Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Azs 23/2013 - 39Usnesení NSS ze dne 31.01.2014

Způsob rozhodnutíodmítnuto
Účastníci řízeníMinisterstvo vnitra
VěcAzyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

přidejte vlastní popisek

4 Azs 23/2013 - 39

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: I. D., zast. JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou, se sídlem Jablonského 604/7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2013, č. j. 32 Az 17/2012 – 36,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce, se sídlem Jablonského 604/7, Plzeň, se přiznává odměna za zastupování ve výši 3400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2012, č. j. OAM-246/ZA-ZA06-P10-2011, nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“).

[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30. 8. 2011 a konstatoval, že žalobkyně poprvé přijela do Česka v roce 1999, přičemž zemi původu trvale opustila v roce 2004 spolu s dcerou a matkou. V zemi původu byly obtěžovány bývalým manželem žalobkyně, který trpí schizofrenií a je dlouhodobě hospitalizován v psychiatrické léčebně; žalobkyně tam prodala dům a nemá se kam vrátit, dcera je integrována v České republice a při návratu by utrpěla psychický šok. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně v minulosti o mezinárodní ochranu již usilovala; její žádost ze dne 22. 11. 2004 byla posouzena rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 12. 2004, č. j. OAM-3383/VL-10-ZA04-2004. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 19. 7. 2011 bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění v délce 3 let. Žalovaný dospěl k závěru, že důvody uváděné žalobkyní nelze podřadit pod žádný z taxativně vyjmenovaných důvodů pro udělení azylu. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně udržuje se svojí dcerou velmi řídký a nepravidelný kontakt, nesdílí s ní společnou domácnost a nepřispívá na její výchovu; o dceru pečuje a finančně ji zajišťuje matka žalobkyně, které byla její vnučka usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 0Nc 422/2011 – 15, rovněž svěřena do opatrovnictví.

[3] Žalovaný neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany žalobkyni; vycházeje ze zpráv o politické a ekonomické situaci a stavu dodržování lidských práv v Kyrgyzstánu konstatoval stabilizaci situace po vlně nepokojů a násilností v roce 2010; země se nachází v tíživé ekonomické a politické situaci, to však nepostačuje k udělení doplňkové ochrany, a to zvláště za situace, kdy žalobkyně vyjadřuje obavy z návratu toliko s odkazem na finanční zázemí a integraci její dcery v České republice. S ohledem na rodinnou situaci žalobkyně nemohlo na posouzení věci nic změnit, že rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 7. 2011, č. j. OAM-232/ZA-ZA06-2011, byla její matce i dceři doplňková ochrana udělena.

[4] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 7. 9. 2012, ve které navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[5] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 4. 2013, č. j. 32 Az 17/2012 – 36, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění vyšel z obsahu správního spisu a ve shodě se žalovaným konstatoval, že ohledně žalobkyně nejsou dány důvody pro udělení azylu, přičemž ona ani žádné azylově relevantní potíže v zemi původu neuváděla. Na základě rozboru spisové dokumentace a zhodnocení důkazů provedených ve správním řízení se krajský soud ztotožnil rovněž s posouzením vztahu žalobkyně k její dceři. Podotkl, že žalobkyni bylo v minulosti uloženo správní vyhoštění, které však nerespektovala, přičemž o mezinárodní ochranu požádala, když jí hrozilo vycestování zpět do vlasti. Poukázal na § 14a a § 14b zákona o azylu a konstatoval, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž řádně posoudil důvody pro udělení doplňkové ochrany žalobkyni, přičemž obsáhle vyhodnotil situaci v Kyrgyzstánu a její vývoj. Co do namítaného porušení práva na soukromý a rodinný život bylo ve správním řízení prokázáno, že žalobkyně žije odděleně od své dcery a matky a rodinný život s dcerou dobrovolně nevede; dovolávání se práva na rodinný život se tak jeví jako účelové. Nelze přihlédnout ani k obavám o reakci dcery na návrat, když této byla v České republice udělena doplňková ochrana, a ona se tedy do země původu prozatím vůbec vracet nemusí.

[6] Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila kasační stížností ze dne 13. 6. 2014, ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, jakož i žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Podáním z téhož dne požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů.

[7] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 7. 2013, č. j. 4 Azs 23/2013 – 18, ustanovil zástupkyní stěžovatelky pro řízení JUDr. Annu Doležalovou, MBA, advokátku.

[8] V doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 8. 2013, podanému k výzvě soudu ustanovenou zástupkyní, stěžovatelka namítala, že krajský soud pochybil při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí, konkrétně co do hodnocení vztahu stěžovatelky a její nezletilé dcery. Vyložila, že k jejich problematickému vztahu významně přispělo, že stěžovatelka v minulosti odcestovala za prací do České republiky, a to mj. právě s motivací finančního zabezpečení rodiny; dceru byla nucena zanechat v Kyrgyzstánu u matky, oběma však pravidelně zasílala část vydělaných peněz. Rovněž po přicestování dcery do České republice byla nucena pracovat vzdáleně od místa jejího pobytu, dle možností však dceru navštěvovala a přispívala na její výživu. Žalovaný nepřihlédl k rozporům ve výpovědích dcery a matky, spočívajících ve výši finanční podpory ze strany stěžovatelky.

[9] Ve vztahu k udělení doplňkové ochrany pak žalovaný podle přesvědčení stěžovatelky nesprávně vyložil ustanovení § 14b odst. 1 zákona o azylu, a to ve vztahu k čl. 23 směrnice Rady 2004/83/ES, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, v tehdy platném znění (dále jen „kvalifikační směrnice“, s platností od 9. 1. 2012 nahrazena směrnicí 2011/95/EU, lhůta k provedení do 21. 12. 2013). Vycházeje ze směrnice žalovanému vůbec nepříslušelo zkoumat vztah stěžovatelky a její dcery; doplňková ochrana měla být stěžovatelce udělena bezpodmínečně.

[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 4. 9. 2013 setrval na důvodech a úvahách, které jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí a poukázal na to, že krajský soud se s těmito důvody ztotožnil. Ve správním řízení byla zejména věnována pozornost důvodům, pro které stěžovatelce nebyla – na rozdíl od její dcery a matky – udělena doplňková ochrana.

[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem.

[12] Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od její přípustnosti, která je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§ 105 odst. 2 s. ř. s.) či absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§ 104 s. ř. s.), jakož i od důvodnosti jako otázky věcného posouzení tvrzených kasačních důvodů (§ 103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, je zkoumán atribut její přijatelnosti, přičemž teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, posoudí Nejvyšší správní soud její důvodnost.

[13] Nejvyšší správní soud podotýká, že soudní ochrana byla stěžovatelce poskytnuta již projednáním její věci před krajským soudem, a další přezkum v rámci správního soudnictví je tak podmíněn přesahem jejích vlastních zájmů, jak byl tento pojem definován v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ). Jinými slovy, není-li dán přesah vlastních zájmů stěžovatelky, zákon neumožňuje, aby Nejvyšší správní soud ve věci jednal a rozhodoval.

[14] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.

[15] V případě stěžovatelky se jedná v pořadí o druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, když v České republice poprvé žádala o udělení azylu dne 22. 11. 2004, přičemž rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 12. 2004, č. j. OAM-3383/VL-10-ZA04-2004, jí nebyl udělen azyl ani nebyly shledány překážky vycestování; žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, č. j. 55 Az 13/2005 – 22, a řízení o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku bylo zastaveno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2006, č. j. 4 Azs 140/2006 – 49, a to z důvodu neznámého místa pobytu stěžovatelky. Žádost o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka podala poté, co jí bylo rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 19. 7. 2011, č. j. KRPA-44843/ČJ-2011-000022, uloženo správní vyhoštění v délce 3 let.

[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka v kasační stížnosti ani předchozím řízení neuvedla žádné relevantní důvody, pro které by jí měl být udělen azyl či doplňková ochrana, když žádost o udělení mezinárodní ochrany sama odůvodnila tím, že do České republiky jezdila od roku 1999 opakovaně za prací, přičemž v roce 2004 sem přicestovala natrvalo; v Kyrgyzstánu byla obtěžována bývalým manželem, který trpí schizofrenií a je dlouhodobě hospitalizován v psychiatrické léčebně; žalobkyně tam prodala dům a nemá se kam vrátit. Je třeba konstatovat, že důvody stěžovatelky pro odchod z vlasti byly zjevně ekonomického a osobního charakteru a nemohou naplnit žádnou z podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud podotýká, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje, konkrétně zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 57). Stěžovatelka si nemůže zvolit využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců, neboť mezinárodní ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu.

[17] V této souvislosti je třeba citovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 – 63, podle nichž „je to právě stěžovatel, kdo v azylovém řízení určuje a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu rozhodujícího o jeho žádosti o udělení azylu tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které ho vedly k opuštění země původu, a jen na stěžovateli je, jaké důvody v žádosti a následném pohovoru uvede. Jen důvody stěžovatelem uvedenými je pak správní orgán povinen se zabývat, neboť by bylo zcela proti smyslu a účelu azylového řízení, aby správní orgán, potažmo soud, posuzoval důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště když správní orgán dal stěžovateli dostatečnou možnost uvést všechny důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem podané žádosti o udělení azylu.“ Mimoto lze poukázat např. na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikován pod č. 181/2004 Sb. NSS, či ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 – 42.

[18] Na posouzení věci nemohlo nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že by jí měla být udělena doplňková ochrana podle § 14b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož „rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.“

[19] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 7. 2011, č. j. OAM-232/ZA-ZA06-2011, byla udělena doplňková ochrana v České republice nezletilé dceři stěžovatelky I. D., nar. X, a stěžovatelka je tak rodinným příslušníkem osoby požívající doplňkové ochrany ve smyslu § 14b odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Tato skutečnost však nemůže bez dalšího vést k udělení doplňkové ochrany stěžovatelky za situace, kdy ve správním řízení bylo na základě obsáhlého dokazování osvětleno, že se stěžovatelka se svojí dcerou stýká pouze nepravidelně, nesdílí s ní společnou domácnost a významněji nepřispívá na její výchovu a péči o ni. V řízení před žalovaným bylo dále prokázáno, že o dceru stěžovatelky pečuje a finančně ji zajišťuje matka stěžovatelky, které byla vnučka usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 0Nc 422/2011 – 15, navíc svěřena do opatrovnictví. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom závěr o nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany stěžovatelce důkladně odůvodnil a značnou pozornost této otázce věnoval i krajský soud; Nejvyšší správní soud se s hodnocením této otázky, jak bylo provedeno žalovaným a krajským soudem, ztotožňuje.

[20] V této souvislosti je třeba poukázat na to, že stěžovatelka skutková zjištění správního orgánu, týkající se jejího vztahu k dceři, v kasační stížnosti ani žádným způsobem nezpochybňuje. Omezuje se na jeho ospravedlnění, když uvádí, že k jejich problematickému vztahu významně přispělo, že stěžovatelka v minulosti odcestovala za prací do České republiky a i po přicestování dcery do České republice byla nucena pracovat vzdáleně od místa jejího pobytu. Nelze než konstatovat, že důvody narušeného vztahu stěžovatelky s její dcerou jsou pro posouzení nyní projednávané věci nerozhodné. Pokud stěžovatelka dále uvádí, že dle možností dceru navštěvovala a přispívala na její výživu, pak toto tvrzení je třeba označit za zcela obecné a nekonkrétní, když stěžovatelka mimo jiné žádným způsobem nekonkretizuje časový rozsah, pravidelnost styku s dcerou či rozsah její finanční podpory. Podrobnější odůvodnění tohoto tvrzení by přitom bylo namístě tím spíše, pokud stěžovatelka poukazuje na údajné rozpory ve výpovědích dcery a matky v rámci správního řízení; rovněž tuto námitku je tak třeba hodnotit jako zcela obecnou.

[21] Meritorní přezkum kasační stížnosti pak nebylo možno připustit ani k námitce stěžovatelky, jejímž předmětem je aplikace § 14b odst. 1 zákona o azylu ve vztahu k čl. 23 kvalifikační směrnice. Ustanovení čl. 23 odst. 2 směrnice totiž váže nárok rodinného příslušníka na přiznání podpůrné (doplňkové) ochrany na vnitrostátní postupy a tento nárok omezuje na případy, kdy „je to slučitelné s osobním právním postavením rodinného příslušníka.“ Nejvyšší správní soud má za to, že – bez ohledu na požadavky zákona o azylu, který udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny omezuje na případy zvláštního zřetele hodné – stěžovatelka nesplnila ani rámcové podmínky směrnice, neboť udělení doplňkové ochrany lze hodnotit jako neslučitelné s osobním právním postavením stěžovatelky, která má se svojí nezletilou dcerou jen velmi omezený kontakt, nežije s ní ve společné domácnosti, nepečuje o ni a na tuto péči ani významněji nepřispívá, a to zvláště pokud byla nezletilá dcera žadatelky pravomocným soudním rozhodnutím svěřena do opatrovnictví své babičky (matky žadatelky) a stěžovatelce bylo krátce před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany uloženo správní vyhoštění. Nelze se tak ztotožnit s názorem stěžovatelky, že žalovanému nepříslušelo jakýmkoli způsobem zkoumat vztah stěžovatelky a její dcery a doplňkovou ochranu měl stěžovatelce udělit bezpodmínečně.

[22] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a podle § 104a s. ř. s. ji odmítl pro nepřijatelnost. Lze dodat, že pokud stěžovatelka má i nadále zájem o pobyt na území České republiky, je třeba, aby se orientovala na příslušné instituty zákona o pobytu cizinců, jejichž využití je v jejím případě namístě, na rozdíl od právní úpravy zákona o azylu.

[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.

[24] Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelky pro řízení byla ustanovena usnesením zdejšího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 4 Azs 23/2013 – 18, platí její hotové výdaje a odměnu za zastupování v souladu s ustanovením § 35 odst. 8 první věty s. ř. s. za středníkem ve spojení s § 120 s. ř. s. stát. Z tohoto důvodu jí Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby – doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 8. 2013 – ve výši 3100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 7 položkou 5. a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů], a dále náhradu hotových výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupkyni stěžovatelky celkem přiznal odměnu za zastupování a hotové výdaje ve výši 3400 Kč. Jelikož zástupkyně nedoložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nezvyšuje se její nárok podle § 35 odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani. Zástupkyni stěžovatelky bude tedy vyplacena celková částka ve výši 3400 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2014

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru