Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 10/04Usnesení ÚS ze dne 15.01.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkpoučení
Správní soudnictví
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.10.04
Datum podání07.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

1/1993 Sb., čl. 3, čl. 10

150/2002 Sb., § 129, § 68, § 46

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

229/1991 Sb., § 9

243/1992 Sb., čl.

71/1967 Sb., § 53 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 10/04 ze dne 15. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. ledna 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Dr. J. K., zastoupené JUDr. F. N., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 3 As 31/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2004 napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tím, že navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl tak, že se v zákoně č. 151/2002 Sb. doplňuje ustanovení § 5 o zákon č. 229/1991 Sb., § 9, popřípadě žádala, aby Ústavní soud v zákoně č. 229/1991 Sb. změnil § 9 odst. 6 tak, že proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle odst. 3, 4 a 5 je možno podat opravný prostředek Ministerstvu zemědělství, Ústřednímu pozemkovému úřadu.

Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem porušil čl. 3 a čl. 10 Ústavy ČR, jakož i čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 24 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2003, č. j. 30 Ca 45/2003-58, jímž byla odmítnuta jako nepřípustná žaloba na přezkum rozhodnutí Pozemkového úřadu Semily ze dne 19. 3. 2003, č. j. PÚ 1244/92.

Stěžovatelka proti rozsudku namítla, že rozhodnutí pozemkového úřadu se týkalo restitučního nároku, který byl projednáván podle zákona č. 229/1991 Sb., přičemž tento zákon nebyl zákony, jimiž byla provedena reforma správního soudnictví (zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, zákon č. 151/2002 Sb.), výslovně zrušen, a tudíž je třeba mít zato, že stále platí.

Stěžovatelka proto polemizuje s názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož ustanovení § 129 odst. 1 s. ř. s. představuje nepřímou novelizaci zákonů, které opravné prostředky zakládaly, a v případech, kdy zvláštní zákony k 31. 12. 2002 zakládaly možnost opravného prostředku podle části páté, hlavy třetí o. s. ř., lze po 1. 1. 2003 napadnout rozhodnutí správního orgánu žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s. To se však podle Nejvyššího správního soudu týká věcí, které spadají do pravomoci soudů ve správním soudnictví, tedy věcí, v nichž se jedná o ochranu subjektivních veřejných práv. Pokud zvláštní zákon zakládal opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu ve věci soukromoprávní, lze se v takovém případě domáhat soudní ochrany žalobou podle části páté o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2003.

Podle Nejvyššího správního soudu byl případ stěžovatelky projednáván podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., který se evidentně dotýká práva soukromého a soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň ochrany, než jaký mu byl poskytován ve správním soudnictví do 31. 12. 2002. Nová právní úprava poskytuje soukromým právům vyšší právní ochranu, neboť soud podle o. s. ř nebude provádět přezkum rozhodnutí, ale je povolán k tomu, aby případně o věci sám rozhodl.

Proti tomuto názoru stěžovatelka namítla, že žádným zákonným rozhodnutím nebyla upravena možnost přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu, které doposud podle zákona č. 229/1991 Sb. vykonávaly krajské soudy. Převod této agendy z oblasti správního práva do oblasti "civilního zákoníku" tedy nemá podle stěžovatelky charakter přezkumu, nýbrž umožňuje účastníkům uplatnit své nároky u soudu.

Rovněž je třeba podle stěžovatelky odmítnout odkaz na § 129 odst. 1 s. ř. s., který "jako by byl schopen pokrýt novelizaci ustanovení, aniž tato byla zakotvena ve zrušovacím ustanovení zákona." Podle stěžovatelky se ruší nebo mění ustanovení zákona dosud platné teprve zrušovacím ustanovením. Tato derogující ustanovení jsou obsažena v části VII. - XXIV. zákona č. 151/2002 Sb., avšak zrušení či změna ust. § 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. v zákoně chybí.

Stěžovatelka se proto domnívá, že celý tento postup je diskriminační, a to v poměru mezi osobami, o jejichž nárocích bylo rozhodnuto podle původní zákonné úpravy, a osobami, které se domáhají svých nároků způsobem předepsaným novou právní úpravou. Takové řešení navíc podle stěžovatelky otevírá cestu řízení v celé hierarchii soudů, čímž se doba tohoto řízení prodlužuje.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud musí především předně konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který stojí mimo soustavu obecných soudů, jimž není instančně nadřazen. Ústavnímu soudu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti bez dalšího posuzovat výklad jednoduchého práva zastávaný obecnými soudy a to potud, pokud takovým výkladem soud nezasáhl do základních práv a svobod stěžovatele ústavně zaručených ústavním zákonem.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, tj. představuje takový prostředek k ochraně práv, který lze využít až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), přičemž z hlediska zákona o Ústavním soudu nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 119/2000, sp. zn. III. ÚS 252/01).

Ústavní soud se proto domnívá, že ač stěžovatelka určité prostředky, proti nimž v ústavní stížnosti brojí, již vyčerpala, poskytuje jí zákon procesní prostředek, jehož prostřednictvím se může domáhat ochrany svých práv u nestranného a nezávislého soudu efektivněji a jehož uplatnění zajišťuje vyšší míru ochrany jejím právům. V tomto směru byla stěžovatelka také poučena v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje.

Ochranu základních práv a svobod je třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv v dimenzi formální. Existuje-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku, pokud napadený postup orgánu veřejné moci nezaložil přípustnost ústavní stížnosti z jiného důvodu.

K dílčím námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud uvádí následující skutečnosti.

Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (publ. pod č. 276/2001 Sb.) byla k 31. 12. 2002 zrušena celá část pátá o. s. ř. upravující správní soudnictví. Ústavní soud shledal rozpor této právní úpravy s ústavním pořádkem ČR, zejména s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), a to z toho důvodu, že tato úprava postrádala naplnění požadavku plné jurisdikce soudu a plnohodnotného fair procesu ve správním soudnictví. Zákonodárce na tento nález reagoval přijetím nové koncepce správního soudnictví, která je založena na principu plného přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Požadavek specializace správního soudnictví si však současně s tím vyžádal vyčlenění těch právních věcí, v nichž rozhodují o hmotných právech soukromoprávní povahy správní orgány, do jurisdikce civilních soudů, jejichž pravomoc je nově založena ustanovením § 7 odst. 2 o. s. ř.

Cílem zákonodárce proto bylo, aby s účinností od 1. 1. 2003 probíhala všechna řízení podle nové právní úpravy, tj. v režimu plnohodnotného přezkumu rozhodnutí správních orgánů nezávislým a nestranným soudem. Dokončení přezkumu správních rozhodnutí podle zákonných ustanovení o. s. ř. upravujících správní soudnictví do 31. 12. 2002, jak navrhuje stěžovatelka, by totiž naopak prodlužovalo neústavní stav a znamenalo by potenciálně porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Cílem přijaté právní úpravy bylo zajistit, aby s nabytím účinnosti nové právní úpravy správního soudnictví bylo zajištěno, že ve všech případech bude probíhat přezkum v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případě stěžovatelky to pak znamenalo, že soudy ve správním soudnictví žalobu stěžovatelky odmítly jako nepřípustnou a v souladu se zněním s. ř. s. ji odkázaly na příslušný prostředek, jímž se může domáhat ochrany svého práva.

Ústavní soud má proto zato, že stěžovatelka dosud nevyčerpala tento prostředek, který jí zákon k ochraně práva poskytuje a který je podle názoru Ústavního soudu zcela konformní s právem stěžovatelky na fair proces, když naopak bude tímto postupem zajištěna větší garance práv stěžovatelky cestou plnohodnotného rozhodování nezávislým soudním orgánem.

Z tohoto důvodu Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou.

V souvislosti s tím pak musel být odmítnut také návrh týkající se zásahů do zákona č. 151/2002 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb., neboť k jeho podání (byť toliko ve formě návrhu na zrušení ustanovení zákona) by byl aktivně legitimován pouze ten, kdo podal meritorně projednatelnou ústavní stížnost. Jinými slovy, je-li ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, musí být odmítnut také návrh týkající se právního předpisu, který byl s ústavní stížností podle ust. § 74 zákona o Ústavním soudu spojen. Ústavní soud však k tomu navíc poznamenává, že i v případě připuštění ústavní stížnosti by byl takto formulovaný návrh odmítnut pro nepříslušnost Ústavního soudu. Ústavní soud je totiž v rámci konkrétní i abstraktní kontroly norem oprávněn neústavní právní úpravu toliko zrušit, nikoliv sám formulovat konkrétní znění právních předpisů.

S ohledem na shora uvedené skutečnostisoudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2004

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D., v. r. soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru