Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 106/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
vazba/důvody
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.106.14.1
Datum podání09.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 8 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 134 odst.2, § 73 odst.1, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 106/14 ze dne 5. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci stěžovatele Andriye Haryachyye, t. č. ve Vazební věznici v Liberci, právně zastoupeného Mgr. Bc. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem Kostnická 2916/16, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 51 T 2/2013 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. 11 To 141/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení obou výše citovaných rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na osobní svobodu, zaručené čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 51 T 2/2013

byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, neboť nadále mají trvat důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Dále bylo rozhodnuto, že se podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijímá písemný slib stěžovatele a že se podle § 73 odst. 1 písm. c) nestanoví dohled probačního úředníka. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu.

3. Stěžovatel je trestně stíhán spolu s dalšími dvanácti spoluobžalovanými pro zvlášť závažný zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Do vazby byl vzat usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2012 č. j. 40 Nt 654/2012-11 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu s tím, že vazba byla započata od 20. 7. 2012 od 13:00 hod. Dne 15. 4. 2013 byla podána obžaloba. Při pokračujícím hlavním líčení stěžovatel dne 26. 9. 2013 požádal soud o propuštění z vazby na svobodu, případně o nahrazení vazby písemným slibem, či dohledem probačního úředníka.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem při rozhodování o důvodnosti trvání vazby vyšel ze skutečnosti, že i nadále jsou dány důvody k podezření, že skutky, které jsou stěžovateli kladeny za vinu, se staly, a na jejich spáchání se měl podílet. V hlavním líčení, které v té době trvalo zatím 8 dní, nebyly dosud provedeny výslechy svědků a důležité znalecké posudky. Proto i nadále má soud za to, že je dáno podezření ze spáchání trestného činu. Krajský soud ve svém usnesení dále konstatuje, že nedošlo k žádným událostem, které by znamenaly zásadní změnu poměrů na straně stěžovatele, a že tedy nadále existují vazební důvody, jak je již dříve opakovaně shledaly soudy o vazbě rozhodující.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená usnesení nesplňují požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění a jsou pouze povšechná a obecná, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se odůvodnění rozhodnutí, jimiž je omezena osobní svoboda jednotlivce. Orgány činné v trestním řízení jsou podle § 67 písm. a) tr. řádu povinny odůvodnit obavu, zda v případě propuštění z vazby se bude stěžovatel skrývat, zejména pobytem v zahraničí, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a případnému trestu. Argumentace soudů, že je stěžovatel občanem Ukrajiny, že jeho manželka je také

Ukrajinka a že má ke své rodné zemi vazby jak rodinné, tak podnikatelské, byla podle přesvědčení stěžovatele posuzována pouze jednostranně a nemůže obstát. Soudy opomíjí, co bylo v trestním řízení řádně zjištěno a doloženo, tedy že stěžovatel má zároveň podnikatelské aktivity a rodinné vazby na území České republiky. Má zde svoji manželku, dům a dvě ze čtyř dětí mají české státní občanství. Stěžovatel taktéž v ústavní stížnosti uvedl jeho majetkové poměry, přičemž doplnil, že není obviněným splňujícím učebnicové parametry nemajetnosti, na které by soud mohl za současného opominutí relevantních důkazů formálně odkazovat. Majetkovými poměry se ani jeden ze soudů nezabýval a ani se s nimi nijak nevypořádal.

II.

6. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení osobní svobody stěžovatele, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

10. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanovena v citovaných ustanoveních trestního řádu.

11. Ústavní soud se ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí se oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03, rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/).

12. Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

13. Ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních

znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

14. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

15. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a)ac) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva.

16. Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.

17. V daném případě obě napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu naplňují zmíněné zákonné standardy řádného odůvodnění. Jak je z obsahu napadených rozhodnutí patrno, byly si oba soudy stěžovatelových námitek vědomy a řádně se s nimi vypořádaly. Stěžovatel byl obžalován ze zvlášť závažného zločinu, je vazebně stíhán a vazební důvody, jež byly shledány dříve, nadále trvají. Krajský soud, u něhož probíhá ve věci hlavní líčení, neshledal, že by důvody vazby pominuly. Své rozhodnutí podložil argumentací, která vychází z konkrétních okolností případu a není pouze obecná a vycházející z příslušných ustanovení trestního řádu. U stěžovatele je kromě hrozby vysokého trestu odnětí svobody útěkový důvod vazby shledáván také v tom, že je cizím státním příslušníkem, stejně jako jeho manželka, a má ke své rodné zemi stále vazby rodinné i podnikatelské, což ještě umocňuje obavu z jeho útěku. Co se týče vazby předstižné, zde soud akcentoval, že stěžovatel měl páchat trestnou činnost nejméně po dobu 8 měsíců, a měl tak získat značné příjmy. Jeho tvrzení o legálních příjmech z provozování fitness nebylo zatím doloženo, daňová přiznání byla předložena pouze v kopiích titulní strany, z nichž nelze příjmy z tohoto podnikání zjistit. Stěžovatel má mít vazby na dosud neustanovené osoby, zabývající se obchodem s omamnými a psychotropními látkami a nelze proto vyloučit, že by v případě propuštění na svobodu pokračoval v trestné činnosti ve snaze opatřit si příjem.

18. Vrchní soud se v zásadě zcela ztotožnil se skutkovými závěry krajského soudu v otázce naplnění důvodů útěkové i předstižné vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu. V napadeném rozhodnutí v podrobnostech na závěry krajského soudu odkázal.

20. Jelikož Ústavní soud neshledal žádné porušení některé z ústavních zásad, nepřísluší mu v řízení o ústavní stížnosti "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. I kdyby totiž zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti tzv. útěkové a předstižné vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde.

21. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru