Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1/16 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýpověď
Pracovní poměr
Pracovní kázeň
neplatnost/relativní
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.1.16.1
Datum podání01.01.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 55 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1/16 ze dne 26. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele BOIS Opava, a. s., se sídlem Olomoucká 267/29, 746 01 Opava, zastoupeného JUDr. Jakubem Morávkem, Ph.D., advokátem se sídlem Sušilova 1507/17, 104 00 Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2015, č. j. 16 Co 228/2014-201 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3113/2015-253, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. Dále stěžovatel namítá porušení čl. 80 a čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím shledal neplatnou výpověď z pracovního poměru, kterou stěžovatel dal svému zaměstnanci. Jednalo se o okamžité zrušení pracovního poměru pro nezahájení práce a nenastoupení na pracovní směnu. Podle krajského soudu je porušením pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem teprve déletrvající neomluvená nepřítomnost zaměstnance v práci, přičemž stěžovatel vytkl zaměstnanci pouze neomluvené absence na jedné pracovní směně a na dvou hodinách druhé pracovní směny. Krajský soud dospěl k závěru, že zaměstnanec stěžovatele se vytýkaným jednáním nedopustil porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem a po stěžovateli lze spravedlivě požadovat, aby jej zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Okamžité zrušení pracovního poměru shledal tedy jako neplatný úkon.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu napadeným usnesením odmítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k otázce výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinností zaměstnance vyplývající z pracovních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity, neboť dosavadní soudní praxe považuje za porušení pracovních povinností zvláště hrubým způsobem jen déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci. Poté Nejvyšší soud rozebral judikaturu, již se stěžovatel dovolával a vysvětlil skutkové odlišnosti jednotlivých případů. Nejvyšší soud odmítl i argumenty stěžovatele, že zjistil, že se vůči němu zaměstnanec dopustil dalších porušení právních povinností, a proto "namítání neplatnosti skončení pracovního poměru je v případě žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem pouze zdánlivým výkonem práva, neboť se jedná o jednání samoúčelné a nemravné, kterému nelze poskytovat soudní ochranu, příčící se konečnému účelu objektivního práva".

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že zásah do svých práv spatřuje v tom, že v důsledku napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vznikla stěžovateli vedle povinnosti uhradit náklady soudního řízení i povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy za výpovědní dobu a případně vzniklé škody v důsledku skončení pracovního poměru ze strany stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že se Krajský soud v Ostravě bez relevantního důvodu odchýlil od ustálené judikatorní praxe Nejvyššího soudu a že se nevypořádal s veškerou argumentací stěžovatele, zejména o povinnosti soudu odmítnout zdánlivý výkon práva a přihlédnout i k dalším důvodům pro skončení pracovního poměru, které stěžovatel v době podávání výpovědi neznal. Stěžovatel dále poukazuje na to, že podle něj nebylo rozhodnutí krajského soudu dostatečně odůvodněno.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K zásahu do základních práv stěžovatele však v řízení před obecnými soudy nedošlo.

7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru