Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 As 7/2006Rozsudek NSS ze dne 31.01.2007

Způsob rozhodnutízrušeno a vráceno
Účastníci řízeníKrajský úřad Ústeckého kraje
VěcPřestupky - zákon č. 200/1990 Sb.
Přestupky

přidejte vlastní popisek

7 As 7/2006 - 27

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr.et Ing.et Bc. Radovana Havelce v právní věci stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Petrem Smažíkem, advokátem se sídlem v Lubenci, ul. Sídliště 249, za účasti Krajského úřadu Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2005, č. j. 42 Ca 1/2005-11,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2005, č. j. 42 Ca 1/2005-11 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 4. 2005, č. j. 42 Ca 1/2005-11 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „krajský úřad“) ze dne 20. 1. 2005, č. j. 12933/DS/04/1113, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Podbořany, odboru dopravy ze dne 1. 11. 2004, č. j. DOP-128/2004/276/DO, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. i) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) a byla mu uložena pokuta ve výši 7000 Kč a zákaz činnosti v délce 14 měsíců spočívající v zákazu řízení motorových vozidel s účinností od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku především zdůraznil, že se krajský úřad přesvědčivě vyrovnal se všemi námitkami uvedenými stěžovatelem v odvolání, a proto na jeho rozhodnutí může odkázat. Policejní protokol je věrohodný a přesvědčivý, a navíc podložený svědectvím jednoho policisty. Výhrady stěžovatele k jeho obsahu jsou proto zcela účelové, což se zejména týká jeho tvrzení, že policisty nebyl vyzván k tomu, aby se podrobil lékařskému vyšetření. Ostatně stěžovatel do protokolu ani žádné námitky v uvedeném směru nevznesl. Jelikož

č. j. 7 As 7/2006 - 28

podstatou předmětného přestupku nebyla opilost stěžovatele, ale věrohodně prokázaná skutečnost, že se navzdory policejní výzvě nepodrobil lékařské prohlídce po předchozí pozitivní dechové zkoušce na alkohol, nebylo pro výrok o vině rozhodující, jaké množství alkoholu stěžovatel před jízdou požil. Se zřetelem k tomu, že se přestupky podobného druhu v dopravě rozmáhají, jeví se i uložená sankce ve středu zákonné sazby spíše mírnou. Krajský soud proto dospěl k závěru, že skutkový stav byl přesně a úplně zjištěn již správním orgánem I. stupně z přesvědčivých policejních podkladů a následně vydané rozhodnutí po obsahové a formální stránce odpovídá ustanovení § 47 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Jelikož i uložená sankce vyhovovala požadavkům ustanovení § 11, § 12 a § 30 přestupkového zákona, nemělo finanční ředitelství žádný důvod k tomu, aby odvolání stěžovatele vyhovělo.

V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku krajského soudu v zákonné lhůtě z důvodů, které se opírají o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry krajského soudu. Především namítal, že se správní orgány a krajský soud nevypořádaly s jeho námitkami, že se vše seběhlo jinak než je uvedeno v prvostupňovém správním rozhodnutí. Není pravdou, že byl policisty po dechové zkoušce vyzván, aby se podrobil lékařskému vyšetření s odběrem krve či moči. Detekční trubička mu ostatně ani nebyla předložena k nahlédnutí a neví tedy, zda a jak se zabarvila. Policista V. mu pouze řekl, že podle výsledku dechové zkoušky by mohl mít cca 0,4 promile alkoholu v krvi. O výsledku dechové zkoušky má přitom opodstatněné pochybnosti, protože dne 5. 6. 2004 kolem 19,30 hod. vypil tři desetistupňová piva a v době kontroly, jež proběhla asi za pět hodin, již nemohl jevit známky požití alkoholu. Po převezení na služebnu policie v P. rovněž nebyl vyzván k tomu, aby se podrobil lékařskému vyšetření s odběrem krve či moči. Není také pravdou, že protokol, který s ním měl být na služebně policie sepsán, je protokolem, který měl k dispozici správní orgán I. stupně. Je tomu tak proto, že s ním byl sepsán protokol na volném listě žlutavé barvy, kdežto uvedený správní orgán měl v řízení předtištěný protokol o dopravním přestupku, který s ním však sepisován nebyl. Protokol žlutavé barvy skutečně odmítl podepsat, ale jen z toho důvodu, že tam policista napsal výroky, které neuvedl, a navíc se k němu i hrubě choval. Nedostal také odpověď na námitku, proč policista V. byl vyslechnut bez jeho přítomnosti a nikoliv při ústním jednání, kde by mu mohl klást otázky. Správní orgány ani krajský soud neuvedly, co je vedlo k tomu, že již nebyli vyslechnuti jiní svědci, minimálně druhý policista, kteří by mohli popsat skutkový děj. Toto pochybení je o to závažnější, že úředník, který prováděl jeho výslech, mu přislíbil výslech obou policistů za jeho přítomnosti. Krajský soud se tak vůbec nevyjádřil k jeho zásadní námitce, že správní orgán má vyslýchat svědky za přítomnosti obviněného z přestupku. Z ustanovení § 33 odst. 1 správního řádu přitom vyplývá, že správní orgán takovou povinnost má. Tento soud ani nevysvětlil, z jakých důvodů věří policistovi V. a proč nevěří jemu, byť obviněnému z přestupku. Stěžovatel proto žádá, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) je jedním z principů,

č. j. 7 As 7/2006 - 29

představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění rozhodnutí pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Tyto ústavněprávní principy nalézají odraz také v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Není - li proto z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu zřejmé, proč tento soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení obsaženou v žalobě a proč žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zejména tehdy, jde - li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Krajský soud, jenž se vypořádává s takovou argumentací, ji proto nemůže odmítnout jen pro její nesprávnost, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, uveřejněný pod č. 589/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 www. nssoud. cz).

Ze srovnání obsahu žaloby a kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel vznáší stejné námitky.

V žalobě stěžovatel namítal, že protokol, který s ním měl být sepsán na služebně policie, není protokolem, který měl k dispozici správní orgán I. stupně, a své tvrzení konkretizoval tak, že s ním byl sepsán protokol na volném listě žlutavé barvy, kdežto uvedený správní orgán měl v řízení předtištěný protokol o dopravním přestupku, který s ním však sepisován nebyl. Protokol žlutavé barvy pak skutečně odmítl podepsat, ale jen z toho důvodu, že tam policista napsal výroky, které neuvedl a navíc se k němu i hrubě choval.

Krajskému soudu se však v napadeném rozsudku zákonným způsobem s těmito zcela konkrétními žalobními námitkami stěžovatele týkajícími se sepsání protokolu nevyrovnal, což je mu třeba vytknout. Způsob, jakým se krajský soud vypořádal s uvedenými žalobními námitkami („výchozí protokol je zcela věrohodný, podložený svědectvím příslušného policisty, dobře učinily správní orgány, že neuvěřily dodatečným žalobcovým výhradám k jeho obsahu, šlo zjevně o následně vykonstruované zlehčování situace, protože věcné námitky by střízlivě uvažující žalobce uvedl do protokolu“) svědčí o tom, že krajský soud postupoval v rozporu s ustanovením § 54 odst. 2 s. ř. s. a uvedenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Z takového odůvodnění rozsudku krajského soudu není totiž vůbec zřejmé, proč tento soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Toto pochybení je o to závažnější, že protokol je součástí správního spisu, představuje písemné zachycení důležitých procesních úkonů, zejména ústního jednání, a musí dokladovat skutečnosti nezbytné pro správní řízení především z hlediska přesného a úplného zjištění skutečného stavu věci (§ 32 odst. 1 správního řádu). Proto je také protokol veřejnou listinou a podává důkaz o tom, co je v něm uvedeno. Důkaz nesprávnosti protokolu je však přípustný. V případě rozporu protokolu se zjištěnými skutečnostmi není správní orgán obsahem protokolu vázán.

Stěžovatel v žalobě také namítal, že policista V. byl vyslechnut bez jeho přítomnosti a nikoliv při ústním jednání, kde by mu mohl klást otázky. Správní orgány ani krajský soud neuvedly, co je vedlo k tomu, že již nebyli vyslechnuti jiní svědci, minimálně druhý policista,

č. j. 7 As 7/2006 - 30

kteří by mohli popsat skutkový děj a proč výpověď policisty V. je věrohodnější než tvrzení stěžovatele. Krajský soud se tak vůbec nevyjádřil k jeho zásadní námitce, že správní orgán má vyslýchat svědky za přítomnosti obviněného z přestupku. Krajskému soudu je třeba rovněž vytknout, že se v napadeném rozsudku zákonným způsobem nevypořádal s těmito zcela konkrétními žalobními námitkami stěžovatele. Nezadatelným právem každého z účastníků je navrhovat v průběhu celého správního řízení důkazy a jejich doplnění a klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a ohledání. Zákonnou povinností správního orgánu je pak se každým tímto návrhem zabývat a navržený důkaz buď provést nebo se vypořádat s důvody jeho neprovedení, a to jednak záznamem ve správním spise, který může provést v průběhu řízení, ale v každém případě pak v odůvodnění rozhodnutí. O tom, co bude jako důkaz provedeno, rozhoduje správní orgán, přičemž hlavními kritérii pro posuzování této otázky je účelnost, hospodárnost a rychlost správního řízení, ale zejména pak splnění základního cíle správního řízení, jímž je úplné a spolehlivé zjištění skutečného stavu věci (§ 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu). Způsob, jakým se krajský soud vypořádal s uvedenými žalobními námitkami („v odvolacím řízení žalobce nevyužil šance navrhnout doplnění řízení, nelze se divit odvolacímu úřadu, že za této situace rozhodl bez dalšího slyšení žalobce a jen na základě dosud pořízeného spisového materiálu, přitom se detailně a přesvědčivě vyrovnal se všemi námitkami, o nichž se z žalobcova písemného odvolání dozvěděl, v tomto směru podepsaný soud odkazuje na podrobné odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, s nímž se zcela ztotožňuje“) svědčí o tom, že postupoval v rozporu s ustanovením § 54 odst. 2 s. ř. s. a judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Krajský soud v napadeném rozsudku především vůbec nevyložil, zda možnost účastníka řízení, a tedy i stěžovatele, klást otázky svědkům, je vyhrazena jen při konání ústního jednání (§ 33 odst. 1 správního řádu) nebo je přípustná i mimo ústní jednání, zda je vůbec možné provádět výslech svědka mimo ústní jednání a zda je v takovém případě nutno předvolat k tomuto úkonu i účastníka řízení, aby měl možnost klást svědkovi otázky, případně jaké důsledky je třeba vyvodit z toho, že účastník řízení nebyl vyrozuměn o výslechu svědka mimo ústní jednání. Krajský soud se konkrétně nevyjádřil v odůvodnění svého rozsudku ani k námitce stěžovatele, proč správní orgány uvěřily výpovědi policisty V. a nikoliv jeho tvrzení a jaké důvody vedly tyto orgány k tomu, že již nebyli vyslechnuti jiní svědci, minimálně druhý policista, kteří by mohli popsat skutkový děj. Z takového odůvodnění rozsudku krajského soudu proto rovněž není zřejmé, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.

Stěžovatel v žalobě také namítal, že policisty nebyl vyzván, aby se podrobil lékařskému vyšetření s odběrem krve či moči a že detekční trubička mu ani nebyla předložena k nahlédnutí a neví tedy, zda a jak se zabarvila. Krajský soud se rovněž ani s touto zásadní námitkou náležitě a v souladu se zákonem nevypořádal. Způsob, jakým se krajský soud vyrovnal s uvedenými žalobními námitkami („zákonem stanovený postup je součástí běžné policejní rutiny a krajský soud, stejně jako předtím správní orgány nevěří, že jej policisté zrovna v tomto případě zcela nelogicky nedodrželi a zkomplikovali by si tím pozdější důkazní situaci; žalobce prostě jejich výzvu nechtěl slyšet“) svědčí o tom, že opět postupoval v rozporu s ustanovením § 54 odst. 2 s. ř. s. Žalobní námitka týkající se nepředložení detekční trubičky zůstala zcela bez povšimnutí a vyhodnocení krajského soudu. Stejně tak krajský soud nevyhodnotil v tomto směru věrohodnost tvrzení stěžovatele, který výzvu, aby se podrobil lékařskému vyšetření, a věrohodnost výpovědi policisty V., který tvrdil opak, popřel. Z uvedeného odůvodnění rozsudku krajského soudu proto rovněž není zřejmé, proč nepovažoval za důvodnou argumentaci stěžovatele v žalobě a proč žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.

č. j. 7 As 7/2006 - 31

Nejvyšší správní soud proto z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů) zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení § 109 odst. 1 s. ř. s.

Zruší - li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože rozhodl přednostně o věci samé.

V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2007

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu

č. j. 7 As 7/2006 - 32

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru