Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1064/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Náchod
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
odůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1064.10.1
Datum podání13.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 106

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1064/10 ze dne 18. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky I. D., zastoupené JUDr. Alenou Křičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Krčské stráni 68, pracoviště a adresa pro doručování: Masarykovo nám. 60, Brandýs nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 12. 2009, č. j. 55C 266/2009-66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:

Výrokem I rozsudku ze dne 15. 12. 2009, č. j. 55C 266/2009-66, Okresní soud v Náchodě zamítl v celém rozsahu žalobu stěžovatelky na zaplacení náhrady škody v částce 7.000,- Kč. Dále jí uložil výrokem II. povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částce 12.746,- Kč (proti rozsudku tedy není přípustné ani odvolání, ani dovolání).

Podle stěžovatelky je odůvodnění citovaného rozhodnutí je zcela v rozporu s ust. § 157 odst. 4 o. s. ř., i když jde o odůvodnění zjednodušené. Ve stěžovatelce vzbudilo oprávněný pocit soudní libovůle, snahy zamítnout složitou žalobu za každou cenu a přenést věcné rozhodování na jiný soud.

Soud dále v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. opsal ze spisu jediný důkaz, konkrétně dopis svědkyně S. doručený žalovanému (dále také "vedlejšímu účastníkovi") dne 16. 7. 2007. Posléze, místo právního posouzení, doslova opsal z občanského zákoníku text § 106 odst. 1 a suverénně prohlásil, že situaci "vnímá" tak, že se stěžovatelka v souvislosti s formulováním dopisu dozvěděla jak o výši škody, tak o tom, kdo za škodu odpovídá. Napadené rozhodnutí ve stěžovatelce budí dojem, že soud se žalobě vůbec nevěnoval, zkusil naslepo vydat platební rozkaz a po vznesené námitce promlčení se jí chytil jak nejjednoduššího důvodu, jak věc skončit.

Jako svévolný výklad práva stěžovatelka hodnotí i rozhodnutí a odůvodnění výroku o nákladech řízení. Skutečnost, že podala žalobu už podruhé a že se vedlejší účastník v prvém řízení práva náhrady nákladů vzdal, není bez dalšího důvodem, aby se soud nezabýval ex offo možnosti postupu dle § 150 o. s. ř.

Stěžovatelka konečně míní, že posouzení otázky "rozběhnutí" promlčecí doby soudem zcela zásadně vybočuje dle jejího názoru z ustálené judikatury (v této souvislosti odkazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 628/2007). Stěžovatelce je v této souvislosti záhadou, jak se mohla prostřednictvím své dcery, která dle dokazování v červenci 2007 věc šetřila jen jako příbuzná, nikoliv jako např. zmocněnec, dozvědět o výši škody a o tom, kdo za ni odpovídá.

Na základě všech výše uvedených skutečností stěžovatelka dovozuje, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecný soud rovněž opustil princip právní jistoty a princip předvídatelnosti práva odvozený z principu právního státu. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek zrušil. Ústavní soud by měl rovněž vydat usnesení, jímž by stanovil povinnost státu nahradit stěžovatelce náklady právního zastoupení v řízení o ústavní stížností. Ústavní soud by konečně měl odložit vykonatelnost výroku II napadeného rozhodnutí, neboť vedlejší účastník zaslal stěžovatelce výzvu k zaplacení nákladů řízení dle napadeného rozsudku. Vedlejší účastník je obcí resp. městem; u takové osoby lze důvodně předpokládal, že má dostatek majetku a finančních prostředků na účtech. Odkladem výkonu rozhodnutí nemůže tedy utrpět žádnou velkou újmu. Naproti tomu u stěžovatelky se jedná o částku, která přesahuje jeden měsíční důchod.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě evidovaný pod sp. zn. 55 C 266/2009. Zjistil, že stěžovatelka se proti žalovanému (dále také "vedlejšímu účastníkovi") domáhala žalobou podanou dne 7. 8. 2009 náhrady škody, kterou jí měl způsobit žalovaný tím, že dále pronajal hrobové místo, jež dříve užívala právě stěžovatelka a její rodina, a zároveň připustil zničení hrobového příslušenství ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka odhadla cenu příslušenství s přihlédnutím k opotřebení na 7.000,- Kč, soud však může podle ní tuto hodnotu určit sám dle §136 o. s. ř. Odpovědnost vedlejšího účastníka by přitom měla vycházet ze zákona č. 256/2001 Sb. a z porušení obecné prevenční povinnosti dle § 415 občanského zákoníku.

Vedlejší účastník se žalobou nesouhlasil [srov. č.l. 33-34, č.l. 36-37, č.l. 44-50], tvrdil, že ke zrušení hrobového místa došlo 30. 4. 2004 na žádost stěžovatelky (což ta to rozhodně popřela). Dále zejména zdůraznil, že stěžovatelka je povinna v rámci tvrzení jasně konkretizovat, co tvořilo součást hrobového příslušenství. Nadto vedlejší účastník vznesl námitku promlčení, neboť nepokládá za pravdivé, že se stěžovatelka o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla až z dopisu ze dne 14. 8. 2007, neboť tento dopis byl již reakcí na přípis dcery stěžovatelky (a na předchozí ústní jednání), který žalovaný obdržel již dne 16. 7. 2007 [č.l. 52].

Zejména na základě těchto skutečností pak Okresní soud v Náchodě rozsudkem z 15. 12. 2009, č. j. 55 C 266/2009-66 rozhodl takto:

"I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 7.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 12.746,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného."

Okresní soud v této souvislosti v napadeném rozsudku mj. doslova konstatuje:

"Z dopisu dcery žalobkyně, Mgr. D. S., soud zjistil, že žalovanému dne 16. 7. 2007 došel dopis od dcery žalobkyně ,...na Vaší žádost zasílám kopii OP mé matky a věřím, že vše bude kladně vyřízeno...(hrobový kámen, skříňka, váza, skříňka na svíčku = hrobová soupr.)...k vyřízení naší stížnosti - hrobové místo zrušeno´. Součástí dopisu je kopie občanského průkazu žalobkyně.[...] Podle §106/1 o. z. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. [...] Situaci, kdy žalobkyně poskytla svůj občanský průkaz k tomu, aby v součinnosti se svou dcerou uplatnila nárok na náhradu škody proti žalovanému, soud vnímá tak, že nejpozději v souvislosti s formulováním tohoto dopisu, jenž byl zjevnou reakcí na předchozí ústní jednání svědkyně S. se svědkyní K., se žalobkyně ve smyslu ust. § 106 o. z. dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Proto námitku promlčení vznesenou stranou žalovanou shledal soud důvodnou, a již z tohoto důvodu žalobu zamítl. [...] Nad rámec popsaného lze shrnout, že žalovanému lze přisvědčit i věcně v tom smyslu, že ani postupem dle § 136 o. s. ř. není možné nahrazovat absenci určitých žalobních tvrzení, tj. jaké věci (v jaké podobě, technickém stavu atp.) vlastně byly poškozeny. Oblast náhrady hmotné škody na majetku není primárně oblastí, do které ustanovení §136 o. s. ř. míří a rozhodně nelze jeho užitím suplovat nedostatky žalobních tvrzení."

Rozhodnutí o nákladech řízení pak okresní soud odůvodnil tak, že vedlejší účastník měl ve věci plný úspěch, a vznikl mu tedy nárok na náhradu nákladů řízení dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud mu tuto náhradu přiznal v plné výši, neboť nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodnily jiný postup. Těmito důvody nejsou ani osobní poměry stěžovatelky, neboť nelze přehlédnout, že stěžovatelka podala obdobnou žalobu již dříve; tuto žalobu po rozboru právní a skutkové stránky věci vzala zpět, přičemž zástupkyně žalované strany se tehdy práva na náhradu nákladů řízení vzdala. Při opakovaném podání obdobné žaloby pak žalovaný -dle názoru soudu - na úhradě nákladů řízení důvodně trvá.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke konkrétním námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud uvádí následující.

Již jen z rekapitulace provedené v odstavci II tohoto usnesení je patrno, že Okresní soud v Náchodě posoudil otázku promlčení náhrady škody podle § 106 občanského zákoníku v souladu s obecně uznávanou, a stěžovatelkou rovněž vzpomínanou, judikaturou obecných soudů. Namítá-li stěžovatelka, že se od své dcery nemohla dozvědět o výši škody, resp. o tom kdo za ni odpovídá, pak tato námitka je podle Ústavního soudu nepřesvědčivá. Především je nutno připomenout, že v předmětném hrobovém (pietním) místě byly uloženy ostatky blízkých příbuzných stěžovatelky. Měla tedy bezpochyby dobrou přestavbu o stavu a stavebnětechnické kompozici hrobového místa. Dozvěděla-li se proto od své dcery [která byla v celé věci, i podle své svědecké výpovědi učiněné před soudem dne 1. 12. 2009 (srov. č.l. 44-47), velmi aktivní], že hrobové místo bylo zrušeno, měla za této situace dostatek informací k úvaze o tom, které všechny částí hrobového místa (jeho příslušenství) byly zničeny. Nic jí tedy nebránilo učinit s dostatečným časovým předstihem, před uplynutím promlčecí lhůty stanovené § 106 občanského zákoníku, potřebné kroky například k určení orientačního rozsahu způsobené škody; odvolává-li se stěžovatelka naopak na dopis žalovaného (vedlejšího účastníka) ze dne 14. 8. 2007 (srov. závěrečný návrh stěžovatelky na č.l. 59 - kde je nesprávně uvedeno 14. 8. 2009), z něhož měla poprvé získat oficiální informaci o skutečném stavu hrobového místa, pak z tohoto dopisu podle Ústavního soudu plyne zejména opět to, že hrobové místo stěžovatelky bylo zrušeno, resp. to, na základě jakých ustanovení vedlejší účastník v celé věci postupoval [č.l. 19]. Stěžovatelka přitom neuvádí, v čem (a proč) by měly být informace (toliko zprostředkované) poskytnuté žalovaným relevantnější, než informace pocházející od její dcery, jež se po zjištění stavu hrobového místa snažila celou věc napravit a jež od počátku jednala s právním subjektem (vedlejším účastníkem), jenž byl v řízení před soudem považován za původce škody [v této souvislosti budiž přiměřeně připomenuto usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 673/01 ze dne 27. února 2003, v němž Ústavní soud shledal ústavněkonformní názor obecných soudů, podle něhož je možné počátek promlčecí doby ve smyslu § 106 občanského zákoníku rovněž odvozovat nikoli toliko od originární vědomosti toho, kdo právo na náhradu škody vznáší před soudem, ale též od jeho právních předchůdců].

Ústavní soud rovněž nesdílí názor stěžovatelky, že by odůvodnění okresního soudu bylo nelogické, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné; to se týká i části odůvodnění vztahující se k otázce náhrady nákladů řízení; tato část je podle Ústavního soudu naopak koncipována velmi přiléhavě. Je pravda, že okresní soud nepostupoval přesně, ocitoval-li ve svém rozsudku krátkou pasáž z dopisu dcery stěžovatelky adresovaném vedlejšímu účastníkovi (dopis je založen na č.l. 52). Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. zakazuje opisovat do odůvodnění rozhodnutí mj. provedené důkazy. Občanský soudní řád totiž preferuje spíše určité souhrnné (globální) odůvodnění soudního rozhodnutí (nikoli popisné) - srov. k tomu Winterová, A a kol. Civilní právo procesní : vysokoškolská učebnice. 5., vyd. Praha : Linde, 2008, s. 304 - 305. Ústavní soud se však nedomnívá, že by šlo o vadu natolik významnou, že by v jejím důsledku mohla být porušena některá ze základních práv (svobod) stěžovatelky, jich se dovolává.

Za tohoto stavu dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Za této situace nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatelky ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a neodložil vykonatelnost výroku II napadeného rozhodnutí. Nemohl rovněž vyhovět - vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti - návrhu stěžovatelky ve smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2010

Vojen Guttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru