Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 106/02Usnesení ÚS ze dne 25.02.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Správní soudnictví
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.106.02
Datum podání18.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 2

99/1963 Sb., § 249 odst.2, § 245


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 106/02 ze dne 25. 2. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2001, čj. 29 Ca 24/2000 - 23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996, zn. 01-4089/6/95, a Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. října 1995, čj. 29-2125/CD/95,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2002, požadovala společnost Elstar, spol. s r. o. (dále jen "stěžovatelka") zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též správní soud) ze dne 27. listopadu 2001, čj. 29 Ca 22/2000 - 23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996, zn. 01-4089/6/95, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. října 1995, čj. 29-2125/CD/95. Označeným rozhodnutím (platebním výměrem) Celního úřadu Břeclav - dálnice byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 303 536,-- Kč. Odvolání stěžovatelky proti tomuto platebnímu výměru bylo Oblastním celním úřadem v Břeclavi zamítnuto. Žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených správních rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení, byla správním soudem zamítnuta jako nedůvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že správní soud rozhodl v rozporu s ustanovením § 245 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), neboť neposoudil i zákonnost dříve vydaného správního rozhodnutí, tj. platebního výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice. Podle jejího názoru neplatnost uvedeného správního rozhodnutí spočívala v nedostatku otisku úředního razítka, které bylo na uvedeném rozhodnutí jednobarevné, tedy v nedostatku jedné z náležitostí požadované v § 32 zákona č. 337/1992 Sb. Platební výměr byl vydán za účinnosti zákona č. 6/1993 Sb., o užívání státních symbolů, ovšem jednobarevný otisk úředního razítka upravil až zákon č. 352/2001 Sb. Správní soud postupoval podle ustanovení § 247 - § 250k OSŘ v době, kdy již došlo k jejich platnému, ale neúčinnému zrušení Ústavním soudem. Podle mínění stěžovatelky měl obecný soud, na základě ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "vyčkat" a užít pozdějšího zákona. Jeho aplikace by byla totiž pro stěžovatelku příznivější proto, že správní rozhodnutí je ve svém důsledku sankcí, a nikoli pouze úhradou celního dluhu. Stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě byla porušena zásada rovnosti řízení, která ji staví do nevýhodné situace.

Ústavnímu soudu byla ve dnech 24. 6. 2002, 29. 7. 2002 a 7. 11. 2002 doručena podání stěžovatelky doplňující její ústavní stížnost, poté, co její právní zastoupení převzal JUDr. J. P. V nich stěžovatelka v podstatě uvedla, že na svých námitkách, uplatněných v původní stížnosti, trvá, a dále že dne 15. 5. 2002 podal F. M., bytem Těmice, oznámení o trestném činu dosud přesně nezjištěné osoby, vystupující v celní uniformě a podepisující se jako celní rada M.. Tato osoba údajně umožňovala proclívání zboží ve skladu společnosti CWA, s. r. o., v Lipově, a vydávala potvrzení o proclení zboží. Výsledky šetření policejních orgánů okresu Zlín dosud nejsou známy. V návaznosti na uvedené trestní oznámení podala stěžovatelka řadu návrhů na obnovu řízení podle § 54 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., neboť správní rozhodnutí byla, podle stěžovatelky, vydána na základě zfalšovaných dokladů. Stěžovatelka zároveň poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 446/98. Závěry, vyplývající z tohoto nálezu, jsou, podle ní, použitelné i pro tento případ. Zopakovala tvrzení, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Celní orgány i správní soud posuzovaly její záležitost pouze formálně. Nezkoumaly všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí, nezabývaly se vůbec otázkou, zda zboží nemohlo být odňato celnímu dohledu trestnou činností dosud blíže neurčeného pracovníka celní správy. Zejména se vůbec nezabývaly otázkou zaviněného protiprávního jednání jiných osob, zneužily zásadu volného hodnocení důkazů a rozhodly formálně, na základě jiných skutečností a úvah, než které vyplynuly ze správně provedeného dokazování. Závěry celních orgánů, že v celním řízení byla stěžovatelka celním deklarantem a že odňala zboží celnímu dohledu, nemají oporu v provedeném dokazování. Ze zápisu v kolonce TCP (tranzitní celní prohlášení) vůbec nelze dovodit, že celním deklarantem byl právní předchůdce stěžovatelky. Ten byl jen zástupcem příjemce - skutečného celního deklaranta. Nebylo prokázáno, kdo měl oprávnění se zbožím nakládat a kdo měl možnost zboží celnímu dohledu odejmout.

Správnímu soudu stěžovatelka vytkla, že převzal vadný myšlenkový postup celních orgánů, čímž potvrdil zneužití zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., neboť zákonnost rozhodnutí celních orgánů nedostatečně a nesprávně přezkoumal. Odmítl se zabývat námitkou, uplatněnou stěžovatelkou při jednání u soudu, týkající se označení právního předchůdce stěžovatelky v obchodním rejstříku a předmětu podnikání, a toto označení porovnat s údaji obsaženými v TCP. Stěžovatel se údajně nestal dlužníkem celního dluhu ani podle ustanovení § 240 celního zákona, neboť zboží neodňal celnímu dohledu. Celní orgány obou stupňů, v rozporu s ustanovením § 46 správního řádu, si neopatřily dostatek podkladů pro svá rozhodnutí. Skutkový stav byl zjištěn neúplně zejména v tom směru, že nebyla zjištěna skutečná úloha pracovníka celních orgánů vystupujícího v celní uniformě, umožňujícího proclívání zboží mimo prostory celnice a vydávajícího potvrzení o proclení zboží. V tomto směru celní orgány opět postupovaly formálně a spokojily se s dodatečným zjištěním, že zboží bylo odňato celnímu dohledu, což vyvodily jen z té skutečnosti, že zboží nedorazilo do regulérní celnice. Krajský soud tento formální, jednostranný postup celních orgánů nepřezkoumal, nezabýval se otázkou zákonnosti zjišťování skutkového základu pro rozhodnutí. Tím měl porušit jak § 250j OSŘ, tak i čl. 90 až 96 Ústavy ČR a články 36 až 40 Listiny. Stěžovatelka rovněž namítla průtahy v řízení, neboť napadená rozhodnutí celních orgánů byla vydána již v roce 1995, čímž bylo porušeno její základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Dále uvedla, že samo přezkumné řízení, jak je koncipováno v § 244 až § 250t OSŘ, je, podle jejího přesvědčení, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyjádřila názor, že Ústavní soud za těchto okolností může sám zajistit přezkoumání správních rozhodnutí nezávislým soudem v tzv. plné jurisdikci přímo, a tak v jejím případě odstranit porušení základních práv celními orgány i Krajským soudem v Brně.

Podáním ze dne 7. 11. 2002 stěžovatelka podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a navrhla provedení nových důkazů. V souvislosti se skutečností, že řada jejích předchozích ústavních stížností byla Ústavním soudem odmítnuta pro nepřípustnost, navrhla přijetí ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1, 2a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přesto, že nevyužila všech procesních prostředků. Svůj návrh odůvodnila tím, že celní úřad svým protiprávním postupem nejen odňal zboží celnímu dohledu, ale zatajením důležitých skutečností vytvořil situaci, kdy se stěžovatelka nemohla v celním řízení bránit.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost tedy splňuje požadavky stanovené v § 34 zákona o Ústavním soudu.

Správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odmítl tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Uvedl, že v rámci řízení o žalobách proti pravomocným rozhodnutím správních orgánů je veden principem kasace a v tomto řízení přezkoumává pouze zákonnost správních rozhodnutí. Požadavek stěžovatelky, podle něhož měl vyčkat zřízení správního soudnictví, označil za zmatečný. Podle správního soudu nelze ze skutečnosti, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch, dovozovat, že soud rozhodoval v rozporu s Ústavou ČR a Listinou. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud nevyhověl požadavku stěžovatelky na přijetí její ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, protože její ústavní stížnost nesplňuje podmínky uvedené v tomto ustanovení. Její ústavní stížnost podstatným způsobem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Je opřena o nové skutečnosti, které začala namítat až v průběhu řízení před správním soudem. Nelze-li do řízení před správním soudem vnášet dříve neuplatněné námitky, tím spíše nemůže být tato zásada nerespektována v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že postupem správního soudu bylo porušeno její právo na řádný a spravedlivý proces zaručený v článku 36 odst. 1 Listiny, které mělo spočívat mj. ve vadách dokazování. Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, k porušení tohoto práva v souvislosti s prováděným dokazováním by mohlo dojít zejména za situace, pokud by panoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, kdy by došlo k evidentním a podstatným rozporům v provedených důkazech (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 56/94). Musí být splněny podmínky, kdy "...ve spojení s obecným procesním předpisem, v řízení před soudem (obecným) musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny )ak věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim ve svém rozhodnutí nevyhoví, vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 OSŘ; - viz podrobně nález sp. zn. III. ÚS 61/94).

Správní soud se však v projednávaném případě žádného porušení práva na spravedlivý proces vůči stěžovatelce nedopustil. Se všemi důkazy, stěžovatelkou řádně navrženými, se vyrovnal, aniž by při aplikaci obecného práva překročil meze zmíněného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Pouze přezkoumal správní rozhodnutí v těch směrech, které byly vytyčeny v žalobě (§ 249 odst. 2 OSŘ). V rozsahu námitek vznesených v žalobě soud danou věc projednal a po zjištění, že žaloba důvodná není, ji zamítl v souladu s ustanovením § 250j odst. 1 OSŘ. Názor stěžovatelky, že měl být vzat zřetel na skutečnost, že dne 15. 5. 2002 podala spolu s dalšími zúčastněnými osobami návrhy na obnovu řízení podle § 54 odst. 1 písm. b) daňového zákona, resp. podle § 62 odst. 1 písm. e) správního řádu, pak zcela pomíjí skutečnost, že při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 250i odst. 1 OSŘ).

Ústavní soud neshledal ani jiné porušení práv stěžovatelky zakotvených v článcích 36 - 40 Listiny, popř. porušení článků 90 - 96 Ústavy ČR, jak je stěžovatelka uvedla v doplnění ústavní stížnosti.

Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. 16/99 zrušil část pátou "Správní soudnictví" (§ 244 - § 250s) OSŘ, protože tato úprava vykazovala závažné ústavněprávní deficity. Ústavní soud tak učinil poté, co vzal na vědomí stav prací na reformě správního soudnictví a odložil vykonatelnost zrušujícího výroku do 31. 12. 2002. Do této doby byla uvedená ustanovení OSŘ stále platná a účinná. Aplikace zrušené části OSŘ obecnými soudy do 31. 12. 2002 tedy neodporovala ústavnímu pořádku ČR.

Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení správního soudu svým hodnocením vlastním. Přísluší mu zkoumat, zda řízení, ve své komplexnosti, včetně dokazování, proběhlo v souladu s požadavky na spravedlivý proces. Z tohoto pohledu Ústavní soud uzavírá, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené zejména v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny, v případě stěžovatelky porušeno nebylo. Z uvedených důvodů Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatelky ze dne 24. 6. 2002 o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru