Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 10/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksprávní orgán
Obnova řízení
příspěvek
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.10.15.1
Datum podání02.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

135/2009 Sb.

205/2014 Sb.

500/2004 Sb., § 100


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 10/15 ze dne 30. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavní stížnosti stěžovatele Aloise Procházky, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014 č. j. 11 Ad 19/2014-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014 č. j. 11 Ad 19/2014-20 s tvrzením, že napadeným výrokem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze dne 29. září 2014, domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 12. září 2014 v souvislosti s žádostí stěžovatele o obnovu řízení ve věci přiznání jednorázového příspěvku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, ve znění pozdějších předpisů, za dobu zařazení stěžovatele ve vojenském táboře nucených prací od 28. října 1953 do 30. dubna 1954, které bylo pravomocně skončeno rozhodnutím ministra vnitra ze dne 29. listopadu 2013. V podání ze dne 10. října 2014 stěžovatel navrhoval, aby bylo řízení o žalobě zastaveno a stěžovateli bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované Ministerstvo vnitra dne 2. října 2014 vydalo nové rozhodnutí, kterým stěžovateli přiznalo jednorázový příspěvek za dobu od 28. října 1953 do 22. prosince 1955, tedy i za dobu, kdy byl stěžovatel zařazen v technickém praporu.

3. Usnesením napadeným ústavní stížností městský soud řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že předmětem stěžovatelem napadeného rozhodnutí ze dne 12. září 2014 bylo posouzení zcela odlišné otázky, než která byla posuzována ve věci samé, kde správní orgán posuzoval splnění nařízením vlády stanovených podmínek pro přiznání nároku na příspěvek (rozhodnutí ministra vnitra ze dne 29. listopadu 2013). Městský soud dále konstatoval, že je zřejmé, že řízení o žádosti o povolení obnovy je řízením samostatným a odlišným od řízení původního, ve vztahu k němuž se stěžovatel obnovy domáhal, když předmětem řízení o žádosti o povolení obnovy je výlučně jen to, zda jsou či nejsou dány podmínky pro obnovu řízení. V daném případě ke zpětvzetí podané žaloby došlo proto, že žalovaný správní úřad znovu rozhodnutím ze dne 2. října 2014 rozhodl ve věci samé, a to s přihlédnutím k novele nařízení vlády č. 135/2009 Sb., která byla provedena nařízením vlády č. 205/2014 Sb. Rozhodnutí ze dne 2. října 2014 se žádným způsobem nedotklo žalobou napadeného rozhodnutí. Z uvedených důvodů městský soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro to, aby stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení pro pozdější chování odpůrce.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru žaloba proti rozhodnutí, jímž nebyla povolena obnova řízení, směřovala ve svých důsledcích k tomu, aby byl stěžovateli přiznán nárok, který mu byl upřen rozhodnutími Ministerstva vnitra ze dne 30. dubna 2013 a ministra vnitra ze dne 29. listopadu 2013. Proto má stěžovatel za to, že žaloba byla podána důvodně, nepřiznání nákladů řízení je v rozporu s právem na spravedlivý proces a městský soud mu neposkytl potřebnou ochranu, když po podání důvodné žaloby ho "potrestal" tím, že musí nést náklady ze svého, ačkoliv mu žalovaná strana plně vyhověla ještě před tím, než soud meritorně rozhodl. Dále stěžovatel namítal, že je nepřípustné, aby tatáž osoba rozhodovala v prvoinstančním i druhoinstančním řízení a k tomu tvrdil, že prokázal oprávněnost jeho nároků i před novelou provedenou nařízením vlády č. 205/2014 Sb.

5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadený II. Výroku usnesení městského soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

7. Ústavní soud se rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Městský soud zcela srozumitelným a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí o tom, z jakého důvodu stěžovateli náhrada nákladů řízení přiznána nebyla, odůvodnil.

8. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné ani námitky stěžovatele ohledně rozhodování ministra vnitra v prvoinstančním i druhoinstančním řízení a prokázání oprávněnosti jeho nároků i před novelou č. 205/2014 Sb. Bylo zcela věcí stěžovatele, jaký procesní postup ve věci zvolí, a to zejména za situace, kdy lhůta k podání žádosti o poskytnutí příspěvku byla nařízením vlády č. 205/2014 Sb. stanovena nejpozději do 31. března 2015. Stěžovatel přitom podal předmětnou žalobu ve stejný den (26. září 2014), kdy adresoval Ministerstvu vnitra novou žádost o poskytnutí jednorázového příspěvku (na základě které mu byl tento příspěvek přiznán), a to v souvislosti s nabytím účinnosti nařízení vlády č. 205/2014 Sb. dne 26. září 2014.

9. Lze uzavřít, že Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, v posuzované věci nezjistil. Stěžovateli se tak nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru