Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 102/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Žďár nad Sázavou
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkzpětvzetí návrhu
spoluvlastnictví/vypořádání
Narovnání
náklady řízení/úhrada nákladů státem
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.102.11.1
Datum podání11.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142

549/1991 Sb., § 2 odst.3

99/1963 Sb., § 148 odst.1, § 146 odst.2, § 142, § 143, § 144


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 102/11 ze dne 8. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010 č. j. 17 Co 332/2010-53 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 4. 8. 2010 č. j. 12 C 248/2009-43, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených usnesení. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále také "soud prvního stupně") bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ve výši 552,- Kč a náklady řízení ve výši 13 347,- Kč. Toto rozhodnutí bylo rozhodnutím Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud") změněno tak, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ve výši 800,- Kč a nahradit náklady řízení ve výši 19 344,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená práva, zejména čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, a čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalovaný.

Stěžovatel uvádí, že před Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou bylo vedeno pod sp. zn. 12 C 248/2009 řízení, ve kterém se žalobkyně M. S., domáhala vůči stěžovateli zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k movitým věcem, které účastníci uvedeného řízení nabyli v době, kdy spolu žili jako druh a družka. Žalobkyně požadovala na vyrovnání podílu částku 21 484,- Kč. Dalším projednávaným nárokem byl nárok na náhradu škody ve výši 7 500,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně byla pro toto řízení osvobozena od poplatkové povinnosti a byl jí ustanoven právní zástupce z řad advokátů.

Účastníci uvedeného řízení uzavřeli po zahájení řízení dohodu, na jejímž základě se stěžovatel zavázal uhradit žalobkyni částku ve výši 10 000,- Kč. Na základě zpětvzetí žaloby pak bylo řízení zastaveno. Současně bylo rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobkyně částkou ve výši 38 688,- Kč. Rozhodnutím soudu prvního stupně bylo také rozhodnuto o nákladech řízení, které vznikly státu. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 552,- Kč a další náklady řízení ve výši 13 347,- Kč. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí o nákladech státu odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 148 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 146 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že žalobkyně byla úspěšná ze 34,5 %.

Uvedené výroky o nákladech řízení vzniklých státu stěžovatel napadl odvoláním. Argumentoval nesprávnou aplikací příslušných ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení státu s tím, že dle jeho názoru zastavení řízení změnou svého postoje k uplatněnému nároku nezavinil. Žalobkyně dle stěžovatele ani uspokojení svého nároku jako důvod pro zpětvzetí žaloby neuvedla. Stěžovatel tedy považoval za nespravedlivé, aby byl povinen hradit náklady řízení vynaložené státem.

Odvolací soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši

800,- Kč za soudní poplatek a další náklady řízení ve výši 19 344,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že o nákladech řízení nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto správně, neboť byla-li vzata žaloba zpět pro mimosoudní dohodu účastníků, nelze hovořit o procesním úspěchu či neúspěchu jednotlivých účastníků. Přesto dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba aplikovat § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a vyslovil závěr, že nelze-li poměřovat procesní úspěch účastníků, je třeba rozdělit náklady vynaložené státem na poloviny a uložit každému z účastníků povinnost nahradit státu právě jednu polovinu, nesplňují-li účastníci podmínky pro osvobození od soudních poplatků.

Porušení základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že v rozporu se zákonem mu bylo uloženo nahradit náklady uvedeného řízení, které vznikly státu. Předně uvádí, že předmětné řízení bylo řízením sporným, které bylo ukončeno na základě zpětvzetí žaloby, aniž by věc byla meritorně rozhodnuta. Ve sporném řízení se dle stěžovatele výsledkem řízení rozumí úspěch účastníků ve věci. Uložit účastníkovi povinnost nahradit státu náklady, které vynaložil, lze dle stěžovatele pouze za situace, kdy současně soud tomuto účastníkovi ukládá povinnost nahradit náklady řízení druhé straně dle § 142, §143 nebo § 144 občanského soudního řádu. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, má být zásada úspěchu ve věci. V tomto směru nelze dle stěžovatele opomenout, že žalobkyně v projednávané věci vymezila předmět sporu podanou žalobou, kterou k vypořádání podílového spoluvlastnictví požadovala na vyrovnání vzájemných podílů doplacení částky 21 484,- Kč a na dalších údajných nárocích zaplacení částky 7 500,- Kč. Částka, kterou se stěžovatel v zájmu smírného ukončení věci uzavřenou dohodou zavázal zaplatit, dosahovala pouze třetiny uplatněného nároku. Nelze dle něj tedy považovat za spravedlivé, aby byl zavázán zaplatit vysokou částku na nákladech řízení pouze proto, že z důvodu ekonomie řízení přistoupil na smírné řešení sporu zahájeného bezdůvodnou žalobou, jejíž podání by žalobkyně zajisté důsledněji zvažovala, pokud by nebyla osvobozena od placení soudního poplatku a pokud by měla nést náklady svého právního zastoupení.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 2 odst. 2 Listiny:

Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 3 Listiny:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

II.

Z předložených usnesení obecných soudů a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že před Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou probíhalo soudní řízení o žalobě, kterou se žalobkyně proti stěžovateli domáhala jednak zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k movitým věcem, když žalobkyně požadovala na vyrovnání podílu doplatek 21 484,- Kč, jednak náhrady škody ve výši 7 500,- Kč. Na nařízeném jednání účastníci projevili snahu uzavřít mimosoudní dohodu. Dne 29. 7. 2010 žalobkyně vzala zpět svoji žalobu s tím, že dne 2. 7. 2010 se stěžovatelem uzavřela dohodu o narovnání. Soud měl dle účastníků řízení rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 4. 8. 2010 č. j. 12 C 248/2009-43 bylo řízení zastaveno a výrokem II a V rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ve výši 552,- Kč a náklady řízení ve výši 13 347,- Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění uvádí, že o nákladech řízení rozhodl dle ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, dle kterého, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. V dané věci to podle soudu prvního stupně byl stěžovatel, kdo procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno, neboť po podání žaloby účastníci uzavřeli dohodu o narovnání. Dle soudu prvního stupně by to tedy byl stěžovatel, kdo by byl povinen hradit náklady řízení, ale protože se účastníci dohodli tak, že žádný z nich náhradu nákladů řízení nepožaduje, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. O povinnosti zaplatit soudní poplatek rozhodl soud prvního stupně na základě § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Žalobkyně byla dle soudu úspěšná ze 34,5 %, proto bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 552,- Kč. V řízení současně vznikly náklady státu, a to ve výši 38 688,- Kč jako odměna advokátky, která byla ustanovena žalobkyni. Stěžovateli proto bylo uloženo nahradit náklady státu ve výši 34,5 % z uvedené částky, tedy 13 347,- Kč.

Výroky II a V rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl odvoláním. Uváděl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil věc a že nesouhlasí se závěrem o zohlednění procesního úspěchu ve věci. Poukázal na to, že řízení bylo zastaveno na základě zpětvzetí žaloby, když účastníci své sporné nároky narovnali mimosoudně, takže nelze o jejich úspěchu či neúspěchu hovořit. Uváděl, že i kdyby placení nákladů řízení bylo posuzováno podle úspěchu stran, byl by v řízení úspěšný ze 65 %, tedy ve větším rozsahu než žalobkyně. Považoval tedy za absurdní, aby byl zavázán k povinnosti hradit náklady méně úspěšného účastníka, které jsou v této věci představovány náklady státu.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010 č. j. 17 Co 332/2010-53 bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ve výši 800,- Kč a nahradit náklady řízení ve výši 19 344,- Kč.

Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že za situace, kdy byla vzata žaloba zpět pro mimosoudní dohodu o narovnání, nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Nelze tedy hovořit o procesním úspěchu či neúspěchu stran. Dle odvolacího soudu je na místě rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o státem placené náklady řízení, za výše uvedené situace dle odvolacího soudu platí, že je spravedlivé, aby je účastníci hradili každý z jedné poloviny. Stát má dle odvolacího soudu právo na náhradu nákladů řízení, které platil, a to ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. Z těchto důvodů odvolací soud stěžovateli uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 19 344,- Kč a zaplatit soudní poplatek ve výši 800,- Kč.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Odvolací soud v odůvodnění napadaného rozhodnutí přesně uvádí, jakým způsobem došel k vyčíslení nákladů řízení a soudního poplatku, které je stěžovatel povinen nahradit a zaplatit. Rozhodnutí má oporu v ustanoveních občanského soudního řádu a zákona o soudních poplatcích. Došel-li soud k závěru, že náklady státu mají účastníci platit každý z jedné poloviny, nejedná se o závěr, který by byl následkem svévolného rozhodování. Je pravdou, že o otázce náhrady nákladů řízení státu má soud rozhodnout s ohledem na výsledek řízení, avšak z toho nevyplývá závěr, že tam, kde žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, nemá žádný současně ani povinnost hradit náklady státu. Argument, že kdyby žalobkyně nebyla osvobozena od soudních poplatků a musela nést náklady na své právní zastoupení, zcela jistě by důsledněji zvažovala podání žaloby, je dle Ústavního soudu spekulativní a nepodložený. Z těchto důvodů lze rovněž konstatovat, že nedošlo ani k zásahu do práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 11. odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. 2. 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru