Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1043/08 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1043.08.1
Datum podání23.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

zákon; 253/2006 Sb.; kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; část sedmá

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 306a

253/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1043/08 ze dne 3. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 6 - Řepy, Španielova 1267, proti Evropskému zatýkacímu rozkazu ze dne 11. 1. 2008, vydaného Krajským soudem v Brně ve věci sp. zn. 46 T 7/2004, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci – Krajskému soudu v Brně v téže věci, a o návrhu na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného Evropského zatýkacího rozkazu, kterým měl být předán z Irska do České republiky pro účely trestního stíhání. Dále navrhl, aby bylo Krajskému soudu v Brně zakázáno „aby pokračoval v porušování práva a svobody stěžovatele“ a navrhl – jak plyne z obsahu ústavní stížnosti - i zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., to vše pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Stěžovatel, který se delší dobu zdržoval v Irsku, v ústavní stížnosti zejména uvedl, že u Krajského soudu v Brně bylo proti němu vedeno trestní stíhání. Dne 11. 1. 2008 vydal uvedený soud Evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byl zadržen irskými orgány, následně propuštěn na kauci a poté probíhalo v Irské republice jeho vydávací řízení. Stěžovatel považuje postup českých i irských orgánů ve věci evropského zatýkacího rozkazu za porušení svých základních práv, což obsáhle odůvodňuje. Za neústavní považuje stěžovatel i samotné vydání Evropského zatýkacího rozkazu, mj. proto, že v jeho případě byl vydán krátce po účinnosti zákona č. 253/2006 Sb., kterým se měnil zákon č. 539/2004 Sb., což je podle jeho názoru účelové.

Ústavní soud - jako vždy - nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Ústavním soudu“), které by umožnily jeho následné věcné projednání. V tomto směru nelze pominout významný dosah dikce ustanovení § 387, resp. § 388 trestního řádu (dále jen „TrŘ“) ve spojení s § 405 odst. 6 věta první TrŘ, která se vztahují na předání osoby na základě Evropského zatýkacího rozkazu z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, a dále ustanovení § 306a TrŘ. Se zřetelem na jejich obsah měl stěžovatel otevřenu možnost realizovat veškerá svá procesní práva, jak jsou uvedena v odst. 1 ustanovení § 306a TrŘ, tzn. za dodržení podmínek plynoucích z práva na spravedlivý proces uskutečnit svoji obhajobu v rozsahu uplatnění veškerých procesních práv, ohledně kterých to povaha geneze jeho trestní věci dovoluje. Stěžovatel měl tedy stále možnost chránit svá základní práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě, tzn. i námitky, obsažené v ústavní stížnosti.

Povaha citovaných ustanovení svědčí pro nepřípustnost ústavní stížnosti. Samotný napadený Evropský zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek, tvořících pouze předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů Irské republiky o vydání či nevydání stěžovatele do České republiky.

Obdobně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelných případech, např. v usneseních sp. zn. I. ÚS 201/07 nebo sp. zn. I. ÚS 226/07 (u jiných stěžovatelů).

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.

Za tohoto stavu byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuty.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 3. listopadu 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru