Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 104/06 #1Nález ÚS ze dne 03.06.2009Důsledky posouzení právního vztahu nájmu honitby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSmlouva
pozemek
Bezdůvodné obohacení
Nájem
Daň
nájemné
neplatnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 130/53 SbNU 633
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.104.06.1
Datum vyhlášení14.07.2009
Datum podání27.02.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

23/1926 Sb.

40/1964 Sb., § 663

449/2001 Sb., § 32 odst.5, § 33 odst.9, § 33 odst.6 písm.b, § 2 odst.6 písm.i, § 2 odst.6 písm.h, § 2 odst.6 písm.n, § 2 odst.6 písm.m, § 31

588/1992 Sb., § 30 odst.4


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl. Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za určitých okolností za následek porušení i ústavně zaručených základních práv a svobod, především práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Lesy České republiky, s. p. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. 6. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2005 č. j. 21 Co 512/2005-67 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel (žalovaný) uzavřel jako pronajímatel smlouvu o nájmu honitby podle § 33 zákona č. 449/2001 Sb. o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, přičemž nájemce (žalobce) se zavázal platit roční nájemné, k němuž bude účtována daň z přidané hodnoty. Žalobce ve sporu tvrdil, že v daném případě jde o nájem pozemků podléhající osvobození od daně a požadoval po žalovaném vrácení částky odpovídající výši daně z titulu bezdůvodného obohacení. Možnost osvobození od daně z přidané hodnoty přitom závisela na posouzení, zda je nájem honitby posouzen jako nájem pozemků (osvobození podle § 30 odst. 4 zákona č. 588/1992 sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění) nebo nájem práva (nelze osvobodit od daně). Okresní soud žalobu zamítl a věc posoudil tak, že v případě honitby se jedná o výkon práva myslivosti, který podléhá dani, takže na straně žalovaného se nejedná o bezdůvodné obohacení. Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu a stanovil žalovanému povinnost zaplatit částku odpovídající výši sporné daně s odůvodněním, že se jedná o nájem ve smyslu § 663 občanského zákoníku.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení, zda aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o myslivosti provedená krajským soudem,byla ústavně konformní.

Ústavní soud vyšel především z toho, že v daném případě nelze pominout specifika právního vztahu vyplývající z institutu nájmu honitby; za účelem posouzení tohoto právního vztahu si vyžádal stanovisko ministerstva zemědělství a ministerstva financí, vzal v úvahu vlastní předchozí judikaturu (nález sp. zn. Pl. ÚS 34/03), judikaturu Evropského soudního dvora (rozsudek C-451/06 Gabriele Walderdorff v. Finanzamt Waldviertel), případně principy Směrnice Rady 2006/112/ES (dříve 77/388/EHS) o harmonizaci právních předpisů týkajících se daně z obratu.

Ústavní soud na základě poskytnutých informací dospěl k závěru, že smlouvu o nájmu honitby lze posoudit jako zvláštní typovou smlouvu, na niž nelze primárně vztáhnout ustanovení občanského zákoníku o nájmu. To také vyplývá z ustanovení § 33 odst. 1 až odst. 9 zákona o myslivosti, která vypovídají o specifičnosti smluv o nájmu honitby a o subsidiárním požití občanského zákoníku. Ústavní soud současně připomněl veřejnoprávní (daňověprávní) charakter vztahu držitele honitby (stěžovatele) a státu, z něhož v případě nájmu honitby jako převodu užívání práva myslivosti (tj. poskytnutí služby) nelze dovodit jiný než daňově obligatorní vztah.

Výše uvedené úvahy vedly Ústavní soud k závěru, že krajský soud nesprávně interpretoval a aplikoval sporná ustanovení vztahující se k nájmu honitby a v důsledku toho porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 104/06 ze dne 3. 6. 2009

N 130/53 SbNU 633

Důsledky posouzení právního vztahu nájmu honitby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 3. června 2009 sp. zn. I. ÚS 104/06 ve věci ústavní stížnosti Lesy České republiky, s. p., IČ: 42196451, se sídlem Přemyslova 1106, 501 68 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2005 č. j. 21 Co 512/2005-67, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 8 940,20 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzhledem k účtované dani z přidané hodnoty při pronájmu honitby, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a JUDr. J. S. jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2005 č. j. 21 Co 512/2005-67 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 8. 2005 č. j. 11 C 147/2005-38 zamítl žalobu, kterou se žalobce JUDr. J. S. (dále též jen "žalobce") proti žalovanému (stěžovateli, dále též jen "stěžovatel") domáhal zaplacení částky 8 940,20 Kč s příslušenstvím.

Okresní soud uvedl, že se žalobce domáhal proti stěžovateli zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. Vzal za prokázané, že žalobce jako nájemce uzavřel se stěžovatelem jako pronajímatelem dne 12. 5. 2003 smlouvu o nájmu honitby, na základě které stěžovatel dal žalobci do nájmu honitbu o výměře 940 ha. V této smlouvě se žalobce zavázal pro rok 2003 za tyto pozemky platit stěžovateli nájemné s tím, že k nájemnému bude stěžovatel účtovat daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"); následně žalobce stěžovateli zaplatil za rok 2003 nájemné v částce 178 802,70 Kč, ke které stěžovatel dále žalobci přiúčtoval částku 8 940,20 Kč jako 5% DPH. Okresní soud - ke sporu mezi žalobcem a stěžovatelem o to, zda se v případě nájmu honitby jedná o nájem pozemků nebo zda se jedná jen o nájem práva - uvedl, že v případě smlouvy o nájmu honitby se nejedná o nájem pozemků a nájmem honitby nájem pozemku nelze rozumět. Okresní soud dále dovodil, že se v případě honitby jedná o "možnost výkonu práva myslivosti" tím, že toto právo lze vykonávat jen na pozemcích, které jsou k výkonu tohoto práva myslivosti vymezeny rozhodnutím orgánu státní správy. Předmětem smlouvy o nájmu honitby podle § 33 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o myslivosti") je prý honitba jako právo, nikoli honební pozemky. Smlouvou o nájmu honitby dochází k dočasnému přenechání výkonu práva myslivosti na určitých pozemcích jiné osobě, nikoli však k dočasnému přenechání pozemku jako věci dle § 663 obč. zák. do užívání jiné osobě; tomu nasvědčuje i § 33 odst. 6 písm. b) zákona o myslivosti, podle něhož smlouva o nájmu honitby zaniká zánikem honitby dle § 31 odst. 6 zákona o myslivosti. Okresní soud konstatoval, že se v případě honitby v podstatě jedná jen o výkon práva myslivosti ve vztahu k určitým vymezeným pozemkům, nikoli však o výkon práva spočívající v právu nájemce užívání pozemků a braní si užitků z nich (§ 663 obč. zák.). Smlouvu o nájmu honitby podle § 33 zákona o myslivosti proto nelze ztotožňovat se smlouvou o nájmu věci dle § 663 obč. zák.

Okresní soud uzavřel tak, že vzhledem k tomu, že nájmem honitby nelze rozumět nájem pozemků, není možné na takový nájem v roce 2003 aplikovat § 30 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o DPH"), tedy osvobodit takový nájem honitby od DPH. Za stavu, kdy si žalobce se stěžovatelem v čl. 3 odst. 1 smlouvy o nájmu honitby sjednali nájemné, ke kterému bude účtována DPH, se tak na straně stěžovatele nemůže jednat v případě nájemného zaplaceného za rok 2003 o bezdůvodné obohacení v částce týkající se DPH.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 11. 2005 č. j. 21 Co 512/205-67 rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci 8 940,20 Kč s příslušenstvím a že je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem a náklady odvolacího řízení.

Krajský soud uvedl, že okresní soud správně zjistil skutkový stav, avšak učinil nesprávné právní závěry. Krajský soud konstatoval, že podle § 2 písm. i) zákona o myslivosti se pro účely tohoto zákona honitbou rozumí soubor souvislých honebních pozemků jednoho nebo více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž lze provádět právo myslivosti podle tohoto zákona. Tímto ustanovením je jednoznačně definována honitba jako soubor souvislých honebních pozemků, takže při pronájmu honitby jsou pronajímány honební pozemky, a to za účelem výkonu práva myslivosti. Pronájem honitby tedy nelze vykládat jako nájem práva myslivosti, ale jako nájem honebních pozemků - nemovitostí. Krajský soud uvedl, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani ustanovení § 33 odst. 6 písm. b) zákona o myslivosti, podle něhož smlouva o nájmu honitby mimo jiné zaniká zánikem honitby, ani ustanovení § 31 odst. 6 zákona o myslivosti, které vymezuje případy zániku honitby. Z těchto ustanovení okresní soud podpůrně vycházel při hodnocení právní povahy honitby v tom smyslu, že jde o právo výkonu myslivosti, neboť pozemek nemůže zaniknout. Zánikem honitby ve smyslu § 33 odst. 6 písm. b) zákona myslivosti však nelze rozumět zánik vlastního předmětu, na němž je právo myslivosti vykonáváno, neboť zánikem honitby je míněno to, že určité správním orgánem vymezené pozemky ztratí statut honitby.

Krajský soud dále poukázal na to, že z § 30 odst. 4 zákona o DPH vyplývá, že nájem pozemku je osvobozen od DPH, a jestliže stěžovatel v souzené věci DPH odváděl, odváděl ji bez právního důvodu. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že pokud si účastníci do smlouvy zanesli mimo jiné to, že k dohodnuté částce nájemného bude účtována DPH stanovená předpisy o DPH, je toto ujednání v rozporu se zákonem, a tudíž je neplatné.

II.

Citované rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel ústavní stížností. V prvé řadě poukázal na praxi fakturace nájmu honiteb Lesy České republiky, s. p., a na výkladové stanovisko Ministerstva financí [ev. č. ASPI 25316 (LIT) ze dne 4. 5. 2005], z něhož citoval: "Jestliže společnost, plátce daně, které je uznána honitba, uzavře smlouvu o nájmu této honitby, jedná se o převod užívání práva myslivosti. Dle ustanovení § 14 zákona o dani z přidané hodnoty je převod poskytnutím práva služby. U této služby se uplatní základní sazba daně".

Stěžovatel konstatoval, že s ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemá možnost napadnout citovaný pravomocný rozsudek odvolacího soudu dovoláním.

Stěžovatel uvedl, že byl zavázán k plnění, které nemá hmotněprávní oporu. Odůvodnění rozsudku je prý kusé; odvolací soud se blíže nezabýval otázkami předmětu smlouvy o nájmu honitby dle § 33 a násl. zákona o myslivosti a nepřihlédl ke specifikům právního vztahu založeného takovou smlouvou. Stěžovatel zdůraznil, že založení práva užívat ke smlouvou stanoveným účelům honební pozemky je jen jedním z důsledků této smlouvy. Nájemce honitby smlouvou především přebírá práva a povinnosti na úseku myslivosti, což je také podstatou této smlouvy, jejíž právní režim podléhá především režimu zákona o myslivosti. Protože odvolací soud k těmto specifickým otázkám smlouvy o nájmu honitby nezaujal žádné stanovisko, je jeho rozhodnutí též nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. Důsledkem postupu odvolacího soudu je porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces garantovaný Listinou základních práv a svobod.

Stěžovatel v jednotlivostech zdůraznil, že nejzásadnější otázkou je výklad pojmu "honitba", a to konkrétně pro vyjasnění sporu o to, zda se v případě smlouvy o nájmu honitby jedná o nájem pozemku či o možnost výkonu práva (což je nezbytné pro určení toho, zda lze uplatnit důvody pro osvobození od DPH či nikoliv). V této souvislosti poukázal na ustanovení § 2 písm. i) zákona o myslivosti, podle něhož se pro účely tohoto zákona rozumí "honitbou soubor souvislých honebních pozemků jednoho nebo více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž lze provádět právo myslivosti podle tohoto zákona ...". Stěžovatel uvedl, že dle názoru Okresního soudu v Hradci Králové se jedná o možnost výkonu práva myslivosti na vymezených pozemcích. Lze dovodit, že právem honitby se rozumí provádění myslivosti na honebních pozemcích; v zákoně jsou používány pojmy vlastníci honebních pozemků, vlastníci honiteb, honitba, nájem honitby. Stěžovatel se proto domnívá, že úmyslem zákonodárce bylo oddělit pojmy honební pozemek, honitba a nájem honitby. Ze zákona vyplývá, že vlastnictví pozemku představuje právo k pozemku a právo honitby představuje právo užívat pozemek určitým způsobem, a to za omezeným účelem provádění souboru činností nazvaných myslivost. Navíc vlastník pozemku může být osobou odlišnou od vlastníka honitby, resp. vlastník honitby není oprávněn pronajmout pozemek jako nemovitost. Dle důvodové zprávy k zákonu o myslivosti pak právo nájmu honitby neznamená braní užitků z honebních pozemků, ale ve vztahu k vlastníkovi pozemku jde o právo věcného břemene chůze, jízdy a strpění myslivecké činnosti.

Stěžovatel dále (po výčtu způsobů zániku honiteb uvedených v § 31 zákona o myslivosti) dovozuje, že v případě zániku honitby se jedná o zánik práva jednoho ze způsobů užívání pozemků, a nikoliv o zánik pozemku, tedy věci hmotné. Nemůže totiž dojít ke zrušení pozemku, může však dojít ke zrušení honitby, protože se nejedná o pozemek, ale o právo, jehož obsah je jednoznačně vymezen a jehož využití je prostorově omezeno přesně určeným pozemkem či pozemky.

Stěžovatel také (s odkazem na způsoby zániku smlouvy o nájmu honitby uvedené v § 33 odst. 6 zákona o myslivosti) dovozuje, že pokud může honitba zaniknout [což je v ustanovení § 33 odst. 6 písm. b) citovaného zákona uvedeno jako jeden z možných způsobů zániku nájmu honitby], pak "jistě honitbou nemůže být rozuměn pozemek". Odkázal také na gramatický výklad vyhlášky č. 491/2002 Sb., o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd, podle něhož porovnáním slovních spojení "na pozemku" a "v honitbě" lze dospět k tomu, že pokud by byl honitbou rozuměn pozemek, zákonodárce by použil slovní spojení "na honitbě".

Stěžovatel uzavřel tak, že uvedené argumenty podporují právní názor, že nájmem honitby se rozumí nájem práva, resp. převod práva, a nikoliv pouhý nájem pozemku, jak dovodil odvolací soud. Stěžovatel (nezávisle na výše uvedeném) považuje za nesprávný i právní závěr odvolacího soudu o stěžovatelově bezdůvodném obohacení v případě fakturace DPH. Tato daň je stěžovatelem vždy ve stanovených termínech odváděna státu, na stěžovatelově straně tedy žádný majetkový prospěch nemohl vzniknout, a proto vzniká i pochybnost, zda je stěžovatel v předmětném soudním sporu pasivně legitimován.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2005 č. j. 21 Co 512/205-67 zrušil.

Ústavní soud požádal stěžovatele o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Současně byl stěžovatel poučen, že v případě, že se k upuštění od ústního jednání nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, kterému byla zásilka doručena dne 21. 5. 2009, tak ve stanovené lhůtě pěti dnů neučinil, má Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Hradci Králové a dále Okresní soud v Hradci Králové, jakož i vedlejší účastník (žalobce).

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Proto navrhl ústavní stížnost zamítnout a pro řízení před Ústavním soudem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Poukázal na to, že v případě smlouvy o nájmu honitby se nejedná o nájem pozemků. Honitbou je nutno rozumět právo spočívající ve výkonu práva myslivosti vůči souboru souvislých honebních pozemků jednoho nebo více vlastníků vymezenému v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti. Okresní soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vedlejší účastník - žalobce ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s právním názorem stěžovatele, který se snaží dovodit, že nájem honitby je nájem práva. Domnívá se, že v souzené věci je třeba vycházet především z legální definice pojmu honitba obsažené v § 2 písm. i) zákona o myslivosti, ve kterém je honitba definována jako "soubor souvislých honebních pozemků jednoho nebo více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž lze provádět právo myslivosti podle tohoto zákona". Vedlejší účastník uvádí, že smyslem legálních definic je vždy, "aby zákonodárce osvětlil, co daný pojem užívaný v zákoně obsahuje a v jakém kontextu pak mají být jednotlivá ustanovení zákona chápána". Dovozuje, že uvedená definice honitby jednoznačně umožňuje dospět k opačnému závěru, než se snaží dovodit stěžovatel, a to zejména v celém kontextu zákona o myslivosti. Tato koncepce navíc vychází z historického vývoje myslivosti na našem území, a to i z doby před účinností zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, kdy výkon práva myslivosti byl vždy spojován s vlastnictvím pozemků. Žalobce se proto domnívá, že honitbu je nutno chápat jako soubor souvislých honebních pozemků (územní celek s určitými hranicemi, v rámci kterých je možno provozovat myslivost); z obsahu celé řady dalších ustanovení je prý možné spolehlivě zjistit, že zákon vychází z legální definice.

IV.

Ústavní soud si k výkladu pojmu "honitba" - při úvaze o tom, zda se jedná při aplikaci zákona o DPH o pronájem nemovitosti nebo o výkon práva myslivosti - vyžádal v souladu s § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjádření Ministerstva financí a Ministerstva zemědělství.

Ministerstvo financí ve svém vyjádření ze dne 23. 1. 2009 sdělilo, že k posuzované otázce plně aplikuje ustanovení zákona o DPH v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora; podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afsd 92/2005 musí být vykládána ustanovení zákona o DPH konformně s evropským právem a s judikaturou Evropského soudního dvora, a to i před vstupem do Evropské unie, neboť navrhovatel i zákonodárce cíleně slaďovali zákon o DPH s principy Směrnice Rady 77/388/EHS, která byla nahrazena v roce 2006 Směrnicí Rady 2006/112/ES o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty.

Ministerstvo financí poukázalo na rozsudek Evropského soudního dvora č. C-451/06 Gabriele Walderdorff v. Finanzamt Waldviertel, který lze v posuzované otázce považovat za nejpřiléhavější a v němž Evropský soudní dvůr (dále též jen "ESD") posuzoval otázku, zda poskytnutí oprávnění k výkonu rybolovu za úplatu na základě pachtovní smlouvy uzavřené na 10 let vlastníkem vodní plochy je "pacht nebo nájem majetku". ESD rovněž vyřešil otázku, zda má být u plnění aplikováno osvobození nebo má být běžně zdaňováno.

ESD v bodě 17 rozsudku definuje "nájem nemovitého majetku" ve smyslu čl. 13 části B písm. b) šesté směrnice (Směrnice Rady 77/388/EHS) tak, že "nájem nemovitého majetku" znamená, že pronajímatel nemovitosti převede na nájemce za úplatu a na sjednanou dobu právo užívat tuto nemovitost a vyloučit jakoukoliv další osobu z výkonu takového práva. Podle ustálené judikatury ESD je otázka osvobození nutně vykládána striktně, a to i u pojmu "pacht" a "pronájem věci movité", neboť jde o výjimku ze základního principu (bod 18). Vzhledem ke skutečnosti, že při výkonu rybolovu není rybářskému spolku propůjčeno právo dotčený majetek užívat, dospěl ESD k závěru, že poskytnutí oprávnění rybolovu za úplatu na základě pachtovní smlouvy uzavřené na deset let vlastníkem vodní plochy nepředstavuje pacht ani pronájem věci movité. Ministerstvo financí proto dovodilo, že nejsou-li splněny podmínky pachtu nebo pronájmu věci movité uvedené v bodu 17, pak nelze aplikovat osvobození od daně a jedná se o běžné zdaňování výkonu práva. Ministerstvo financí aplikuje citovaný rozsudek ve stejném duchu i na výkon práva mysliveckého při pronájmu "honitby", kdy nelze aplikovat osvobození, ale jedná se o běžné zdanění při převodu práva vykonávat právo myslivecké v dané oblasti.

Ministerstvo zemědělství ve svém vyjádření ze dne 4. 3. 2009 k pojmu "honitba", resp. k právní povaze nájmu honitby s ohledem na možné osvobození od DPH, uvedlo, že dosavadní právní úpravy myslivosti vztah práva myslivosti k pozemkovému vlastnictví nevyjadřovaly zcela jasně. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (N 226/43 SbNU 541; 49/2007 Sb.) konstatoval, že předmětem práva myslivosti je zvěř, jež je tradičně chápána jako res nullius, a není ji proto možné považovat za plod pozemku, na němž se pohybuje, nýbrž za samostatný předmět vlastnického práva. Práva ke zvěři pak reguluje stát jakožto suverén na svém území.

Ministerstvo zemědělství poukázalo na to, že právo myslivosti [legálně definované v § 2 písm. h) zákona o myslivosti] lze vykonávat pouze na základě státem stanovených podmínek (tj. v honitbách a prostřednictvím v zákoně o myslivosti vymezených subjektů). Zákonodárce současně zákonem o myslivosti přenechal vlastní výkon práva myslivosti (rozhodování o tom, kdo bude právo myslivosti na určitém území vykonávat) vlastníkům zákonem určené minimální rozlohy honebních pozemků na území honitby (500 souvislých ha); v případě, že tato rozloha není ve vlastnictví jediného subjektu, je nutné, aby vlastníci vytvořili zvláštní právnickou osobu podle zákona o myslivosti, honební společenstvo. Právo myslivosti však z vlastnického práva samotného bez dalšího nevyplývá. Ústavní soud ostatně v citovaném nálezu uvedl, že vlastnické právo je pouze indikátorem pro místní určení realizace tohoto práva - honební pozemek je jako jednotka tvorby honiteb pouze prostředkem teritoriálního vymezení honitby, je tedy kvantitativním předpokladem práva myslivosti.

Ministerstvo zemědělství - s odkazem na důvodovou zprávu k zákonu o myslivosti - prohlásilo, že právo myslivosti je možno vykonávat jen v honitbě, tedy až na souboru honebních pozemků uznaných orgánem státní správy myslivosti [viz také zákonnou definici pojmu honitba v § 2 písm. i) zákona o myslivosti]. Současně také bylo upuštěno od dřívějšího termínu "vlastník" honitby a místo něj se používá termín "držitel" honitby, který lépe vystihuje podstatu držby honitby jako práva ve smyslu § 129 odst. 2 obč. zák. Honitba je proto chápána jako prostorové vymezení území, v němž mohou k tomu způsobilé subjekty realizovat právo myslivosti, ačkoliv tato realizace práva myslivosti s sebou nepochybně nese jistá omezení vlastnického práva vlastníků honebních pozemků (věcné břemeno chůze, jízdy a strpění myslivecké činnosti).

Ministerstvo zemědělství ve svém vyjádření dále poukázalo na povahu smlouvy o nájmu honitby podle § 32 a násl. zákona o myslivosti, kterou je třeba považovat za zvláštní typovou smlouvu, jež je upravena speciálním zákonem, tj. zákonem o myslivosti (a podle § 33 odst. 9 tohoto zákona se pro smlouvu subsidiárně užije § 663 a násl. obč. zák.). Předmětem této smlouvy je nájem honitby, tedy objektu, který je ryze veřejnoprávním institutem (jenž nemůže vzniknout a existovat bez příslušného veřejnoprávního povolení, tj. rozhodnutí vydaného podle zákona o myslivosti). S takovým institutem nelze ztotožňovat soubor pozemků, které se v hranicích honitby nacházejí. Ministerstvo zemědělství konstatovalo, že smlouva o nájmu honitby je tudíž zcela jiným typem smlouvy než smlouva o nájmu pozemku, ať již honebního nebo nehonebního. Podmínkou platnosti této speciální smlouvy je existence pravomocného rozhodnutí o uznání honitby. Ministerstvo za zásadní argument pro odlišnost tohoto smluvního typu od smlouvy o nájmu pozemku (věci) podle obecné právní úpravy považuje to, že pokud je držitelem honitby honební společenstvo, jde o osobu odlišnou od vlastníka či nájemce jednotlivých honebních pozemků, které nenáleží právo s těmito pozemky jako samostatnými věcmi nakládat. Tento argument platí i v případě honitby vlastní, i když v omezené míře, neboť držitel vlastní honitby musí být vlastníkem nejméně 500 ha souvislých honebních pozemků. Pokud se však v takové vlastní honitbě nacházejí i pozemky jiných vlastníků, což je v praxi naprostým pravidlem (a ministerstvu není znám případ, že by tomu tak nebylo), musí být rozhodnuto o jejich přičlenění. K přičleněným honebním pozemkům jako jednotlivým věcem však samozřejmě nemá dispoziční právo ani držitel vlastní honitby. "Dovolenost právního úkonu spočívajícího v uzavření smlouvy o nájmu honitby je tak pro oba účastníky smlouvy, tj. držitele honitby a nájemce, dána pouze speciální právní úpravou tohoto smluvního typu. Jinak řečeno, pokud by zákon o myslivosti smlouvu o nájmu honitby jako speciální smluvní typ neupravoval, nebyl by nájem honitby dovoleným právním úkonem.". Jakákoli analogie s nájmem pozemku je vzhledem k odlišnosti předmětu nájmu zcela vyloučena. Smlouva o nájmu honitby nemůže být pojímána jako smlouva o nájmu pozemku dle obecné právní úpravy, neboť smlouva o nájmu zemědělského pozemku (dříve pachtovní smlouva) primárně zajišťuje nájemci možnost brát z pronajaté věci užitky, popř. pozemek jinak obhospodařovat.

Ministerstvo zemědělství dále - se zřetelem na případné osvobození nájmu honitby od DPH - odkázalo také na (již uvedený) čl. 13 B písm. b) šesté směrnice Rady č. 77/388/EHS ze dne 17. 5. 1997 (dále též jen "šestá směrnice"), podle něhož je od DPH osvobozen nájem nemovitého majetku; vlastní pojem nájmu byl blíže uveden v četných rozsudcích ESD, který konstatoval, že toto ustanovení šesté směrnice je třeba vykládat restriktivně vzhledem k tomu, že osvobození od daně podle čl. 13 představuje výjimku z obecné zásady, podle které je DPH vybírána za každé úplatné poskytnutí služeb uskutečněné osobou povinnou k dani. Pojem "nájem nemovitého majetku" ve smyslu čl. 13 B písm. b) šesté směrnice pak ESD definoval tak, že v zásadě znamená, že pronajímatel převede na nájemce za úplatu na sjednanou dobu právo užívat nemovitost způsobem, jako by byl vlastníkem, a právo vyloučit jakoukoliv další osobu z výkonu takového práva. Je zřejmé, že pronájem honitby jejím držitelem - jenž je sám oprávněn pouze k úzce vymezeným aktivitám souvisejícím s realizací práva myslivosti, neboť typicky ani není vlastníkem všech pozemků, z nichž se honitba skládá - nemůže být v žádném případě zahrnut pod tuto definici nájmu nemovitého majetku. Uvedeným závěrům o povaze nájmu honitby odpovídá - podle Ministerstva zemědělství -iv ústavní stížnosti uvedené stanovisko Ministerstva financí ze dne 4. 5. 2005, podle kterého se v případě nájmu honitby jedná o převod užívání práva myslivosti, tj. o poskytnutí služby, a uplatní se proto základní sazba daně.

Ministerstvo zemědělství k posouzení právní povahy platby 8 940,20 Kč (o níž se vedl spor mezi žalobcem a žalovaným) vyšlo z úvahy, že se zřejmě jedná o zvýšení nájemného z honitby, neboť mezi stranami sporu již existoval právní vztah soukromoprávní povahy, který lze ve smyslu § 2 písm. n) zákona o myslivosti charakterizovat jako nájem honitby, resp. nájem jejího užívání (viz výše). Tato úprava je do značné míry shodná s dřívější úpravou, která bývala charakterizována jako soukromoprávní vztah s řadou veřejnoprávních prvků, tedy jako právo sui generis (in Hoetzel, J., Honební právo, In: Slovník veřejného práva československého, díl I., Brno 1929, str. 722-749). V souzené věci se zvýšení smluvní úhrady (tj. nájemného, jež je věcí smluvní autonomie) svou výší rovná DPH, kterou je držitel honitby [§ 2 písm. m) zákona o myslivosti] povinen odvádět státu. Povinnost platit daň vyplývá z veřejnoprávního (finančněprávního) vztahu mezi držitelem honitby a státem, v němž držitel honitby je plátcem daně. Soukromoprávním ujednáním nelze docílit toho, aby plátcem daně byl někdo jiný (uživatel - nájemce honitby); taková ujednání by byla nicotná.

Ministerstvo zemědělství konečně poukázalo na obtížnou srozumitelnost argumentace Krajského soudu v Hradci Králové v napadeném rozhodnutí, který mimo jiné na případ aplikoval § 30 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb., podle něhož jsou od daně osvobozeny nájmy pozemků (a dalších věcí). Ministerstvo připomnělo důvody, pro které toto ustanovení aplikovat nelze: a) nájemce honitby není plátcem daně, b) není dán ani věcný důvod osvobození od daně, neboť osvobození se (ve shodě s § 663 obč. zák.) týká pouze nájmů věci; nemůže tedy jít o právo honitby.

Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření obou ministerstev Krajskému soudu v Hradci Králové, stěžovateli a žalobci k eventuální replice.

K oběma vyjádřením zaslal repliku pouze vedlejší účastník (žalobce). Ten nejprve v obecné rovině poukázal na to, že obě ministerstva nejsou v souzené věci nestranná. Ve vztahu k vyjádření Ministerstva financí poukázal na účelovost jeho vyjádření; uvádí (bez dalšího), že citovaný rozsudek ESD s danou věcí nesouvisí, a konečně zdůraznil zájem tohoto ministerstva na maximálním výběru daní. Ve vztahu k vyjádření Ministerstva zemědělství zdůraznil, že ministerstvo je autorem návrhu zákona o myslivosti a že se nechce dostat do rozporu s Ministerstvem financí. Vedlejší účastník (žalobce) uvádí, že vyjádření Ministerstva zemědělství je zavádějící. Domnívá se, že nájemní smlouva, která "zpravidla definuje účel nájmu" může vést k tomu, že jednu a tutéž nemovitost mohou mít pronajaty různé subjekty vykonávající na ní jinak účelově určené činnosti. Vedlejší účastník (žalobce) také kritizuje prý nesprávnou argumentaci obou ministerstev směrnicí Rady č. 77/388/EHS z roku 1977, jež by se za dané situace měla vztahovat na platbu DPH každým nájemně hospodařícím zemědělcem. Konečně dodává, že ustanovení § 32 odst. 5 zákona o myslivosti výslovně zakazuje pronájem práva myslivosti.

V.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatele.

Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva stěžovatele v projednávaném případě došlo.

Jádrem ústavní stížnosti je posouzení, zda aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o myslivosti provedená Krajským soudem v Hradci Králové, který shledal, že stěžovatel je v projednávaném případě povinen z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit žalobci částku ve výši 8 940,20 Kč, je ústavně konformní. Tyto závěry stěžovatel napadá a tvrdí, že jimi obecný soud zasáhl do jeho základního práva zaručeného čl. 36 odst. Listiny.

Ústavní soud při svém rozhodování vycházel v prvé řadě z toho, že při posuzování argumentace použité v ústavní stížnosti (stejně jako v předchozích rozhodnutích soudních orgánů) nelze pominout specifika právního vztahu vyplývající z institutu nájmu honitby, a tedy i posouzení otázky, zda se jedná o dočasné přenechání výkonu práva myslivosti na určitých pozemcích jiné osobě, či zda předmětem smlouvy je dočasné přenechání pozemku jako věci dle § 663 obč. zák. Tuto otázku soud prvního stupně a soud odvolací kvalifikovaly rozporně.

Ústavní soud si za této situace [a to i vzhledem k citované judikatuře Evropského soudního dvora (č. C-451/06 Gabriele Walderdorff v. Finanzamt Waldviertel) a své vlastní (nález sp. zn. Pl. ÚS 34/03 - viz výše)] vyžádal výše zmíněná a podrobně rozvedená vyjádření Ministerstva financí a Ministerstva zemědělství. Ústavní soud je přesvědčen, že z těchto vyjádření (a zvláště pak z podrobného vyjádření Ministerstva zemědělství) lze kvalifikovaně dovodit tam posouzenou povahu práva myslivosti vykonávaného v honitbě na základě smlouvy o nájmu honitby (srov. především část VI. a část IX. pod body 95, 100 a 103 citovaného judikátu Ústavního soudu). Ta představuje zvláštní typovou smlouvu, na niž nelze primárně vztáhnout ustanovení občanského zákoníku o nájmu. Vyplývá to ze samotného zákona o myslivosti, především z ustanovení § 33 odst. 1 až 8, která vypovídají o specifičnosti smlouvy o nájmu honitby, a dále z ustanovení odstavce 9 věty první citovaného paragrafu, které předpokládá subsidiární použití ustanovení občanského zákoníku o nájmu, leč teprve za situace, kdy není zákonem o myslivosti nebo samotnou smlouvou o nájmu stanoveno jinak. Ústavní soud současně (a vedle uvedeného) připomíná veřejnoprávní (daňověprávní) charakter vztahu držitele honitby (stěžovatele) a státu, z něhož nelze dovodit jiný než v případě nájmu honitby jako převodu užívání práva myslivosti (tj. poskytnutí služby) daňově obligatorní vztah. Vyjádření obou ministerstev jsou logická a přesvědčivá a ani obsah repliky vedlejšího účastníka nemůže jejich argumentaci vyvrátit.

Za této situace Ústavní soud připomíná to, co již uvedl ve své judikatuře vícekrát. Zásadně mu sice nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a správních orgánů ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů, leč - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - je oprávněn posoudit, zda nebyla v řízení před obecnými soudy porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud proto i v souzené věci zdůrazňuje, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl. Povinnost soudů nalézat právo neznamená tedy pouze povinnost vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Ústavní soud rovněž vícekrát prohlásil, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod stěžovatelů. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].

Ústavnísoud proto dovozuje, že argumentace uvedená v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a konečně také ve vyjádřeních obou ministerstev dostatečně jasně a přesvědčivě kvalifikuje povahu právního vztahu mezi stěžovatelem a žalobcem. Na jejich argumentaci nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit. To, co vyslovil výše, jej tedy vede k jednoznačnému závěru, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ústavně konformní není, neboť porušuje základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2005 č. j. 21 Co 512/205-67 zrušil.

Za tohoto stavu se již Ústavnísoud dalšími námitkami stěžovatele nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.

Ústavnísoud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něj upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru