Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Nad 28/2019 - 31Usnesení NSS ze dne 14.03.2019

Způsob rozhodnutípříslušný soud
Účastníci řízeníMěstský soud v Praze
VěcOstatní
Prejudikatura

9 As 207/2015 - 46


přidejte vlastní popisek

Nad 28/2019 - 31

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. K., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o návrhu ze dne 18. 12. 2018, o nesouhlasu Městského soudu v Praze s postoupením věci,

takto:

K řízení o návrhu ze dne 18. 12. 2018 je místně příslušný Krajský soud v Plzni.

Odůvodnění:

[1] Dne 27. 12. 2018 bylo Krajskému soudu v Plzni doručeno žalobcovo podání ze dne 18. 12. 2018 nazvané „Návrh na zahájení řízení“. V něm žalobce uvedl, že Úřadu práce, krajská pobočka Plzeň, kontaktní pracoviště Stříbro, se sídlem Mánesova 16, Stříbro (dále jen „pobočka úřadu práce“), odeslal dne 23. 5. 2018 žádost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci“], v níž uplatnil nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Pobočka úřadu práce, jako úřad nepříslušný, měla podle žalobce žádost postoupit úřadu příslušnému, a to žalovanému; to však neučinila a do podání žaloby nebylo žalobci pobočkou úřadu práce ani žalovaným sděleno žádné stanovisko. Vzhledem k tomu, že jeho nároku na náhradu škody nebylo vyhověno, požadoval žalobce ve smyslu § 15 odst. 2 citovaného zákona po Krajském soudu v Plzni, aby žalovanému uložil uhradit žalobci částku ve výši 10.000.000 Kč coby „zadostiučinění“. K podání ze dne 18. 12. 2018 připojil žalobce žádost ze dne 23. 5. 2018 zaslanou pobočce úřadu práce nadepsanou „Výzva k úhradě za nesprávný úřední postup“, v níž uplatňoval nárok na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem.

[2] Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 1. 2019, č. j. 30 A 3/2019 – 6 (dále jen „usnesení o postoupení“), postoupil žalobu k vyřízení Městskému soudu v Praze. Podle obsahu ji totiž posoudil jako žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s. a příslušným k jejímu vyřízení podle § 7 odst. 2 téhož zákona s ohledem na to, že za žalovaného žalobce označil Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem v Praze, shledal Městský soud v Praze.

[3] Městský soud v Praze s postoupením věci nesouhlasí, neboť má za to, že z obsahu žaloby ze dne 18. 12. 2018 není zřejmé, že se jedná o žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Je naopak toho názoru, že žalobce se žalobou domáhá u soudu náhrady škody poté, co jeho dříve uplatněný nárok nebyl uspokojen před správním úřadem ve smyslu § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Poukazuje současně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 As 207/2015 – 46, podle něhož k tomu, aby bylo vůbec možné rozhodovat o příslušnosti (věcné či místní) některého ze soudů rozhodujících ve správním soudnictví, musí být dána jejich pravomoc; pokud totiž věc do pravomoci správních soudů vůbec nespadá, lze jen těžko určit, který soud by měl být příslušný o takové věci rozhodovat. Otázku pravomoci přitom musí posoudit soud, kterému je podání adresováno, neboť právě na něj se navrhovatel obrací. Pokud dojde k závěru, že ve věci není vůbec dána pravomoc soudů ve správním soudnictví, musí návrh odmítnout, aniž by vůbec přicházel v úvahu postup podle § 7 odst. 4 nebo 5 s. ř. s. Podle Městského soudu v Praze měl Krajský soud v Plzni nejprve vyjasnit, čeho se žalobce žalobou domáhá. Pokud by totiž zjistil, že se skutečně jedná o žalobu na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, bude jeho povinností takový návrh bez dalšího odmítnout. Teprve bude-li zřejmé, že se opravdu jedná o žalobu ve věci, jejíž posouzení spadá do pravomoci správních soudů, bude na místě se zabývat otázkou místní příslušnosti. Městský soud v Praze pro uvedené předložil věc k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu správnímu soudu podle § 7 odst. 6 s. ř. s.

[4] Nesouhlas Městského soudu v Praze s poustoupením věci je důvodný.

[5] Nejvyšší správní soud má ve shodě s Městským soudem v Praze za to, že z obsahu podání ze dne 18. 12. 2018 nelze s jistotou dovodit, že se jedná o žalobu na ochranu proti nečinnosti, jak dovodil v usnesení o postoupení věci Krajský soud v Plzni. Žalobce v něm sice poukazuje na to, že pobočka úřadu práce nepostoupila žádost úřadu příslušnému – žalovanému, a tím pádem úřední osoby nepostupovaly zákonem stanoveným postupem, ani žalobci nebylo sděleno žádné stanovisko, ale tyto skutečnosti zřejmě zmiňuje pouze z toho důvodu, aby zdůraznil, že je oprávněný se ve smyslu § 14 a § 15 zákona

o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (ostatně na § 15 odst. 2 citovaného zákona žalobce sám odkazuje) domáhat náhrady škody u soudu, neboť uplatnil nárok na náhradu škody podle téhož zákona prvně u některého ze správních úřadů; nikoliv tedy aby se primárně u soudu domáhal ochrany proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 s. ř. s. a násl. Uvedenému závěru svědčí i to, že v žalobním petitu žalobce požaduje zadostiučinění ve výši 10.000.000 Kč a nedomáhá se ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé. Rovněž s ohledem na skutečnost, že žalobce odeslal pobočce úřadu práce žádost, v níž uplatnil nárok na náhradu škody, dne 23. 5. 2018 a žalobu u krajského soudu podal dne 21. 12. 2018, tj. přibližně 7 měsíců poté, lze dovozovat, že žalobce postupoval podle § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, který stanoví, že náhrady škody u soudu je možné se domáhat po 6 měsících ode dne uplatnění nároku, nebyl-li nárok plně u správního úřadu uspokojen.

[6] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 As 207/2015 – 46, vyslovil, že „[k] tomu, aby bylo vůbec možné rozhodovat o příslušnosti (věcné či místní) některého ze soudů rozhodujících ve správním soudnictví, musí být dána jejich pravomoc (viz shodně např. Potěšil L., Šimíček V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, str. 22 a 35). Pokud totiž věc do pravomoci správních soudů vůbec nespadá, lze jen těžko určit, který soud by měl být příslušný o takové věci rozhodovat. Z uvedeného je proto třeba dovodit, že otázku pravomoci si musí posoudit soud, kterému je podání adresováno, neboť právě na něj se navrhovatel obrací. Pokud dojde k závěru, že ve věci není vůbec dána pravomoc soudů ve správním soudnictví, musí návrh odmítnout, aniž by vůbec přicházel v úvahu postup podle § 7 odst. 4 nebo 5 s. ř. s. (postoupení věci z důvodu věcné nebo místní nepříslušnosti).“

[7] Nejvyšší správní soud tedy vrátil spis Krajskému soudu v Plzni, neboť ten je soudem, na který se žalobce se svým návrhem na zahájení řízení prvotně obrátil. Krajský soud v Plzni především posoudí, zda je na základě obsahu spisu jednoznačně zřejmé, co je předmětem tohoto řízení a zda se vůbec jedná o žalobu projednatelnou v rámci správního soudnictví. Teprve poté může také uvážit, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti daného druhu žaloby, bude-li se jednat o věc spadající do pravomoci správních soudů. Nesplňuje-li žaloba všechny zákonné náležitosti, krajský soud vyzve žalobce k odstranění jejích vad ve smyslu § 37 odst. 5 s. ř. s. a současně jej poučí o následcích nevyhovění této výzvě a v návaznosti na to rozhodne.

[8] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že dne 19. 2. 2019 žalobce učinil podání, kterým doplnil svou žalobu ze dne 18. 12. 2018 o závěrečný návrh. V něm požaduje: 1) aby soud uložil žalovanému vydat do 15 dnů od rozhodnutí soudu stanovisko k jeho žádosti, v níž uplatnil nárok na náhradu škody; 2) aby soud uložil žalovanému uhradit žalobci do tří dnů od vydání rozhodnutí soudu částku za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a jeho rodiny ve výši 10.000.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení; 3) aby soud uložil žalovanému, aby do 30 dnů od vydání rozhodnutí soudu zahájil šetření celého žalobcova případu. Současně v podání žalobce uvedl, že „žaloba je podaná na nečinnost správneho orgánu, kdy žalobce požaduje za neoprávněný zásah ze strany správnych orgánu žalovaného také uhradit finanční plnění v požadované sumě 10 000 000 Kč a zákonný úrok z prodlení od podání žádosti dle zákona 82/1998 Sb. dne 23. 5. 2018.“

[9] Obsah tohoto podání nasvědčuje tomu, že se vedle nároku na náhradu škody žalobce nově domáhá i ochrany před nečinností správního orgánu. To však je povinen nejprve vyjasnit v součinnosti se žalobcem Krajský soud v Plzni, u něhož byla žaloba prvotně podána, jak uvedeno výše v odst. [7].

[10] Nejvyšší správní soud proto o nesouhlasu Městského soudu v Praze s postoupením věci rozhodl tak, že v dané procesní fázi je místně příslušným soudem k dalšímu postupu Krajský soud v Plzni (§ 7 odst. 6 věta druhá s. ř. s.). Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o otázce místní příslušnosti jsou soudy vázány (§ 7 odst. 6 věta třetí s. ř. s.) a právní mocí tohoto usnesení pozbývá účinků rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o postoupení věci Městskému soudu v Praze.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. března 2019

Mgr. Aleš Roztočil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru