Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 104/98Usnesení ÚS ze dne 23.02.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkByt
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.104.98
Datum podání09.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 131, § 711 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 104/98 ze dne 23. 2. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 104/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. K. a J. K., zastoupených advokátem JUDr. V. P. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1997, č. j. 8 Co 2450/97-130, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 6. 1997, č. j. 9 C

924/95-100, takto,

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1997, č. j. 8 Co 2450/97-130, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 6. 1997, č. j. 9 C 924/95-100.

1

I. ÚS 104/98

Rozsudkem okresního soudu v Jindřichově Hradci bylo přivoleno k výpovědi dané stěžovatelům z nájmu bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě č. p. 11 v H. Z rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Povinnost stěžovatelů vyklidit předmětný byt byla vázána na uplynutí patnáctidenní lhůty po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit částku ve výši 60 832,40 Kč - a to ve splátkách vedlejším účastníkům (V. K. a Z. K.), a současně bylo také soudem rozhodnuto o nákladech řízení.

Podle názoru okresního soudu zde byly dány důvody ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, neboť stěžovatelé platili nájemné pouze částečně. Dále došlo ze strany stěžovatelů k bezdůvodnému obohacení ve výši 60 832,40 Kč, neboť užívali nebytové prostory (novou stodolu - garáž a kolnu), které vlastnicky náleží vedlejším účastníkům.

Okresní soud neuznal kompenzační námitku stěžovatelů spočívající v započtení investic vynaložených na opravu nemovitostí, které stěžovatelé užívají a které vlastnicky patří vedlejším účastníkům. Okresní soud dospěl k závěru, že tato pohledávka je sporná, respektive byla promlčena. Podle jeho názoru nejsou náklady na opravu náklady nutnými pro údržbu a provoz nemovitosti, které by si mohl neoprávněný držitel ve smyslu ustanovení § 131 odst. 1 občanského zákoníku odpočítat.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé včas odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích napadený rozsudek potvrdil. Ve věci přivolení k výpovědi z nájmu se krajský soud ztotožnil s důvody, jež vyslovil okresní soud. Ke kompenzační námitce navíc uvedl, že pokud se stěžovatelé domáhali svým návrhem započtení z důvodu bezdůvodného obohacení, je toto právo také promlčeno, neboť kompenzační námitka byla uplatněna až při výslechu

I. ÚS 104/98

stěžovatelů při soudním jednání, tedy po uplynutí lhůty uvedené v § 107 občanského zákoníku.

Stěžovatelé s právními závěry obou obecných soudů nesouhlasili. Namítali, že dokazování zůstalo neúplné. Tvrdili, že opravy byly částečně hrazeny z jejich vlastních prostředků, částečně pak právním předchůdcem vedlejších účastníků. Z protokolu o přechodu vlastnických práv mezi právním předchůdcem vedlejších účastníků a vedlejšími účastníky měl být dle názoru stěžovatelů zjištěn stav nemovitostí, zejména pokud jde o rozsah prací do té doby provedených při rekonstrukci předmětných nemovitostí. Stěžovatelé namítali, že pouze znaleckým posudkem by mohlo být vysvětleno, které z provedených oprav jsou nutným nákladem pro údržbu a provoz věci a které investicí, jež je zapotřebí chápat ve smyslu bezdůvodného obohacení.

Ze strany stěžovatelů byla dále vznesena argumentace vztahující se ke kompenzabilní pohledávce. Namítali, že nelze přihlédnout k námitce promlčení, pokud by vzájemně kompenzované pohledávky nebyly promlčeny v okamžiku, kdy se střetly. Pohledávky ze strany vedlejších účastníků, vyplývající z titulu nájemného, narůstaly postupně. Nebyly-li tyto pohledávky promlčeny ke dni podání žaloby, pak dle mínění stěžovatelů nemohla být promlčena ani jejich kompenzační námitka, pokud k opravám došlo mezi 19. 11. 1993, kdy byla nemovitost předána, do doby podání žaloby v uvedené věci.

Obdobné závěry stěžovatelé uplatňují i v případě započtení vůči pohledávce z titulu nájemného. Dle jejich názoru je pochybné, zda částečné plnění nájemného je důvodem pro podání výpovědi z nájmu, když z gramatického výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku by měl vyplývat opak.

S ohledem na výše uvedené mají stěžovatelé za to, že postupem obecných soudů došlo k neoprávněnému zásahu do jejich základních práv a svobod. Uvádějí,

I. ÚS 104/98

že byl porušen zejména čl. 36 a násl. Listiny v rámci uplatnění zásady vedení řádného a spravedlivého procesu.

Ústavní soud po přezkoumání četných listinných materiálů, po vyjádření obou obecných soudů a po posouzení právního stavu dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů není možno považovat za důvodnou.

Podle názoru Ústavního soudu vydaly obecné soudy svá rozhodnutí na základě dostatečně zjištěného stavu věci.

Rovněž pokud se týká právních závěrů obecných soudů, neshledal v nich Ústavní soud pochybení.

V daném případě byl ke dni realizace výpovědi z nájmu dán její důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Stěžovatelé po dobu delší než tři měsíce neplatili řádně nájemné ani poplatky spojené s užíváním předmětného bytu. Stěžovatelé podle vlastní úvahy platili nájemné nižší, a to i přesto, že již v červnu 1994 bylo o výši nájemného soudem rozhodnuto. Ústavní soud se proto přiklání k právním závěrům obecných soudů v tom smyslu, že stěžovatelé takovým jednáním hrubě porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, a proto došlo k naplnění použitého výpovědního důvodu majícího za následek přivolení k realizované výpovědi. Ústavní soud má za to, že takový postup je slučitelný s gramatickým výkladem ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.

Ústavní soud se ztotožnil s právními názory obecných soudů i v části, týkající se rozhodnutí o povinnosti stěžovatelů zaplatit částku 60 832,40 Kč. Uvedená částka představuje bezdůvodné obohacení stěžovatelů spočívající v užívání nebytových prostor vedlejších účastníků bez právního důvodu. Ústavní soud považuje za správné právní závěry obecných soudů, kdy pohledávku stěžovatelů z titulu investic shledaly soudy za promlčenou. Stěžovatelé se svým

I. ÚS 104/98

návrhem na započtení domáhali vydání plnění z bezdůvodného obohacení vedlejších účastníků spočívající ve zhodnocení jejich nemovitosti. Ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 občanského zákoníku se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Ve svém návrhu na započtení pohledávky v rámci účastnického výslechu stěžovatelé sami uváděli, že práce byly prováděny zejména v roce 1993 a 1994, tedy v době, kdy stěžovatelé museli vědět, že investují do nemovitosti vedlejších účastníků. Pokud tedy svůj návrh vznesli až 22. 5. 1997, učinili tak po uplynutí promlčecí lhůty.

Skutečnost, že nemovitost byla vedlejším účastníkům vrácena až na základě restitučního řízení znamená, že stěžovatelé zřejmě investovali do nemovitosti i za doby, kdy tato nemovitost byla státem svěřena do užívání státního statku. S ohledem na promlčení práv stěžovatelů se však Ústavní soud touto okolností jako právně irelevantní blíže nezabýval.

K námitce stěžovatelů poukazující na to, že soudy neprovedly dokazování všemi důkazními prostředky, dospěl Ústavní soud k závěru, že ani tato námitka nemůže obstát. V rámci zásady volného hodnocení důkazů soud není vázán důkazními návrhy potud, že by byl povinen provést všechny důkazy. Navíc důkazní prostředky uvedené ve stížnosti stěžovatelé v rámci předchozích řízení nenavrhovali. Na straně druhé v řízeních sporné povahy soud není povinen po nenavržených důkazech pátrat. Soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede. V daném případě nepovažovaly soudy za rozhodné pro zjištění skutkového stavu věci provádět důkaz znaleckým posudkem tak, jak se dodatečně domáhali stěžovatelé.

V návaznosti na výše uvedené posoudil Ústavní soud stížnost tak, že v rámci řízení a rozhodování obecných soudů nedošlo k žádným pochybením a tudíž se ani nejedná o žádný neoprávněný zásah do práv a svobod stěžovatelů chráněných Listinou základních práv a svobod.

I. ÚS 104/98

Na základě shora uvedeného posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: . Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. února 1999

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru