Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1053/20 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkOpatrovník
legitimace/aktivní
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1053.20.1
Datum podání09.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 6

99/1963 Sb., § 229 odst.4, § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1053/20 ze dne 28. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1704/2018-83 ze dne 29. 1. 2020, Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 42/2017-67 ze dne 30. 11. 2017 a Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 481, 482/2015-MOP-41 ze dne 18. 10. 2016 a č. j. 24 Co 481, 482/2015-756 ze dne 30. 11. 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. Ch., zastoupené opatrovnicí J. Ch., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Usneseními č. j. 0 P 137/2009-40 ze dne 6. 1. 2015 a č. j. 0 P 137/2009-681 ze dne 6. 8. 2015 schválil Okresní soud v Rakovníku (dále jen "opatrovnický soud") právní jednání - prodej bytové jednotky a převod finančních prostředků ze spořicího účtu - učiněné soudem ustanovenou opatrovnicí J. Ch. (sestra stěžovatele) za svou opatrovanku (matku stěžovatele a opatrovnice, zbavenou v roce 2009 svéprávnosti v důsledku Alzheimerovy choroby) - vedlejší účastnici. Uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") odmítl jako podané osobou k tomu neoprávněnou, neboť stěžovatel nebyl účastníkem řízení o schválení dotčených právních jednání - viz napadené usnesení

č. j. 24 Co 481, 482/2015-756.

2. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost, kterou krajský soud napadeným usnesením č. j. 24 Co 481, 482/2015-MOP-41 zamítl, neboť v předchozím rozhodnutí posoudil otázku účastenství správně. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") posledně uvedené usnesení krajského soudu k odvolání stěžovatele potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.

3. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které odůvodňuje zejména tím, že obecné soudy nepopřály sluchu jeho argumentaci ve prospěch vedlejší účastnice. Stěžovatel setrvává na svém přesvědčení, že řízení předcházející zmíněným rozhodnutím opatrovnického soudu neměla proběhnout bez jeho účasti a že zákonem stanovený okruh aktivně legitimovaných odvolatelů je formalisticky omezen. Stěžovatel se cítí být dotčen vyčleněním z rozhodování o věcech vedlejší účastnice, v důsledku čehož nejsou její zájmy podle přesvědčení stěžovatele obecnými soudy dostatečně chráněny.

4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona a dospěl k závěru, že v části směřující proti usnesení krajského soudu č. j. 24 Co 481, 482/2015-756 je ústavní stížnost nepřípustná, neboť v případě porušení základních práv stěžovatele by s ohledem na princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti postačovalo k napravení závadného stavu zrušit ostatní napadená rozhodnutí, čímž by se stěžovateli znovu otevřel prostor domoci se ochrany ze strany obecných soudů v rámci řízení o zmatečnostní žalobě.

6. Ústavní stížnost je tedy přípustná jen proti zbývajícím v záhlaví uvedeným rozhodnutím; v této části je však zjevně neopodstatněná.

7. Stěžovatel svým podáním rozporuje podobnou procesní situaci jako ve věci II. ÚS 1380/14, týkající se téhož opatrovnického řízení - Ústavní soud tehdy neshledal závadu na závěru, že stěžovatel není účastníkem řízení, v němž opatrovnický soud schvaluje právní jednání opatrovnice za opatrovanku, a odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1380/14 ze dne 16. 10. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stejný závěr činí Ústavní soud i v projednávané věci, nemá důvod se odchýlit od svého dřívějšího stanoviska; stěžovatel v nynějším podání nepřináší žádné nové argumenty ani skutkové okolnosti. Ve stručnosti proto postačuje odkázat na uvedené usnesení, jehož odůvodnění je přiměřeně aplikovatelné i zde.

8. Porušením základních práv stěžovatele není ani skutečnost, že dovolací soud korigoval odůvodnění vrchního soudu bez vlivu na správnost výroku jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud přisvědčil argumentaci stěžovatele, podle které byl jako navrhovatel účastníkem odvolacího řízení před vrchním soudem, a byl tak aktivně legitimován k podání zmatečnostní žaloby, pročež neexistoval žádný důvod, aby byla žaloba pro zmatečnost odmítnuta bez meritorního projednání jako by byla podána osobou neoprávněnou. Jak však dovolací soud přiléhavě doplnil, z odůvodnění vrchního soudu (který ve věci nařídil jednání a zhojil tak vadu řízení před krajským soudem) dále plyne, že projednávaná žaloba pro zmatečnost je nedůvodná, neboť otázka účastenství v řízení před opatrovnickým soudem byla krajským soudem posouzena správně. Nevymezil-li se stěžovatel ve svém dovolání i vůči uvedenému meritornímu posouzení (namísto tvrzení, že zmatečnostní žaloba nebyla vůbec meritorně projednána), nezbylo Nejvyššímu soudu než odmítnout přezkum dalších stěžovatelem nastolených právních otázek, neboť na jejich posouzení řešení věci nezáviselo. Uvedený závěr považuje Ústavní soud za legitimní a dostatečně odůvodněný.

9. Má-li stěžovatel pochybnosti o tom, že jeho sestra jako soudem ustanovená opatrovnice nehájí zájmy jejich matky (opatrovanky) řádně a neplní své zákonné povinnosti, má k dispozici jiné prostředky ochrany práv opatrovanky - může například iniciovat řízení o změnu opatrovníka (což ostatně - bez úspěchu - i činí, jak plyne např. z usnesení sp. zn. I. ÚS 1420/14 ze dne 28. 5. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 1464/17 ze dne 20. 6. 2017 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2979/17 ze dne 24. 10. 2017). Opakovaná snaha o vstup do řízení, jehož není účastníkem, podáváním odvolání nemá význam a zájmům opatrovanky nikterak neprospívá; pouze zatěžuje soudní soustavu a odvádí pozornost obecných soudy od věcného dohledu nad řádným výkonem funkce opatrovnice jako garance ochrany práv opatrovanky.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru