Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1001/08 #1Usnesení ÚS ze dne 15.08.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na veřejné projednání věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Trest
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1001.08.1
Datum podání21.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 4 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 23, § 31 odst.3

141/1961 Sb., § 55 odst.2, § 209 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1001/08 ze dne 15. 8. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. F. zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 6, 305 65 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1059/2007, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 28. 5. 2007, sp. zn. 8 To 175/2007, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 10 T 66/2004, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou stížností stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž porušen čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel, po rekapitulaci řízení, ve kterém byl shledán vinným ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele, trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů, kterých se měl dopustit jako dozorce Vězeňské služby, když, stručně řečeno, opatřoval a předával jednomu z vězňů alkoholické nápoje, drogy a mobilní telefon, uvádí, že považuje napadená rozhodnutí za ústavně nekonformní, neboť trpí následujícími vadami.

V prvé řadě stěžovatel namítá, že k závěru o vině dospěl nalézací soud v převážné míře na základě svědectví utajovaných svědků, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, která dává obžalovaným v rámci spravedlivého procesu možnost kontradiktorní verifikace důkazů směřujících vůči nim, zpochybnit věrohodnost svědka. S ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 210/98 a sp. zn. III. ÚS 499/04 stěžovatel zdůrazňuje zásadu subsidiarity takového postupu, zásadu minimalizace zásahů do práv obhajoby, požadavek proporcionality zásahu a požadavek na přísně restriktivní aplikaci uvedeného institutu utajeného svědka. Stěžovatel namítá, že pro výslech svědků jako utajených nebyly dány zákonné důvody, neboť z jeho strany jim nemohlo reálné nebezpečí hrozit, přičemž ani s ohledem na potenciální nebezpečí ze strany jiného subjektu (do rozdělení věci spoluobviněného) nelze dovodit přiměřenost takového postupu, neboť dřívější spoluobviněný přesto musel identitu svědků odhalit, neboť je, stejně jako oni, ve výkonu trestu. Stěžovatel namítá, že z rozhodnutí soudu není patrno, jak byla splněna zákonná povinnost prověřit věrohodnost svědků podle § 209 odst. 5 tr. ř. Dále stěžovatel poukazem nedostatečnou důkazní situaci zpochybňuje skutková zjištění soudu, neboť nepovažuje za prokázané, zda a jakým způsobem si opatřil drogy, které měly být dále distribuovány, resp. zda z jeho strany došlo k jejich donášce do věznice. V této souvislosti připomíná, že jím navrhované důkazy byly krajským soudem odmítnuty jako nadbytečné. Stěžovatel zpochybňuje celkově věrohodnost svědeckých výpovědí a reálnost skutkového děje, jak jej soudy popsaly. Konečně stěžovatel namítá, že nebyl respektován zákonný účel trestu, který v jeho případě měl představovat exemplární potrestání s převažujícím účelem obecně preventivním.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů ústavní soud dále zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 10 T 66/2004, byl stěžovatel uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako

body 1), 2)

* pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.zák.,

* trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák.,

bod 2)

* trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.,

za které byl podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. za použití § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, za současného stanovení dohledu nad obviněným, a dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání policisty Policie ČR, strážníka městské policie, příslušníka Armády ČR, zaměstnance Vězeňské služby ČR a zaměstnance jiných ozbrojených bezpečnostních sborů na dobu deseti roků. Podle skutkových zjištění okresního soudu se stěžovatel dopustil uvedené trestné činnosti tím, že jako příslušník Vězeňské služby České republiky zařazený na funkci dozorce ve Věznici Plzeň, v době konání služebního poměru

1)

* v přesně nezjištěné době od počátku srpna 2003 do 7. 11. 2003 po předchozí dohodě s odsouzeným M. K., v nezjištěném množství případů, nejméně však ve třech případech, zneužíval svého služebního zařazení tím způsobem, že do objektu věznice, pronášel alkoholické nápoje tak, že alkohol přelil do PET lahví a tyto donášel do věznice, kde je předával za úplatu odsouzenému K.,

* v přesně nezjištěné době od počátku srpna 2003 do 7. 11. 2003 pronesl do věznice mobilní telefon Alcatel, který nabídl odsouzenému K. za částku 5 000 Kč a tento jej odmítl,

2)

* v přesně nezjištěné době od srpna 2003 do 7. 11. 2003 zneužil svého služebního zařazení tím, že po předchozí dohodě s odsouzeným K. si na poště v Plzni pronajal pod svým jménem uzamykatelnou poštovní schránku za účelem přijímání poštovních zásilek od známých či příbuzných odsouzeného K., kteří na tuto poštovní schránku zaslali přesně nezjištěné množství zásilek, nejméně však dvě zásilky, které ve dnech 22. 9. 2003 a 7. 11. 2003. Stěžovatel z poštovní schránky tyto zásilky vyzvedl. Zásilka vyzvednutá 7. 11. 2003 za součinnosti policie obsahovala různá balení léků a rovněž 3,17 g čisté báze psychotropní látky metamfetamin. Psychotropní látky stěžovatel do věznice pronesl dále v přesně nezjištěném množství nejméně ve dvou případech, heroin o celkové hmotnosti nejméně 30 g, a dále nejméně ve dvou případech metamfetamin-pervitin o celkové hmotnosti nejméně 10 g a nejméně ve dvou případech nezjištěné množství marihuany a léků.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podal odvolání stěžovatel a státní zástupce, na jejichž podkladě rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 8 To 175/2007, tak, že k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném výroku o vině a trestu zákazu činnosti odsoudil podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon stěžovatele podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, přičemž odvolání stěžovatele podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. ledna 2008, sp. zn. 11 Tdo 1059/2007, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu, nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 tr. ř. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak zároveň vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. III. ÚS 2194/07; toto i všechna další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu přístupná na http://nalus.usoud.cz).

Výjimku ze zásady volného hodnocení důkazů tvoří judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva profilovaná teze o omezené použitelnosti výpovědi utajeného svědka v případě, že se jedná o jediný nebo skoro jediný usvědčující důkaz. K použitelnosti institutu anonymního svědka uvedl konkrétněji Ústavní soud v nálezu ze dne 12. října 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, že smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení a druhým je možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti účastníků, protože stejné omezení nezavádí pro obžalobu, je tedy v rozporu s principy spravedlivého procesu. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou, v kolizi stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Evropský soud pro lidská práva je přesvědčen, že usvědčení obviněného na základě výpovědí anonymních svědků není za všech okolností neslučitelné s Úmluvou. Je-li však zachována anonymita svědků obžaloby, potýká se obhajoba nutně s mimořádnými obtížemi, a proto v takových případech článek 6 odst. 1 ve spojení s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy vyžaduje, aby znevýhodnění obhajoby bylo dostatečně vyváženo zvláštním postupem soudních orgánů (srov. odst. 76 rozsudku č.51277/99 ve věci Krasniki proti České republice, elektronicky dostupný na http://www.echr.coe.int).

Využití institutu utajeného svědka tedy podléhá, jak je výše uvedeno, splnění několika podmínek, které minimalizují zásah do práva obžalovaného na řádnou obhajobu a do určité míry zajišťují kontradiktornost řízení (srov. usnesení ze dne 14. července 2008, sp. zn. IV. ÚS 1218/08). V prvé řadě je třeba ctít zásadu subsidiarity takového institutu, tj. ochranu svědka nelze zajistit jinak a zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv (srov. ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu). Nestačí, aby totožnost byla utajena pouze na základě přání svědka při výslechu v přípravném řízení, aniž by se orgány činné v trestním řízení důvodností takového kroku zabývaly (srov. nález ze dne 22. října 2001, sp. zn. IV. ÚS 37/01), musí být patrno, jak orgány činné v trestním řízení posoudily odůvodněnost obav svědka, který žádal utajení své totožnosti. Druhým požadavkem, který podmiňuje ústavně konformní využití výpovědi utajeného svědka, je povinnost soudu provést všechny dostupné úkony k prověření jeho věrohodnosti (srov. ustanovení § 209 odst. 2 trestního řádu), ani samotnému obžalovanému nesmí být v tom bráněno (srov. odst. 76 rozsudku Krasniki proti České republice). Konečně by závěr soudu o vině obžalovaného neměl být založen zcela nebo v rozhodné míře na výpovědi anonymního svědka (srov. např. odst. 55 rozsudku Evropského soudu č. 21363/93 ve věci Van Mechelen a ostatní, nález sp. zn. III. ÚS 499/04, a nález III. sp. zn. ÚS 291/03).

V nyní posuzované věci konkrétní podmínky pro postup ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. vyložil okresní soud na str. 15 rozsudku a krajský soud na str. 9 rozsudku. Bylo vzato za prokázané, že ze strany svědka a do rozdělení věci zároveň stěžovatelova spoluobviněného K. došlo k evidentním pokusům o zastrašování svědků, kteří by vypovídali proti němu, včetně poznatku, že jeden ze svědků v této věci v hlavním líčení podstatně změnil výpověď. Při dalším ovlivňování svědků ve věci svědka K. by pro úzkou propojenost byla negativně dotčena i věc stěžovatele a opačně. S ohledem na toto propojení trestné činnosti obou by odtajnění svědků ve věci stěžovatele znamenalo odhalení jejich identity i pro svědka K. K němu okresní soud dále zjistil, že se jej spoluvězni báli pro jeho násilné chování, k němuž má i fyzické předpoklady, přičemž měl navíc i po dlouhou dobu telefonické spojení i vně věznice. Kromě tohoto poukázal okresní soud na specifičnost vězeňského prostředí, kde vězni mají tendenci s orgány činnými v trestním řízení obvykle nespolupracovat, neboť by byli označeni za "konfidenty" a podrobeni určitému útisku ze strany spoluvězňů (přičemž reálná obava z tohoto stavu by mohla vést přinejmenším ke zkreslování výpovědí). Krajský soud se v odvolacím řízení dostatečně vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatele. Rovněž je zřejmé, že okresní soud se systematicky a pečlivě zabýval i věrohodností utajených svědků, neboť vzal za zřejmé, že jako vězni mohou mít zájem na poškození stěžovatele či svědka K. Proto jejich konkrétní výpovědi poměřoval s dalšími důkazy, které ve věci provedl (str. 12, 13), přičemž např. dovodil, že o rozhodných skutečnostech, prokázaných i jiným způsobem, by objektivně nemohli vědět, pokud vypovídali smyšleně. V tomto se proto Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, které shledaly zákonné důvody pro výslech některých svědků jako utajených.

Zvláště k námitce stěžovatele, že soudy při hodnocení důkazů vycházely z výpovědi utajených svědků v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, je nutno uvést následující. Míra přípustnosti výpovědi utajeného svědka jako důkazu se v celkovém hodnocení všech důkazů projevuje v komplexu, tj. v jejím významu v poměru k důkazní hodnotě dalších provedených důkazů. V projednávané věci, jakkoliv Ústavní soud trvá na svých závěrech již dříve vyjádřených, obecné soudy, na rozdíl např. od věci sp. zn. sp. zn. III. ÚS 499/04, měly kromě výpovědí utajených svědků, k dispozici nezvratné důkazy, zejm. věci, které stěžovatel vydal ze své poštovní přihrádky, tedy balík obsahující kromě jiného i léky a drogy či mobilní telefon zajištěný ve skřínce stěžovatele, ačkoliv ani dozorci nesměli tyto přístroje vnášet, nález dalšího mobilního telefonu u svědka K. a řadu důkazů dalších (výpovědi svědků neutajených). Z pečlivého odůvodnění napadených rozhodnutí plyne jasná provázanost provedených důkazů a úvah obecných soudů v takové míře, že se Ústavní v této věci neztotožnil s námitkami stěžovatele. Důkazní hodnotu, kterou obecné soudy přisoudily jednotlivým důkazům, nemůže Ústavní soud vlastními závěry měnit (zásada volného hodnocení důkazů).

Na odůvodnění napadených rozhodnutí proto postačí odkázat, neboť nebyl shledán podstatný rozpor, a již vůbec ne extrémní, v provedeném hodnocení všech důkazů a skutkových závěrech učiněných soudy. Všechny soudy se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele, které nyní znovu předkládá v ústavní stížnosti. Konečně ve vztahu k námitce exemplárního trestu, který měl být stěžovateli rozsudkem odvolacího soudu uložen, nutno uvést, že zde stěžovatel nepředložil relevantní argumenty, který by svědčily pro nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody jako nepodmíněného. Řádné zdůvodnění na str. 14 rozsudku krajského soudu nesvědčí o nerespektování ust. § 23 odst. 1 tr. zák., při zohlednění podmínek stanovených v ust. § 31 odst. 3 tr. zák. Rozhodnutí obecných soudů nijak nenaznačují, že by se mělo jednat o potrestání exemplární, ani stěžovatel neuvádí, jaká referenční kritéria volí pro své konstatování o extrémní nevyváženosti v rozhodování soudů.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu").

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru