Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1026/17 #1Usnesení ÚS ze dne 02.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.1026.17.1
Datum podání03.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8, čl. 40 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 67

40/2009 Sb., § 34, § 35


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1026/17 ze dne 2. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 471/29, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 Tdo 1434/2015-68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Před vydáním napadeného usnesení Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015, podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a z důvodů § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání stěžovatelky a spoluobviněné pro skutek, v němž byl u obou spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), neboť stíhání bylo promlčeno. Proti předmětnému usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Následně byla k dovolání nejvyššího státního zástupce nyní napadeným usnesením Nevyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 Tdo 1434/2015-68, podle ustanovení § 265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušena usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně Nejvyšší soud Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

2. Stěžovatelka se ztotožňuje se závěry nalézacího a odvolacího soudu ohledně běhu promlčecí lhůty a jejího uplynutí. Polemizuje se závěry napadeného usnesení dovolacího soudu, zejména ohledně počátku běhu lhůty a důsledků změny výše způsobené škody. Stěžovatelka znovu poukazuje na to, že návrh rozhodnutí nekoncipovala jako osvědčení o státním občanství. Rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy bylo vydáno v souladu s pravomocí správního orgánu změnit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Státní občanství v restitučním řízení jím nemohlo být prokázáno. Stěžovatelka sama pak neměla na jakémkoli restitučním rozhodování účast a nemůže jí být přičítáno, jak bylo v těchto řízeních rozhodováno, tedy absentuje tu příčinná souvislost mezi předmětným rozhodnutím a vznikem škody. Navíc mohlo být předmětné rozhodnutí zrušeno mimo odvolací řízení, a to na podkladě řízení, které v roce 1999 probíhalo na Ministerstvu vnitra. Stěžovatelka je přesvědčena, že na základě obecného a vágního znění plné moci udělené R. C. advokátovi P. H. dne 13. 12. 1994 lze ve vztahu k restitučním nárokům vyloučit vědomost o následku ve výši značné škody, tedy vědomou nedbalost. Vyloučena je dle jejího názoru i nedbalost nevědomá, kdy lze spolehlivě vyvrátit, že by měla vědět, že rozhodnutí, pro které připravovala podklady, bude použito pro uplatnění restitučních nároků a v konečném důsledku tak vznikne značná škoda. Závěr dovolacího soudu je však opačný. Dovolací soud nepřípustně smísil posuzování nedbalosti ve vztahu k základní skutkové podstatě (k vydání předmětného rozhodnutí) s posuzováním nedbalosti ve vztahu k následku, kdy z prvního vyvozuje druhé. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nikdy nerozhodovala o majetkových otázkách. Připravovala toliko podklady pro rozhodnutí orgánu veřejné správy, které bylo přezkoumatelné ve správní linii. Na jeho základě navíc nemohl být majetek v restitučním řízení vydán. Příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatelky a následkem v podobě způsobené škody tak podle názoru stěžovatelky nelze dovodit. Stěžovatelka připomíná, že trestní zákon v době tvrzeného spáchání trestného činu neobsahoval ustanovení, dle kterého by doba promlčení trestního stíhání počínala běžet v jiný moment nežli dokonáním skutku. Podle jejího názoru tak rozhodnutí dovolacího soudu odporuje i zásadě zákazu retroaktivity. Za nesprávný považuje i závěr dovolacího soudu o chybně vydaném správním rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98 Se, ačkoli je zřejmě i nadále platné a v právní moci. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že své závěry učinil, aniž by ve věci provedl dokazování.

3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení § 72 odst. 4 téhož zákona).

5. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747)]. Povaze řízení o ústavní stížnosti by totiž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.

6. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je sice konečné v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemůže brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jeho důsledku ještě nedochází k zásahu do práv stěžovatelky, kdy tento zásah by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Tímto usnesením se totiž "pouze" zrušila předchozí rozhodnutí obecných soudů s tím, že řízení před nimi bude probíhat dále. To znamená, že stěžovatelka bude moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude mít za to, že jimi dojde k porušení jejích základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1131/16, usnesení ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 576/14, usnesení ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 624/16 anebo usnesení ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1574/16).

7. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

David Uhlíř v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru