Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1005/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dovolání/přípustnost
odškodnění
dovolání/otázka zásadního právního významu
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1005.11.1
Datum podání06.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 444

440/2001 Sb., § 3

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 132, § 120, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1005/11 ze dne 13. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 32/117, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 č.j. 25 Cdo 3456/2008-460, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť měla za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. 12. 2007 č. j. 6 C 62/2003-388 byla žalovanému F. Š. uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 7 750 Kč na náhradě za ztrátu výdělku. Ve výši 65 400 Kč byla žaloba zamítnuta a stěžovatelce byla dále uložena povinnost zaplatit (dle úspěšnosti ve věci) žalovanému a státu náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím dovolacího soudu odmítnuto. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 4 000 Kč za vypracování znaleckého posudku a ohledně částky 19 400 Kč na náhradě ušlého zisku, neshledal Nejvyšší soud dle ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustným, a proto jej odmítl. Také dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 42 000 Kč směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto muselo být odmítnuto. Stěžovatelka totiž ve svém dovolání neuvedla žádnou otázku zásadního právního významu. Takovou otázkou nemohlo být stěžovatelčino tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá provedeným důkazům, že k některým důkazům neměl soud přihlížet nebo naopak jiné měl vzít za základ svého rozhodnutí, ani námitka, že dokazování bylo neúplné, či právní názor odvolacího soudu na předpoklady pro odškodnění ztížení společenského uplatnění. Skutkový závěr odvolacího soudu, že příznaky posttraumatické stresové poruchy stěžovatelky po úrazu z 21. 8. 2001 pominuly v lednu 2002, a byly tedy jen přechodného rázu, dovolacímu přezkumu nepodléhá. Založil-li na něm odvolací soud svůj závěr, že úraz stěžovatelky nezanechal trvalé následky pro její uplatnění v životě a ve společnosti, a proto jí nevznikl nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, je právní názor odvolacího soudu správný, neboť je souladný s vyhláškou č. 440/2001 Sb.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu namítala, že obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy, především proces dokazování a hodnocení důkazů byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, že se soudy nevypořádaly s námitkami stěžovatelky, které byly způsobilé založit opačné rozhodnutí ve věci, jiné důkazy navrhované stěžovatelkou nebyly provedeny, čímž došlo k nerovnováze postavení účastníků řízení a k porušení jejích ústavně zaručených práv. Na rozdíl od dovolacího soudu se stěžovatelka domnívá, že jí vznesené námitky byly charakteru zcela zásadního, a proto se měl dovolací soud jimi zabývat. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky nezabývaly, resp. pokud ano, nedůsledně rozvedly důvody, pro které jim nevyhověly. Nezabývaly se též jí namítnutou hodnověrností svědků, pročež je jejich rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné. Zcela přehlédly stanoviska ošetřující lékařky MUDr. P. Stěžovatelka též obecným soudům vytkla nesprávné hodnocení znaleckých posudků. Podle stěžovatelky soud též nedostatečně hodnotil, jaké následky má stěžovatelka jako poškozená v soukromém či společenském životě, byť tomu tak byl povinen. Stěžovatelka též namítala, že pojem trvalost by neměl být vykládán jako neměnný stav, ale měl být vždy hodnocen individuálně.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. V projednávané věci napadla stěžovatelka pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ovšem neshledal dovolání přípustným. Pokud nebylo stěžovatelčino dovolání přípustné a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu vidět protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu lze z hlediska ústavnosti aprobovat, neboť stěžovatelka ve svém dovolání zpochybňovala jen skutkový stav a nepoložila nadto Nejvyššímu soudu k řešení nějakou otázku zásadního právního významu, a proto muselo být její dovolání odmítnuto. Ačkoliv lze Nejvyššímu soudu vytknout to, že trval na štěpení nároků [k ústavní konformitě tzv. štěpení nároků se Ústavní soud zamítavě vyjádřil již v nálezech sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 37/36 SbNU 413) a I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91)], tak tato vada nedosahuje s ohledem na celý kontext případu prahu ústavnosti. Navíc Ústavní soud dodává, že klíčová otázka odškodnění za ztížení společenského uplatnění byla řešena obecnými soudy zcela standardně, nikoliv libovolně, a proto zde není dán prostor k jeho zásahu. Okolnost, že se stěžovatelka s rozhodnutím dovolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2011

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru