Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 10/12 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
žaloba/na určení
pozemek
účastník řízení/způsobilost být účastníkem řízení
Vydržení
Dobrá víra
dovolání/otázka zásadního právního významu
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.10.12.1
Datum podání02.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 134 odst.1

99/1963 Sb., § 80 odst.1 písm.c, § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 10/12 ze dne 31. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. K. a JUDr. J. N., obě zast. JUDr. Karlem Davidem, advokátem, sídlem Beneše z Loun 50, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2011, č.j. 28 Cdo 4680/2010-239, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 22.7.2010, č.j. 60 Co 207/2010-214, a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23.11.2009, č.j. 11 C 198/2000-179, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelky napadly podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud"). K věci uvedly, že žalobou ze dne 31.5.2000 se původní žalobci E. K. a J. K. (tj. první stěžovatelka) domáhali určení, že kupní smlouva ohledně pozemku parc. č. 270/3 v kat. úz. Hrádek na Vlárské Dráze uzavřená dne 6.12.1999 mezi městem Slavičín a Mgr. D. S. je neplatná, později žalobu rozšířili na určení, že jsou vlastníky předmětného pozemku. Návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy soudy nevyhověly z ryze procesních důvodů, návrhu na určení vlastnického práva soudy prvního a druhého stupně nepřisvědčily z důvodu, že žalobci nebyli v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, a nemohli jej tedy vydržet. Dovolací soud dovolání původních žalobců zamítl s tím, že zde chybí judikatorní přesah ve věci řešené, přičemž je irelevantní, zda lze sloučit naléhavý právní zájem původních žalobců na žalobě o určení neplatnosti smlouvy s případným právním zájmem na určení vlastnictví k předmětnému pozemku.

Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že ze strany obecných soudů bylo zasaženo do jejich ústavou zaručených práv. Nejvýraznějšího zásahu do svazku práv souhrnně definovaných v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") jako právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, se, podle jejich názoru, dopustil Nejvyšší soud, předně chybným vymezením účastníků dovolacího řízení, když dne 12.10.2011 rozhodoval o právech a povinnostech původního žalobce E. K., jenž zemřel již dne XX.X.XXXX, rozhodoval tak o někom, kdo postrádal způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení. Za porušení práva na spravedlivý proces rozhodnutím Nejvyššího soudu považují i nerespektování jeho zákonné povinnosti zabývat se věcně těmi napadenými rozhodnutími odvolacích soudů, jež mají po právní stránce zásadní význam. O nepochopení této role údajně svědčí závěr o irrelevantnosti posouzení slučitelnosti naléhavého právního zájmu na žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy s naléhavým právním zájmem na žalobě na určení vlastnictví, kdy původní žalobci v dovolání výslovně uvedli, že tato právní otázka není v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena způsobem, jak uvedl odvolací soud, a že judikatura Nejvyššího soudu o neslučitelnosti žaloby se týká výhradně případů, kdy se žalobce domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy výhradně z důvodu tvrzeného vlastnického práva.

V další části návrhu se stěžovatelky koncentrovaly na polemiku s posouzením předpokladů vydržení ze strany obecných soudů, které dospěly k závěru, že objektivní přesvědčení původních žalobců a jejich právních předchůdců o tom, že jsou vlastníky sporného pozemku, mohlo trvat pouze do 21.4.1959, kdy původní žalobci odkoupili od státu pozemek parc. č. 270/2, jenž byl dříve součástí toho pozemku, z něhož byl později oddělen sporný pozemek parc. č. 270/3. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že takový výklad nerespektuje historické pozadí této koupě uskutečněné v době nesvobody, tudíž nelze vykládat akt uzavření kupní smlouvy jako zánik objektivního přesvědčení o vlastnickém pozemku dnes zapsaného pod parc. č. 270/3. Vyslovily názor, že do ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny je zapotřebí zahrnout i ochranu oprávněné držby a že obecné soudy nerespektovaly princip, že v pochybnostech se má vždy za to, že držba je oprávněná, tj. že dobrá víra existovala.

Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, porušena měla být i ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelky namítají, je následující:

Čl. 2 odst. 2 Listiny:

Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 4 odst. 1 Listiny:

Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:

Žalobci, E. a J. K., podali u okresního soudu žalobu, kterou se domáhali určení neplatnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. 270/3 v kat. úz. Hrádek na Vlárské Dráze, uzavřené mezi prodávajícím městem Slavičín a kupující Mgr. D. S., v níž vznášeli řadu námitek vůči procesu prodeje. V průběhu řízení žalobu rozšířili na určení, že jsou vlastníky předmětného pozemku, protože splnili podmínky vydržení. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 23.11.2009, č.j. 11 C 198/2000-179, oba žalobní návrhy zamítl a uložil povinnost žalobcům nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení, ve vztahu s druhou žalovanou náhradu nákladů řízení žádném z nich nepřiznal. Po analýze předpokladů úspěšnosti určovací žaloby okresní soud shledal, že v daném případě nejsou dány, protože na právním postavení žalobců by se ani případným vyhověním určovací žalobě, že kupní smlouva je neplatná, ničeho nezměnilo a nevzniklo by jim ani žádné právo, které by bylo soudně vynutitelné. Také návrh na určení vlastnictví žalobců neshledal důvodným, když provedeným dokazováním zjistil, že nesplnili podmínky pro možnost vydržení (pozemek byl ve vlastnictví státu, později ho žalobci převzali do užívání a dokonce požádali o jeho prodej).

Proti rozsudku okresního soudu podali žalobci odvolání, krajský soud v meritorních výrocích potvrdil prvostupňový rozsudek, byť částečně z jiných důvodů zjistiv, že soud I. stupně postupoval v průběhu celého řízení nedůsledně. K prvnímu žalobnímu návrhu uzavřel, že na právním postavení žalobců eventuálním vyslovením neplatnosti kupní smlouvy by se nic nezměnilo, když žalobci tvrdí, že jsou vlastníky pozemku, a jako vlastníci pozemku nemají důvod účastnit se nového nabídkového řízení na prodej obecního majetku; za této situace má místo pouze žaloba na určení jejich vlastnictví, na které by měli naléhavý právní zájem. V tomto punktu shledal odvolací soud nedůslednost soudu I. stupně, tj. v odstranění rozporu mezi tvrzeními žalobců, a hodlal ho v rámci odvolacího řízení odstranit, protože se však žalobci přes řádné předvolání k jednání odvolacího soudu nedostavili, šla nemožnost poskytnout poučení k jejich tíži; tudíž skutková tvrzení k existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy jsou rozporná a neúplná, takže žalobci neunesli povinnost tvrzení. Pokud jde o vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, zkonstatoval odvolací soud správnost rozhodnutí soudu I. stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému, ve vztahu k druhé žalované také žalobu zhodnotil jako nedůvodnou. Připustil, že na základě putativního titulu by mohla u žalobců vzniknout dobrá víra, ta však zanikla před uplynutím vydržecí doby. Ke zjištění, že stěžovatelé nejsou vlastníky, muselo dojít při objektivním hodnocení skutečnosti už v době, kdy žalobci v roce 1959 uzavřeli s Čs. státem kupní smlouvu na koupi pozemku parc. č. 270/2, který byl dříve součástí pozemku, jehož další součástí byl později vydělený pozemek parc. č. 270/3, museli tedy vědět, že předmětný pozemek není jejich vlastnictvím. Po připomenutí, že předmětný pozemek byl žalobcům předán do užívání v roce 1976, odvolací soud shrnul, že nemohlo dojít k "vydření" (správně má být "vydržení") před 1.1.1992, tj. před účinností novely obč. zákoníku umožňující vydržení pozemků ve vlastnictví státu, proto vydržecí doba trvala jen 3 roky a 14 dnů, a odvolací soud považoval žalobu za správně zamítnutou. V dalších výrocích rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci tzv. nenárokové dovolání, ve kterém vytýkali soudům nižších instancí nesprávné právní posouzení věci, které formulovali do řady konkrétních námitek. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 12.10.2011, č.j. 28 Cdo 4680/2010-239, odmítl po zjištění, že dovolatelé nevymezili žádnou otázku zásadního právního významu. Nad rámec posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud přezkoumal i hmotněprávní správnost napadeného rozhodování (pozn. správně má být "rozhodnutí") a dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil; především akcentoval, že skutkové okolnosti svědčí proti existenci dobré víry žalobců, tudíž ve světle tohoto závěru je irelevantní, zda lze sloučit naléhavý právní zájem žalobců na žalobě o určení neplatnosti smlouvy mezi žalovanými s jejich případným naléhavým právním zájmem na určení vlastnictví k předmětnému pozemku. Nejvyšší soud se též zabýval argumentem žalobců o údajné perzekuci otce žalobkyně ze strany komunistického režimu i ve vztahu k pozemku parc. č. 270/3, k čemuž dodal, že v takovém případě měli žalobci uplatnit nárok v řízení o restituci; jestliže se tak nestalo, pak možnosti speciální právní úpravy nebyly naplněny a tím spíše žalobci nemohli uspět se svými nynějšími nároky.

III.

Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelek je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkami namítaného porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno. Především nebylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, protože žalobcům nebylo upřeno právo domáhat se žalobou určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva, obojí ve smyslu § 80 písm. c) obč. soudního řádu. Okolnost, že první žalobce v průběhu dovolacího řízení zemřel a ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nemá vliv na výsledek dovolacího řízení, protože v něm Nejvyšší soud nerozhodoval o meritu věci, ale toliko posuzoval přípustnost tzv. nenárokového dovolání. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, jestliže žalobci nevymezili žádnou otázku zásadního právního významu, a dodává, že ani naznačovaná vazba obou určovacích výroků takovou otázku zásadní nečiní, je totiž notorietou, že žalobní návrhy vznesené žalobci (ač zastoupeni kvalifikovaným právním zástupcem) se navzájem vylučují: buď žalobci byli vlastníky sporného pozemku, pak by zcela logicky byla kupní smlouva absolutně neplatná ve smyslu zásady nemo plus iuris ad alienum transferre potest, quam ipse habet, nebo jimi nejsou a pak by eventuálně mohli mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými. Jak však správně uzavřel krajský soud, žalobci se sami svojí nepřítomností při jednání u odvolacího soudu zbavili možnosti naplnit svoji povinnost tvrzení. Ústavní soud neshledal ani pochybení obecných soudů při posuzování předpokladů vydržení sporného pozemku. V této souvislosti dodává, že vydržení vlastnického práva představuje mimořádný originární způsob nabytí vlastnictví, který vyžaduje naplnění všech zákonných předpokladů. Patří k nim též objektivizovaná dobrá víra, tj. dobrá víra se zřetelem ke všem okolnostem, jako požadavek výrazně ovlivňující vydržení contra tabulas, tedy vydržení proti zápisům vlastnických vztahů ve veřejných evidenčních instrumentech. Z těchto důvodů tudíž nemohlo dojít ani k porušení práva na ochranu vlastnictví.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelek, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru