Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 101/03Usnesení ÚS ze dne 22.03.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.101.03
Datum podání13.02.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.b, § 11 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 101/03 ze dne 22. 3. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I.ÚS 101/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Ing. L. Š., zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2002, č.j. 28 Ca 222/2001-30, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha - západ, pozemkového úřadu ze dne 30. dubna 2001, zn. PÚ-R-536/92/XII-39/01/MA, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadl stěžovatel shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Praha - západ, pozemkového úřadu ze dne 30. dubna 2001, zn. PÚ-R-536/92/XII/MA.

Stěžovatel uvedl, že jako osoba oprávněná podle ustanovení § 4 odst. 2 lit. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), uplatnil dne 24. července 1992 své nároky na vydání nemovitého majetku u Okresního pozemkového úřadu P. Nemovitý majetek přešel do vlastnictví státu způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1 lit. b) zákona o půdě. Nároky stěžovatele byly shledány jako oprávněné. Vzhledem k tomu, že stejný nárok uplatnila i sestra stěžovatele, byli oprávněni každý k jedné polovině nemovitostí.

Většina nemovitostí jim byla postupně vydána, vyjma pozemků, na které se mělo vztahovat ustanovení § 11 odst. 1 lit. c) zákona o půdě. O právech na vydání stav. parcely č. 55 a parcely č. 27 rozhodl Okresní úřad Praha - západ, pozemkový úřad, dne 18. září 2000, pod zn. PÚ-R-536/92/XI-98/00/RA, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 1. února 2001, zn. PÚ-Opr-536/92/XI-98/00-2/01/RA. Tato dvě rozhodnutí přiznala stěžovateli a jeho sestře ideální polovinu dotčených nemovitostí v katastrálním území D. Podkladem pro vydání citovaných rozhodnutí byl rovněž geometrický plán vypracovaný dne 18. června 2000, č. 530-15/2000, potvrzený Katastrálním úřadem P. dne 30. června 2000, č.j. 1754/00. Uvedená rozhodnutí okresního úřadu byla napadena účastníkem řízení - obcí D. Přezkum byl proveden Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 44 Ca 149/2000. Ten svým rozsudkem ze dne 6. března 2001 rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně těchto nemovitostí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní úřad Praha - západ, pozemkový úřad, vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Praze, vydal dne 30. dubna 2001 napadené rozhodnutí zn. PÚ-R-536/92/XII-39/01/MA, v němž vyslovil, že ani stěžovatel, ani jeho sestra se nestávají spoluvlastníky nemovitostí v katastrálním území D. p.č. 27/1 díl "k" a "i" a p.č. 27/9 díl "c" a "b+m".

Krajský soud v Praze, a následně i Okresní úřad Praha - západ, pozemkový úřad, vycházely ze zjištění, že pozemky označené jako díly "k" a "i", jsou pokryty vrstvou asfaltu a pozemky označené jako díly "b", "m" a "c" jsou asfaltovou cestou. Na základě toho pak orgány veřejné moci odkázaly na ust. 11 odst. 1 lit.c) zákona o půdě, podle kterého je možno vydat i zastavěný pozemek, pokud stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití takového pozemku. Orgány veřejné moci shledaly, že nevydané pozemky nejsou způsobilé sloužit k uvedeným činnostem.

Toto rozhodnutí považoval stěžovatel za nesprávné a rozporné se zákonem o půdě. Proto podal opravný prostředek k Městskému soudu v Praze, kterým se domáhal přezkumu posledního rozhodnutí správního orgánu. V opravném prostředku poukázal na to, že povrchové úpravy, stavba cesty a parkoviště, nebyly realizovány v řádném stavebním řízení, že nikdy nedošlo k vynětí dotčených ploch ze zemědělského půdního fondu, a ty jsou i nadále vedeny v katastru nemovitostí jako zemědělská půda. Současně stěžovatel poukázal na dříve vydané nálezy Ústavního soudu, zejména sp. zn. II. ÚS 186/95, sp. zn. II. ÚS 131/96, v nichž se Ústavní soud zabýval obdobnými nebo blízkými situacemi. Z toho stěžovatel dovodil, že zákon o půdě je třeba chápat v jeho celkovém kontextu, za prvotního předpokladu, že jím má dojít k nápravě některých majetkových křivd, a není důvod určovat způsob, jak má být s majetkem nakládáno. Při jednání před Městským soudem v Praze pak stěžovatel odkázal také na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/2000, který prý řeší zcela analogickou situaci. Napadeným rozhodnutím však Městský soud v Praze potvrdil v celém rozsahu rozhodnutí správního orgánu a stěžovatelovy důvody tedy nevzal v úvahu.

V uvedeném jednání shledal stěžovatel zásah do svých práv na spravedlivý proces zaručených v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, který uvedl, že se věcí řádně zabýval, vycházel z platné judikatury a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Nemohlo tedy dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Pozemkový fond ČR a Ing. E. J. se svého postavení vedlejšího účastníka vzdali.

Další vedlejší účastník - obec D. se vyjádřila prostřednictvím starosty, který navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost v plném rozsahu zamítl, neboť veškeré relevantní věci byly uvedeny v podkladech, na jejichž základě byla vydána napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Ministerstvo zemědělství, které je právním nástupcem Okresního úřadu Praha - západ, pozemkového úřadu, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že o předmětných parcelách rozhodovaly orgány veřejné moci opakovaně. Pozemkový úřad při svém rozhodování respektoval právní názor soudů a jeho poslední rozhodnutí bylo přezkoumáno Městským soudem v Praze, který napadené rozhodnutí vydal. Námitkami předloženými v ústavní stížnosti se zabýval již pozemkový úřad, a proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Městského soudu v Praze, vedený pod sp. zn. 28 Ca 222/2001, spis Krajského soudu v Praze, vedený pod sp. zn. 44 Ca 149/2000 a spis Okresního úřadu Praha - západ, pozemkového úřadu, nyní Ministerstva zemědělství, zn. PÚ-536/92.

Po seznámení se s obsahem předložených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je třeba uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou konkrétní a relevantní okolnost, ve které shledal tvrzený zásah do svých základních práv a svobod. Toliko zevrubně popsal sled řízení před orgány veřejné moci, jehož závěr spočíval ve výroku, který není pro stěžovatele příznivý. Podstatné však je, že stěžovatel měl možnost domáhat se svých práv u soudů ve dvou samostatných řízeních, týkajících se téže věci, nejdříve u Krajského soud v Praze, poté u Městského soudu v Praze.

Právo na spravedlivý proces, tak jak je zaručeno v čl. 36 odst. 1 Listiny, poskytuje každému možnost obrátit se na nestranný a nezávislý soud. Zásah do tohoto práva zpravidla spočívá v neprojednání věci před soudem, a to za situace, kdy jsou naplněny veškeré zákonem předvídané náležitosti. Ve stanovených případech může dojít k zásahu do základních práv obdobným nepřijetím věci k projednání u jiného orgánu veřejné moci, například orgánu správního. Čl. 36 odst. 2 Listiny pak zaručuje každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, aby se obrátil na soud k přezkoumání zákonnosti správního rozhodnutí.

Jak z výše uvedeného plyne, porušením práva na spravedlivý proces by bylo, pokud by soud, případně jiný orgán veřejné moci, neprojednal věc, o které je oprávněn rozhodovat, a to přesto, že veškeré nezbytné podmínky zahájení a provedení řízení byly splněny. V projednávaném případě však došlo ke správnímu řízení a k vydání příslušného rozhodnutí, a následně k soudnímu přezkumu těchto rozhodnutí, a to dokonce opakovaně. V prvém případě Krajský soud v Praze v mezích svých kompetencí, daných tehdy platnou úpravou správního soudnictví, přehodnotil původní hodnocení správního orgánu, a současně vyjádřil závazné právní hodnocení pro další rozhodování správního orgánu. V dalším řízení správní orgán z tohoto právního názoru vycházel. Ve svém postupu rovněž nepřekročil kompetence, které mu byly k rozhodování svěřeny, což potvrdil i Městský soud v Praze při kontrole napadeného správního rozhodnutí.

K problematice ustanovení § 11 odst. 1 lit. c) zákona o půdě, odkazuje Ústavní soud na stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/2000. Podle něj zákon o půdě počítá se zajištěním lesního či zemědělského využití pozemku, přičemž tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd. Současně zlepšení péče o půdu podmiňuje obnovením původních vlastnických vztahů k ní. Soudům podle tohoto zákona nepřísluší podmiňovat navrácení vlastnictví určitým způsobem využití, resp. je nenavracet, pokud nebude pozemek určitým způsobem užíván. Zákon má primárně zajistit, aby byl pozemek vydán restituentům. Pouze výjimečně, nastanou-li okolnosti předvídané tímto zákonem (§ 11), pozemek vydán nebude. Tyto vylučující okolnosti v žádném případě nemusejí souviset s nemožností pozemek zemědělsky využít, ale naopak s jiným, veřejným zájmem. Výjimečně tak nemusí dojít k vydání nemovitostí, např. podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), pokud byl pozemek po přechodu či převodu do vlastnictví státu zastavěn. Zákonodárce ovšem i v uvedeném ustanovení stanovil šest samostatně stojících "výjimek z výjimky", za nichž lze i zastavěný pozemek vydat. Naplnění všech šesti výjimek - podmínek, kdy i zastavěný pozemek lze vydat - není požadováno kumulativně.

Zastavěná část pozemku je v citovaném ustanovení definována jako část pozemku, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související. Zákonodárce v tomto případě stanovil mezní datum, ke kterému měla být stavba nejpozději zahájena, přičemž velice pregnantně definuje pojem zahájení stavby, aby předešel problémům s mezními případy. Položil tedy důraz na to "kdy" byla zahájena stavba, a nikoli na okolnosti "jak", případně "za jakých okolností", byla konkrétní stavba provedena. Zákonodárce rovněž nestanovil - jako nezbytnou podmínku - vynětí dotčených pozemků ze zemědělského půdního fondu. Stěžovatel nikde nezpochybnil, že by se v daném případě jednalo o stavbu, která by byla zahájena před zákonem stanoveným datem. Namítá sice neexistenci stavebního povolení, leč takový případ z hlediska zákona o půdě relevantní není. Lze jen dodat, že správní řízení podle zákona o půdě, které probíhalo u okresního úřadu - pozemkového úřadu, se zabývalo otázkami vlastnických vztahů k pozemkům. Otázka legality zastavěnosti pozemku přísluší stavebním úřadům a předmětem řízení v projednávané věci nebyla.

Se zřetelem k těmto zásadám - vytčeným v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 747/2000 - je zřejmé, že ani tento nález, ani další dva nálezy, jichž se stěžovatel dovolává, nejsou podkladem, o který by bylo možno opřít úspěch stěžovatele v jeho konkrétní souzené věci.

Konečně nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že se Městský soud v Praze nezabýval jím předloženými námitkami a nevzal v úvahu důvody podání opravného prostředku. Městský soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil řádně, byť krátce, učinil tak s odkazem na předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Praze, přičemž důvodem jeho postupu byla shodnost projednávané věci a právního názoru soudů.

Obecně je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud zkoumá správnost hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces. Jinak neprovádí "přehodnocování" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Proto pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by byl stěžovatel postupem obecného soudu zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak namítl a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Pokud stěžovatel shledal zásah do svých základních práv v tom, že orgány veřejné moci dospěly v jeho věci k jinému právnímu názoru než on sám, a neuvedl přitom další okolnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, nezbývá Ústavnímu soudu, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry Městského soudu v Praze a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, co se pojmu spravedlivý proces týká.

Proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2005

JUDr. Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení:

Jitka Kučná

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru