Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 As 51/2005 - 122Usnesení NSS ze dne 07.11.2007Stavební zákon: žádost nájemce bytu o dodatečné povolení Stavebních úprav

Způsob rozhodnutírozšířený senát: vrácení
Účastníci řízeníMagistrát hlavního města Prahy
VěcStavební zákon
Publikováno1553/2008 Sb. NSS
Prejudikatura

3 As 50/2003

1 As 46/2006


přidejte vlastní popisek

6 As 51/2005 - 129

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobců: a) P. R., b) D. R., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2003, č. j. MHMP -65345/2002/VYS/Kš/Be, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, č. j. 6 Ca 127/2003 - 75,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, č. j. 6 Ca 127/2003 - 75, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 3. 2003, č. j. MHMP - 65345/2002/VYS/Kš/Be, bylo změněno rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 7 ze dne 18. 3. 2002, č. j. 02 - 1208 Hol./2/Hu., tak, že se dodatečně povolují JUDr. M. Š. stavební úpravy provedené v bytě ve 3. patře domu č. p. 1208, H. 4, v P., spočívající v probourání dveří mezi pokojem bytu 1 + 2 užívaného dr. Š. a pokojem sousedním, který byl součástí bytu užívaného manžely Š., dále napojení plynového etážového topení a rozvodu elektrické energie a zároveň se povoluje užívání shora uvedených stavebních úprav jako bytu sestávajícího z kuchyně, předsíně, tří pokojů, koupelny a WC.

Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž zejména uvedli, že jím byli zkráceni na svých právech, a to především právech vlastnických dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nad práva vlastnická nelze nadřazovat práva nájemce, které je toliko od vlastnického práva odvozeno. Stěžovatelé nesouhlasí s nepovolenými stavebními úpravami, které byly v dotčených bytech provedeny, neboť jimi došlo k devastaci bytů a snížení jejich hodnoty. Dále napadli průběh řízení před žalovaným, který byl povinen provést místní šetření za účasti vlastníků. V doplnění žaloby dále uvedli, že nikdy nevyjádřili právně relevantní souhlas se stavebními úpravami realizovanými dr. Š., jimiž došlo ke

č. j. 6 As 51/2005 - 130

změně dispozičního uspořádání bytů oproti stavu původně zkolaudovanému. Rovněž konstatovali, že změnu povolila osoba k tomu neoprávněná, a proto byly provedeny svévolně a neoprávněně. Nesouhlasili s tvrzením žalovaného, že sami vstoupili do práv a povinností předchozího vlastníka. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli zrušení napadeného správního rozhodnutí.

Městský soud v Praze rozsudkem blíže označeným v záhlaví žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění zejména uvedl, že odbor bytového hospodářství Obvodního národního výboru v Praze 7, který v té době rozhodoval o přidělování bytů a jejich slučování, vydal dne 30. 3. 1990 rozhodnutí, kterým byl manželům Š. stávající byt rozšířen o 1 místnost. Na základě toho byla dne 11. 4. 1990 mezi Bytovým podnikem v Praze 7 a manžely Š. sepsána dohoda o užívání bytu, jež sloužila především ke stanovení výpočtu úhrad nájemného a služeb spojených s užíváním bytu. Tato dohoda byla dle názoru městského soudu uzavřena platně. Rovněž konstatoval, že výše popsané stavební úpravy byly provedeny bez řádného stavebního povolení. Pokud dále zkoumal, zda žalovaný řádně posoudil splnění podmínek § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územní plánování a stavebním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „stavební zákon“), který umožňuje stavebnímu úřadu nenařídit odstranění nepovolené stavby, pak zejména konstatoval, že stavba je v souladu s veřejným zájmem a původní vlastník se změnami souhlasil. Dospěl též k závěru, že dr. Š. byla v souladu s § 97 odst. 2 stavebního zákona účastnicí správního řízení a žalovaný nepochybil ani v případě, že nenařídil místní šetření a vycházel ze zjištění učiněných při místních šetřeních v souvisejících odvolacích řízeních.

Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé kasační stížností, a to s výslovným odkazem na kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Pochybení městského soudu spatřují v následujících skutečnostech: Soud se nevypořádal s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, č. j. 19 Co 161/2002 - 57, týkajícím se téže věci, jež mu bylo předloženo stěžovateli. Je v něm konstatováno, že k předmětným úpravám bytu nebylo nikdy vydáno stavební povolení ani kolaudační rozhodnutí a v právním slova smyslu stále existuje byt o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím. Tímto usnesením byl soud při projednávání věci vázán, a proto jeho rozhodnutí je v celém rozsahu scestné a nezákonné. Dále stěžovatelé tvrdí, že se soud nevypořádal s nezákonnou argumentací žalovaného, pokud jde o nezbytnost souhlasu vlastníka stavby. Ve smyslu § 58 odst. 3 stavebního zákona může, jde-li o stavební úpravu, být stavebníkem právnická nebo fyzická osoba, která je nájemcem stavby, předloží-li o tom dohodu s vlastníkem stavby. Proto nájemce není bez souhlasu vlastníka oprávněn k podání žádosti o dodatečné stavební povolení. Stěžovatelé rovněž považují za zmatečné výroky soudu ohledně nutnosti provádět místní šetření a konstatují, že žalovaný hrubě porušil zákony a předpisy, pokud provedl místní šetření, aniž by o něm uvědomil a k němu přizval účastníky řízení - stěžovatele. Ze všech výše uvedených důvodů měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit. Proto navrhují, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že o usnesení, jímž argumentují stěžovatelé, mu není nic známo a toto usnesení není ani součástí spisového materiálu. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nelze v kasační stížnosti uplatňovat důvody nad rámec žalobních námitek, přičemž v žalobě stěžovatelé toto usnesení nezmiňovali. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že z uvedeného usnesení stěžovatelé dovozují, že předmětné stavební úpravy nebyly stavebním úřadem povoleny ani zkolaudovány. Tyto skutečnosti byly ovšem v řízení před správními orgány i před soudem nesporné a právě ony byly důvodem pro zahájení předmětného správního řízení. Podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je k žádosti o dodatečné povolení stavby nutno předložit doklady jako k žádosti o stavební povolení. Žalovaný je však toho názoru, že ustanovení vztahující se ke stavebnímu řízení lze použít pouze přiměřeně, neboť některé vyžadované doklady není možno předložit ke stavbě již dokončené.

č. j. 6 As 51/2005 - 131

Podle § 16 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona (dále jen „prováděcí vyhláška“), stavebník k žádosti o stavební povolení předkládá doklad, jímž prokazuje své vlastnické nebo jiné právo ke stavbě, které ho opravňuje k provedení změny stavby. Není však předepsáno, o jaký doklad se má jednat a jakou formu má mít. Nevyplývá to ani z § 58 odst. 2 stavebního zákona. Doklady prokazující toto právo proto hodnotí správní orgány podle § 34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu (účinného do 31. 12. 2005), a to každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Ustanovení § 58 odst. 3 stavebního zákona nelze dle názoru žalovaného na daný případ aplikovat, neboť vymezuje případy, kdy nájemce stavby může být stavebníkem a žádat o stavební povolení. V případě v němž je předmětem řízení již dokončená stavba, je zcela zřejmé, že stavebníkem je osoba, která stavbu provedla, a proto je nelogické tvrdit, že osoba, která stavbu provedla, nemůže být v daném případě stavebníkem. Z textu kasační stížnosti dle žalovaného není zřejmé, koho stěžovatelé považují v daném případě za stavebníka. Pokud by tímto stavebníkem byl Obvodní podnik bytového hospodářství, je zřejmé, že k provedení stavebních úprav nepotřeboval žádný souhlas, neboť sám byl osobou vykonávající vlastnická práva. Ze všech výše uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobami oprávněnými, neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 102 s. ř. s.), stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.) a namítají kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.

Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem městského soudu zaobíral v rozsahu a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, jak mu přikazuje § 109 odst. 2, 3 s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Důvod kasační stížnosti obsažený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu.

Podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Ve vztahu k důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda městský soud správně posoudil splnění podmínek pro nenařízení odstranění stavby podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.

Podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postaveného bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je

č. j. 6 As 51/2005 - 132

v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.

Podle § 58 odst. 2 a 3 stavebního zákona (upravujících stavební povolení) stavebník musí prokázat, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu stavby anebo udržovací práce na ní. Jde-li o stavební úpravu, nástavbu nebo udržovací práce na stavbě, může být stavebníkem právnická nebo fyzická osoba, která je nájemcem stavby, předloží-li o tom písemnou dohodu s vlastníkem stavby.

V posuzované věci je nesporné, že výše uvedené stavební úpravy nebyly provedeny na základě stavebního povolení a nebyly ani zkolaudovány. Rovněž není sporu o tom, že od roku 1996 jsou stěžovatelé vlastníky domu č. p. 1208, H. 4, v P. H. Podstatou sporu v daném případě je, zda k dodatečnému povolení stavebních úprav byl nezbytný souhlas vlastníka nemovitosti v době provádění úprav či souhlas vlastníka v době, kdy je řízení podle § 88 stavebního zákona vedeno.

Žalovaný ve svém rozhodnutí v této souvislosti konstatoval, že „v době provedení stavebních úprav byly tyto realizovány se souhlasem tehdejšího vlastníka, tj. Bytového podniku v Praze 7. Nesouhlas nynějších majitelů domu není již právně relevantní, neboť ti plně vstoupili do práv a povinností předchozího majitele.“ Městský soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k témuž závěru, přičemž k samotné otázce, zda byl v řízení nutný souhlas současných majitelů stavby, se nevyjádřil.

Šestý senát Nejvyššího správního soudu, jemuž byla věc podle rozvrhu práce přidělena, ji usnesením předložil podle § 17 s. ř. s. rozšířenému senátu k posouzení otázky, zda v řízení o dodatečném povolení stavby podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, v jehož rámci stavebník předkládá podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení (§ 58 stavebního zákona), je nezbytný souhlas současného vlastníka stavby či zda je současný vlastník vázán souhlasem vlastníka učiněným alespoň nepřímo v době, kdy byla nepovolená stavba provedena. Zjistil totiž, že v době jeho rozhodování existovala rozdílná judikatura k této otázce, neboť třetí senát zdejšího soudu v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, č. j. 3 As 50/2003 - 57, publikovaném pod č. 957/2006 Sb. NSS, konstatoval, že k žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je nutno doložit souhlas vlastníků stavby, kteří jimi jsou v době rozhodování stavebního úřadu. Opačně se však vyjádřil čtvrtý senát v rozsudku ze dne 30. 10. 2006, č. j. 4 As 32/2005 - 84, neboť konstatoval: Je-li v řízení podle § 88 písm. b) stavebního zákona o odstranění stavby, postavené bez stavebního povolení, podána stavebníkem žádost o její dodatečné povolení, je pro posouzení věci významné splnění předpokladů uvedených v tomto ustanovení, jimiž je též předložení podkladů a dokladů stavebníkem vyžadovaných stavebním úřadem, tedy i souhlasu vlastníka stavby v době předcházející její realizaci. Čtvrtý senát byl toho názoru, že právě souhlas předchozího vlastníka stavby je pro její dodatečné povolení rozhodující, aniž by bylo významné prokazovat, zda byl učiněn v rámci stavebního řízení či nikoliv.

Rozšířený senát usnesením ze dne 7. 11. 2007, č. j. 6 As 51/2005 - 122, konstatoval, že podá-li v řízení o odstranění stavebních úprav provedených bez stavebního povolení dle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nájemce bytu žádost o její dodatečné povolení, je stavebníkem jen tehdy, předloží-li o tom písemnou dohodu s vlastníkem stavby (majitelem domu) dle § 58

č. j. 6 As 51/2005 - 133

odst. 3 stavebního zákona. Vlastníkem domu je nutno rozumět osobu, která je vlastníkem v době rozhodování stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby

V odůvodnění svého rozhodnutí mj. vzal v úvahu skutečnost, že předmětné stavební úpravy byly provedeny v době, kdy platily jiné právní předpisy než nyní a kdy stát (v projednávaném případě Obvodní národní výbor v Praze 7) typicky vystupoval v „dvojjediné“ roli vlastníka či správce bytových domů a stavebního úřadu. Tehdy platné právní předpisy neumožňovaly nájemci (tehdy uživateli) bytu požádat o povolení stavebních úprav. Rozšířený senát však nesouhlasil s argumentem, že nájemce (uživatel) bytu, který získal k provedení stavebních úprav výslovný souhlas státu jako vlastníka domu, se mohl legitimně domnívat, že takový souhlas k provedení stavebních úprav postačuje. I podle tehdy platné úpravy (§ 55 odst. 1 stavebního zákona) bylo možné provádět stavební úpravy pouze na základě stavebního povolení, popř. v některých případech na základě ohlášení. Nájemce (uživatel) bytu provádějící úpravy, byť se souhlasem aktuálního vlastníka, tedy nemohl mít žádnou „dobrou víru“ ohledně legálnosti nepovolených stavebních úprav. Naopak musel být srozuměn s tím, že kdykoli v budoucnu může být nařízeno jejich odstranění.

Pokud tedy stavební úřad v nyní probíhajícím řízení nařídí odstranění nepovolených stavebních úprav, není to v rozporu se zásadou právní jistoty ani to nemůže zasáhnout do práv nájemců. Práva nájemců jsou odvozena od práv vlastníka nemovitosti a jejich případné dotčení je třeba řešit v režimu soukromého práva (např. právo na slevu na nájemném dle § 698 občanského zákoníku). Nájemce má ze zákona povinnost umožnit pronajímateli provedení stavebních úprav prováděných pronajímatelem na příkaz příslušného orgánu státní správy (§ 695 občanského zákoníku).

Rozšířený senát se zabýval tím, zda souhlas vlastníka s provedením stavebních úprav vyslovený v době před provedením nepovolených stavebních úprav, je relevantní pro stavební úřad v následném řízení o odstranění stavby dle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Jak Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006 - 75 (publikováno pod č. 1202/2007 Sb. NSS), „Nelze připustit výklad zákona, který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, resp. její změny, než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení. Má-li totiž norma určité požadavky na řádné rozhodnutí v situaci, kdy žadatel o stavební povolení postupoval podle zákona, tím spíše je musí mít na rozhodnutí svou povahou mimořádné, kdy žadatel od počátku zákon nerespektoval (argumentum a minori ad maius)“. Je zřejmé, že pro dodatečné povolení stavby je třeba vyžadovat přinejmenším tytéž doklady jako pro jejich povolení řádné. Podle § 58 odst. 3 může nájemce žádat o povolení stavebních úprav pouze tehdy, předloží-li o tom písemnou dohodu s vlastníkem nemovitosti. Nestačí tedy jakýkoliv souhlas vlastníka nemovitosti, nýbrž je třeba vyžadovat písemnou dohodu.

Zároveň nepostačuje ani předložení starší písemné dohody uzavřené nájemcem s minulým vlastníkem nemovitosti. Podle § 680 odst. 2 občanského zákoníku, pokud dojde ke změně vlastníka pronajaté nemovitosti, vstupuje nový vlastník do právního postavení původního pronajímatele. Jak ale dovodila judikatura civilních soudů, se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu nemůže být spojen důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který rámec nájemního vztahu přesahuje, např. závazek strpět změnu podstaty věci (její části), která je předmětem nájemního vztahu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 7. 2002, č. j. 26 Cdo 866/2002 (publikováno v: Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, č. C 1332), uvedl: „Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního

č. j. 6 As 51/2005 - 134

nájemního vztahu). Smyslem ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde uvedená právní skutečnost - změna vlastnictví k pronajaté věci. Poskytuje tak nájemci právní ochranu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit, jak tomu nasvědčuje i úprava možnosti výpovědi z nájemního vztahu při změně vlastnictví k pronajaté věci (srov. § 680 odst. 2, odst. 3 obč. zák.). Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky (srov. § 663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje, např. závazek strpět změnu podstaty věci (její části), která je předmětem nájemního vztahu.“ S touto argumentací Nejvyšší soud popřel vázanost nového vlastníka bytového domu písemnou dohodou původního vlastníka s nájemcem, která nájemce opravňovala k provedení stavebních úprav v pronajaté nemovitosti.

Pokud ani v oblasti soukromého práva neplatí vázanost nabyvatele nemovitosti dohodou předchozího vlastníka s nájemcem, která nájemce opravňovala k provedení stavebních úprav pronajaté nemovitosti, tím méně lze takovou dohodu nájemce a minulého vlastníka akceptovat v řízení o povolení stavby a tedy ani ne v řízení o odstranění stavby. Takové omezení vlastnického práva vlastníka nemovitosti ve prospěch nájemce nevyplývá ze zákona ani není ve veřejném zájmu. Proto by znamenalo porušení práva stěžovatelů na ochranu jejich vlastnického práva, jak je zakotveno z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z toho vyplývá, že nájemce nemůže podat žádost o dodatečné povolení stavebních úprav pronajatého bytu, pokud nepředloží písemnou dohodu s aktuálním (v době rozhodování stavebního úřadu v řízení dle § 88 odst. 1 písm. b/ stavebního zákona) vlastníkem bytu nebo domu.

S uvedeným právním názorem rozšířený senát vrátil věc šestému senátu, aby rozhodl ve věci samé.

Jelikož výše uvedený právní názor řeší podstatu mezi účastníky sporné právní otázky, šestému senátu nezbylo než konstatovat, že Městský soud v Praze pochybil při interpretaci § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Nejvyšší správní soud proto musel rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Pokud jde o další námitky uplatněné stěžovali v kasační stížnosti, pak je zřejmé, že absentuje-li jeden z podkladů pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavebních úprav, nebyl v průběhu správního řízení dostatečně zjištěn skutečný stav věci, a proto byl naplněn současně i stížní důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

Námitka nezohlednění stěžovateli zmiňovaného usnesení městského soudu v nyní posuzovaném řízení naopak není důvodná, neboť jejich tvrzení, že toto usnesení soudu předložili v průběhu ústního jednání dne 14. 12. 2004, nemá oporu v obsahu soudního spisu. Zároveň lze konstatovat, že napadený rozsudek městského soudu nikterak nezpochybňuje skutečnosti, které stěžovatelé z jimi zmiňovaného usnesení dovozují, tedy to, že předmětné stavební úpravy nebyly provedeny na základě stavebního povolení ani zkolaudovány.

Rovněž námitka absence nařízeného ústního jednání není důvodná, protože podle § 61 odst. 2 stavebního zákona může od místního šetření, popřípadě též od ústního jednání, stavební úřad upustit, jsou-li mu dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby.

Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je městský soud v dalším řízení vázán (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

č. j. 6 As 51/2005 - 135

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém řízení (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. února 2008

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru