Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Azs 24/2010 - 46Usnesení NSS ze dne 18.01.2011

Způsob rozhodnutíodmítnuto
Účastníci řízeníMinisterstvo vnitra
VěcAzyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku
Prejudikatura

5 Azs 24/2008 - 48


přidejte vlastní popisek

4 Azs 24/2010 - 46

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: L. V. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2010, č. j. 64 Az 16/2008 - 26,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 2. 2008, č. j. OAM-81/VL-07-08-2008, zamítl jako zjevně nedůvodnou žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla snaha žalobkyně vyhnout se návratu na Ukrajinu, kde jí vyhrožovaly osoby, které jí měly zajistit pracovní vízum v ČR a jimž odmítla za tuto službu zaplatit, neboť pojala podezření, že vízum nebylo řádně vystaveno. Rovněž si tímto krokem chtěla legalizovat pobyt na území ČR, aby se vyhnula rozhodnutí o správním vyhostění a mohla zde i nadále pracovat. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany až poté, co byla potrestána za neoprávněný pobyt správním vyhoštěním. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se nepříznivým důsledkům rozhodnutí o správním vyhoštění, a proto u ní byly shledány důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 16 odst. 2 zákona o azylu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 64 Az 16/2008 - 26, rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle soudu žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla řadu skutečností, které by mohly být relevantní z hlediska mezinárodní ochrany, avšak žalovaný se jimi v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, nezabýval. Soud dále poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, podle kterého v případě zamítnutí žádosti podle § 16 odst. 2 zákona o azylu je třeba, aby se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí vypořádal s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Podle soudu však z rozhodnutí žalovaného nevyplývá, že by se možnými důvody pro udělení doplňkové ochrany zabýval. Z těchto důvodů soud uzavřel, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné z důvodu absence posouzení, zda byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění, jakož i z důvodu pominutí otázky doplňkové ochrany. Proto soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V ní předně zdůraznil, že postupoval podle zákona o azylu, který je v souladu s evropským právem. Povinnost zkoumat doplňkovou ochranu při postupu podle § 16 odst. 2 zákona o azylu nemá oporu v zákoně. Zásada non-refoulement a požadavek posuzování hrozící vážné újmy jsou součástí řízení o správním vyhoštění a jsou řešeny závazným stanoviskem. Stěžovatel poukázal i na judikatorní rozkol daný usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2010, č. j. 7 Azs 79/2009 - 76. Navíc žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno před rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, na která se krajský soud odvolával, a proto závěry v nich učiněné nemohly být zohledněny. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2010, č. j. 64 Az 16/2008 - 26, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“

O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:

1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.

2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.

3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.

4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.

O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.

b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.

Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.

Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel napadá závěry krajského soudu, který zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s tím, aby se v dalším řízení náležitě zabýval posouzením doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu a tím, zda žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s úmyslem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, když je zřejmé, že uváděla konkrétní skutečnosti, které lze podřadit po možné azylově relevantní důvody.

Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel v kasační stížnosti pouze polemizuje s jednoznačně zaujatými a řádně odůvodněnými závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008, který byl publikován pod č. 1724/2008 Sb. NSS. Podle nich „použití § 16 odst. 2 zákona … vykládaného v souladu s čl. 13 a 18 směrnice Rady 2004/83/ES a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) směrnice Rady 2005/85/ES vyžaduje třístupňový test: 1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; 2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve; a 3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně; v případě nesplnění byť jedné z nich nelze § 16 odst. 2 … aplikovat.“. Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že „pokud žadatel přesvědčivě prokáže, že mu hrozí v zemi původu pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo skutečné nebezpečí vážné újmy, je žalovaný povinen se zabývat i jeho tvrzeními podle § 12 a § 14a zákona o azylu, a případně azyl či doplňkovou ochranu udělit.“. V daném případě se Nejvyšší správní soud shoduje se závěry krajského soudu, že ve správním řízení žalobkyně uvedla i řadu tvrzení podle § 12 a § 14a zákona o azylu.

Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel ve svých námitkách rovněž polemizuje se závěry krajského soudu o povinnosti vypořádat se s důvody pro udělení doplňkové ochrany, a to i v případě postupu podle § 16 odst. 2 zákona o azylu. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, publikované pod č. 1839/2009 Sb. NSS. V něm rozšířený senát uvedl, že „ustanovení § 28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, je nutno vyložit tak, že pojem „rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu” zahrnuje také rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (§ 16 téhož zákona). V tomto případě je správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování.“. Na tyto závěry navázal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, podle kterého „i v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 2 zákona o azylu je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany.“.

Z uvedených právních názorů byl přitom krajský soud povinen vycházet i v projednávané věci, i když byly vysloveny po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, neboť správní soudy jsou povinny aplikovat aktuální judikaturu k příslušným právním předpisům bez ohledu na dobu jejího vzniku.

Ke stěžovatelem tvrzené duplicitě závazného stanoviska vydaného v řízení o správním vyhoštění a posuzování důvodů k udělení doplňkové ochrany srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010, č. j. 6 Azs 15/2010 - 82, www.nssoud.cz, podle jehož právních závěrů „posouzení důvodů znemožňujících vycestování v závazném stanovisku v řízení o správním vyhoštění (§ 120a a § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) nezbavuje Ministerstvo vnitra povinnosti zabývat se udělením doplňkové ochrany podle § 14a zákona … o azylu, v řízení o mezinárodní ochraně. Závěr, že v řízení o zjevně nedůvodných žádostech o mezinárodní ochranu podle § 16 odst. 2 zákona … o azylu, se nemá posuzovat doplňková ochrana, neboť totéž bylo zkoumáno v řízení o správním vyhoštění ve stanovisku, zda vycestování cizince je možné, by byl v rozporu s jednotným řízením o azylu a doplňkové ochraně, které Česká republika zavedla ve věcech mezinárodní ochrany (čl. 3 odst. 3 směrnice 2005/85/ES a § 28 zákona … o azylu).

Judikatorní rozkol, na který stěžovatel poukazuje, se netýká shora uvedených závěrů, nýbrž otázky, zda v případě, kdy správní orgán opomene v rozhodnutí podle § 16 odst. 2 zákona o azylu vypořádat se s možností udělení doplňkové ochrany, je jeho rozhodnutí zasaženo vadou, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti, nebo pouze na základě žalobní námitky. Právě tato právní otázka je v současné době předmětem posuzování ze strany rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Její vyřešení ale nemá vliv na nyní posuzovaný případ. Žalobkyně v žalobě totiž uvedla, že má obavy o svůj život a zdraví, pokud by se měla vrátit na Ukrajinu. S ohledem na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedené v jeho usnesení ze dne 23. 2. 2010, č. j. 2 Azs 10/2009 - 61, www.nssoud.cz, podle kterých postačí pokud „žaloba obsahuje alespoň v nejhrubších obrysech dostatečně formulovaný žalobní bod“, je třeba považovat uvedené vyjádření žalobkyně za žalobní námitku týkající se doplňkové ochrany.

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti, přičemž i krajský soud rozhodl plně v souladu s touto judikaturou. Za daných okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, a proto ji shledal ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 3 věty první s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2011

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru