Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Azs 176/2018 - 32Rozsudek NSS ze dne 27.09.2018

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníPolicie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie
VěcPobyt cizinců
Prejudikatura

5 As 7/2011 - 48

1 Azs 416/2017 - 29

5 Azs 261/2016 - 38


přidejte vlastní popisek

8 Azs 176/2018-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce: S. A., zast. Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 4. 2018, čj. CPR-2911-6/ČJ-2018-930310-V246, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, čj. 4 A 29/2018-27,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá .

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím ze dne 6. 12. 2017, čj. KRPA-378969-26/ČJ-2017-000022, Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, rozhodla podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o správním vyhoštění žalobce a stanovila dobu, po kterou nelze žalobci jako cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce trvání jednoho roku.

[2] Žalovaná podané odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila v záhlaví citovaným rozhodnutím.

[3] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že správní orgán náležitě zjistil skutečný stav věci bez důvodných pochybností. Poukázal na to, že při posuzování možnosti správního vyhoštění správní orgán vychází z individuální situace každého cizince. Městský soud konstatoval, že žalobce neuvedl, v čem konkrétně správní orgán porušil čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; městský soud sám nezjistil, že by správní orgány tento článek porušily. Důvodnou neshledal ani námitku žalobce týkající se nedostatečně zjištěných informací o zemi původu cizince a nesouhlasil ani s námitkou žalobce, podle níž správní orgány neposoudily dostatečně možný zásah do žalobcova soukromého a rodinného života. Rovněž stanovenou délku doby pro vycestování z území České republiky shledal městský soud v souladu se zákonem. V souladu se zákonnými požadavky posoudily správní orgány také délku trvání uděleného správního vyhoštění.

II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované

[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

[5] Stěžovatel namítal, že bylo porušeno především ustanovení § 3 správního řádu, neboť správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem v tom, že správní orgán nemohl přistoupit ke smírnému řešení záležitosti a umožnit stěžovateli dobrovolně opustit území České republiky. Uložení správního vyhoštění není dle něj obligatorní, nemusí být tedy ukládáno vždy; správní vyhoštění se neuloží, pokud by takovým postupem bylo nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života cizince. Stěžovatel pak poukázal také na § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, pokud by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

[6] Podle stěžovatele správní orgány i soud nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nepostupovaly správně, pokud uplatňovaly tzv. kolektivní odpovědnost. Argumentoval tím, že správní orgány i soud poukázaly na to, že občané Uzbekistánu přijíždějí do Evropy na krátkodobá víza, která cíleně „přetáhnou“ a následně očekávají vydání víza za účelem strpění. Podle stěžovatele však správní spis neobsahuje žádný důkaz, který by tento závěr podporoval. Každé rozhodnutí musí být dle něj individualizováno a musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci.

[7] Stěžovatel namítl také nedostatečné přezkoumání možnosti vycestování z území České republiky. Závazné stanovisko dle něj nerespektuje skutečnou realitu života v Uzbekistánu; stěžovateli reálně hrozí nebezpečí vážné újmy v případě návratu do vlasti. Stanovisko Ministerstva vnitra České republiky i stanoviska ministra, který původní stanovisko přezkoumal, vychází pouze z materiálů ministerstva vnitra ; pochází tedy od totožného orgánu, který stanovisko vydal a chybí proto nezávislý podklad.

[8] Městský soud podle stěžovatele přezkoumatelně nezdůvodnil, proč měl za to, že správní vyhoštění bylo uloženo v přiměřené míře. Soud podle něj pouze odkázal na zákonné rozpětí, aniž by se zabýval konkrétními okolnostmi případu.

[9] Stěžovatel v závěru kasační stížnosti shrnul, že soud porušil své přezkumné povinnosti a zcela nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností a nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě a nezabýval se ani skutečným stavem věci; tento postup městského soudu mohl mít a měl vliv na zákonnost rozhodnutí soudu. K tomu odkázal stěžovatel na judikaturu zdejšího soudu a soudu Ústavního. Pokud soud pouze rekapituluje uplatněné námitky, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko, nelze mít povinnosti správního soudu ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí za splněné.

[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že stěžovatel neuvedl v kasační stížnosti žádné nové skutečnosti; kasační stížnost se podle něj shoduje s odvoláním a žalobou. Žalovaná odkázala na spisový matriál a uvedla, že ve svém postupu neshledala pochybení. Ztotožnila se se závěry učiněnými v napadeném rozsudku městského soudu a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[11] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných námitek, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].

[12] Kasační stížnost není důvodná.

[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení.

[14] K obecné argumentaci stěžovatele, podle níž soud porušil své přezkumné povinnosti a vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností a nevypořádal dostatečně ani námitky stěžovatele uplatněné v žalobě, Nejvyšší správní soud připomíná, že takto zcela nekonkrétně formulované námitky nemůže vypořádat jinak, něž rovněž toliko všeobecným odkazem na jejich nezpůsobilost založit – z pohledu přezkoumatelnosti – dostatečný podklad pro kasační přezkum naříkaného rozsudku a jemu předcházejících správních rozhodnutí (srov. k tomu podobně např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, čj. 3 Azs 18/2004-37, publ. ve Sb. NSS č. 312/2004, nebo ze dne 31. 8. 2010, čj. 2 Afs 28/2010-103).

[15] Žádnou z vad zakládajících nepřezkoumatelnost ve smyslu judikaturou Nejvyššího správního soudu vytýčených požadavků (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74) naříkaný rozsudek netrpí. Městský soud i správní orgány srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily svá rozhodnutí a zabývaly se všemi stěžovatelovými námitkami. Městský soud pak v souladu se zákonnými požadavky odůvodnil, proč dospěl k závěru, podle něhož byla délka uloženého správního vyhoštění přiměřená. Odkázal přitom jak na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak na žalobou napadené rozhodnutí žalované. Konstatoval, že neshledal nedostatky v posouzení a uzavřel, že správní orgány uvážili o věci s ohledem na individuální situaci stěžovatele. Správní orgán uložil správní vyhoštění v dolní hranici stanovené zákonem a zároveň se neodchýlil od své běžné praxe. Nejvyšší správní soud s posouzením samotné otázky přiměřenosti souhlasí s městským soudem; délku zákazu vstupu na území členských států Evropské unie byla stěžovateli stanovena při dolní hranici možného zákazu vstupu na území členských států Evropské unie, neboť v daném případě bylo možné stěžovateli zakázat vstup na území členských států až na dobu 3 let.

[16] Námitky nepřezkoumatelnosti nejsou pro shora uvedené důvodné.

[17] Nejvyšší správní soud dále hodnotil námitku stěžovatele, podle níž bylo porušeno ustanovení § 3 správního řádu, neboť správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

[18] Podle § 3 s. ř. platí, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § s. ř. Podle § 50 odst. 3 s. ř. je pak správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

[19] V případě, že správní orgán ukládá povinnost, je tedy nad rámec obecného pravidla o zjišťování skutkového stavu věci povinen zjišťovat i skutečnosti ve prospěch účastníka řízení. Toto řízení je tedy ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou nestranného přístupu. Správní orgán v tomto typu řízení nese odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně i odpovědnost za nesplnění této povinnosti (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48, publ. ve Sb. NSS č. 11/2011).

[20] Nejvyšší správní soud v posuzované věci shledal, že správní orgány uvedené povinnosti splnily a zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž zjišťovaly rovněž skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele. Správní orgány se předně zabývaly otázkou, zda v daném případě byly naplněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, stejně jako důvody, pro které by nemohl být stěžovatel vyhoštěn (§ 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců).

[21] V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatel vstoupil na území států Evropské unie dne 9. 10. 2017. Podle předloženého cestovního dokladu měl stěžovatel vylepeno Maďarské schengenské vízum s dobou platnosti od 8. 10. 2017 do 17. 10. 2017 s délkou pobytu na 8 dní a na jeden vstup. Stěžovatel se ke správnímu orgánu dostavil dobrovolně dne 17. 10. 2017; během výslechu na kladené otázky neodpovídal, ale uvedl, že se k věci vyjádří do 10 dnů prostřednictvím svého zástupce. V tomto vyjádření zaslaném správnímu orgánu poté uvedl, že do České republiky přicestoval z důvodu zhoršené osobní situace v zemi původu. Dále uvedl, že je nemajetný, na území České republiky se nenachází žádná osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost a nežije ani s občanem České republiky ve společné domácnosti; konstatoval, že vzhledem ke krátkému pobytu nelze ani říci, že by měl na území České republiky vytvořeny pevné vazby. Dále uvedl, že je bezúhonný a zdravotně zachovalý. Poté uzavřel, že má obavu z návratu do Uzbekistánu, neboť bezpečnostní situace neodpovídá současným informacím o Uzbekistánu, které je možné získat v českých médiích.

[22] Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgány obou stupňů se uvedenou otázkou zabývaly dostatečně a přezkoumatelným způsobem; jejich závěry vychází z řádně zjištěného skutkového stavu a dostatečně zohledňují individuální případ stěžovatele; v tomto ohledu proto nelze přijmout ani argumentaci stěžovatele, podle níž správní orgány uplatnily „kolektivní odpovědnost“. Správní orgány pouze upozornily na obdobná účelová jednání ze strany státních příslušníků Uzbekistánu, kteří se pokoušeli obdobným způsobem obejít zákon (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 1 Azs 416/2017-29); tato skutečnost však nebyla jediným důvodem, pro nějž přistoupily správní orgány k uložení správního vyhoštění. Kasační námitka není pro uvedené důvodná.

[23] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, podle níž správní orgány dostatečně neposoudily možnost zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Ani tuto námitku neshledal důvodnou.

[24] Správní orgány v daném případě dostály své povinnosti. Jak je již shora uvedeno, zabývaly se dostatečně otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele z hlediska kritérií požadovaných ustálenou judikaturou (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2017, čj. 5 Azs 261/2016-38). Hodnotily přitom jak povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu, délku pobytu stěžovatele na území České republiky, dobu, jež uplynula od porušení právních předpisů a jeho rodinnou situaci a zdravotní stav, tak i rozsah vazeb na hostitelský stát. Tato kritéria posoudily správní orgány jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, přičemž za použití principu proporcionality poměřovaly zájmy stěžovatele s protichůdným veřejným zájmem.

[25] Nejvyšší správní soud ve shodě s nimi uzavírá, že správní vyhoštění představuje vždy určitý zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, tento zásah je však vzhledem ke zjištěným skutečnostem legitimní a přiměřený.

[26] Nedůvodná je také poslední námitka stěžovatele, v níž stěžovatel polemizoval s tím, zda byla dostatečně posouzena možnost vycestovat z území.

[27] Nejvyšší správní soud ověřil, že ve správním spise je založeno závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 4. 11. 2017, čj. KRPA-378969-18/ČJ-2017-00002, dle kterého je vycestování možné. Dotčený orgán se postupně zabýval všemi v úvahu přicházejícími typy vážné újmy a srozumitelně vyložil, proč stěžovateli žádná z nich nehrozí. Jak je již shora uvedeno, stěžovatel se odmítl při výslechu k jednotlivým otázkám kladeným správním orgánem vyjádřit, namísto toho zaslal dodatečně vyjádření prostřednictvím svého zástupce. Z něj přitom není zřejmé, jaká konkrétní újma by mu měla při návratu hrozit. Správní orgány se zabývaly situací na území Uzbekistánu, a to jak obecně, tak konkrétně ve vztahu ke stěžovateli. Vycházely přitom z celé řady dokumentů o zemi původu stěžovatele. Nejvyšší správní soud pro shora uvedené přisvědčil závěru městského soudu, podle kterého se dotčené orgány vyjádřily ke všem relevantním okolnostem, zohlednily individuální situaci stěžovatele a své závěry řádně zdůvodnily.

IV. Závěr a náklady řízení

[28] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s.

[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1, ve spojení s § 120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 27. září 2018

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru