Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 104/95Nález ÚS ze dne 14.02.1996K výkladu ustanovení § 143a OZ o právu manželů rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
katastr nemovitostí/záznam
vlastnické právo/obsah
PoznámkaNepřijatý návrh stanoviska Pl. ÚS-st 2/96 pro řízení sp. zn. II. ÚS 104/95.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 8/5 SbNU 57
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.104.95
Datum podání18.05.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 5 odst.1, § 2 odst.2

40/1964 Sb., § 143a, § 143, § 148 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 104/95 ze dne 14. 2. 1996

N 8/5 SbNU 57

K výkladu ustanovení § 143a OZ o právu manželů rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti J. N., bytem B., a N. N., bytem tamtéž, obou

zastoupených JUDr. J. F., notářem se sídlem v Brně, proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1995, sp. zn. 35 Ca 10/95,

o přezkoumání rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město, ze dne

22. 12. 1994, čj. 911 V 7, V 3-3893/94, jímž byl zamítnut návrh na

vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody

o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového

spoluvlastnictví manželů, takto:

Ústavní stížnost sezamítá.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností navrhovatelé napadají rozsudek

Krajského soudu v Brně, vydaný v rámci správního přezkumu podle

hlavy třetí části páté občanského soudního řádu, ve věci řízení

o opravném prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí správního

orgánu (§ 250l a násl. o. s. ř.), v tomto případě proti rozhodnutí

Katastrálního úřadu Brno - město ze dne 22. 12. 1994, čj. 911 V7,

V3-3893/94, jehož závěr byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze

dne 14. 4. 1995, sp. zn. 35 Ca 10/95, potvrzen.

Stěžovatelé tvrdí, že toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí

Katastrálního úřadu Brno - město, jež nevyhověly návrhu na vklad

dohody o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřené

dle § 143a občanského zákoníku do katastru nemovitostí, jsou

v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Toto potvrzující

rozhodnutí Krajského soudu v Brně je podle názoru navrhovatelů

zásahem do jejich základních práv a svobod, zakotvených v článku

11 odst. 1 a článku 36 Listiny základních práv a svobod, jakož

i v rozporu s články 90 a 95 Ústavy ČR. Navíc dovozují

stěžovatelé, že toto rozhodnutí má i diskriminační povahu, neboť

zvýhodňuje podílové spoluvlastníky oproti bezpodílovým

spoluvlastníkům.

Obecně je argumentováno, že krajský soud stejně jako

Katastrální úřad Brno - město po právní stránce věc nesprávně

posoudil, pokud dovodil, že dohodou o zúžení rozsahu bezpodílového

spoluvlastnictví manželů ve smyslu ustanovení § 143a o. z. lze

upravit pouze režim nabývání věcí do bezpodílového

spoluvlastnictví manželů, nikoli však zpětně modifikovat již

existující rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Podle

navrhovatelů stávající dikce ustanovení § 143a o. z. dává prostor

manželům, aby upravili smluvně odchylně od zákonné úpravy rozsah

svého bezpodílového spoluvlastnictví, a to i existujícího. Dle

stěžovatelů z ustanovení § 149a o. z. pak vyplývá, že taková

dohoda o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví, týká-li se

nemovitosti, podléhá vkladu do katastru nemovitostí. Ve smyslu

ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. jde totiž o změnu

vlastnického subjektu, která musí být vložena do katastru

nemovitostí.

V daném případě se dohoda dle § 143a o. z. týkala nemovitostí

zapsaných na LV č. 1361 pro k. ú. L., obec B., a to ideálních tří

čtvrtin těchto nemovitostí, tedy domu čp. 155 se zastavěnou

plochou a zahradou. Dle této dohody nabyla tyto ideální tři

čtvrtiny nemovitostí navrhovatelka N. N., která zbývající ideální

jednu čtvrtinu vlastnila již dříve. Ve prospěch navrhovatele J. N.

pak bylo zřízeno věcné břemeno spoluužívání všech výše uvedených

nemovitostí.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené

zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové

náplně polemizuje stížnost s právními závěry jak krajského soudu,

tak i katastrálního úřadu, a to argumentací zcela shodnou

s námitkami žalobců v řízení před obecným soudem i správním

orgánem. Navrhovatelé nadále tvrdí, že dohoda o zúžení rozsahu

bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřená podle § 143a o. z., se

může týkat i věcí již do bezpodílového spoluvlastnictví

náležejících. Nejde tedy podle navrhovatelů jen o otázku úpravy

režimu nabývání věcí do bezpodílového spoluvlastnictví do

budoucna, nýbrž i o možnost úpravy rozsahu stávajícího

bezpodílového spoluvlastnictví.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že navrhovatelé

uplatnili v rámci správního řízení opravný prostředek, směřující

proti rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno - město, ze dne 22. 12.

1994. Vzhledem k tomu, že v rámci autoremedury nehodlal správní

orgán odvolání vyhovět, předložil věc k rozhodnutí soudu. Krajský

soud v Brně provedl správní přezkum ve smyslu ustanovení § 250l

a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů není

důvodné. V důsledku toho rozhodnutí správního orgánu jako věcně

správné potvrdil. Základem argumentace pro zamítnutí návrhu na

vklad do katastru nemovitostí je skutečnost, že dohoda o zúžení

rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví uzavřená podle § 143a o. z.

může řešit pouze úpravu režimu tohoto spoluvlastnictví do

budoucna. Nemůže se tedy týkat již existujícího bezpodílového

spoluvlastnictví, jak tomu bylo v daném případě. Pokud se taková

dohoda týká již vytvořených hodnot bezpodílového spoluvlastnictví,

stává se vlastně dohodou o částečném vypořádání tohoto

spoluvlastnictví, což je za existence manželství nepřípustné.

Z těchto důvodů při posuzování toho, zda jsou či nejsou splněny

podmínky pro povolení vkladu do katastru nemovitostí, dovodil

soudní orgán stejně jako orgán správní, že splněny nejsou.

K ústavní stížnosti se písemně vyjádřil Katastrální úřad

Brno-město s tím, že pokládá stížnost manželů za neodůvodněnou,

neboť podle platné právní úpravy obsah dohody o zúžení zákonem

stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů

nepodléhá vkladu do katastru nemovitostí. Důvod, proč není taková

dohoda o nemovitosti zařazena mezi záležitosti, u nichž je vklad

do katastru výslovně předepsán, vidí katastrální úřad v tom, že ji

nelze chápat jinak, než jako dohodu, týkající se nikoli majetku

již do bezpodílového spoluvlastnictví nabytého, ale pouze dalšího

majetku, v budoucnosti nabývaného.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně příslušného

senátu krajského soudu setrvala rovněž na argumentech uvedených

v rozsudku krajského soudu. Podle stanoviska krajského soudu §

143a občanského zákoníku umožňuje manželům upravit režim nabývání

věcí jinak, než je uvedeno v § 143 téhož zákoníku. Jde však

o režim nabývání věcí do respektive jejich vyloučení

z bezpodílového vlastnictví ve vztahu do budoucna, aniž by bylo

možné dohodou zpětně modifikovat institut bezpodílového

spoluvlastnictví manželů s působností do minulosti.

Ve vztahu k čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

pak v písemném vyjádření dovodil Krajský soud v Brně, že toto

ustanovení zaručuje ochranu vlastnickému právu již konstituovanému

a nikoli pouze tvrzenému nároku na ně, který sám o sobě ústavně

chráněn není (nález Ústavního soudu ČR - sp. zn. III. ÚS 23/93).

V tomto směru podotýká krajský soud, že vlastnické právo

k nemovitostem v k. ú. L. oběma stěžovatelům nikdo neupírá.

II.

Úvodem k posouzení věci je třeba předeslat, že ústavní

stížnost manželů N. byla podána v záležitosti, která je věcně

shodná s obsahem ústavní stížnosti S. K. a B. K., o které Ústavní

soud rozhodl pod sp. zn. I. ÚS 86/95 svým nálezem z 18. ledna

1996.

Také v případě ústavní stížnosti manželů N. vytýkají se

krajskému soudu, jako soudu rozhodujícímu podle části páté hlavy

třetí o. s. ř., nesprávné právní závěry a tedy výsledná nesprávná

aplikace zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že

stěžovatelé opakují námitky, které vznášeli již v řízení před

správním orgánem, a poté i v řízení před obecným soudem.

Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá

v polemice s právními závěry rozsudku Krajského soudu v Brně. Zde

Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů

dotčeného orgánu veřejné moci, totiž, že jde o námitky uplatněné

již v řízení před správním orgánem i obecným soudem, jimiž se

krajský soud dostatečně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se

s nimi také vypořádal. Ústavní soud vychází z toho, že bezpodílové

spoluvlastnictví manželů je specifickým institutem, který se liší

od podílového spoluvlastnictví kromě jiného i tím, že zaniká,

nejde-li o výjimky zvláště stanovené, jako je § 148a odst. 2

občanského zákoníku, nebo § 52 odst. 2 trestního zákona, teprve

a jedině zánikem manželství a z tohoto důvodu teprve dochází

k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dle § 149 obč.

zákoníku. Jestliže § 143a občanského zákoníku umožňuje manželům

dohodou rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah bezpodílového

spoluvlastnictví, nelze takové dohodě přisuzovat "retroaktivní"

právní účinky již s ohledem na princip právní stability a jistoty

v právním státě, který obsahuje i požadavek jistoty třetích osob

(např. i věřitelů), protože vynětím z bezpodílového

spoluvlastnictví se majetek stává předmětem volné dispozice

jednoho z manželů. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů nelze

pokládat za interní záležitost mezi manželi, ale za právní

institut, který se dotýká i jiných a má své právní důsledky

v různých sférách života společnosti a pro právní vztahy, které

tam vznikají.

Jednou ze zásadních námitek proti napadeným rozhodnutím je

tvrzení stěžovatelů, že byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Poukazují na to, že v konkrétním případě

nejde o uplatnění nároku na přisouzení vlastnického práva dosud

neexistujícího, nýbrž o možnost realizovat jejich vlastnické právo

již vzniklé. Zejména uvádějí, že dohodou založená modifikace

bezpodílového spoluvlastnictví manželů je modifikací práva, které

již existuje. Tuto právní argumentaci Ústavní soud nesdílí.

Zastává stanovisko, že v souzené věci uplatnili stěžovatelé právo

na vklad do katastru, který se týká teprve vzniku výlučného práva

stežovatelky N. N. k nemovitostem, zapsaným na LV 1361 pro

katastrální území L.. Jde tedy o jiný typ vlastnictví, než bylo

dosavadní bezpodílové spoluvlastnictví k těmto nemovitostem. Proto

Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod nedošlo.

Ústavní soud pokládá z hlediska principů právního státu

intepretaci obecných soudů v tom smyslu, že rozsah bezpodílového

spoluvlastnictví manželů lze dohodou upravovat jen do budoucna, za

přiměřenou. Právní závěry krajského soudu zcela odpovídají

ustanovením §§ 143a, 148, 148a, odst. 2 o. z., jakož i § 5 odst.

1 a § 2 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb. Dohoda podle § 143a o. z.

může upravovat pouze režim nabývání věci do bezpodílového

spoluvlastnictví manželů a sama o sobě nemůže být právním titulem

pro změnu v osobě vlastníka. V důsledku toho nepodléhá ve smyslu

ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. povinnosti vkladu do

katastru nemovitostí.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, není vrcholem soustavy obecných soudů a má právo

přezkumného dohledu nad jejich činností z hlediska ochrany

ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy. Právo na soudní ochranu

zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající

posouzení jeho práva, a to za plného respektování kautel,

vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při

rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti však Ústavní soud

porušení ústavních principů neshledal.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Krajského soudu v Brně, sp.

zn. 35 Ca 10/95, nasvědčuje tomu, že obecný soud při posuzování

a rozhodování podle části páté hlavy třetí o. s. ř. rozhodoval

o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu ve věci

stěžovatelů při respektování zásad obsažených v článcích 36, 37

a 38 Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jeho rozhodnutí ničeho

podstatného vytknout. Rovněž ustanovení článku 90 Ústavy o tom, že

soudy mají zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům,

nebylo porušeno.

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ČR ústavní

stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně 14. února 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru