Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Azs 110/2019 - 32Rozsudek NSS ze dne 13.06.2019

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníMinisterstvo vnitra
VěcAzyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku
Prejudikatura

7 As 79/2010 - 150


přidejte vlastní popisek

4 Azs 110/2019 - 32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. B., zast. JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2018, č. j. OAM-361/LE-LE05-BA04-PS-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2019, č. j. 17 A 11/2019 - 39,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 8.228 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Plzni domáhal přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců a doba zajištění byla stanovena podle § 46a odst. 5 téhož zákona do 4. 4. 2019.

[2] Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný se nijak nevypořádal se zásahem rozhodnutí do soukromého života žalobce, ačkoliv žalovanému bylo velmi dobře známo, že žalobce žil na území České republiky se svojí přítelkyní N. O., která má na území České republiky dlouhodobý pobyt a se kterou hodlá uzavřít manželství. Podle žalobce by měl být analogicky aplikován § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.

[3] Krajský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že § 174a zákona o pobytu cizinců, nebyl koncipován, aby zasahoval rovněž do zákona o azylu, nýbrž zůstává výhradně ve sféře zákona o pobytu cizinců, jenž obsahuje konkrétní vymezení případů, kdy může být aplikován. Není jej proto možné analogicky aplikovat na postup podle jiného zákona.

[4] Krajský soud dále poukázal na okolnosti případu, tj. skutečnost, že žalobce byl zajištěn z důvodu, že se dne 8. 12. 2018 při pobytové kontrole prokázal padělaným dokladem Polska. Následnou lustrací bylo zjištěno, že pobývá na území ČR neoprávněně, bez platného povolení k pobytu, a že byl v období od 15. 11. 2006 do 15. 11. 2009 veden v evidenci nežádoucích osob (ENO). Na základě posuzovaného rozhodnutí byl podle § 46a zákona o azylu zajištěn z důvodu, že žádost o mezinárodní ochranu si podal teprve tehdy, když byl zadržen policií a zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.

[5] Krajský soud konstatoval, že za okolností, kdy žalobce pobýval na území ČR od roku 2006 až do současnosti nelegálně a současně se dopustil úmyslného trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny, za což mu byl uložen trest vyhoštění na jeden rok a dále opakovaně ignoroval své povinnosti vycestovat z ČR, nezbývalo správnímu orgánu než žalobce zajistit, neboť nebylo možné očekávat, že žalobce do budoucna svým povinnostem dostojí. Rovněž z výše uvedeného vyplývá, že v případě posuzování dopadu rozhodnutí do soukromého života žalobce a na druhé straně veřejného zájmu, nelze než souhlasit s žalovaným, že v daném případě již veřejný zájem převažuje nad zájmem jednotlivce, tj. že dopady rozhodnutí do soukromého života nedosahují takové míry, aby převážily v daném případě nad zájmy celospolečenskými.

[6] Soud dále uvedl, že správní orgán ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč s ohledem na uvedené okolnosti případu nebylo možné zajištění nahradit uplatněním zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Krajský soud uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo zcela v souladu se zákonem o azylu a rozhodnutí lze považovat za zcela přezkoumatelné.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[7] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.

[8] Namítá, že krajský soud nesprávně vypořádal jeho námitku, že žalovaný se nijak nezabýval zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Krajský soud v napadeném rozsudku implicitně vyjádřil názor, že s ohledem na pobytovou historii stěžovatele nemůže být jeho soukromý a rodinný život překážkou zajištění. Tento závěr považuje stěžovatel za nesprávný. I v případě, že by vyhodnocení provedené soudem mohlo navzdory své implicitnosti a stručnosti obstát, stěžovatel připomíná, že bylo již povinností žalované vtělit potřebné úvahy do samotného rozhodnutí.

[9] Stěžovatel pak připomíná, že již z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Azs 20/2015, vyplývá, že nelze paušálně vyloučit možnost zásahu zajištění cizince podle ustanovení § 46a zákona o azylu do cizincova rodinného a soukromého života v takové míře, že by předmětné zajištění učinil nezákonným. Míru intenzity takového zásahu, případně specifické okolnosti pobytové historie cizince je třeba tematizovat v předmětném správním rozhodnutí.

[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že míru zásahu do soukromého a rodinného života nebyl v posuzovaném případě povinen zkoumat, jelikož tuto povinnost nelze vztáhnout na všechna rozhodnutí. K nepřiměřenému zásahu do rodinného života nemohlo však s ohledem na okolnosti případu dojít. Navrhuje proto kasační stížnost zamítnout.

III. Posouzení kasační stížnosti

[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

[12] Kasační stížnost není důvodná.

[13] Stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně posoudil námitku, že se žalovaný ve svém rozhodnutí o zajištění stěžovatele podle § 46a zákona o azylu nezabýval zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele.

[14] Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že žalovaný se v posuzovaném případě neměl povinnost zabývat zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele. Tento závěr je správný a vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu. Na rozdíl od případu zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců žalovaný nebyl povinen zabývat se tím, zda správní vyhoštění či vycestování nepřiměřeně nezasahuje do soukromého a rodinného života stěžovatele (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2016, č. j. 5 Azs 16/2016 - 32, ve spojení s usnesením rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, též rozsudek ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017 - 89).

[15] Byť judikatura Nejvyššího správního soudu za jistých podmínek připouští možnost posuzování zásahu do soukromého a rodinného života i v řízení o zajištění podle zákona o azylu, nevyžaduje, aby takové posouzení bylo vždy explicitně vyjádřeno v každém rozhodnutí o zajištění. Není povinností správních orgánů se vždy výslovně vyjadřovat k možné otázce zásahu do rodinného života bez ohledu na konkrétní skutkové okolnosti a reálnost zásahu do těchto práv (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2018, č. j. 9 Azs 326/2017 - 30, nebo ze dne 30. 4. 2019, č. j. 9 Azs 51/2019 - 28).

[16] V rozsudku ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017 - 89, Nejvyšší správní soud také konstatoval, že skutečnost, že má cizinec v ČR rodinné příslušníky, sama o sobě neznamená, že by zajištění nepřiměřeně zasahovalo do jeho soukromých a rodinných poměrů. To platí i pro situaci stěžovatele, který tvrdil, že má v Česku přítelkyni, se kterou plánuje uzavřít sňatek.

[17] K odkazu na rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2015, č. j. 1 Azs 20/2015 - 45, je nutné uvést, že tento sice kladl důraz na to, že musí být posouzen zásah do rodinného života při rozhodování o setrvání v zajištění, nicméně uvedl, že mimo to je třeba přihlížet i k dalším významným hlediskům, jako např. porušování imigračních pravidel v minulosti nebo vědomé uvádění nepravdivých informací státním orgánům. Z odůvodnění rozsudku nijak neplyne, jak namítá stěžovatel, že by bylo povinností správních orgánů se vždy výslovně vyjadřovat k možné otázce zásahu do rodinného života.

[18] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v žalobě namítal pouze nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného ve vztahu k neposouzení přiměřenosti zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Úvahy krajského soudu o uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu jsou tedy uvedeny pouze obiter dictum a pro posouzení věci nejsou podstatné. Námitka stěžovatele s ohledem na výše uvedenou judikaturu není důvodná.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[19] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

[20] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto nepřiznává.

[21] Zástupci stěžovatele, který byl stěžovateli ustanoven krajským soudem, se podle § 35 odst. 10 s. ř. s. s přihlédnutím k § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) a c) ve spojení s odst. 3 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování celkem ve výši 6.200 Kč za dva úkony právní služby: 1) sepsání kasační stížnosti, 2) další porada s klientem přesahující 1 hod, jejíž konání zástupce doložil. Zástupci se dále za tyto úkony přiznává paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč. Celkem tady náleží zástupci stěžovatele odměna 6.800 Kč. Jelikož ustanovený zástupce je plátcem DPH, jeho odměna se zvyšuje o tuto daň na částku 8.228 Kč, která mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. června 2019

Mgr. Aleš Roztočil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru