal stanovisko, že je chybný názor obecných soudů, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatel dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny. Z Listiny totiž vyplývá, že případné vzdání se některého ze základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje, musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard „vědomého a rozumného vzdání se práva“. Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednáním může mít. Co se týká povinnosti vyčerpat opravné prostředky, je tato dána pouze, pokud se jedná o opravné prostředky, které jsou dostatečné a efektivní.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uvedl, že je toho názoru, že nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby, k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů, včetně dokazování a z důvodů jiných (§ 172 trestního řádu), než jsou stížnostní důvody uvedené v § 145 trestního řádu; podmínkou zastavení trestního stíhání není nezákonnost usnesení o jeho zahájení. Není proto možné po stěžovateli rozumně požadovat, aby namítal nedůvodnost, a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení, již na jeho počátku. Nadto lze vycházet z toho, že daný opravný prostředek není opravným prostředkem efektivním. V konkrétním případě byla státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu], podána obžaloba, čímž dal najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání; lze tak vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla.

Z výše uvedeného vyplývá, že z pouhého nevyužití procesního práva podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze ústavně souladně dovodit, že se stěžovatel vzdal svého základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Striktní požadavek na vyčerpání předmětného opravného prostředku přitom představuje přepjatý formalismus, zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny.

Ze shora popsaných důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1066/11 ze dne 3. 8. 2011

N 140/62 SbNU 185

Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 1066/11 ve věci ústavní stížnosti F. V. proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2008 č. j. 10 C 506/2007-67, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2008 č. j. 19 Co 1763/2008-81 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011 č. j. 28 Cdo 63/2009-92 vydaným v řízení o náhradu škody vzniklé stěžovateli z důvodu nákladů právního zastoupení v trestním řízení skončeném zproštěním obžaloby, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení.

Výrok

Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2008 č. j. 10 C 506/2007-67, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2008 č. j. 19 Co 1763/2008-81 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011 č. j. 28 Cdo 63/2009-92 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po žalované (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) zaplacení částky 77 072 Kč s příslušenstvím.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky, Okresního ředitelství v Českých Budějovicích, ze dne 19. 12. 2003 sp. zn. ČTS: ORCB-1728/TČ-HK-2003 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. zák."), spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. V doručeném písemném vyhotovení usnesení policejního orgánu byl stěžovatel poučen o tom, že proti usnesení je přípustná stížnost, již lze podat u příslušného policejního orgánu do tří dnů od doručení usnesení. O obžalobě podané pro uvedený skutek státním zástupcem dne 21. 10. 2004 rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 4. 2006 č. j. 5 T 161/2004-2945 tak, že stěžovatele obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále též jen "tr. řád") zprostil s odůvodněním, že žalovaný skutek není trestným činem. Jelikož šlo o případ nutné obhajoby (podle § 36 odst. 3 trestního řádu) a stěžovatel si po zahájení trestního stíhání obhájce nezvolil, byl mu usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2003 sp. zn. 29 Nt 765/2003 ustanoven obhájcem advokát JUDr. P. K. Jeho ustanovení bylo Okresním soudem v Českých Budějovicích zrušeno dne 26. 1. 2004 poté, co si stěžovatel zvolil obhájcem JUDr. L. D., advokáta se sídlem v Českých Budějovicích (na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb a plné moci ze dne 7. 1. 2004), kterému následně za poskytnuté právní služby zaplatil částku 128 869 Kč.

Dále vzal soud za prokázané, že dopisem ze dne 19. 4. 2007 stěžovatel uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu v částce 77 072 Kč. Stěžovatelově žádosti o náhradu škody Ministerstvo spravedlnosti nevyhovělo.

Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Dovodil - s týmž argumentem jako okresní soud - že jde o nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, tedy o nárok z nezákonného rozhodnutí, jímž je v posuzované věci usnesení o zahájení trestního stíhání. Konstatoval, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutí lze podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. přiznat pouze tehdy, podal-li poškozený (v zákonem stanovených lhůtách) proti rozhodnutí opravný prostředek, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Stěžovatel však proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost - řádný oprávněný prostředek, který mu byl k dispozici a o němž byl řádně poučen - nepodal. Soud neshledal na jeho straně ani okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro které by pro účely náhrady škody nebylo podání opravného prostředku nutno vyžadovat. Důvodem k takovému postupu nemůže být podle názoru soudu ani tvrzení stěžovatele, že se v trestním řízení řídil radou ustanoveného obhájce (advokáta). Současně odvolací soud vysvětlil, že v posuzované věci nejde o případ vzniku škody z nesprávného úředního postupu podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud uvedl v napadeném usnesení následující.

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že odpovědnost státu za škodu není dána proto, že stěžovatel nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a že nejde ani o případ zvláštního zřetele hodný, kdy podání opravného prostředku proti rozhodnutí není třeba vyžadovat (§ 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).

Otázka, zda odpovědnost státu za škodu je dána v případě, kdy obviněný nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 (jímž byla odstraněna nejednotnost v posuzování uvedené otázky, jež se projevila odlišným názorem ojediněle vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1548/2006). Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že "nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, soud přizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.". Tento názor je založen na úvaze, že "je věcí každého účastníka řízení, aby nejprve využil prostředky, které mu procesní předpis dává, aby odvrátil účinky nepříznivého rozhodnutí, a jde k jeho tíži, pokud tak neučinil, ačkoliv mu v tom nebránily žádné závažné důvody". K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1184/2009 nebo usnesení ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2678/2009 nebo rozsudek ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3240/2010; všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud uvedl, že přitom ani Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi neshledává podmínku podání stížnosti podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za protiústavní srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2564/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Nejvyšší soud dále uvedl, že případy zvláštního zřetele hodné, kdy lze podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. od podmínky vyčerpání opravných prostředků upustit, právní předpis blíže nedefinuje ani neposkytuje vodítko, v čem mohou být spatřovány. Ponechává tedy na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil, zda na straně účastníka byly objektivně dány takové okolnosti, pro které na něm pro účely odpovědnosti státu za škodu netřeba podání opravného prostředku vyžadovat. Půjde zejména o případy, kdy nepříznivá situace na straně poškozeného spočívající například v nepříznivé finanční situaci, špatném zdravotním stavu apod. mu znemožnila podat opravný prostředek a kdy by zároveň vyloučení možnosti (právě a jen z tohoto důvodu) uplatnit nárok na náhradu škody způsobené pravomocným rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno, představovalo vůči poškozenému přílišnou tvrdost (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 69 s.). V daném případě se i touto otázkou odvolací soud podrobně zabýval a dovodil, že nepodání opravného prostředku pouze z důvodu, že se stěžovatel řídil radou ustanoveného obhájce, důvodem zvláštního zřetele hodným ve shora uvedeném smyslu není. O nesprávné právní posouzení věci se tedy ani v tomto případě nejedná, neboť i tuto otázku soud posoudil podle správné právní normy a nedopustil se pochybení ani při jejím výkladu a aplikaci na zjištěný skutkový stav. Nejde zde o otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi již proto, že její řešení tkví vždy v posouzení jedinečných skutkových okolností, které jsou v každé věci individuální. Přesvědčení stěžovatele (případně jeho tehdejšího obhájce), že by podání opravného prostředku bylo bezvýsledné, samo o sobě jeho případ zvláštního zřetele hodným nečiní. Nelze přehlédnout, že úspěšností podaného opravného prostředku přiznání náhrady škody podmíněno není. Při splnění ostatních zákonných předpokladů zákon podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody využitím opravného prostředku bez ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto. Ostatně, pokud by stížnost stěžovatele proti usnesení o vznesení obvinění byla úspěšná, náklady obhajoby, jejichž náhrady se domáhá, by stěžovatelovi ani nevznikly nebo by nevznikly v takové výši.

Proto Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud věc právně posoudil v souladu s konstantní a nerozpornou judikaturou, kterou Nejvyšší soud neopouští ani v nyní souzené věci. Nejde tedy o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.] a dovolání proti němu přípustné není. Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

II.

Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti v podstatě následující.

Soudy nemohou činit rozdíl mezi tím, kdy během trestního stíhání jedna osoba využije přiděleného advokáta tzv. ex offo, jehož odměna po skončení trestního stíhání bude bez dalšího uhrazena ze strany státu, a mezi tím, kdy si druhá osoba vybere advokáta sama dle svého uvážení. Nejde zcela opomenout skutečnost, že u osoby, která si advokáta nevybrala a má přiděleného advokáta ex offo, dochází k jejímu faktickému zvýhodnění tím, že "přidělený advokát bude bez dalšího uhrazen" ze strany státu. Jestliže si tedy osoba, která má přiděleného advokáta ex offo, stížnost nepodá, budou její náklady i za této situace státem uhrazeny, zatímco u osoby, která si rovněž stížnost nepodá, avšak možnost využít advokáta ex offo nevyužije, náklady uhrazeny nebudou, dochází k popření jejích základních práv a svobod. Tu platí, že zákonná omezení základních práv a svobod se týkají všech případů, které splňují stanovené podmínky.

Stěžovatel se dále domnívá, že i striktním a ryze formalistickým přístupem soudů k výkladu zákona č. 82/1998 Sb. byla jeho základní práva popřena; není totiž možné vyjít pouze ze skutečnosti, že nevyužil právo podat proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, ač toto právo měl. Procesní institut stížnosti je totiž institutem ryze formálním; o stížnostech rozhoduje týž státní zástupce jako ten, který dává pokyn k zahájení trestního stíhání (či je s ním zahájení trestního stíhání konzultováno), nehledě na skutečnost, že valná většina takovýchto stížností je zamítána. Jak lze ostatně dovodit i z následné obžaloby stěžovatelovy osoby, státní zástupce by jeho stížnost, pokud by ji byl podal, stejně zamítl.

Stěžovatel dovodil, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhl jejich zrušení.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 1. 7. 2011 stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3719/10 (N 107/61 SbNU 599), který je s jeho názorem konformní.

III.

Okresní soud v Českých Budějovicích i Krajský soud v Českých Budějovicích ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v podstatě toliko odkázaly na svá napadená rozhodnutí.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl v podstatě následující. Odůvodnění napadeného usnesení nepostrádá konkrétní odkazy na ustálenou a nerozpornou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní. Dovolává-li se stěžovatel znovu závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, je třeba připomenout, že tam vyslovený právní názor byl později překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 (publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36, ročník 2010), jímž byla odstraněna nejednotnost výkladu a aplikace ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. V době přijetí stěžovatelem napadeného rozhodnutí (tj. 15. února 2011) měl Nejvyšší soud na zřeteli i aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu (jak se projevila např. ve výše citovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2564/08) neshledávající podmínku vyčerpání opravných prostředků podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. protiústavní. Nejvyšší soud nesdílí ani argumentaci stěžovatele, že v dané věci byl jeho nárok na odškodnění odmítnut toliko z "formálních důvodů", jestliže se soudy - jak se z odůvodnění rozsudků obecných soudů podává - podrobně zabývaly i otázkou, nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, kdy lze podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. od podmínky vyčerpání opravných prostředků upustit.

Vedlejší účastnice, tj. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

S ohledem na výslovně udělený (obecnými soudy) či presumovaný (stěžovatelem) souhlas účastníků řízení s postupem dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť od něho další objasnění věci nelze očekávat.

IV.

Podstatou ústavní stížnosti je názor stěžovatele o protiústavnosti právního názoru obecných soudů, dle kterého platí, že nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.

Citovaný právní názor obecných soudů již byl v nálezové judikatuře Ústavního soudu opakovaně přezkoumán s tím závěrem, že je protiústavní.

Naposledy k tomu nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3719/10 (viz výše) uvedl zejména následující:

"29. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro odchýlení se od výše uvedených nosných důvodů nálezu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3193/10 (N 42/60 SbNU 491). Nezbývá mu proto než konstatovat, že odvolací soud se ústavní stížností napadeným rozhodnutím dopustil výkladové ,svévole' (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že ,nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost', čímž ve svém důsledku porušil základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

30. Odvolací soud fakticky (ale chybně) dovodil, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatel dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny.

31. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje. Nicméně má-li být takové vzdání se práva účinné, vzdání se práva musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard ,vědomého a rozumného vzdání se práva'. Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít (v souvislosti se vzdáním se některé ze záruk spravedlivého procesu srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, bod 76 a násl., dostupný na http://www.echr.coe.int).

32. Ústavní soud dále připomíná, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, bod 127, dostupný na http://www.echr.coe.int; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2004).

33. Ústavní soud je toho názoru, že nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby (jak tomu bylo i v případě stěžovatele), k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů, včetně dokazování, a z důvodů jiných (§ 172 tr. řádu), než jsou stížnostní důvody uvedené v ustanovení § 145 tr. řádu; podmínkou zastavení trestního stíhání není nezákonnost usnesení o jeho zahájení. Nebylo proto možné po stěžovateli rozumně požadovat, aby namítal nedůvodnost a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení již na jeho počátku. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by být přípustná ani samotná ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.

34. Ústavní soud obdobně jako ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3193/10 i nyní dodává, že za situace, kdy státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu], obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v citovaném nálezu [resp. nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009 (N 101/53 SbNU 279)] i v této věci se tak jeví striktní požadavek na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

35. K poukazu odvolacího soudu v odůvodnění jeho napadeného rozsudku ze dne 4. 10. 2010 na usnesení ze dne 3. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2564/08 Ústavní soud především konstatuje, že projednávaná věc není zcela připodobitelná věci rozhodnuté citovaným usnesením. Oproti tomu je případnější v této souvislosti připomenout závaznost vykonatelných nálezů (nikoliv usnesení!) ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadající i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého; nebyl nyní shledán žádný důvod odklonit se od nálezů výše citovaných v bodech 24 až 26. K závazným účinkům nálezů Ústavního soudu a k odlišnosti nálezů od usnesení srov. podrobněji doktrínu vyjádřenou v nálezu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), body 55 až 99.

36. Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že z pouhého a samotného nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze ústavně souladně dovodit, že se stěžovatel vzdal svého základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny; pokud tak učinil odvolacísoud v ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 4. 10. 2010, porušil uvedené základní právo stěžovatele.".

Ústavnísoud neshledává relevantní důvod odchýlit se od své nálezové judikatury, jíž je ostatně podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán i sám.

Ústavnísoud shodně uzavírá, že z pouhého nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze ústavně souladně dovodit, že se stěžovatel vzdal svého základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Pokud tak učinily v napadených rozhodnutích obecné soudy, porušily základní práva stěžovatele, jichž se dovolává.

Proto Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru