Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1004/09 #2Usnesení ÚS ze dne 17.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/vražda
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1004.09.2
Datum podání21.04.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1004/09 ze dne 17. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Marcelou Zavřelovou, advokátkou, se sídlem Kalefova 404, Mladá Boleslav, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 47 T 2/2005, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 7 To 1/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1614/2008, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 47 T 2/2005 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), spáchaným společně se spoluodsouzeným V. V., a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Rovněž napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 7 To 1/2008 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž bylo o stěžovatelově odvolání proti rozsudku městského soudu rozhodnuto tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") byl rozsudek městského soudu ohledně stěžovatele zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že tomuto obviněnému byl za oba trestné činy uložen podle § 219 odst. 2 a § 35 odst. 2 trestního zákona souhrnný trest odnětí svobody na patnáct let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 57 odst. 1, 2 trestního zákona trest vyhoštění na dobu neurčitou, přičemž podle § 35 odst. 2 trestního zákona byl zrušen výrok o trestu v rozsudku vrchního soudu ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 7 To 1/2008, a další obsahově navazující rozhodnutí. Dále stěžovatel napadl i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1614/2008 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že spolu s V. V. po vzájemné dohodě provedli přepadení bazaru tím způsobem, že nejprve V. V. vyzval majitele bazaru k otevření vitríny s autorádii a poté, co se poškozený k vitríně sehnul, ho stěžovatel v úmyslu jej usmrtit napadl opakovanými údery stavebním kladivem do hlavy, přičemž poškozený na následky způsobených poranění následujícího dne zemřel. Odsouzení zároveň v bazaru odcizili peníze v hotovosti v částce 5.000 Kč, 35 mobilních telefonů, plynovou pistoli a autorádio, vše v hodnotě nejméně 89.100 Kč.

Svoji ústavní stížnost stěžovatel zaměřuje proti skutkovým závěrům obecných soudů. Uvádí, že je zřejmé, že zavraždění majitele bazaru bylo pouze prostředkem k zmocnění se odcizených věcí za účelem jejich dalšího prodeje, avšak otázkou, kdo měl z trestné činnosti prospěch, se soudy dostatečně nezaobíraly. Z několika různých věrohodných zdrojů bylo v rámci provedeného dokazování potvrzeno, že tou osobu, která odcizené věci prodávala, zbavovala se jich a inkasovala za ně peníze, byl svědek I. S. Stěžovatel naznačuje, že právě tato osoba byla skutečným pachatelem přepadení a vraždy. Svědek V. uvedl, že to byl I. S., kdo si ve věci počínal značně aktivně, neboť to byl on, kdo V. telefonicky zkontaktoval a prosil o schůzku, setkal se s ním, dovedl jej do bytu, vedl jednání o odprodeji předmětných věcí a za tyto věci chtěl a převzal peníze. Svědek B. uvedl, že si sám domyslel, že pachatelem činu byl právě I. S., neboť tento svědka B. varoval, že policie odposlouchává jeho mobilní telefon. Navíc v rámci hlavního líčení potvrdil, že od známých Ukrajinců slyšel, že přepadení bazaru a fyzický útok na jeho majitele provedl právě svědek S. I. S. také na falešné jméno T. G. prodal jeden z odcizených mobilních telefonů do bazaru svědkovi D. D. C., který na základě předložené fotografie I. S. bezpečně identifikoval jako prodávající osobu, což prokazuje úřední záznam ze dne 18. 2. 2005 na č. l. 1138 spisu. Dále v přípravném řízení vytěžovaní svědci P. a R. popsali osobu, která jim nabízela mobilní telefony, přičemž jimi provedený popis (rusky přízvuk, koktání) odpovídá I. S. Ve svědectví S., který byl nejprve vyslechnut v přípravném řízení a následně až na základě zásahu Ústavního soudu před vrchním soudem v rámci veřejného zasedání o odvolání, se objevují zásadní rozpory, v jejichž důsledku působí tento svědek krajně nevěrohodně. Vzhledem k charakteru rozporů nelze akceptovat svědkovo vysvětlení, že by měly být způsobeny odstupem času či špatným tlumočením. I. S. se při své výpovědí v rámci veřejného zasedání o odvolání v podstatných bodech prokazatelně odchýlil od své původní výpovědi z přípravného řízení. Nejdříve vypovídal, že se o trestné činnosti dozvěděl až následně. Před vrchním soudem naopak uvedl, že už dopředu věděl, jaký trestný čin se připravuje, o jakou jde konkrétní zastavárnu a jaké zbraně budou použity, když údajně viděl, jak si stěžovatel zbraň schovává do rukávu bundy. Nebyl-li I. S. očitým svědkem předmětných událostí, je téměř vyloučeno, aby ve své původní výpovědi popsal veškeré detaily v rozsahu odpovídajícím 3 stránkám podrobného protokolu. Měl-li o trestném činu slyšet pouze zprostředkovaně, nemohl slyšet tak veliké množství detailů, tím méně si je zapamatovat za situace, kdy se před vrchním soudem prezentoval jako osoba se špatnou pamětí, která si již na řadu věcí nevzpomíná. Stěžovatel nechápe, jak mohlo být před vrchním soudem svědectví I. S. vzato jako stěžejní a důvěryhodné. Stěžovatel také podotkl, že sice byl v minulosti trestán, avšak znalci komentovali jeho osobu jako neagresivní.

Stěžovatel dále namítl, že městský soud pozměnil výpověď svědka V. Výpověď, kterou učinil tento svědek před soudem dne 28. 2. 2005, je ve zjevném rozporu s tím co uvádí znění rozsudku. V odůvodnění soudního verdiktu se píše, že J. V. se v bytě zdržel 5-10 minut a odešel i s mobilními telefony. Kromě toho si prý nepamatuje komu peníze předal a o jak vysokou částku se jednalo. Jak však plyne ze zvukového záznamu ze dne 28. 2. 2005, J. V. jasně vypověděl, že zálohu a peníze vyplatil I. S.

Vzhledem k výše uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 39 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, nebylo vycházeno z presumpce neviny a respektována zásada in dubio pro reo. Navrhuje, aby Ústavní soud porušení jeho ústavně zaručených práv konstatoval a ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Městský soud uvedl, že dle stěžovatele měl být zřejmě pachatelem svědek S., proti němu však důkazy nesvědčily. Městský soud prováděl důkazy v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí a hodnotil je v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu. O tvrzeném pozměňování obsahu výpovědi svědka V. městskému soudu není nic známo.

Městské státní zastupitelství v Praze a vrchní soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.

Nejvyšší soud uvedl, že ačkoli obecně nejsou skutkové námitky dovolacím důvodem, vzal v úvahu, že výjimečně mohou být relevantní, pokud reagují na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z tohoto hlediska se důkazní situací zabýval. Dospěl přitom k závěru, že tu žádný extrémní rozpor není. Usvědčující výpověď spoluobviněného měla natolik logickou a obsahovou návaznost na tak široký okruh nepřímých důkazů a objektivně zjištěných okolností, že ji soudy důvodně považovaly za věrohodnou. Dále odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že se domnívá, že do sféry ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele nebylo jeho usnesením nijak zasaženo. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, popřípadě odmítnuta.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 47 T 2/2005 (dále jen "spis 47 T 2/2005"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve stěžovatelově věci již jednou rozhodoval nálezem sp. zn. I. ÚS 375/06, kdy k tehdejší stěžovatelově ústavní stížnosti zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a soudu dovolacího. Porušení pravidel fair procesu přitom shledal především v tom, že mezi klíčové důkazy, na kterých obecné soudy postavily závěr o stěžovatelově vině, patřilo svědectví I. S., ač tento svědek nevypovídal v řízení před soudy, nýbrž došlo pouze k přečtení jeho výpovědi provedené jako neodkladný a neopakovatelný úkon, a žádný ze soudců rozhodujících o vině stěžovatele tedy tohoto svědka neviděl a obhajoba jej nemohla konfrontovat se svými otázkami, přičemž nadto Ústavní soud vyjádřil pochybnosti v tom směru, zda byly vůbec dány důvody k provedení výslechu citované osoby jako úkonu neodkladného a neopakovatelného.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu 47 T 2/2005, po uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu se podařilo osobní výslech svědka I. S. v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu provést a obhajobě byl dán plný prostor k tomu, aby jej se svými dotazy mohla konfrontovat. Obecné soudy tedy předchozí rozhodnutí Ústavního soudu respektovaly.

Ústavní soud dále připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

V dané věci proti stěžovateli svědčí především výpověď dvou osob - spoluodsouzeného V. V. a svědka I. S. Stěžovateli je možno přisvědčit potud, že vskutku existují okolnosti vzbuzující pochybnosti o věrohodnost I. S., nicméně vrchní soud se jimi řádně zabýval a své závěry v tomto směru ve svém rozsudku podrobně odůvodnil. Skutečnosti, na základě kterých stěžovatel naznačuje, že by I. S. mohl být skutečným pachatel vraždy, jsou dány zejména tím, že se jednalo o osobu, která rozprodávala ze zastavárny při činu odcizené předměty. Co se týče stěžovatelova tvrzení, že znalci komentovali jeho osobu jako neagresivní, ze spisového materiálu vyplývá opak, totiž že je osobou "se silnými agresivními rysy" (viz znalecký posudek na str. 11 a násl. spisu 47 T 2/2005).

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že městský soud nereprodukoval ve znění svého rozsudku přesně výpověď svědka V., stěžovatel pomíjí, že tuto argumentaci již posoudil a řádně se s ní vypořádal vrchní soud na str. 5 svého rozsudku.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru