Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 As 5/2005Rozsudek NSS ze dne 29.06.2005Rozhlasové a televizní vysílání: rozsah povinnosti provozovatele převzatého vysílání Správní trestání: rozsah volného uvážení

Způsob rozhodnutízrušeno a vráceno
Účastníci řízeníSELF servis, spol. s r. o.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání
VěcTisk, rozhlas, televize
Publikováno1062/2007 Sb. NSS

přidejte vlastní popisek

8 As 5/2005 - 53

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce S. s., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem v Brně, Smetanova 17, proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, Praha 10, Krátká 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 7. 2003, čj. Rpo/32/03/1713, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2004, čj. 8 Ca 232/2003 - 29,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2004, čj. 8 Ca 232/2003 - 29, se zrušuje a věc se uvedenému soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 29. 7. 2003, čj. Rpo/32/03/1713, uložila žalovaná žalobci podle § 60 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“), pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobce jako provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému nezajistil při vytváření nejnižší programové nabídky zařazení vysílání celoplošného programu stanice X TV, provozované jako původní vysílání společnosti F. Y, spol. s r. o. Neučinil tak přesto, že byl podle § 54 odst. 2 zákona o vysílání povinen zajistit, aby v nejnižší programové nabídce bylo zahrnuto zemské a nezakódované vysílání všech celoplošných provozovatelů vysílání ze zákona a všech celoplošných provozovatelů vysílání s licencí, včetně místního vysílání na sdílených kmitočtech s provozovatelem celoplošného vysílání s licencí kromě programů vysílaných pouze digitálně. Žalovaná dále uvedla, že zjistila na základě oznámení, že žalobce nezařazuje v lokalitách Ivančice, Rosice, Moravský Krumlov a Neslovice program X TV do nejnižší programové nabídky. I s ohledem na stanovisko žalobce považovala žalovaná tuto skutečnost za nespornou. Rozhodnutím žalované ze dne 4. 2. 2003, čj. Rup/8/03, byl žalobce na porušení povinnosti provozovatele převzatého vysílání v kabelovém systému upozorněn. Na upozornění, které stanovilo lhůtu k odstranění zjištěných nedostatků, žalobce reagoval pouze dopisem ze dne 12. 3. 2003, ve kterém argumentoval tak, aby zpochybnil právní názor a postup rady. Žalovaná tvrzení žalobce obsažená ve vyjádření neakceptovala, neboť byla pouze účelová a v rozporu s § 54 odst. 2 zákona o vysílání. V rámci své kompetence pak žalovaná zahájila s žalobcem řízení o uložení pokuty pro neplnění povinnosti provozovatele stanovené v § 54 odst. 2 zákona o vysílání. Rozhodnutím žalované ze dne 10. 6. 2003 byl žalobce vyzván k vyjádření ve správním řízení o uložení pokuty. Vyjádřil se dopisem ze dne 6. 7. 2003 s tím, že v místě hlavní stanice žalobce, odkud je signál rozváděn, nelze přijímat televizní program X TV zemského nezakódovaného vysílače v dostatečné kvalitě a namísto něj distribuuje družicový zakódovaný digitální signál přičemž se jedná o jedinou možnost jeho distribuce. Žalovaná dovodila, že technické obtíže žalobce nezbavují povinnosti stanovené ustanovením § 54 odst. 2 zákona o vysílání. Z uvedeného důvodu uložila žalobci pokutu ve výši 1 000 000 Kč, přičemž k dispozici byla sankce od 5000 Kč do 2 500 000 Kč. Při rozhodování o výši pokuty žalovaná přihlédla k povaze porušení a k postavení účastníka řízení jakožto provozovatele televizního vysílání v kabelových systémech a stanovila pokutu ve spodní polovině zákonného rozpětí, přičemž zohlednila závažnost věci, míru zavinění žalobce, rozsah, typ a dosah závadného vysílání i výši případného finančního prospěchu. Žalobce byl na porušení upozorněn, věděl, že zákon porušuje a přesto vysílání programu X TV do své základní nabídky nezařadil, ve svém vyjádření pouze polemizoval s názorem žalované. Žalobce měl k dispozici dostatečně dlouhou dobu, aby své porušení napravil. Žalovaná při ukládání pokuty přihlédla rovněž k tomu, že se jedná o žalobce se středně velkým územním rozsahem převzatého vysílání. Zohledněna byla rovněž skutečnost, že nezařazováním programu X TV do nejnižší programové nabídky, ale do jiné programové nabídky dochází k finančnímu prospěchu žalobce.

Žalobou ze dne 26. 9. 2003, podanou u Městského soudu v Praze, se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované. Napadenému rozhodnutí žalobce především vytknul, že je jeho výrok neurčitý, protože žalobce provozuje kabelovou televizi v celkem 27 městech a obcích České republiky a z výroku napadeného rozhodnutí není patrno, ve kterých konkrétních lokalitách neměla být povinnost stanovená § 54 odst. 2 zákona o vysílání splněna. Uvedená skutečnost vyplývá teprve z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce dále uváděl, že v jeho případě byla sankcionována nemožná povinnost. V lokalitách Ivančice, Rosice, Moravský Krumlov, Neslovice a Oslavany jsou kabelové televizní systémy žalobce propojeny do jednoho funkčního celku a rozhlasový a televizní signál je šířen optickými kabely z hlavní stanice umístěné v Ivančicích. Oblast jmenovaných měst a obcí nebyla a ani dosud není pokryta pozemním nekódovaným celoplošným vysíláním stanice X TV v kvalitě, která by umožnila použití signálu v souladu s právní a technickou normou pro televizní kabelové rozvody. Zákonem stanovenou povinnost proto nelze splnit pro nepřítomnost signálu. Žalobce dále vytýkal žalované porušení § 33 odst. 2 správního řádu s tím, že žalovaná nedala žalobci možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění. Za předpokladu, že by tak učinila, navrhl by žalobce doplnění dokazování, a to zprávou Českých radiokomunikací, a. s., o přijímači vysílače X TV v Oslavanech a znaleckým posudkem o možnostech příjmu pozemního nekódovaného celoplošného a analogového signálu X TV v relevantních oblastech. Žalobce zároveň pod bodem II. žaloby výslovně žádal o upuštění od uložení pokuty za spáchání správního deliktu.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2004, čj. 8 Ca 232/2003 – 29, byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Jednotlivé žalobní body městský soud posoudil následujícím způsobem. Námitku neurčitosti výroku spočívající v neuvedení lokalit, v nichž mělo dojít k porušení povinnosti stanovení § 54 odst. 2 zákona o vysílání městský soud neshledal důvodnou, neboť přes význam správního rozhodnutí a jeho výroku musí rozhodnutí obsahovat rovněž odůvodnění, přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí plně vyhovuje podmínkám § 47 odst. 3 správního řádu a bez rozporů a pochybností koresponduje s obsahem výroku. Ze vzájemného posouzení výroku a odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak bez dalších pochyb zřejmé, za porušení jaké povinnosti a ve kterých lokalitách byla žalobci uložena sankce. K další žalobní námitce, a to tvrzené nemožnosti přijímat vysílání programu stanice X TV v dostatečné technické kvalitě umožňující jeho další distribuci, městský soud konstatoval, že povinnost stanovená § 54 odst. 2 zákona o vysílání je stanovena bezvýjimečně a bezvýhradně a nepřipouští žádné omezení ani pro případy, kdy by z technických důvodů nebylo možné pozemské nekódované vysílání celoplošného provozovatele televizního vysílání ze zákona a nebo s licencí přijímat. Provozovatel kabelového vysílání je povinen pozemské nezakódované vysílání všech celoplošných provozovatelů zajistit. Konečně pak co do námitky rozporu správního řízení s § 33 odst. 2 správního řádu městský soud konstatoval, že žalobce byl oznámením žalované vyrozuměn o zahájení řízení uložení pokuty. V uvedeném oznámení byl předmět řízení podrobně popsán a žalobce byl dostatečně určitě a srozumitelně informován o tom, co je mu kladeno za vinu. Oznámení zároveň obsahuje vyrozumění o možnosti vyjádřit se k věci, navrhnout důkazy a uplatnit připomínky. Žalobce reagoval přípisem, ve kterém vylíčil technické obtíže spojené s příjmem pozemského nezakódovaného vysílání programu X TV vedoucího i k tomu, že vysílání není distribuováno. Žalovaná vydala napadené rozhodnutí na základě skutkových zjištění, známých již při zahájení řízení a popsaných v oznámení adresovaném žalobci. Je tedy zřejmé, že podklad pro rozhodnutí byl žalobci znám, žalovaná žádné jiné skutečnosti nezjišťovala a neučinila takové skutečnosti podkladem pro napadené rozhodnutí. Žalobcem tvrzené důkazy, které by byly případně navrženy, nemají s ohledem na shora uvedené hodnocení věci význam, neboť jak již bylo konstatováno, technické obtíže jsou pro aplikaci § 54 odst. 2 zákona o vysílání bezpodstatné. K návrhu na moderaci výše uvedené pokuty, vznesenému při ústním jednání 2. 11. 2004, městský soud konstatoval, že k němu nemohl přihlédnout, neboť byl uplatněn po uplynutí lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu.

Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností. Stěžovatel uplatnil kasační námitky podle ustanovení § 103 odst. písm. a), b) a d) s. ř. s. První námitkou stěžovatel vytýkal nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu. Městský soud používal termínu pozemské nekódované vysílání v souvislosti s povinností stanovenou § 54 odst. 2 zákona o vysílání. Žalobce však v kasační stížnosti tvrdí, že je třeba činit rozdílu mezi termínem zemské nekódované vysílání spočívající v šíření signálu za pomoci vysílačů a převaděčů umístěných na povrchu země za použití přenosného média elektromagnetického vlnění s nezakódovanou vysílanou informací v analogové formě, jak je předpokládáno § 54 odst. 2 zákona o vysílání. Zároveň zákon o vysílání používá pojmu družicové vysílání, které spočívá v šíření analogového či digitálního signálu z vesmíru na zemský povrch. Dle tvrzení stěžovatele je v oboru televizního a rozhlasového vysílání takové šíření signálu označováno technickým pojmem pozemské vysílání. S ohledem na uvedené skutečnosti je rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelné a není zřejmé co je žalobci vytýkáno. Žalobce totiž vysílání TV X, a to vysílání družicové, šíří, jakkoliv není v jeho základní nabídce. Žalobce dále konstatoval, že jeho povinností podle § 54 odst. 2 zákona o vysílání je šíření programů získaných příjmem vysílání původních rozhlasových a televizních programů. Zajištění tohoto příjmu je pak povinností provozovatele rozhlasového a televizního vysílání sestavujícího program, v daném případě televizní stanice X. Ustanovení § 54 odst. 3 zákona o vysílání ukládá provozovatelům celoplošného vysílání povinnost bezplatně poskytnout své programy provozovateli převzatého vysílání, což v daném případě nedopravením signálu do místa provozování převzatého vysílání nebylo učiněno. Pochybení je proto přičitatelné společnosti F. Y, spol. s r. o., nikoliv žalobci. Zároveň je nutné konstatovat, že uložení povinnosti podle § 54 odst. 2 zákona o vysílání je případem tzv. must carry, přičemž ve všech kulturních státech je toto možné pouze za náhradu placenou státem. Žalobce dále vytknul městskému soudu, že nezohlednil skutečnost, že žalobce před vydáním správního rozhodnutí žalovanou nebyl seznámen s podkladem rozhodnutí podle § 33 odst. 2 správního řádu. Nedodržení tohoto postupu je evidentní vadou řízení, rozpornou s článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž lze státní moc uplatňovat pouze v případech a mezích stanovených zákonem a zákonem stanoveným způsobem. Důkazy, které chtěl žalobce navrhnout, měly směřovat mimo jiné k posouzení závažnosti věci, míry zavinění a přihlédnutí k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu. Porušením povinnosti žalované stanovené v § 33 odst. 2 správního řádu však byla taková možnost žalobci odňata. Žalobce dále zpochybnil závěr městského soudu o tom, že návrh na moderaci byl vznesen až u ústního jednání dne 2. 11. 2004 a zdůraznil, že tento návrh byl již součástí žaloby.

Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Své stanovisko odůvodnila tím, že povinnost stanovená § 54 odst. 2 zákona o vysílání je stanovena bezvýjimečně a nejedná se o povinnost nemožnou, nýbrž pouze takovou, která vyžaduje větší úsilí stěžovatele. K tvrzenému porušení § 33 odst. 2 správního řádu žalovaná uvedla, že v oznámení z 10. 6. 2003 byl žalobci podrobně popsán předmět řízení i to, co je mu kladeno za vinu a jaké skutečnosti byly v zahájeném správním řízení zjištěny, přičemž stěžovatel byl výslovně vyrozuměn o svém právu vyplývajícím z § 33 odst. 2 správního řádu a byl vyzván, aby své právo uplatnil. Při ukládání výše pokuty se žalovaná řídila ustanovením § 61 odst. 3 zákona o vysílání.

Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a shledal, že je důvodná.

První kasační námitka spočívala v tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu (§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.), přičemž tato neurčitost měla spočívat v záměně pojmů zemské nekódované vysílání a pozemské nekódované vysílání. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že takto vznesené rozlišení v rámci kasační stížnosti považuje za účelové a je to sám žalobce, kdo oba termíny v rámci žaloby užívá promiscue. Argumentuje-li tedy žalobce v žalobě pod bodem IV. odst. 2 odkazy k pozemnímu nekódovanému celoplošnému vysílání stanice X, stejně jako pod bodem IV. odst. 1 a používá-li obdobný termín městský soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž z kontextu napadeného rozhodnutí je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že je myšleno zemské nezakódované vysílání celoplošných programů, tak jak je má na mysli ustanovení § 54 odst. 2 zákona o vyslání, neshledává Nejvyšší správní soud takto vznesenou kasační námitku důvodnou.

Stěžovatel dále městskému soudu vytýká nezákonnost jeho rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky (§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.), a to při interpretaci, zejména pak systematické, § 54 odst. 2 zákona o vysílání. Citované zákonné ustanovení stanoví povinnost provozovatele převzatého vysílání v kabelovém systému při vytváření nejnižší programové nabídky zajistit, aby v ní bylo zahrnuto zemské a nezakódované vysílání všech celoplošných programů provozovatelů vysílání ze zákona a všech celoplošných provozovatelů vysílání s licencí, včetně místního vysílání na sdílených kmitočtech s provozovatelem celoplošného vysílání s licencí, kromě programů vysílaných pouze digitálně. Podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání se celoplošným vysíláním rozumí mimo jiné televizní vysílání, které může přijímat alespoň 70 % obyvatel České republiky, počítaných podle údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá povinnost subjektu zajišťujícího celoplošné vysílání pokrýt stanovený počet obyvatel, nikoliv však určité území. Je-li pak provozovateli celoplošného vysílání ustanovením § 54 odst. 3 zákona o vysílání stanovena povinnost poskytnout své programy provozovateli převzatého vysílání bezplatně, nelze tím rozumět povinnost provozovatele celoplošného vysílání technicky zajistit přenos svých programů provozovatelům převzatého vysílání, nýbrž je třeba vycházet z interpretace, podle které provozovatel převzatého vysílání svými vlastními technickými prostředky může programy celoplošného vysílání převzít, aniž by za to byl povinen poskytovat provozovateli celoplošného vysílání úplatu. V návaznosti na citované zákonné ustanovení pak povinnost vyplývající z ustanovení § 54 odst. 2 zákona o vysílání je třeba chápat absolutně, tedy tím způsobem, že provozovatel převzatého vysílání je povinen k zahrnutí zemských a nezakódovaných vysílání všech celoplošných programů provozovatelů vysílání ze zákona a všech celoplošných provozovatelů vysílání s licencí zajistit. Volba technického řešení, stejně jako zvážení možnosti tohoto zajištění při žádosti o licenci provozu převzatého vysílání je pak otázkou podnikatelského rizika a zvážení technických možností jednotlivých provozovatelů převzatého vysílání. Obdobným způsobem je třeba chápat žalobcem zmiňovanou povinnost must carry, kdy povinnost zajištění shora zmiňovaných vysílání v rámci nejnižší programové nabídky je třeba chápat jako jednu z podmínek pro výkon provozu převzatého vysílání v kabelovém systému. Licence k provozování převzatého vysílání v kabelovém systému není veřejným subjektivním právem, které by náleželo automaticky každému jednotlivému subjektu. Tato licence je udělována za splnění stanovených podmínek, z nichž jednou je právě podmínka vyplývající z ustanovení § 54 odst. 2 zákona o vysílání. S ohledem na skutečnost, že otázku možnosti technického zajištění povinnosti stanovené ustanovením § 54 odst. 2 zákona o vysílání je provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému povinen zvážit před zahájením své činnosti, v žádném případě se této povinnosti nelze vyhnout odkazem k neexistenci signálu v daném území. Z uvedeného důvodu ani tuto kasační námitku Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.

S odkazem k odůvodnění shora Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou rovněž kasační námitku spočívající v tvrzených vadách v řízení před správním orgánem (§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.). Jak z obsahu správního spisu vyplývá, skutkový stav nebyl prakticky sporným, byl znám již v okamžiku zahájení správního řízení a byl obsažen již v oznámení ze dne 10. 6. 2003, adresovaném žalobci. Stěžovatel byl v uvedeném oznámení vyrozuměn o svém právu vyplývajícím z § 33 odst. 2 správního řádu a bylo mu umožněno, aby toto právo uplatnil. Za situace, kdy žalovaný neprováděl další dokazování a správní řízení se odvíjelo od následného posouzení právní otázky, nemůže kasační námitka stěžovatele obstát.

Poslední kasační námitka pak spočívala v nezohlednění návrhu žalobce na moderaci uložené pokuty soudem. V tomto směru městský soud konstatoval, že návrh byl vznesen až u ústního jednání dne 2. 11. 2004 a soud k němu nemohl přihlédnout, neboť byl uplatněn po uplynutí lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby. K tomu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že již z žaloby podané u Městského soudu v Praze dne 29. 9. 2003, a to konkrétně z bodu II. žaloby, jednoznačně vyplývá, že se žalobce domáhá upuštění od uložení pokuty za spáchání správního deliktu, tedy moderace uložené pokuty ve smyslu ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. Z citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že navrhl-li žalobce takový postup v žalobě, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, od tohoto trestu upustit nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených. V daném případě je tedy zcela nepochybné, že žalobce, který se již v žalobě domáhal upuštění od trestu své moderační právo, podle § 78 odst. 2 s. ř. s. uplatnil. Městský soud, který tuto otázku neposoudil, neboť dospěl k závěru, že návrh na moderaci byl vznesen opožděně, pochybil, a v daném rozsahu proto Nejvyššímu správnímu soudu neumožnil aby jeho rozhodnutí přezkoumal. Poslední kasační námitku tedy Nejvyšší správní soud shledává důvodnou.

Již nad rámec odůvodnění shora k poslední kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán elementárními principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem. Městský soud v Praze se proto v dalším řízení zaměří na návrh žalobce na moderaci uložené pokuty, přičemž vezme do úvahy obsah správního spisu, včetně případných odkazů k pokutám uloženým v obdobných případech.

Neboť poslední kasační námitku, jak shora uvedeno, Nejvyšší správní soud shledal důvodnou, rozsudek Městského soudu v Praze podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

V rámci kasační stížnosti požádal žalobce o přiznání odkladného účinku této stížnosti. Podle ustanovení § 107 s. ř. s. může Nejvyšší správní soud k návrhu stěžovatele odkladný účinek kasační stížnosti přiznat. V daném případě, kdy Nejvyšší správní soud rozhodoval neprodleně po nápadu věci, bylo samostatné rozhodování o přiznání odkladného účinku nadbytečné. Navíc je třeba dodat, že ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 s. ř. s. nemá podání žaloby odkladný účinek. Za situace, kdy v posuzované věci nebyl podán návrh na přiznání odkladného účinku již v žalobě, napadené rozhodnutí nezávisle na soudním řízení nabývá právní moci. V takovéto situaci přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, které se vztahuje pouze k napadenému rozsudku městského soudu, nemůže mít vliv na právní moc žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu, ve vztahu k němuž o odkladný účinek nebylo žádáno.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. června 2005

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru