Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pst 8/2008 - 19Usnesení NSS ze dne 25.02.2009

Způsob rozhodnutípřerušeno
Účastníci řízenívláda
Hnutí za lepší bydlení
VěcPolitické strany a hnutí - rozpuštění, pozastavení nebo znovuobnovení činnosti

přidejte vlastní popisek

Pst 8/2008 - 28

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Radana Malíka, JUDr. Jana Passera, JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Marie Žiškové v právní věci navrhovatele: vláda se sídlem Praha 1, nábř. E. Beneše 4, zastoupeného JUDr. Václavem Henychem, vrchním ředitelem Sekce archivnictví a všeobecné správy Ministerstva vnitra, proti odpůrci: Hnutí za lepší bydlení, se sídlem Frýdek - Místek, Družstevní 844, o návrhu na pozastavení činnosti politického hnutí,

takto:

I. V řízení se pokračuje.

II. Činnost politického hnutí Hnutí za lepší bydlení sepozastavuje.

III. Navrhovateli senepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Nejvyššímu správnímu soudu byl dne 23. 12. 2008 doručen návrh vlády České republiky (navrhovatel) na pozastavení činnosti politického hnutí Hnutí za lepší bydlení (odpůrce). Tento návrh, podaný v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (dále též „zákon o politických stranách“), navrhovatel odůvodnil zejména tím, že odpůrce opakovaně (za roky 2006 a 2007) nesplnil svoji zákonnou povinnost každoročně předložit Poslanecké sněmovně vždy do 1. dubna výroční finanční zprávu (§ 18 odst. 1 zákona o politických stranách). Proto se navrhovatel domnívá, že činnost odpůrce je v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) zákona o politických stranách a navrhuje pozastavit jeho činnost. Navrhovatel k návrhu přiložil usnesení Poslanecké sněmovny č. 777 ze 30. schůze konané dne 30. 4. 2008 ke zprávě o kontrole výročních finančních zpráv politických stran a politických hnutí za rok 2007, č. 295 ze 14. schůze konané dne 27. 4. 2007 ke zprávě o kontrole výročních finančních zpráv politických stran a politických hnutí za rok 2006, dále usnesení Poslanecké sněmovny č. 337 z 15. schůze konané dne 12. 6. 2007 k doplnění výročních finančních zpráv politických stran a politických hnutí za rok 2006, a č. 778 ze 30. schůze konané dne 30. 4. 2008 k doplnění výročních finančních zpráv politických stran a politických hnutí za roky 2002 až 2006.

Odpůrce ve svém vyjádření k návrhu ze dne 22. 1. 2009 předně konstatoval, že si je vědom svého pochybení. Jak dále uvádí, k tomuto pochybení došlo z důvodu jeho nedostatečných informací o povinnosti předkládat výsledky hospodaření, přičemž nebyl na nesplnění této povinnosti žádnou institucí upozorněn, jak tomu bývá v jiných obdobných záležitostech obvyklé. Závěrem odpůrce konstatoval, že nemá sebemenší zájem na porušování či nedodržování předpisů a vytýkané vady bez zbytečného odkladu odstraní zasláním příslušných dokumentů Poslanecké sněmovně.

Nejvyšší správní soud svým usnesením ze dne 25. 2. 2009, č. j. Pst 8/2008 - 19, řízení v dané věci přerušil. Prezident republiky totiž rozhodnutím ze dne 10. 2. 2009 (č. 46/2009 Sb.) vyhlásil volby do Evropského parlamentu a jejich konání stanovil na dny 5. 6. a 6. 6. 2009. Podle ustanovení § 94 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „soudní řád správní“, „s. ř. s.“), je totiž návrh na rozpuštění nebo pozastavení činnosti politické strany a hnutí nepřípustný, byl-li podán v době, o níž zvláštní zákon stanoví, že v ní nelze činnost politické strany nebo politického hnutí pozastavit nebo je rozpustit. Byl-li však návrh podán předtím, soud řízení podle citovaného ustanovení na tuto dobu přeruší. K rozpuštění politické strany (hnutí) či pozastavení její činnosti přitom nesmí dojít v zákonem vymezené ochranné době ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 zákona o politických stranách, která se váže na konání celostátních voleb do některého ze zastupitelských sborů. Důvodem existence této ochranné doby je zamezit potencionálnímu zásahu do svobodné soutěže politických stran, a to právě v okamžiku, kdy se strany nejvíce aktivizují a kdy plní svoji základní funkci. Taková ochranná doba přitom končí až deset dní po posledním dni uvedených voleb.

Nejvyšší správní soud na základě provedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že návrh na pozastavení činnosti odpůrce je v projednávaném případě důvodný. Z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení přitom soud nepovažoval ze nezbytné, aby v dané věci vydával předseda senátu samostatné usnesení o pokračování v řízení podle ustanovení § 48 odst. 4 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že již odpadla překážka řízení (konec ochranné doby), soud v řízení v souladu s výrokem I. tohoto rozsudku přímo pokračoval. O návrhu soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť navrhovatel s takovým záměrem soudu ve svém podání ze dne 16. 1. 2009 výslovně souhlasil a stejně tak učinil i odpůrce ve svém vyjádření ze dne 22. 1. 2009.

Podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o politických stranách nemohou vznikat a vyvíjet činnost strany a hnutí, které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu. Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona o politických stranách jsou pak strany a hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně k informaci výroční finanční zprávu v členění konkretizovaném pod písm. a) až f) citovaného ustanovení.

Z ustanovení § 14 odst. 1 zákona o politických stranách se podává, že činnost strany a hnutí může být rozhodnutím soudu pozastavena, jestliže jejich činnost je v rozporu s § 1 až 5, § 6 odst. 5 a § 17 až 19 tohoto zákona nebo se stanovami. Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o politických stranách o rozpuštění strany a hnutí, pozastavení činnosti strany a hnutí a o znovuobnovení jejich činnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Návrh podá vláda; pokud tak neučiní do 30 dnů od doručení podnětu, může návrh podat prezident republiky. O návrhu na rozpuštění politické strany nebo politického hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu pátého soudního řádu správního. Podle § 96 s. ř. s. rozhoduje o návrhu na rozpuštění politické strany nebo politického hnutí soud podle skutkového stavu, který tu je v době rozhodnutí soudu.

Na základě výše citovaných ustanovení musel Nejvyšší správní soud zejména uvážit, zda odpůrce nesplnil své povinnosti vyplývající mu ze zákona o politických stranách. Jak přitom vyplývá z listinných důkazů obsažených ve spise, shora popsané povinnosti odpůrce skutečně nesplnil, když opakovaně nepředložil příslušnému orgánu, tedy Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, výroční finanční zprávy splňující náležitosti stanovené v § 18 odst. 1, přičemž tuto povinnost nesplnil ani dodatečně. Jak totiž vyplývá z usnesení Poslanecké sněmovny č. 777 ze 30. schůze konané dne 30. 4. 2008 ke zprávě o kontrole výročních finančních zpráv politických stran a politických hnutí za rok 2007, a z usnesení Poslanecké sněmovny č. 295 ze 14. schůze konané dne 27. 4. 2007 ke zprávě o kontrole výročních finančních zpráv politických stran a politických hnutí za rok 2006, odpůrce za uvedené roky výroční finanční zprávy Poslanecké sněmovně nepředložil. K dotazu Nejvyššího správního soudu pak Kontrolní výbor Poslanecké sněmovny ve svém sdělení doručeném zdejšímu soudu dne 26. 6. 2009, č. j. KV/16.6.09/06740/00283/171H, konstatoval, že odpůrce ke dni 24. 6. 2009 svoji zákonnou povinnost nesplnil ani dodatečně a nepředložil Poslanecké sněmovně své výroční finanční zprávy za roky 2005 a 2006, s tím, že nepředložil ani výroční finanční zprávu za rok 2008.

V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné zdůraznit, jak již ostatně učinil například i ve svém rozhodnutí ze dne 6. 4. 2005, č. j. Pst 2/2003 - 69 (č. 586/2005 Sb. NSS), že nesplnění povinnosti stanovené v § 18 odst. 1 zákona o politických stranách představuje zvláštní a samostatný důvod, pro který může zdejší soud rozhodnut o pozastavení činnosti politické strany (hnutí). Od takto vysloveného právního názoru přitom Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se ani v projednávané věci.

Jak již soud uvedl v citovaném rozhodnutí, je z ústavně právního hlediska především nutno konstatovat [a v tomto směru Nejvyšší správní soud plynule navazuje na judikaturu Ústavního soudu ČR (viz zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 26/94, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 113 a násl.)], že „politické strany představují státem privilegované korporace soukromého práva, nezbytné v reprezentativní formě vlády, jejichž základní funkcí je vytvářet svorník mezi státem a společností tím, že aktivizují a zapojují občany do správy veřejných záležitostí“. Toto jejich vymezení bezprostředně vyplývá především z čl. 5 Ústavy ČR a z čl. 20 a 22 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti ztotožňuje s předním německým konstitucionalistou K. Hessem, který zformuloval tzv. statusovou teorii politických stran [K. Hesse: Die verfassungsrechtliche Stellung der politischen Parteien im modernen Staat, in: G. Ziebura: Beiträge zur allgemeinen Parteienlehre, str. 124 a násl.], kterou je možno označit za obecně uznávanou ústavně právní evropskou doktrínu. Podle této teorie mají politické strany naplňovat status „svobody, rovnosti a veřejnosti“. Podstata této teorie vychází z myšlenky, že „politické strany se nacházejí v určitých typech vztahů: ke státu, k ostatním politickým stranám a ke společnosti. Pro vztah politických stran ke státu by měl být určující status svobody, pro vztah k ostatním stranám status rovnosti a pro vztah ke společnosti status veřejnosti (transparentnosti)“. Průmět statusu veřejnosti (a v konečném důsledku také rovnosti ve smyslu respektování stejných právních povinností všemi politickými stranami) do oblasti jednoduchého práva představuje podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu rovněž ustanovení § 18 zákona o politických stranách, podle něhož jsou politické strany povinny každoročně předkládat Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu.

Podle názoru soudu proto zcela odpovídá smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona o politických stranách, že za situace, kdy politická strana nebo politické hnutí výroční finanční zprávu nepředložily buď vůbec, anebo ji nepředložily se zákonem požadovanými náležitostmi, a kdy se tak stalo opakovaně, pak takové porušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona o politických stranách opodstatňuje pozastavení činnosti politické strany nebo politického hnutí. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel i ze shora již citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 26/94, podle kterého strany a hnutí trvale porušující zákon (tedy nikoli jednorázově, porušování musí mít charakter perpetuálního chování – viz zejména znění § 4 zákona o politických stranách) nemohou vyvíjet činnost, neboť tímto opakovaným porušováním zákonů se chovají způsobem ohrožujícím demokratické základy státu.

Přestože odpůrce přislíbil odstranit shora nastíněná pochybení „bez zbytečného odkladu“, od 12. 1. 2009, kdy mu byl doručen návrh v této věci, tak neučinil. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, a to z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 18 odst. 1 zákona o politických stranách.

Pro úplnost lze ještě dodat, že podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona o politických stranách mohou strany a hnutí při pozastavení činnosti činit pouze úkony zaměřené na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, a to nejdéle po dobu jednoho roku. Trvají-li i nadále skutečnosti, pro které byla činnost strany pozastavena, podají orgány uvedené v § 15 citovaného zákona žalobu ve správním soudnictví na rozpuštění strany. Podle § 14 odst. 3 téhož zákona, pokud dojde ve stanovené lhůtě k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení činnosti strany a hnutí, považuje se činnost strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost uznána za splněnou příslušným orgánem.

Výrok o nákladech řízení se opírá zejména o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšný odpůrce právo na náhradu nákladů řízení nemá a úspěšnému navrhovateli v této souvislosti žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou řádné opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 1. července 2009

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru