Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1062/16 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkodůvodnění
odnětí/vydání věci
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.1062.16.1
Datum podání01.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79f, § 79a odst.4, § 160, § 146a, § 148 odst.1 písm.c, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1062/16 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Josef KVAPIL, a. s., se sídlem Kubánské náměstí 1391/11, 100 00 Praha 10 - Vršovice, zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 7/2016 ze dne 24. 2. 2016 a usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, sp. zn. 4 VZV 2/2013 ze dne 4. 1. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, podle § 79f ve spojení s ustanovením § 79a odst. 4 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu vedeném u Komerční banky, a. s., pod číslem X. Vrchní soud v Praze následnou stížnost stěžovatelky v záhlaví citovaným usnesením dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Proti uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že z napadeného usnesení státního zástupce nevyplývá, zda se v případě zajištěných finančních prostředků jedná o výnos z trestné činnosti popisované obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání, jakým způsobem se tento výnos ocitl na účtech stěžovatelky, popř. zda se do dispozice této společnosti dostal v hotovosti, ani z jakých konkrétních důvodů bylo nutno aplikovat ustanovení § 79f trestního řádu, resp. proč nemohlo dojít pouze k aplikaci § 79a tr. ř., ev. k aplikaci ostatních tzv. primárních zajišťovacích ustanovení. Z usnesení státního zástupce není jakkoliv patrné, proč není možno zajistit samotný údajný výnos z trestné činnosti a státní zástupce se v této souvislosti ani nezabývá otázkou, zda tento údajný výnos byl případně spotřebován.

Vrchnímu soudu stěžovatelka vytkla, že se žádným způsobem nezabýval časovým aspektem trvání institutu zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky, tedy zejména skutečností, že s ubíhajícím časem a prodlužujícím se trestním řízením zpravidla důvody trvání dočasných zajišťovacích institutů oslabují. Za relevantní v tomto směru bezesporu nelze dle jejího názoru považovat zopakování argumentace obsažené v napadeném usnesení státního zástupce o nutnosti realizace úkonů spočívajících mj. ve vyžádání právní pomoci z celé řady států ležících i mimo Evropskou unii, aniž by se stížnostní soud byť jen náznakem pokusil vypořádat s podrobnou argumentací stěžovatelky ve stížnosti proti napadenému usnesení státního zástupce.

Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Podáním ze dne 24. 5. 2016 ji stěžovatelka doplnila přiložením kopie stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, č. j. 5 NZT 17/2013-143 ze dne 25. 4. 2016, z jehož obsahu dovozuje rezignaci stížnostního soudu na řádný přezkum stížností dotčeného usnesení státního zástupce o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků na výše specifikovaném bankovním účtu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě pokládá za vhodné uvést, že se již předmětným zajištěním peněžních prostředků na zmíněném bankovním účtu stěžovatelky zabýval, a to v souvislosti s ústavní stížností směřující proti rozhodnutím o zamítnutí dřívější stěžovatelčiny žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků na témže bankovním účtu, již usnesením sp. zn. IV. ÚS 2889/14 ze dne 22. 10. 2014 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomněl, že ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, v to počítaje též rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu s tím, že Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím vždy zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09 a další). Ústavní soud k tomu dodal, že požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zformuloval do třech kategorií - rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).

Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

V tomto směru i nyní napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení obstojí, třebaže je stěžovatelka sama přesvědčena o opaku. I tentokráte nelze než uzavřít, že usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vysvětluje důvody, na základě kterých podle názoru orgánů činných v přípravném řízení trvá důvodné podezření ze spáchání stíhaného skutku Mgr. Pavlem Kvapilem. Ústavní soud neshledal v těchto úvahách zásadní vady, které by svědčily o libovůli ze strany těchto orgánů. Vysvětlení charakteru obchodů, jež jsou předmětem trestního stíhání, vazeb stěžovatelky jako obchodní společnosti na další osoby je srozumitelné a z hlediska požadavků vyvěrajících z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny dostatečné. Státní zástupce se v odůvodnění svého zamítavého usnesení sice nevypořádává se všemi argumenty stěžovatelky a také všechny své vlastní úvahy podrobně nerozvádí, na což je ovšem nutno nahlížet v kontextu toho, že stěžovatelka se se svou žádostí o zrušení zajištění neobrací na státního zástupce poprvé, resp. tak již učinila v mezidobí několikrát.

Pakliže státní zástupce v některých částech svého rozhodnutí odkazuje na svá dřívější rozhodnutí a závěry v nich obsažené, nelze to za této situace pokládat za ústavně nekonformní postup. Obdobně to platí i ve vztahu k rozporovanému rozhodnutí vrchního soudu, jehož odůvodnění se sice nese v obecnější rovině, ale tento stav je opět způsoben četností již posouzených a vyřízených stížností týmž soudem i senátem. Ústavní soud přitom ve své judikatuře vztahující se k požadavkům na řádné odůvodnění jako komponentě práva na spravedlivý proces zdůrazňuje, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí.

Úvahy předestřené státním zástupcem co do ústavní roviny věci dostatečně odůvodňovaly další trvání přípravného řízení v době vydání napadeného usnesení, které ze své podstaty je vedeno v rovině pravděpodobnosti, neboť jistota o odpovědnosti obviněného za stíhaný skutek je až podmínkou pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Právě v tomto světle je třeba nahlížet i na dílčí zdrženlivost vrchního soudu, a nikoli jako na neochotu řádně přezkoumat stížností dotčené usnesení státního zástupce či snad nechuť soudu seznámit se s obsahem spisového materiálu s ohledem na jeho rozsah. Ústavní soud proto ani nyní nehodlá přehodnocovat stávající názor orgánů činných v trestním řízení o tom, že vedení trestního stíhání je nadále důvodné, takže je splněna i základní podmínka pro zajištění peněžních prostředků.

Ústavní soud dále musil posuzovat proporcionalitu zásahu spočívajícího v zajištění peněžních prostředků s ohledem na hledisko časové, neboť ke dni rozhodování stížnostního soudu již uplynuly téměř 3 roky. V minulosti se Ústavní soud ke kasaci napadených rozhodnutí trestních soudů uchýlil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním (opakovaně lze odkázat na nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07, které jsou ostatně stěžovatelce známy). V případě řešeném posledně uvedeným nálezem však tento stav trval výrazně delší dobu než v nyní souzené věci (6 let), přičemž v napadených rozhodnutích je racionálně vysvětleno, proč vyšetřování doposud nemohlo být uzavřeno, a to s odkazem na obstarání rozsáhlé právní pomoci z ciziny, jakož i na nutnost řádného seznámení se s materií čítající kolem 100 000 stran. Přitom konec přípravného řízení v době vydání napadeného usnesení státního zástupce nebyl v nedohlednu (viz str. 8 nyní napadeného rozhodnutí státního zástupce), a to na rozdíl od případu řešeného nálezem sp. zn. III. ÚS 1396/07, což byla jedna ze stěžejních skutečností, pro které Ústavní soud tehdy ke kasaci přistoupil. Vzhledem k charakteru a rozsahu stíhané hospodářské trestné činnosti páchané v rámci organizované zločinecké skupiny nelze ještě považovat dosavadní délku trestního řízení a zajištění peněžních prostředků za natolik nepřiměřené, aby to způsobilo ústavně nekonformní zásah do vlastnického práva stěžovatelky.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 17. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.´

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru