Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 106/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Jeseník
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
škoda/náhrada
Pracovní úraz
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.106.20.1
Datum podání12.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 271b, § 271k, § 269 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 127a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 106/20 ze dne 23. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného Mgr. Ivanem Stránským, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 151/22, Jeseník, proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku č. j. 4 C 49/2015-158 ze dne 26. 10. 2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 34/2018-180 ze dne 10. 5. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3036/2019-240 ze dne 31. 10. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jeseníku jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel usiloval o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplynulo, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení, v němž stěžovatel vůči právnímu nástupci svého bývalého zaměstnavatele, obchodní společnosti X (dále jen "vedlejší účastnice"), uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku pracovního úrazu a následného zhoršení zdravotního stavu, který mu znemožňoval vykonávat původní povolání. Stěžovatel konkrétně požadoval zaplacení částky 219 673 Kč s příslušenstvím a dále, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost platit mu s účinností od 1. 9. 2015 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 8 377 Kč měsíčně. Okresní soud v Jeseníku (dále též "okresní soud") nicméně rozsudkem č. j. 4 C 49/2015-158 ze dne 26. 10. 2017 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení (výrok II., III. a V.). Okresní soud současně rozhodl o odměně pro právního zástupce, který byl stěžovateli ustanoven (výrok IV.).

Stěžovatel brojil proti výrokům rozsudku okresního soudu I., II., III. a V. odvoláním, na jehož podkladě Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 16 Co 34/2018-180 ze dne 10. 5. 2018 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a uložil stěžovateli k úhradě náklady odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že pracovní úraz, který stěžovatel utrpěl dne 21. 3. 1983, nebyl podstatnou a převažující příčinou jeho zhoršeného zdravotního stavu, a tedy nebyla dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a pracovním úrazem. Vycházely přitom především z obsahu znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, dle nějž se na celkovém postižení páteře stěžovatele, vedoucí k omezení jeho pracovního potenciálu, v převažující míře podílelo obecné vrozené onemocnění a v menším rozsahu se pak do něj promítly, vedle následků pracovního úrazu, i neúrazové a degenerativní změny související s věkem stěžovatele, jeho obezitou a celoživotním zatěžováním páteře.

Stěžovatel s uvedeným posouzením nesouhlasil a napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 3036/2019-240 ze dne 31. 10. 2019 odmítl.

Přetrvávající nespokojenost s popsaným výsledkem řízení dal stěžovatel následně najevo v ústavní stížnosti, přičemž namítal, že v řízení před obecnými soudy nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, na jehož podkladě by bylo možno spravedlivě rozhodnout. Obecné soudy dle jeho názoru pouze mechanicky převzaly závěry znaleckého posudku, aniž by se vypořádaly s ostatními navrženými důkazy, které byly se zjištěními, z nichž vycházel znalecký posudek, v rozporu; stěžovatel v této souvislosti odkázal zejména na zprávu své praktické lékařky. Stěžovatel dále uvedl, že navrhoval provedení svého účastnického výslechu, v jehož rámci se chtěl vyjádřit k otázce, jaké práce vykonával u zaměstnavatele po ukončení své pracovní neschopnosti, jakož i k vývoji své zdravotní indispozice. Obecné soudy však odmítly jeho výslech provést, přičemž - v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů - konstatovaly, že se jedná o důkaz svého druhu, který nemůže nahradit kvalifikované znalecké zkoumání. Stěžovatel rovněž upozornil, že předmětný znalecký posudek trpěl vadami, a proto v řízení navrhoval jeho doplnění, resp. zpracování revizního posudku. Zmíněné vady spatřoval stěžovatel v tom, že jej znalec osobně nevyšetřil a ani si nevyžádal zdravotní dokumentaci od stěžovatelem označených lékařů a lékařských pracovišť; namísto toho znalec vycházel pouze ze tří kusých lékařských zpráv z let 2011 až 2012, z nichž dle přesvědčení stěžovatele nemohl učinit objektivní závěr o vlivu pracovního úrazu na jeho zdravotní stav. Stěžovatel uzavřel, že řízení před obecnými soudy v důsledku povrchního znaleckého zkoumání a následného zamítnutí návrhů na doplnění dokazování svědčících v jeho prospěch vybočilo z mezí spravedlivého procesu, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jádro stížnostního návrhu tvoří nesouhlas stěžovatele se závěry znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, o nějž obecné soudy opřely svá rozhodnutí, potažmo se skutečností, že byly zamítnuty jeho důkazní návrhy, kterými mínil předmětný znalecký posudek zpochybnit.

K uvedenému je na místě připomenout, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, popřípadě jinou libovůli obecných soudů v procesu dokazování. Nic takového přitom v projednávané věci zjištěno nebylo. Jak již bylo naznačeno výše, pro rozhodnutí ve věci byl klíčový především obsah znaleckého posudku, přičemž z ústavněprávního hlediska je podstatné, že stěžovateli byl poskytnut dostatečný prostor, aby vůči tomuto stěžejnímu důkazu mohl vznést své výhrady a připomínky. V této souvislosti lze poznamenat, že neprovedením účastnického výslechu stěžovatel na svých právech nijak zkrácen nebyl, neboť pakliže měl v úmyslu objasnit soudu některé okolnosti stran vývoje svého zdravotního stavu, nic mu nebránilo v tom, aby tak učinil v rámci svých podání písemnou formou nebo například při výslechu znalce. S těmi argumenty a návrhy, které stěžovatel v řízení uplatnil, se pak obecné soudy řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v převážné míře pouze zopakoval námitky, které přednesl již v předchozím průběhu řízení a kterým nebylo ze strany obecných soudů vyhověno. Polemikou se závěry obecných soudů v rovině podústavní tak stěžovatel fakticky staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

Za daných okolností bylo nutno konstatovat, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru