Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1054/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Bruntál
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
zásah do pokojného stavu
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1054.11.1
Datum podání11.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 5, § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 244


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1054/11 ze dne 12. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. M. a J. M., zast. JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem, sídlem Eduarda Beneše 21, Bruntál, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2011, č.j. 57 Co 608/2007-148, a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 6. 2007, č.j. 8 C 94/2005-91, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a L. T., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") a navrhovali jejich zrušení. K věci uvedli, že rozsudkem okresního soudu jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně obnovit pokojný stav tak, že vedlejší účastnici (žalobkyni) umožní průchod a průjezd přes individualizovaný pozemek v kat. úz. Moravský Beroun za účelem jejího přístupu a příjezdu ke konkrétnímu objektu a k zahradě; současně okresní soud určil, že se nahrazuje původní rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad"), kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Moravský Beroun (dále jen "městský úřad") tak, že se žádost vedlejší účastnice proti zásahu do posledního pokojného stavu zamítá. Krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil.

V další části popsali stěžovatelé průběh rozhodování orgánů veřejné správy o podání vedlejší účastnice, kterým se domáhala obnovy pokojného stavu podle § 5 obč. zákoníku; městský úřad celkem 3x návrhu vedlejší účastnice vyhověl, po opakovaném zrušení jeho rozhodnutí nakonec krajský úřad v pořadí třetí rozhodnutí městského úřadu změnil a návrh vedlejší účastnice zamítl. Rozhodnutí krajského úřadu napadla vedlejší účastnice žalobou podle páté části obč. soudního řádu, okresní soud nejprve toto rozhodnutí zrušil, proti usnesení podali stěžovatelé odvolání, krajský soud usnesení okresního soudu zrušil, v další fázi rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem, odvolání stěžovatelů krajský soud vyhověl a žalobu zamítl. Vedlejší účastnice byla úspěšná se svým dovoláním, Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu, který následně napadeným rozsudkem potvrdil prvostupňový rozsudek.

Stěžovatelé zdůraznili, že - kromě jiného - namítali i to, že za situace, kdy vedlejší účastnice za celou dobu správního i soudního řízení neřešila svůj přístup na pozemek v souladu s občanským zákoníkem a svého přístupu se domáhá jen přes institut obnovy posledního pokojného stavu podle § 5 obč. zákoníku, přičemž rozhodnutí podle tohoto ustanovení má povahu předběžného opatření, nelze tuto ochranu přiznávat i po téměř 8 letech od podání návrhu. Stěžovatelé dále namítali, že výkon tohoto práva je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku.

Podle stěžovatelů krajský soud svým rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené základní právo garantované Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 1. K tomu dodávají, že soudní přezkum správního rozhodnutí vydaného podle § 5 obč. zákoníku má své meze a nejeví se v souladu s Ústavou. Jde o přiznání práva na obnovu pokojného stavu po 8 letech bez toho, že v řádném soudním řízení byla řešena občanskoprávní podstata věci. Nelze odhlédnout od toho, že po 8 letech mají stěžovatelé obnovovat údajný poslední pokojný stav, když na místě samém došlo ke změně poměrů, a že celou dobu vycházeli z legitimního očekávání, že v obou řízeních svoje právo uhájili a z pravomocných rozhodnutí vycházeli při nakládání se svým nemovitým majetkem.

Po podání ústavní stížnosti stěžovatelé doplnili svoji argumentaci ohledně povahy řízení o pokojném stavu, s akcentem na jeho operativnost a krátkou dobu trvání, a navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku krajského soudu.

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předloženého rozsudku krajského soudu Ústavní soud zjistil tyto relevantní skutečnosti:

Okresní i krajský soud rozhodovaly ve věci stěžovatelů a vedlejší účastnice v režimu páté části obč. soudního řádu. Přitom rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně obnovit pokojný stav tak, že umožní vedlejší účastnici průchod a průjezd přes jejich pozemek za účelem přístupu k objektu a k pozemku vedlejší účastnice (tímto rozsudkem bylo nahrazeno předchozí rozhodnutí krajského úřadu). Vyšel přitom ze zjištění, že vedlejší účastnice nemovitosti vlastní na základě kupní smlouvy ze dne 28. 8. 1995 a že v té době tak, jak jako její právní předchůdce, používala k přístupu a příjezdu polní cestu vytvořené zejména zemědělskými stroji přes pozemek, který až do 2. 12. 2002 byl ve vlastnictví státu, od tohoto dne ve vlastnictví stěžovatelů. Byli to stěžovatelé, kteří do faktického stavu začali zasahovat tím, že začali vedlejší účastnici v přecházení a přejíždění po tomto pozemku bránit. Vedlejší účastnice se rozhodla záležitost řešit v roce 2003, když stěžovatelé začali budovat kolem pozemku oplocení, toto zbudovali a trvá doposud; vybudováním oplocení byl vedlejší účastnici zcela znemožněn průchod a průjezd. Okresní soud poukázal na to, že pro uplatnění ochrany podle § 5 obč. zákoníku není stanovena lhůta, a učinil závěr, že pokud se vedlejší účastnice obrátila na správní orgán o ochranu v době, kdy jí oplocení fakticky znemožnilo přístup, nepříčí se to § 5 obč. zákoníku. Zdůraznil též, že v rámci ochrany podle § 5 obč. zákoníku se nezkoumá, zda došlo k zásahu do cizího subjektivního práva a zda zásah byl protiprávní, ale že postačí toliko zjištění posledního pokojného stavu, a to ve smyslu posledního faktického stavu. Krajský soud nejprve změnil rozsudek prvostupňového soudu, avšak poté, kdy jeho rozsudek zrušil soud dovolací, rozhodl rozsudkem napadeným ústavní stížností, kterým rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu, s námitkami stěžovatelů se vypořádal, a neshledal je důvodnými. Kromě jiného zdůraznil, že vedlejší účastnice podala návrh na ochranu krátce poté, kdy zbudováním oplocení pozemku stěžovateli jí byl zcela znemožněn průchod a průjezd k nemovitostem v jejím vlastnictví, a že délka řízení nemůže jít k její tíži (ani skutečnost, že neučinila žádné kroky směřující k vyřešení občanskoprávní podstaty věci, nelze spatřovat výkon práva v rozporu s dobrými mravy).

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a přiloženým rozsudkem krajského soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na soudní ochranu a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s právními závěry obecných soudů ohledně podmínek aplikace § 5 obč. zákoníku. Toto ustanovení konstruuje jeden ze zvláštních prostředků občanskoprávní ochrany poskytovaných jiným orgánem než soudem. Jde o právní ochranu předběžnou, přičemž předběžnosti je třeba rozumět tak, že rozhodování orgánu státní správy je rozhodnutím o existenci pokojného stavu (a to ve vztahu k případné následné ochraně poskytnutí soudem subjektivnímu právu). Proto také orgán státní správy v řízení pouze zjišťuje, zda se v posuzovaném případě fakticky vytvořil a existuje pokojný stav a zda byl tento stav zřejmě narušen či nikoliv. Teprve soud v klasickém řízení, bude-li zahájeno, bude posuzovat skutečný právní režim věci; tím však není případ, kdy soud rozhoduje podle páté části obč. soudního řádu, jako v posuzované věci. Z tohoto důvodu, jak Ústavní soud konstatuje v předchozím odstavci, nemohlo být napadeným rozhodnutím porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu, právo domáhat se u obecného soudu rozhodnutí, které bude vycházet z posouzení existence konkrétních subjektivních práv, jim zůstává zachováno.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, včetně návrhu na odložení vykonatelnosti, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru