Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 102/2000Nález ÚS ze dne 27.11.2001Zrušení rozhodnutí vydaného dle zrušených, ale platných ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkochrana utajovaných informací
Poznámkaspojeno s návrhem na zrušení části ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve slově "zejména", a na zrušení ustanovení § 73 odst. 2 téhož zákona.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 179/24 SbNU 335
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.102.2000
Datum vyhlášení27.11.2001
Datum podání17.02.2000
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 26 odst.1, čl. 26 odst.2, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

148/1998 Sb., § 23 odst.2, § 73 odst.2, § 36 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 102/2000 ze dne 27. 11. 2001

N 179/24 SbNU 335

Zrušení rozhodnutí vydaného dle zrušených, ale platných ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, o ústavní

stížnosti stěžovatele Mgr. J. T., proti rozhodnutí ředitele

Bezpečnostní informační služby ze dne 24. 11. 1999, č.j.

780/1999-BIS-1, a proti rozhodnutí náměstka - bezpečnostního

ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 4. 11. 1999, č.j.

242-13/1999-BIS-37, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení

§ 23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných

skutečností a o změně některých zákonů, ve slově "zejména", a na

zrušení ustanovení § 73 odst. 2 téhož zákona, takto:

Rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne

24. 11. 1999, č.j. 780/1999-BIS-1, a rozhodnutí náměstka

- bezpečnostního ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne

4. 11. 1999, č.j. 242-13/1999-BIS-37, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví označeným rozhodnutím ředitel BIS přezkoumal

citované rozhodnutí náměstka - bezpečnostního ředitele BIS, jímž

stěžovateli nebylo podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č.

148/1998 Sb. vydáno osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi

a shledal, že napadené rozhodnutí bylo důvodné a v souladu se

zákonem. Proto stížnost proti němu zamítl.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadenými

rozhodnutími byl porušen čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), který upravuje právo na svobodnou

volbu povolání. Tato rozhodnutí byla vydána v důsledku v záhlaví

citovaných ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. a proto se stěžovatel

domáhal jejich zrušení. Uvedl, že slovo "zejména"

v návětí ustanovení § 23 odst. 2 citovaného zákona je v rozporu

s čl. 26 odst. 2 Listiny a že ustanovení § 73 odst. 2 stejného

zákona je v rozporu s čl. 4 Ústavy a s čl. 36 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel prohlásil, že v důsledku napadených rozhodnutí

ztratil možnost vykonávat dále své povolání, které si svobodně

zvolil. Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. se

totiž s utajovanými skutečnostmi může seznamovat fyzická osoba za

splnění tam uvedených podmínek, z nichž jednu představuje vydání

osvědčení. Splnění těchto podmínek je tedy předpokladem pro výkon

takového povolání, kde je nezbytné se seznamovat s utajovanými

skutečnostmi. Mezi podmínkami pro vydání osvědčení § 18 písm. f)

cit. zákona je i to, že se jedná o osobu bezpečnostně spolehlivou,

přičemž za bezpečnostně spolehlivou není považována osoba, u níž

bylo zjištěno bezpečnostní riziko (§ 23 odst. 1 téhož zákona).

Odst. 2 tohoto ustanovení stanoví demonstrativní výčet

bezpečnostních rizik, který "tak umožňuje, aby byl Úřadem nebo

zpravodajskou službou naprosto neomezeně rozšiřován v podstatě

o jakékoliv další činnosti či skutečnosti." Přitom stěžovatel

považuje za problematickou již formulaci některých bezpečnostních

rizik i pojmu "zájem České republiky" pro účely tohoto zákona (§

2 odst. 1). Rozhodování o vydání či nevydání osvědčení je tak

současně rozhodováním o přístupu k výkonu povolání, takže

ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. je v rozporu s čl.

26 odst. 2 Listiny, podle něhož zákon může stanovit podmínky

a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Napadené

ustanovení prý totiž výslovně předpokládá existenci dalších

podmínek, které nejsou v zákoně výslovně zakotveny.

Stěžovatel dále brojí proti tomu, že ustanovení § 73 odst.

2 cit. zákona prý vylučuje rozhodnutí podle tohoto zákona

(s výjimkou rozhodnutí o pokutách) ze soudního přezkumu. V tom

spatřuje stěžovatel rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť podle

tohoto ustanovení z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno

přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod

přičemž právo na svobodu povolání mezi základní práva nesporně

patří. Proto je prý napadené ustanovení rovněž v rozporu s čl. 4

Ústavy ČR, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou

soudní moci.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví

uvedená rozhodnutí a dále zrušit slovo "zejména" v ustanovení §

23 odst. 2 a celé ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb.

III.

Podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení

zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých

ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je

předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele

jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní

předpis.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel spolu s ústavní stížností

podal podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení slova

"zejména" v ustanovení § 23 odst. 2 a návrh na zrušení ustanovení

§ 73 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., a že uplatněním těchto

ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti, Ústavní soud podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na

zrušení citovaných ustanovení předmětného zákona postoupil plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 12. 7. 2001, sp. zn.

Pl. ÚS 11/2000 (č. 322/2001 Sb.), v zákoně č. 148/1998 Sb.,

o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve

znění pozdějších předpisů, zrušilo jako protiústavní ustanovení

§ 23 odst. 2 ve slově "zejména", ustanovení § 73 odst. 2

a k návrhu jiného stěžovatele Václava Rombalda i ustanovení třetí

věty § 36 odst. 3, v němž se praví, že "Důvody nevydání osvědčení

Úřad v oznámení neuvádí.". Návrh na zrušení ustanovení § 73 odst.

1, 1. věty citovaného zákona Ústavní soud zamítl. Vykonatelnost

tohoto nálezu Ústavní soud odložil ke dni 30. 6. 2002.

IV.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nic nebrání v projednání

a rozhodnutí ústavní stížnosti. Proto požádal o vyjádření

k ústavní stížnosti účastníka řízení - Bezpečnostní informační

službu (BIS).

Účastník řízení k ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci

postupoval v souladu s platnou právní úpravou a že námitky

stěžovatele jsou obecné a neodrážejí specifika případu příslušníka

zpravodajské služby. Rozhodnutí BIS se prý totiž týká toliko

příslušníků BIS (resp. uchazečů o tuto práci) a nemá proto žádný

vliv na jejich případné jiné pracovní zařazení mimo zpravodajskou

službu. Na rozdíl od podobného rozhodnutí Národního bezpečnostního

úřadu, příslušníku BIS v případě nevydání osvědčení totiž vznikají

nepříznivé právní následky pouze ve služebním poměru příslušníka

BIS - tedy nikoliv obecně. BIS se tedy domnívá, že čl. 26 Listiny

v dané věci porušen nebyl, protože v opačném případě by jakékoliv

vyvolání nepříznivých právních následků v individuálním

zaměstnaneckém vztahu znamenalo omezení svobody volby povolání.

Případ stěžovatele je údajně specifický tím, že se jednalo

o služební poměr příslušníka BIS a tedy o vztah veřejnoprávní, na

který se nevztahuje ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod. V tomto smyslu se BIS odvolává rovněž na

právní názor Ústavního soudu, uvedený pod bodem XIII.

v odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/2000. BIS tvrdí, že pokud by

se v případě nevydání osvědčení zpravodajskou službou jednalo

o porušení čl. 26 Listiny, bylo by v budoucnu nutno legislativně

umožnit soudní přezkum těchto rozhodnutí, včetně respektování

příslušných procesních práv. To by prý ve svých důsledcích mohlo

vést k nepřijatelnému vychýlení rovnováhy mezi veřejným zájmem na

ochraně utajovaných skutečností a právy prověřované osoby.

BIS konečně upozorňuje na to, že důvodem zrušení citovaných

ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. byla přílišná obecnost

a paušálnost právní úpravy. Oproti tomu v souzené věci se jedná

o specifický případ, neboť stěžovatel pracoval jako příslušník

zpravodajské služby zařazený v útvaru zabývajícím se

bezpečnostními prověrkami jiných osob a ustanovení § 23 odst. 2

citovaného zákona ve slově "zejména" nebylo u stěžovatele

aplikováno.

Proto BIS navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

V.

Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka řízení, kterou

doručil Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2001, rekapituluje průběh

předchozího řízení, odkazuje na některé části odůvodnění nálezu

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 a především poukazuje na

údajné nedostatky zákona č. 148/1998 Sb. Stěžovatel tvrdí, že před

nevydáním bezpečnostního osvědčení působil několik let jako osoba

určená ke styku se státním tajemstvím dle předchozí právní úpravy

a - mimo jiné - se rovněž podílel na realizaci bezpečnostních

prověrek, za svoji činnost byl kladně hodnocen a nikdy se

nedopustil kázeňského přestupku. V osobním životě mu byly

rozhodnutím soudu svěřeny do výchovy nezletilé děti a úspěšně

absolvoval rovněž opakované psychologické testy. Stěžovatel je

tedy přesvědčen, že se v jeho životě neobjevila žádná bezpečnostní

rizika a že pokud by svojí činností porušil chráněný zájem, měl

být kázeňsky či trestně stíhán, k čemuž však nedošlo. Proto

stěžovatel nesouhlasí s tím, že napadená rozhodnutí nebyla nijak

odůvodněna a že se proti nim nemohl bránit a tvrdí, že jimi byl

citelně postižen ve svém profesním i osobním životě.

Z praktického hlediska prý není pravdou, že závěr o nevydání

bezpečnostního osvědčení je závazný pouze pro BIS, jelikož proces

prověřování probíhá podle stejných pravidel a proto "lze na

osvědčení vydaná různými k tomu kompetentními orgány pohlížet jako

na vzájemně uznatelné dokumenty", což stěžovatel podrobněji

dokazuje. Stěžovatel nevylučuje, že smyslem vydání napadených

rozhodnutí ve skutečnosti nebyla preventivní ochrana zákonem

chráněného zájmu, nýbrž "personální čistka s cílem znemožnit

v konkrétním případě stěžovateli nadále vykonávat svoji funkci,

svoje povolání, a to bez možnosti nestranného soudního nebo jiného

objektivního přezkumu." Stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením BIS,

že u něho nedošlo k uplatnění ustanovení § 23 odst. 2 cit. zákona

ve slově "zejména" a toto tvrzení označuje za ryze účelové

a kamuflující pravý stav věci. Ke konkrétním okolnostem svého

případu stěžovatel konečně uvádí, že v době, kdy byl přeřazen na

pracoviště zabývající se bezpečnostními prověrkami dle požadavků

NBÚ, musel "podle platných interních předpisů již i při tomto

přeřazení . obligatorně projít jistým schvalovacím procesem ze

strany orgánů vnitřní bezpečnosti" - stejných, které se později

podílely na nevydání osvědčení.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel na ústavní stížnosti

trvá a žádá, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí jako

protiústavní zrušil.

VI.

Ústavní soud především konstatuje, že předmětná ústavní

stížnost byla spojena s návrhem stěžovatele na zrušení části

ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně

utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve slově

"zejména", a na zrušení ustanovení § 73 odst. 2 téhož zákona.

Tomuto návrhu Ústavní soud nálezem č. 322/2001 Sb. vyhověl

a citovaná ustanovení zrušil, byť s odkladem vykonatelnosti ke dni

30. 6. 2002.

Přestože ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení

zákona představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní

soud rozhoduje samostatně, nelze přehlédnout jejich obsahovou

propojenost. Tento typ řízení před Ústavním soudem totiž spadá do

oblasti tzv. konkrétní kontroly norem, kdy podnětem pro

rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního

předpisu je konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo

aplikováno. Je pravda, že z vyhovění návrhu na zrušení právního

předpisu nelze automaticky usuzovat též na vyhovění samotné

ústavní stížnosti. Není možné zcela vyloučit - byť výjimečnou

situaci - kdy i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu

Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne neboť

shledá, že v konkrétním případě zrušené ustanovení nezasáhlo

ústavně chráněná základní práva stěžovatele je však zároveň

zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud

k derogačnímu nálezu v řízení o kontrole norem přihlédnout.

V opačném případě by totiž podaná ústavní stížnost nesplnila svoji

subjektivní funkci, tzn. funkci ochrany ústavně zaručených

základních práv nebo svobod stěžovatele.

Z této obecnější úvahy vycházel Ústavní soud rovněž

v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud v citovaném

plenárním nálezu mimo jiné uvedl, že rozhodnutí o nevydání

osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi představuje citelný

zásah do příslušného pracovního (služebního) poměru a tedy ve

svých důsledcích i do základního práva na svobodnou volbu povolání

dle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. I tato značně specifická oblast

proto spadá pod garance práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2

Listiny). Ústavní soud sice v oblasti ochrany utajovaných

skutečností připustil, že není vždy možné zaručit všechna běžná

procesní práva osob, jež s nimi budou nakládat a že je nutné

připravit novou, zvláštní a diferencovanou procesněprávní úpravu

těchto případů. Nicméně konstatoval, že stávající právní stav

(tzn. demonstrativní výčet bezpečnostních rizik, vyloučení

soudního přezkumu a neodůvodnění rozhodnutí o nevydání

bezpečnostního osvědčení) je protiústavní. Ústavní soud dále

uvedl, že při přípravě nové zákonné úpravy jsou představitelné

i výjimečné případy, kdy vyloučení soudního přezkumu (popř.

neuvedení důvodů nevydání osvědčení) může být ústavně konformní

a že těmito výjimečnými případy mohou být někteří pracovníci

specifických kategorií v ozbrojených silách či určití příslušníci

zpravodajských služeb. Ústavní soud dovodil, že Parlament České

republiky by se měl předmětným zákonem zabývat komplexně, nikoliv

toliko jeho zrušenými ustanoveními, a za tím účelem odložil

vykonatelnost zrušovacího nálezu ke dni 30. 6. 2002.

Při posuzování důvodnosti této konkrétní ústavní stížnosti

-as přihlédnutím k její subjektivní funkci - vycházel Ústavní

soud z uvedených obecných závěrů, obsažených ve zmíněném plenárním

nálezu. Přitom přihlédl též k tomu, že to byl právě stěžovatel,

kdo svou ústavní stížností inicioval rozhodování Ústavního soudu

o ústavnosti některých ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., které

byly v jeho případě použity, a že byl v tomto směru úspěšný.

U stěžovatele bylo - mimo jakoukoli pochybnost - aplikováno

protiústavní ustanovení § 73 odst. 2 citovaného zákona, vylučující

soudní přezkum v těchto věcech. Ústavní soud nemohl odhlédnout ani

od skutečnosti, že BIS při rozhodování v daném případě postupovala

podle třetí věty ustanovení § 36 odst. 3 stejného zákona, podle

které se v rozhodnutí neuvádějí důvody nevydání osvědčení. Toto

ustanovení sice stěžovatel ústavní stížností výslovně nenapadl,

nicméně Ústavní soud je v nálezu č. 322/2001 Sb. shledal rovněž

protiústavním, byť - jak již bylo uvedeno - na návrh podaný jiným

stěžovatelem (V. Rombaldem), který byl ohledně návrhu na zrušení

některých ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. spojen s návrhem

stěžovatele J. T. ke společnému řízení a rozhodnutí.

Za daných okolností lze proto dovodit, že BIS tím, že

v napadených rozhodnutích aplikovala ustanovení, která Ústavní

soud shledal protiústavními, porušila jeho základní práva,

zakotvená v čl. 26 a v čl. 36 odst. 2 Listiny.

K námitce účastníka řízení BIS, že ustanovení § 23 odst. 2

zákona č. 148/1998 Sb. ve slově "zejména" nebylo v případě

stěžovatele aplikováno, Ústavní soud uvádí, že tato námitka není

z hlediska posuzování důvodnosti této ústavní stížnosti

rozhodující. Ustanovení § 23 odst. 2 totiž uvádí jednotlivé druhy

bezpečnostních rizik a nemůže být úkolem Ústavního soudu meritorně

hodnotit, zda skutečně stěžovatel svým jednáním některé z těchto

bezpečnostních rizik naplňuje či nikoliv a zda toto riziko je

v citovaném ustanovení výslovně uvedeno či zda se jedná o riziko

další, spadající pod slovo "zejména". Právě posuzování důvodnosti

existence bezpečnostního rizika by totiž mělo být podrobeno

určitým - byť diferencovaným - zárukám spravedlivého procesu ve

smyslu nálezu č. 322/2001 Sb. a Ústavní soud zjevně není příslušný

- za situace, kdy napadená rozhodnutí nebyla odůvodněna a nebyla

ani přezkoumána soudem či jiným nezávislým orgánem - hodnotit, zda

stěžovatel bezpečnostní riziko představuje.

Ústavní soud dále považuje za nutné vyjádřit se k situaci,

která nastane po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí

BIS. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud odložil vykonatelnost

nálezu č. 322/2001 Sb. ke dni 30. 6. 2002. To znamená, že Ústavním

soudem označená protiústavní ustanovení zákona č. 148/1998 Sb.

přestanou být součástí právního řádu České republiky až tímto

datem a do té doby je nutno se jimi - v jiných případech - řídit.

Jestliže by však BIS za této situace - v současné době -opětovně

rozhodovala o vydání osvědčení stěžovateli ke styku s utajovanými

skutečnostmi a musela-li by se ještě uvedenými protiústavními

ustanoveními citovaného zákona řídit, hrozilo by v konečném

důsledku opětovné porušení základních práv a svobod stěžovatele.

V takovém případě by ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., podle

něhož stěžovatel postupoval, ztrácelo - důsledně vzato - svůj

smysl.

Proto Ústavní soud shledal, že ústavně konformním řešením

této konkrétní situace je takový postup, kdy BIS vydá případné

rozhodnutí (pokud to přirozeně bude v konkrétním případě

smysluplné a nutné) o vydání či nevydání osvědčení ke styku

s utajovanými skutečnostmi až po 30. 6. 2002, tzn. až poté, kdy

zřejmě nabude účinnosti předpokládaná nová zvláštní zákonná

úprava, regulující tuto značně specifickou materii. Jak již totiž

uvedl Ústavní soud v nálezu č. 322/2001 Sb., tato nová zákonná

úprava by měla především uvést do souladu zájmy státu na straně

jedné a zájmy na ochranu základních práv a svobod jedince na

straně druhé.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadené rozhodnutí

ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 24. 11. 1999, č.j.

780/1999-BIS-1, a rozhodnutí náměstka - bezpečnostního ředitele

Bezpečnostní informační služby ze dne 4. 11. 1999, č.j.

242-13/1999-BIS-37, pro jejich rozpor s čl. 26 odst. 1 a 2

a s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru