Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Afs 35/2008 - 51Rozsudek NSS ze dne 18.06.2008

Způsob rozhodnutízrušeno a vráceno
Účastníci řízeníMERCI, s. r. o.
Finanční ředitelství v Brně
VěcDaně - ostatní

přidejte vlastní popisek

7 Afs 35/2008 - 51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: MERCI, s. r. o., se sídlem Malá Česká 1231, Kuřim, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2004, č. j. 30 Ca 150/2004 - 11,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2004, č. j. 30 Ca 150/2004 – 11, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2004, č. j. 30 Ca 150/2004 – 11, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 20. 9. 2000, č. j. 3629d/2000/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 7. 3. 2000, č. j. 35841/99/29393/0537, jímž byla vyměřena spotřební daň podle pomůcek za zdaňovací období říjen 1999 ve výši 45 209 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud jde o otázku, jaké žalobní body tvoří rámec přezkumu ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s., jakož i o otázku správného posouzení zákonnosti postupu finančního ředitelství, je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku. Proto krajský soud v tomto řízení nejprve zkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí z hlediska zákonnosti výzev k podání daňového přiznání a dospěl k závěru, že v tomto bodu není žaloba důvodná. Výzvu podle § 40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) nelze, pokud jde o její náležitosti, a to i včetně lhůty splnění, posuzovat podle § 43 citovaného zákona. Proto náležitosti předmětné výzvy nejsou tímto ustanovením upraveny. Výzva podle § 40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se týká pouze podání daňového přiznání, zatímco výzva podle § 43 citovaného zákona je výzvou k odstranění pochybností již podaného daňového přiznání. Vzhledem k tomu, že § 40 odst. 1

č. j. 7 Afs 35/2008 - 52

zákona o správě daní a poplatků nestanovuje konkrétní lhůtu, postupuje správce daně podle § 14 odst. 1 citovaného zákona a stanoví lhůtu podle vlastního uvážení, která by zpravidla neměla být kratší než 8 dnů. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu shledal krajský soud nedůvodnost žaloby i v otázce zákonnosti postupu finančního ředitelství ve smyslu § 48 odst. 7 a § 50 odst. 7 věta druhá zákona o správě daní a poplatků. Povinností odvolacího orgánu nebylo zabývat se doplněním odvolání ze dne 18. 9. 2000, protože doplnění odvolání do doby než je o něm rozhodnuto znamená podle § 48 odst. 7 citovaného zákona, že do této doby musí být doplnění odvolání doručeno odvolacímu orgánu tak, aby se o důvodech doplnění odvolání reálně dověděl a mohl se s nimi ve smyslu § 50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků vypořádat. Bylo-li však doplnění odvolání podáno k poštovní přepravě dne předcházejícího dni, ve kterém odvolací orgán o odvolání rozhodl, nemůže mu být vytýkáno, že se nevypořádal s důvody v něm uvedenými, když se o nich nedozvěděl.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou napadá rozsudek krajského soudu v celém jeho rozsahu. Stěžovatel předně poukázal na to, že i když se jedná o druhý rozsudek krajského soudu poté, co první byl Nejvyšším správním soudem zrušen, není kasační stížnost nepřípustná, protože předchozí kasační stížnost byla podána finančním ředitelstvím a stěžovatel dosud právo podat kasační stížnost neměl. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, podle něhož na výzvu podle § 40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nelze aplikovat § 43 citovaného zákona. Toto ustanovení je podle jeho názoru plně aplikovatelné i na výzvu podle § 40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, a to právě z důvodu, že jde o právní úpravu svým obsahem nejbližší. Dále vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, podle něhož se finanční ředitelství nemuselo doplněním odvolání zabývat. V tomto ohledu se zcela ztotožnil s názorem Ministerstva financí, které v rozhodnutí ze dne 6. 1. 2003, č. j. 182/142005/2002 uvedlo, že lhůta pro doplnění odvolání stěžovatelem byla dodržena, finanční úřad měl o doplnění finanční ředitelství informovat a toto se mělo s doplněním v rámci řízení o odvolání vypořádat. Stěžovatel nepovažuje za přesvědčivé tvrzení soudu, že v § 48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků se nejedná o lhůtu, ale pouze o stanovení doby, v níž může odvolatel údaje svého odvolání doplňovat a pozměňovat. Stanovení doby k uplatnění určitého práva není ničím jiným než úpravou lhůty. Jestliže zákon umožňuje v poslední den lhůty podat poštovní zásilku obsahující daňové podání (§ 14 odst. 9 citovaného zákona), byla podle žalobce lhůta k doplnění odvolání zachována. Je věcí státu, aby upravil činnost svých orgánů tak, aby byla zachována práva účastníků řízení. S ohledem na názor Ministerstva financí je zřejmé, že stát uznává svoji povinnost organizovat svoji činnost způsobem respektujícím práva účastníků řízení. Krajský soud ve své podstatě posoudil lhůtu stanovenou v § 48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků jako lhůtu hmotněprávní a přitom je zjevné, že o takovou lhůtu jít nemůže, neboť s jejím uplynutím není spojen žádný důsledek v oblasti hmotných subjektivních práv účastníka řízení. Je naopak zcela zjevné, že jde o lhůtu procesní, kterou jsou upravena procesní práva účastníků řízení, což ostatně plyne i z toho, že jde o lhůtu upravenou ryze procesním právním předpisem. V oblasti těchto lhůt tradičně platí, že lhůta je zachována, je-li příslušné procesní podání učiněno v poslední den podání lhůty alespoň prostřednictvím držitele poštovní licence. V podrobnostech pak stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 545/99. Stěžovatel se také neztotožnil s postupem krajského soudu, který se s odkazem na vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu nezabýval dalšími žalobními body. Jedná se zejména o námitku, že finanční ředitelství se vůbec nezabývalo námitkami a připomínkami uplatněnými v protokole ze dne 24. 5. 2000 a dalšími podáními, jak je uvedeno na str. 4 žaloby a ani námitkou, že nebyly splněny zákonné podmínky pro možnost přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek. Krajský soud se mimo to nevypořádal dostatečně ani s důkazními návrhy. Nad rámec všeho dosud uvedeného stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru by bylo možné posoudit obě uvedená rozhodnutí jako rozhodnutí nicotná. Podle přesvědčení stěžovatele se měl

č. j. 7 Afs 35/2008 - 53

krajský soud případnou nicotností napadeného rozhodnutí zabývat i bez návrhu. Z odůvodnění rozsudku však nevyplývá, zda to učinil a k jakému závěru dospěl. Protože nicotnost je natolik zásadní vadou, že se jí může i Nejvyšší správní soud zabývat bez návrhu, navrhl stěžovatel, aby napadené správní rozhodnutí bylo přezkoumáno i z tohoto hlediska. S ohledem ke všemu co bylo uvedeno navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen.

Finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že k otázce týkající se výzvy podle § 40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků svůj názor vyjádřilo již ve svém vyjádření k žalobě, a protože na něm setrvává, dovolilo si na ně v bližším odkázat. Názor v něm uvedený se v podstatě shoduje se závěrem krajského soudu, který je podle názoru finančního ředitelství stěžovatelem napadán nedůvodně. Stejně tak pokud jde o zákonnost postupu v případě povinnosti vypořádat se s doplněním odvolání nelze než přisvědčit správnosti posouzení dané otázky soudem. Z hlediska předmětné námitky je jako fakt vyplynuvší z dosavadního průběhu řízení ve věci žaloby jako nepominutelná skutečnost, že při posuzování dotčené otázky byl krajský soud ve smyslu § 110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 4. 2004, č. j. 7 Afs 13/2003 – 71. Ani pokud se stěžovatel neztotožňuje s postupem krajského soudu, který se, s odkazem na vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu, odmítl zabývat žalobními důvody, nepovažuje finanční ředitelství kasační stížnost za důvodnou. Především krajský soud neodkazoval na vázanost právním názorem v daném ohledu, ale i bez ohledu na to, rozhodl o žalobě v rozsahu a ohledně všech řádně uplatněných žalobních námitek. Stejně tak za neopodstatněné považuje finanční ředitelství výtky, že krajský soud opominul námitky, které stěžovatel v kasační stížnosti přesně specifikoval. Podle názoru finančního ředitelství se krajský soud s těmito námitkami vypořádal řádně v rozsahu, jak byly jako žalobní body uplatněny. Za nedůvodné označilo finanční ředitelství i důvody uplatněné k tvrzené nicotnosti napadeného rozhodnutí. Navíc nelze souhlasit ani s tím, že krajský soud se měl případnou nicotností zabývat i bez návrhu. Je nesporným faktem že stěžovatel námitku nicotnosti v žalobě nijak neuplatnil, a i když soud může vyslovit nicotnost i bez návrhu, pokud k závěru nicotnosti nedospěje, potom se k této otázce nemusí v rozsudku nijak vyjadřovat. Ve smyslu uvedeného má finanční ředitelství zato, že kasační stížnost není důvodná, a proto navrhlo, aby byla zamítnuta.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Nejvyšší správní soud již jednou rozhodl o kasační stížnosti podané finančním ředitelstvím, na základě níž rozsudek zrušil a vyslovil závazný právní názor pouze ohledně otázky, zda se mělo finanční ředitelství zabývat doplněním odvolání podaným k poštovní přepravě v den předcházející vydání rozhodnutí o odvolání. Proto stěžovatelem uplatněný bod týkající se této otázky je nepřípustný.

V rozsahu dalších stížních bodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal.

č. j. 7 Afs 35/2008 - 54

V prvním z nich stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu týkajícím se aplikace § 43 zákona o správě daní a poplatků na výzvu podle § 40 odst. 1 citovaného zákona.

Krajský soud sice dovodil nedůvodnost shodně formulovaného žalobního bodu, aniž však měl k dispozici takový správní spis, aby mohl posoudit, o jakou výzvu se vůbec jednalo a zda postup správce daně byl či nebyl v souladu se zákonem. Součástí připojeného soudního spisu sp. zn. 30 Ca 517/2000 je sice správní spis, ale ten neobsahuje výzvu ze dne 27. 10. 1999, č. j. 130763/99/293933/0537 ani výzvu ze dne 30. 11. 1999, č. j. 142103/99/293933/0537, kterými byl stěžovatel vyzván k podání daňového přiznání. V důsledku toho je správnost závěru krajského soudu nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť se opírá o skutečnosti v řízení nezjišťované.

Další stížní bod, v němž stěžovatel vytýká krajskému soudu, že se nezabýval dalšími žalobními body, které přesně specifikoval, a nevypořádal se dostatečně ani s důkazními návrhy, je důvodný. Nejvyšší správní soud sice rozsudkem ze dne 9. 4. 2004, č. j. 7 Afs 13/2003 – 71, zrušil předcházející rozsudek krajského soudu, ale v žádném případě v tomto zrušujícím rozsudku nevymezil rámec přezkumu, protože takové oprávnění pro něj ani ze s. ř. s. nevyplývá. Rámec přezkumu v souladu s dispoziční zásadou, která pro řízení o žalobách platí, určuje žalobce formulací žalobních bodů v souladu s § 71 odst. 1 s. ř. s., jimiž je soud vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Nejvyšší správní soud, rovněž v souladu s dispoziční zásadou, která platí i pro řízení o kasační stížnosti, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu vymezeném stěžovatelem, jímž bylo finanční ředitelství, ve stížních bodech, v nichž vytýkal krajskému soudu, že překročil rámec žalobních bodů a že nesprávně posoudil rozhodnutí z hlediska doplnění odvolání. I když ve zrušujícím rozsudku je uvedeno, že se krajský soud nevypořádal se žalobním bodem, v němž bylo vytýkáno finančnímu ředitelství nedodržení procesních náležitostí výzev, v žádném případě se nemohlo jednat o vymezení rozsahu žaloby. Je sice nutno konstatovat, že obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu, ale to nic nemění na závěru, že se krajský soud měl vypořádat se žalobními body, jak je stěžovatel zopakoval na str. 4 kasační stížnosti, příp. vyhodnotit, zda se vůbec o žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jedná. Stejně tak s důkazními návrhy, zejména návrhem provést důkaz zápisem v knize odeslané pošty finančním ředitelstvím včetně doručenek, se krajský soud vůbec nevypořádal.

Vyslovil-li stěžovatel v závěru kasační stížnosti své přesvědčení týkající se nesprávného procesního postupu krajského soudu, který se měl zabývat případnou nicotností napadeného rozhodnutí i bez návrhu, přičemž není zřejmé, zda tak učinil a s jakým závěrem, považuje Nejvyšší správní soud za dostačující odkázat na rozhodnutí tohoto soudu, v nichž byla tato otázka již řešena, např. rozsudky ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 12/2003 - 48 a č. j. 1 Azs 10/2004 - 49. Podle § 76 odst. 2 s. ř. s. vysloví soud rozsudkem nicotnost rozhodnutí, pokud zjistí, že trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, a to i bez návrhu. Z citovaného ustanovení plyne, že soud vysloví nicotnost napadeného správního rozhodnutí i bez návrhu, ale pouze tehdy, pokud nicotnost skutečně shledá. Netrpí-li správní rozhodnutí vadami vyvolávajícími jeho nicotnost, není důvodu pro to, aby se soud v odůvodnění zabýval úvahami o nicotnosti, nebo aby dokonce samostatným výrokem vyslovil, že napadené rozhodnutí není nicotné. Totéž platí i pro rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu.

Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud napadené usnesení podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a podle odst. 2 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.

č. j. 7 Afs 35/2008 - 55

V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. června 2008

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru