Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1008/11 #1Usnesení ÚS ze dne 06.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/vražda
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1008.11.1
Datum podání06.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1008/11 ze dne 6. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. G., zastoupeného Mgr. Silvií Sofkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Horní náměstí 14/17, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2011, čj. 4 Tdo 1519/2010 - 44, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2010, čj. 5 To 34/2010 - 423, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. 2. 2010, čj. 29 T 15/2009 - 354, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti T. G. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy nedostatečně odůvodnily zamítnutí, stěžovatelem navrhované, doplnění dokazování provedením vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce. Tím mohlo dojít ke zpochybnění již existujících důkazů. Obecné soudy rovněž dezinterpretovaly a přecenily výpověď jediného svědka, přičemž na základě takto provedených důkazů nebyl stěžovateli prokázán úmysl a zavinění ve vztahu ke spáchanému trestnému činu.

Shora označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako nedůvodné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k ustanovení § 219 odst. 1, 2 písm. f) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"), který spáchal tím, že se pokusil uprchnout z cely předběžného zadržení, a to tak, že přivolal službu konajícího policistu M. K. (dále jen "poškozený"). Pod záminkou vyžádání si toaletního papíru jej přiměl k otevření dveří. Po otevření dveře rozrazil, policistu fyzicky napadl. Podařilo se mu policistovi vytrhnout jeho služební zbraň, poté několikrát vystřelil na horní polovinu těla policisty a v útoku na život policisty pokračoval i po přivolání dalších policistů. Za to a za další sbíhající se trestné činy byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [§ 2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k odůvodněnému závěru, následně potvrzenému i odvolacím soudem, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. V procesu dokazování soud prvního stupně, se znalostí nálezů Ústavního soudu řešících problematiku tzv. jediného usvědčujícího důkazu, ústavně aprobovatelným způsobem věnoval mimořádnou pozornost důkladnému prověření výpovědi poškozeného. Za tím účelem provedl řadu důkazů - znaleckými posudky z různých oborů, výslechy svědků, ohledáním místa činu, prověrkou na místě a další (str. 12 - 17 rozsudku). Zejména znalecké posudky z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická balistická expertíza, ohledání místa činu a prověrka na místě byly důkazy objektivního charakteru, které výpověď poškozeného potvrdily (počet střel, poloha a dráha první a druhé střely), zatímco výpověď stěžovatele v tomto podstatném bodě zůstala osamocena. K tomuto faktu přistoupilo i zjištění, že poškozený neměl důvod vypovídat proti stěžovateli zaujatě a jeho výpověď je v jednotlivých částech potvrzována i výpověďmi následně přivolaných policistů. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a následné rozhodnutí odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že odsouzení stěžovatele nebylo založeno pouze na jediném usvědčujícím důkazu - výpovědi poškozeného. V této souvislosti nebyla zjištěna ani jakákoli dezinterpretace provedených důkazů obecnými soudy. Tvrzení stěžovatele o jediném usvědčujícím důkazu a jeho dezinterpretaci, uvedená v ústavní stížnosti, neodpovídají zjištěné skutečnosti.

Stejný závěr lze vztáhnout i na tvrzení stěžovatele o nedostatečném odůvodnění, proč soud neprovedl jím navrhovaný důkaz (vyšetřovací pokus), čímž mělo dojít k pochybení v podobě tzv. opomenutého důkazu. Odvolací soud totiž dobře dostál své povinnosti a ve svém rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl (str. 5 - 6 usnesení). V souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03) dospěl k odůvodněnému závěru, že obhajobou navržený důkaz není způsobilý ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost. Současně jej lze hodnotit jako nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž měl být proveden, byla již v dosavadním řízení ověřena obrazovým a zvukovým záznamem prověrky na místě, který však znalec obhajoby, jenž zmíněný vyšetřovací pokus ve svém znaleckém posudku navrhl, neměl kupodivu k dispozici, byť se nacházel ve spise. Jinými slovy, rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů byl v dané věci dostatečný, umožnil náležité zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu.

Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou absenci úmyslu a zavinění, již soud prvního stupně dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že ve vztahu k základní skutkové podstatě stíhaného trestného činu, resp. jeho pokusu, stěžovatel jednal nejméně v úmyslu nepřímém, neboť věděl, že střelbou do horní poloviny těla poškozeného jej může usmrtit a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Avšak ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě [§ 219 odst. 2 písm. f) TrZ] jednal již v úmyslu přímém, protože dobře věděl (jako bývalý policista), že poškozený je policistou ve službě, takže svůj útok vede proti veřejnému činiteli při výkonu jeho pravomoci.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru