Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1021/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - nezletilý
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Litoměřice
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Odvolání
Poškozený
Trestní řízení
trestný čin/ublížení na zdraví
Adhezní řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1021.11.1
Datum podání07.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 246/1/d v části "který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody", § 247/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224

141/1961 Sb., § 226 písm.b, § 229 odst.1, § 253 odst.1, § 246 odst.1 písm.d, § 247


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1021/11 ze dne 3. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) R. B. a nezletilých 2) D. B., 3) R. B. a 4) M. B., zastoupených JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 9. 2010, čj. 26 T 65/2009 - 259, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2011, čj. 7 To 564/2010 - 272, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) a § 247 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v platném znění, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a zároveň podali návrh na zrušení části § 246 odst. 1 písm. d) a § 247 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen TrŘ). Důvodem návrhu měla být skutečnost, že ve zmíněném trestním řízení byla porušena jejich základní práva, zakotvená zejména v čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé (jako pozůstalí poškození po zemřelé V. B.) nesouhlasili s tím, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 9. 2010 byl obžalovaný MUDr. O. S. zproštěn, podle § 226 písm. b) TrŘ, obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona a stěžovatelé byli, jako poškození, odkázáni, podle § 229 odst. 1 TrŘ, se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proto podali odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 1. 2011, čj. 7 To 564/2010 - 272, zamítl. Podle stěžovatelů se skutkové jednání tak, jak bylo popsáno v obžalobě, nesporně stalo a je trestným činem. Argumenty stěžovatelů se však odvolací soud nemohl meritorně zabývat vzhledem k ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) a § 247 odst. 1 TrŘ (jejichž zrušení je předmětnou ústavní stížností navrhováno) a musel jejich odvolání bez věcného přezkoumání zamítnout jako podané neoprávněnými osobami. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že poškozený se nemůže odvolat proti výroku zprošťujícího rozsudku, kterým byl odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody ve věcech občanskoprávních. Podle názoru stěžovatelů napadená právní úprava zasahuje do ústavně zaručených práv nejen jejich, ale všech obětí trestných činů, jimž pro případ zprošťujícího rozsudku nepřiznává právo odvolání, jež patři mezi základní náležitosti spravedlivého procesu ve všech civilizovaných zemích.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Litoměřicích, rozsudkem ze dne 3. 9. 2010, čj. 26 T 65/2009 - 259, zprostil obžalovaného MUDr. O. S., podle § 226 písm. b) TrŘ, obžaloby z trestného činu způsobení smrti z nedbalosti porušením důležité povinnosti, vyplývající z jeho povolání a uloženou mu podle zákona, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně provedl velmi obsáhlé dokazování a provedené důkazy zhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, podle § 2 odst. 6 TrŘ. Poté dospěl k závěru, že skutek, pro který byl obžalovaný postaven před soud, nemá znaky trestného činu. Obžalovaného MUDr. O. S. zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) TrŘ. Při svém rozhodování vycházel zejména ze závěrů znaleckého posudku, zpracovaného Univerzitou Palackého v Olomouci, lékařskou fakultou, jehož zpracovatelé měli k dispozici veškerý spisový materiál, tedy i všechny dříve podané znalecké posudky, svědecké výpovědi i listinné důkazy a vyústil v závěr, že postup obžalovaného nelze hodnotit jako postup non lege artis.

Stěžovatelé, jako poškození, se připojili s nárokem na náhradu škody, která měla být způsobena zmíněným jednáním obžalovaného, každý s částkou 240.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že soud zprostil obžalovaného obžaloby pro trestný čin, kterým měl poškozené způsobit smrt, z něhož nároky poškozených vycházejí, nezbylo mu než odkázat všechny poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Usnesením Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 11. 1. 2011, čj. 7 To 564/2010 - 272, bylo odvolání všech poškozených (zde stěžovatelů) zamítnuto. Jelikož obžalovaný ani státní zástupce odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodali, je výrok o vině v právní moci od 10. 11. 2010. Zamítavé rozhodnutí o odvolání odůvodnil krajský soud odkazem na § 253 odst. 1 TrŘ., podle kterého lze odvolání odmítnout m.j. i v případě, kdy bylo podáno neoprávněnou osobou. Poškozený sice může, podle § 246 odst. 1 písm. d) TrŘ, rozsudek napadnout odvoláním pro nesprávnost výroku o náhradě škody, ale nemůže se odvolat proti výroku zprošťujícího rozsudku, kterým byl odkázán s nárokem na náhradu škody na jiné řízení, protože výrok o náhradě škody lze učinit jen v odsuzujícím rozsudku. Odvolání stěžovatelů tak posoudil jako podaná neoprávněnými osobami.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé napadli rozhodnutí obecných soudů s přesvědčením, že prvoinstanční soud věc nesprávně posoudil. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zamítl jejich odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o vině, navrhli zrušit tu právní úpravu v trestním řádu, podle níž se poškozený nemůže odvolat do výroku o vině a trestu, ale pouze do výroku o náhradě škody. Je třeba podotknout, že stejnou argumentaci použili již před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím. Ústavní stížnost je tak výrazem jejich neochoty respektovat zmíněná rozhodnutí obecných soudů.

Svým přístupem staví stěžovatelé Ústavní soud do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však podle čl. 83 Ústavy nepřísluší. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

Ústavní soud přezkoumal ústavnost napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy se věcí důkladně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Soud prvního stupně na základě velmi rozsáhlého dokazování, které spočívalo především v provedení pěti znaleckých posudků vypracovaných odborníky v dané oblasti, ale i dvěma lékařskými fakultami, správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil. V podrobnostech se odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud pak správně ve věci aplikoval ustanovení § 246 a § 247 TrŘ. Soudy obou stupňů se zabývaly podrobně všemi námitkami stěžovatelů a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud proto zcela odkazuje na argumenty v odůvodnění napadených rozhodnutí vyložené.

Nedošlo tedy k porušení Listiny základních práv a svobod, jak stěžovatelé tvrdí v ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, zakotvujícími právo na soudní a jinou právní ochranu a jejich postupu nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

Stěžovatelé využili svého práva a podali návrh na zrušení části ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v platném znění, následující za slovem "poškozený" ve znění "(...), který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody" a dále ustanovení § 247 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v platném znění.

Z ustanovení § 74 vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný, podle judikatury Ústavního soudu, i zmíněný akcesorický návrh na zrušení právního předpisu nebo jejich jednotlivého ustanovení. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru