Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 101/97Nález ÚS ze dne 11.03.1999K hodnocení důkazů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
konfiskace majetku
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 40/13 SbNU 287
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.101.97
Datum vyhlášení08.04.1999
Datum podání25.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 1 odst.4

87/1991 Sb., § 6 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 101/97 ze dne 11. 3. 1999

N 40/13 SbNU 287

K hodnocení důkazů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci

ústavní stížnosti stěžovatelů ing. R. G. a R. Č., obou zastoupených advokátem JUDr. J. K. proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 17 Co 322/95,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, sp. zn.

17 Co 322/95, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, č.j. 17 Co 322/95-85. Tímto

rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze

dne 30. 11. 1994, č.j. 41 C 29/92-71, potud, pokud jím byl

zamítnut návrh stěžovatelů (ve výroku pod bodem III), jímž se

domáhali uzavření dohody o vydání věci, a to ideální 4/10 domu čp.

169 s pozemky p.č. 846, zastavěné plochy o výměře 487 m2 a p.č.

847, zahrady o výměře 369 m2, vše v kat. úz. Zábrdovice. Krajský

soud - stejně jako soud prvého stupně - dospěl k závěru, že

ideální 4/10 nemovitostí patřících původně babičce stěžovatelů Š.

G., provdané S., byly zkonfiskovány výměrem Ústředního národního

výboru v Brně podle ust. § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky

č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku. Ohledně této

části nemovitosti neměl soud originál předmětného výměru

k dispozici (neboť "přes veškerou snahu" se jej nepodařilo

zajistit), avšak z dalších důkazů ve věci provedených dovodil, že

konfiskační výměr ohledně Š. S. - na rozdíl od podílu

K. a R. G. - nebyl zrušen. Soud považoval za nepochybné, že

předmětná nemovitost přešla na stát mimo rozhodné období ve smyslu

zákona č. 87/1991 Sb., přičemž právě o tento právní předpis

stěžovatelé opírají svůj nárok. Námitce stěžovatelů, že předmětný

konfiskační výměr nenabyl právní moci, neboť nebyl Š. S. doručen,

prý nelze přisvědčit, neboť tehdy platné právní předpisy

umožňovaly doručení i veřejnou vyhláškou. Stěžovatelé neprokázali,

že by se Š. S. proti konfiskačnímu výměru odvolala. Proto odvolací

soud odvoláním napadený výrok rozsudku soudu 1. stupně jako věcně

správný potvrdil.

Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti popřeli správnost

odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně, podle něhož ideální

4/10 domu č.p. 169 s pozemky p.č. 846, zastavěná plocha o výměře

487 m2 a p.č. 847 a zahrada o výměře 396 m2, vše v k. ú.

Zábrdovice, byly výměrem Ústředního národního výboru v Brně podle

§ 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

konfiskovány. Tento závěr soud přijal "s tím, že stejně byly

konfiskovány ostatní podíly sporných nemovitostí dalších

spoluvlastníků, avšak v těchto případech byla konfiskace zrušena".

Podle názoru soudu však na rozdíl od těchto podílů konfiskační

výměr, týkající se předmětných ideálních 4/10 nemovitostí, nebyl

zrušen. Soud odůvodnil nabytí právní moci konfiskačního výměru

možností jeho doručení "vyhláškou" a v této souvislosti pominul

jak text § 1 odst. 4 cit. dekretu, "tak i skutečnost, že po nabytí

právní moci rozhodnutí by zcela jistě neprobíhalo žádné správní

řízení ohledně státní spolehlivosti týkající se vlastnice

ideálních 4/10 nemovitostí, jehož konání bylo stěžovateli

prokázáno". Ust. § 1 odst. 4 cit. dekretu stanoví: "O tom,

jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu,

rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Z rozhodnutí okresního

národního výboru lze se odvolati.". Z uvedeného je zřejmé, že

konfiskační výměry (vydané podle uvedeného ustanovení) neměly

právní účinky okamžitého přechodu vlastnictví konfiskovaného

majetku na stát. Proto je nabytí právní moci konfiskačního výměru

podstatnou skutečností pro určené změny vlastnictví a pro určení

způsobu a doby přechodu vlastnictví na stát. Tento právní stav

nelze slučovat s datem vydání dekretu nebo s datem vydání

konfiskačního výměru. Stěžovatelé v řízení před soudem prokázali,

že po vydání konfiskačního výměru probíhalo i nadále správní

řízení, které však vzhledem ke změně politických poměrů a vzhledem

k úmrtí vlastnice ideálních 4/10 předmětných nemovitostí nebylo

dokončeno. Této skutečnosti také odpovídá to, že konfiskace byla

vyznačena v kartotéce ke dni 25. 3. 1947, doručení konfiskačního

výměru bylo vyznačeno dne 29. 3. 1947 a nabytí právní moci dne

28. 4. 1947, to vše pouze razítkem ("datumovkou") bez uvedení data

vyznačení, podpisu referenta, uvedení funkce a razítka příslušného

úřadu.

Tomu, že konfiskační výměr nenabyl právní moci, odpovídá

podle názoru stěžovatele i zápis v pozemkové knize, který uvádí

pouze poznámku národní správy, leč nikoli konfiskace, která by

mohla být zapsána pouze po nabytí právní moci konfiskačního

výměru. Z toho vyplývá, že soud v provedeném řízení nesprávně

vyložil ust. § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. a v návaznosti na

tento výklad nesprávně posoudil právní dopad konfiskačního výměru

bez nabytí právní moci a bez jeho zaknihování v pozemkové knize.

Napadený rozsudek krajského soudu byl tedy vydán v rozporu s ust.

§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tímto postupem prý Krajský soud

v Brně porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na

soudní a jinou právní ochranu stanovené v čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva").

Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl napadený

rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen. Dále navrhli, aby se

Ústavní soud usnesl podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, že tato věc je naléhavá,

neboť současný vlastník ideální 1/4 předmětných nemovitostí by

s nimi mohl naložit tak, že by jim vznikla nenahraditelná

a neodškodnitelná újma.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podán

včas ve lhůtě stanovené v ust. § 72 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu, splňuje zákonné formální náležitosti a proto přistoupil

k vlastnímu projednání věci.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší

účastníci řízení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na ustanovení

§ 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 10/1945 Sb., z něhož

plyne, že ke konfiskaci majetku došlo ex lege účinností citovaného

dekretu, tj. dnem 25. 10. 1945, a správní rozhodnutí mělo pouze

deklaratorní a prováděcí charakter, potvrzující, že jsou splněny

podmínky pro konfiskaci podle citovaného dekretu. V daném případě

bylo správní rozhodnutí vydáno dne 28. 3. 1947 a nabylo právní

moci dne 28. 4. 1947, tedy mimo období zakotvené v ust. § 1 odst.

1 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé sice tvrdí, že Š. G. bylo

vráceno československé občanství v roce 1950, avšak toto tvrzení

nedoložili. I kdyby však G. takový doklad obdržela, nestačil by

sám o sobě k závěru, že byl konfiskační výměr vydán neoprávněně.

Rozhodujícím dokladem pro vyloučení majetku z konfiskace bylo

osvědčení o národní spolehlivosti vydané podle ust. § 1 odst. 4

dekretu č. 33/1945 Sb. tehdejším okresním národním výborem

a schválené ministerstvem vnitra. Takový doklad však předložen

nebyl. Soudní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nebyla

stěžovatelům odepřena, oba soudy o žalobě řádně jednaly, provedly

celou řadu důkazů a postupovaly ve smyslu ustanovení občanského

soudního řádu. Důsledným dodržením procesních předpisů nebyl

porušen ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Krajský soud v Brně

navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a prohlásil, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil,

odkázal toliko na odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 11. 1994,

sp. zn. 41 C 29/92, a prohlásil, že s upuštěním od ústního jednání

souhlasí.

Správa nemovitostí města Brna, s.p., Brno, se postavení

vedlejšího účastníka v této projednávané věci vzdala. K věci se

nicméně vyjádřila a poukázala na to, že konfiskační výměr ohledně

části nemovitostí Š. S. nebyl zrušen, takže soud dospěl k závěru,

že nemovitost přešla na stát mimo rozhodné období stanovené

zákonem č. 87/1991 Sb. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost

zamítnuta.

Stěžovatelé s upuštěním od ústního jednání souhlasili.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného

rozsudku Krajského soudu Brně dospěl Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 41 C 29/92,

Ústavní soud zjistil, že odvolací soud (stejně jako soud prvého

stupně) - zkoumaje otázku, k jakému datu přešlo vlastnictví

k předmětným nemovitostem na stát - dospěl k závěru, že ideální

4/10 předmětných nemovitostí, patřících původně babičce

stěžovatelů Š. S., byly zkonfiskovány výměrem Ústředního národního

výboru v Brně ze dne 23. 3. 1947 podle ust. § 1 odst. 4 dekretu č.

108/1945 Sb. Soud tak rozhodl, i když neměl originál předmětného

výměru k dispozici. Jeho existenci obecný soud dovodil pouze

z neověřené fotokopie výměru Ústředního národního výboru v Brně ze

dne 23. 3. 1947, zn. 551/04-14/11-1949-VIII/G. Soud však ponechal

bez povšimnutí, že fotokopie tohoto výměru - pokud byl výměr

skutečně vydán- označuje jako osobu, jejíž majetek měl být

konfiskován, G. Š., roz. S., posledně bytem v Brně, t.č. neznámého

pobytu. Babička stěžovatelů - jíž se tento výměr údajně týká - se

však jmenovala Š. S., roz. K., což je patrno z úmrtního listu

založeného na č. l. 12 soudního spisu a z protokolu o předběžném

šetření Státního notářství v Brně ze dne 30. 4. 1951, č.j. 6

D 248/55; soud ji také jako Š. S. označuje. Ve výměru tedy není

jednoznačně určena osoba, které se týká. Dále nelze prokázat, zda,

komu, kdy a jak byl výměr doručen, neboť je na něm pouze razítko,

že byl doručen dne 29. 3. 1947 a nabyl právní moci dne 28. 4.

1947, leč jakýkoli doklad o doručení chybí. Obecný soud sice

vyslovil domněnku, že tehdy platné právní předpisy umožňovaly

doručení i veřejnou vyhláškou, avšak o tom, že se tak stalo, žádný

doklad neexistuje. Výměr mimo to není opatřen kulatým úředním

razítkem a je na něm pouze uvedeno: "Referent ÚNV: B. K. I.

nám. předsedy ÚNV". Žádná z těchto nesrovnalostí nebyla do

dnešního dne odstraněna.

Jestliže zněl uvedený konfiskační výměr ze dne 23. 3. 1947

- pokud byl skutečně vydán - na nesprávně označenou osobu, bez

uvedení její adresy jako na osobu neznámého pobytu, pak nemohl být

právní předchůdkyni stěžovatelů Š. S., roz. K., řádně

doručen. Poněvadž nebylo prokázáno ani to, že by byl tento výměr

doručen veřejnou vyhláškou, lze dovozovat, že podklady pro

zjištění, kdy se konfiskační výměr stal pravomocným, chybí.

Ze spisu dále plyne, že stěžovatelé předložili soudu

potřebné doklady, zejména potvrzení "stanice" (por. K.) ze

dne 12. 4. 1949, č.j. 3051/49, v němž je uvedeno, že Š. S. je

české národnosti, zůstala Češkou i za doby nesvobody a proti její

státní a národní spolehlivosti není námitek. Na základě tohoto

potvrzení Ústřední národní výbor zemského hlavního města Brna,

Obvodní rada I, referátu VIII CNV v Brně, zaslal dne 14. 9. 1949

pod č. 41587/48-obv.r.I, referátu VIII. ve věci "Nemovitost V.,

státní spolehlivost Š. G.", přípis, v němž je uvedeno, že

Š. G. je osobou státně a národně spolehlivou. Není zapsána

v německém národnostním katastru. Z toho by bylo event. možné

dovodit, že Š. S. nebyla osobou německé národnosti, ani fyzickou

osobou ve smyslu ust. § 1 odst. 1 bod 3 dekretu č. 108/1945 Sb.,

takže se na ni tento dekret nevztahoval.

Vzdor těmto zjištěním však Krajský soud v Brně dospěl

k závěru, že konfiskační výměr ze dne 23. 3. 1947 nabyl mimo

rozhodnou dobu právní moci a usoudil, že jeho vydání se opírá

o ust. § 61 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb., z čehož

dovozuje, že byl uplatněn vůči osobě německé národnosti.

Je nepochybné, že povinností krajského soudu bylo zkoumat,

zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění nároků

stěžovatelů. Jakým způsobem soud vyhodnotí provedené důkazy, je

věcí jeho volného uvážení a hodnocení, jak vyplývá z principu

nezávislosti soudu ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu

soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů provedených

soudem, jestliže obecný soud při svém rozhodování respektoval

kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu.

Zjistí-li však Ústavní soud očividný rozpor mezi skutkovými

zjištěními vyplývajícími z důkazů provedených v řízení před

obecnými soudy a právními závěry, jež z nich obecné soudy

dovodily, musí konstatovat, že v řízení před obecnými soudy došlo

k porušení zásad spravedlivého procesu podle čl. 90 Ústavy a podle

hlavy páté Listiny (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.

ÚS 287/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 10, č.

45, Vydání 1., Praha C. H. Beck, 1998).

Taková situace nastala i v souzené věci. Krajský soud v Brně

usoudil na existenci a nabytí právní moci konfiskačního výměru ze

dne 23. 3. 1947 pouze z jeho neověřené fotokopie, aniž by se

zabýval jednak jeho obsahem, jednak úvahou, zda tento výměr

obsahuje náležitosti, z nichž by bylo možno dovodit, že byl vydán

a doručen Š. S.. Soud dále ponechal bez povšimnutí citované

potvrzení Ústředního národního výboru zemského hlavního města

Brna, Obvodní rady I, ze dne 14. 9. 1949, č. 41587/48-obv.r.I,

z něhož je patrno, že "Š. G. (nesprávně uvedeno G. místo S.) je

osobou státně a národně spolehlivou. není zapsána v německém

národnostním katastru". Z toho lze usuzovat, že očividný rozpor

mezi obsahem provedených důkazů a závěry, jež z nich obecný soud

dovodil - jak plyne z citované judikatury Ústavního soudu

- v souzené věci skutečně existuje.

V této souvislosti nelze rovněž ponechat bez povšimnutí, že

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl,

že rozhodujícím dokladem pro vyloučení majetku z konfiskace bylo

osvědčení o národní spolehlivosti vydané podle ust. § 1 odst. 4

dekretu č. 33/1945 Sb. tehdejším okresním národním výborem

a schválené ministerstvem vnitra. Je pravda, že takový doklad

ohledně Š. S. nebyl předložen, leč nestalo se tak ani v případě

dalších spoluvlastníků předmětné nemovitosti

K. G. a R. G.. U K. G. je ve spisu založena pouze "zpráva" ze dne

3. 10. 1950, č.j. 27341/47-VIII/4, vydaná Ústředním národním

výborem v Brně, hospodářský referát, v níž se uvádí, že K. G. je

knihovním vlastníkem ideální 1/3 nemovitostí v B.,

a je osobou národně a státně spolehlivou. Obsahově tatáž zpráva

z téhož dne, č. j. 27340/47-VIII/4, byla vydána ohledně R. G.. Na

základě toho zrušil ÚNV v Brně národní správu a konfiskační návrh

nad ideální 1/3 nemovitostí v B., u K. G. a nad

ideální 1/3 těchže nemovitostí R. G.. Tím pozbyl platnosti výměr,

č.j. 55984/46-VII, o zavedení národní správy ohledně každého

z nich. Uvedený výměr se týkal i ideálních 4/10 předmětných

nemovitostí patřících Š. S., o jehož existenci se

Š. S., K. G. a R. G. dověděli teprve v srpnu 1947 a společně

podali dne 20. 8. 1947 návrh na zrušení národní správy, neboť byla

uvalena neprávem. Zda a jak bylo v tomto návrhu rozhodnuto, nelze

z předložených dokladů zjistit. Všechny tyto okolnosti by bylo

třeba zvážit, jednak z hlediska existence pravomocného

konfiskačního výměru ohledně ideálních 4/10 předmětných

nemovitostí Š. S., "jednak i z hlediska náležitostí osvědčení její

národní spolehlivosti ve srovnání s "osvědčeními", která byla

vydána pro K. G. a R. G..

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud usuzuje, že obecné

soudy tím, že některé důkazy buď nehodnotily vůbec nebo je

hodnotily v rozporu s jejich obsahem, nejednaly v souladu

s povinnostmi, které vyplývají z čl. 90 Ústavy. Tím porušily právo

stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud neshledal důvody pro rozhodnutí o naléhavosti

této ústavní stížnosti ve smyslu ust. § 39 zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, neboť argumenty stěžovatelů jsou

obdobné, jako zpravidla připadají v úvahu i v jiných restitučních

věcech.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené

rozhodnutí Krajskéhosoudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 17

Co 322/95, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru