Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 As 53/2005Rozsudek NSS ze dne 29.12.2006

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníKrajský úřad Olomouckého kraje
VěcStavební zákon

přidejte vlastní popisek

4 As 53/2005 - 81

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobců: a) J. V. R., a b) Mgr. A. R., bytem tamtéž, zastoupena JUDr. Janem Vokálem, advokátem, se sídlem Bratislavská 12, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 9. 3. 2005, č. j. 22 Ca 248/2004 – 39,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností napadají shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2005, č. j. 22 Ca 284/2004 - 39, kterým byla zamítnuta jejich žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 16. 3. 2004, č. j. OSR/847/04-SŘ/589/Ax. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Šumperk (stavební úřad) ze dne 15. 1. 2004, č. j. výst. 5931/03-IngDi, kterým bylo vydáno stavební povolení na stavbu „Dům s chráněnými byty – V. L.“ na pozemcích p. č. 1011, 1006 a 1012 v katastrálním území V. L.

Označeným rozhodnutím předcházelo rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 19. 6. 2003, č. j. OSR/2352/03-SŘ/1408/Ax, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Šumperk (stavební úřad) ze dne 26. 3. 2003, č. j. výst 643/03-IngDi, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby „Dům s chráněnými byty - V. L.“ na pozemcích p. č. 1011, 1006 a 1012 v k. ú. V. L. Proti tomuto rozhodnutí podali

č. j. 4 As 53/2005 - 82

stěžovatelé dne 1. 8. 2003 žalobu, kterou dne 22. 4. 2004 dále doplnili. V doplnění uvedli, že svou žalobu proti územnímu rozhodnutí rozšiřují i na přezkoumání stavebního povolení (Městského úřadu v Šumperku) ze dne 15. 1. 2004, č. j. výst. 5931/03-IngDi a na k tomu se vztahující rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 16. 3. 2004, č. j. OSR/847/04-SS/589/Ax‚ kterým bylo jejich odvoláni proti stavebnímu rozhodnutí zamítnuto. Domáhali se společného projednání obou věcí. Odkazovali na žalobu, která se vztahovala k územnímu řízení, jakož i na související podání. Výslovně ve vztahu ke stavebnímu povolení namítali, že při jednání byl předložen jiný nákres oproti původnímu nákresu (brojili proti počtu a umístění oken a dveří v 1. a 3. NP nadzemním podlaží – (dále jen „ NP“), z čehož dovozovali, že řízení o přípustnosti stavby nemělo patřičné podklady o velikosti a rozsahu stavby a počtu jednotlivých oken směřujících na jejich nemovitost. S odkazem na uvedené skutečnosti navrhovali zrušení napadaných rozhodnutí týkajících se stavebního povolení na předmětnou stavbu.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 5. 2004, č. j. 22Ca 360/2003 – 45, žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, ze dne 16. 3. 2004, č. j. OSR/847/04-SS/589/Ax (včetně předcházejícího rozhodnutí stavebního úřadu) vyloučil k samostatnému projednáni.

Podáním ze dne 20. 5. 2004 požádali stěžovatelé o přiznání odkladného účinku žaloby. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2005, č. j. 22 Ca 248/2004 – 18, nebyl žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2004 odkladný účinek přiznán.

Dalším podáním, které došlo Krajskému soudu v Ostravě dne 17. 2. 2005, stěžovatelé žalobu dále doplnili. Uvedli pochybnosti stran vyjádření odboru životního prostředí, označili za nepravdivé tvrzení uvedené v rozhodnutí správního orgánu, že parcela, na níž bude stavba umístěna, je mírně svažitá k severozápadu, bez porostu stromů a keřů. Dále uvedli, že v řízení o povolení stavby nebyla řešena snížená tržní hodnota nemovitostí a opětovně navrhovali spojení řízení s řízením o územním rozhodnutí. Uváděli, že v řízení o vydání stavebního povolení nebyla dodržena zákonná ustanovení.

Při jednání soudu dne 9. 3. 2005 stěžovatelé uvedli, že stavební povolení je v rozporu s územním rozhodnutím; stanovené podmínky týkající se oken ve 3. NP a plotu nebyly dodrženy. Rovněž otázka žaluzií v pokojích ve 3. nadzemním podlaží je řešena nedostatečně . Z těchto důvodů nesouhlasili se stavebním povolením.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, ze dne 9. 3. 2005, č. j. 22 Ca 284/2004 - 39, byla žaloba zamítnuta. Námitky, v nichž stěžovatelé odkazovali na zdůvodnění odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, považoval krajský soud za nepřezkoumatelné, a to jednak z důvodu, že jsou natolik obecné, že se jimi nelze zabývat, a dále i proto, že v žalobě nelze požadovat, aby soud vycházel z odvolání, případně jiných podání učiněných v průběhu správního řízení, neboť obsah takovýchto podání nelze zaměňovat s žalobními body ve smyslu ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Formulace žalobních bodů je podle soudu dispozitivním úkonem žalobce a žádný jiný subjekt není oprávněn do tohoto jeho práva zasahovat; žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonností napadeného rozhodnutí explicitně v žalobě uvést a vymezit tak rozsah soudní kontroly. Pro podporu těchto svých závěrů soud odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1995, č. j. 6 A 15/94 - 39. Dále soud uvedl, že nebylo možné přezkoumat námitku o tom,

č. j. 4 As 53/2005 - 83

že žalovaný nevzal v úvahu připomínky stěžovatelů a důkazy vyznívající ve prospěch zrušení rozhodnutí stavebního úřadu, neboť tato byla formulována zcela obecně. Námitku, že žalovaný nevyvrátil tvrzení stěžovatelů o porušeni zákonných předpisů, že nevyvrátil důkazy, které předložili, a že při rozhodováni o umístění stavby nemá stavební úřad řádné podklady pro umístěni stavby, krajský soud považoval za zcela obecnou, přičemž se tato námitka navíc váže k obsahu územního řízení, které bylo pravomocně skončeno, a proto se jí nelze zabývat v rámci přezkumu rozhodnutí o stavebním povolení. Soud se dále zabýval námitkami o údajném rozporu dokumentace předložené v územním řízení a v řízení stavebním, kterou s odkazem na § 2 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb., jíž se provádějí některá ustanoveni stavebního zákona (dále jen vyhláška č. 132/1998 Sb.) nepovažovval za důvodnou, neboť projektová dokumentace není podkladem pro územní rozhodnutí. Uvedl, že by bylo v rozporu se zásadami logického myšleni požadovat projektovou dokumentaci již při rozhodování o umístěni stavby; smyslem tohoto řízení je začlenit stavbu do konkrétního území a stanovit konkrétní podmínky pro její realizaci, které teprve poté mohou být zpracovány v rámci projektové dokumentace. Projektová dokumentace stavby je pak podle soudu nezbytnou součástí žádosti o stavební povolení (§ 16 odst. 2 písm. b) a § 18 vyhlášky č. 132/1998 Sb.) Rozpor mezi podklady územního řízení a řízení stavebního, tak podle soudu nepředstavuje porušení právních předpisů, ale je zákonným a logickým důsledkem rozdílnosti obou typů řízení. Soud dále uvedl, že k obsahu žalobních námitek uvedených až při jednání soudu nemohlo být přihlédnuto, neboť byly vzneseny po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty k podáni žaloby stanovené § 72 odst. 1 s. ř. s.

Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podali stěžovatelé kasační stížnost, a to z důvodů vymezených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti po provedené rekapitulaci celého řízení zejména uváděli, že stavební úřad vydal stavební povolení, aniž by při ústním jednání (dne 14. 1. 2004) vzal v potaz jejich připomínky. Uvedli, že byla vzata v úvahu pouze jedna podmínka, a to podmínka oplocení pozemků. Uvedli dále, že stavební povolení postrádá úpravu 3. NP, jak vyplývá z rozhodnutí o umístění stavby. Žalovaný přitom odvolání stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že z předložené projektové dokumentace lze zjistit, že všechny podmínky jsou splněny a že ve 3. NP je umístěno jen 8 ks otevíraných oken. Podle stěžovatelů však takovéto řešení nekoresponduje s rozhodnutím o umístění stavby a podepsaným protokolem o jednání a cítí se být podvedeni. Uzavřeli, že pokud nedošlo ke splnění podmínek, je jejich souhlas neplatný a krajský úřad neměl odvolání zamítnout, ale měl zrušit rozhodnutí o stavebním povolení. Dále brojili proti vyloučení žaloby směřující proti stavebnímu povolení k samostatnému projednání; spojení věcí by bylo účelné a prospěšné pro celé řízení. Nesouhlasili s tím, že krajský soud žalobu zamítl i s odůvodněním, že námitky jsou neprokazatelné a nejasné, s tím, že soud je ani nevyzval k doplnění žaloby. Uzavřeli, že se domnívali, že soudci dovedou z podání dovodit, čeho se žaloba domáhá, včetně zákonné aplikace, která byla uvedena. Uvedené důvody v žalobě lze podle stěžovatelů chápat jako žalobní body ve smyslu ustanovení § 71 odst. l písm. d), i když nejsou výslovně označeny písmeny nebo čísly. Označené ustanovení přesně nestanoví, jak označit žalobní body. S odkazem na výše uvedené dovozovali, že krajský soud měl zrušit zamítavé rozhodnutí krajského úřadu, neboť toto rozhodnutí je v rozporu s uváděnými důvody a v rozporu s územním rozhodnutím. Dále uvedli, že postavením stavby dojde k narušení soukromého bydlení, životního prostředí a obec V. L. má několik dalších lukrativních míst, kde by takováto stavba mohla stát. Na základě výše uvedeného stěžovatelé navrhovali zrušení označeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

č. j. 4 As 53/2005 - 84

Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že setrvává na svých závěrech o tom, že zákonné podmínky pro vydání stavebního povolení byly splněny. Dále uvedl, že návrh na vydání územního rozhodnutí a žádost o vydání stavebního povolení nemohou být identické, a to z důvodu, že každé z nich řeší jinou problematiku; projektová dokumentace je zpracovávána na základě územního rozhodnutí a jeho podmínek a nemůže být součástí územního řízení, ale až stavebního povolení (§ 16 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 132/1998 Sb. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Po přezkoumání věci shledal Nejvyšší správní soud, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatelé splňují podmínky vymezené v § 105 odst. 1 a 2 s. ř. s.

Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem posoudit, zda v předchozím řízení byly naplněny důvody, vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelé za tyto důvody označili důvody vymezené pod písm. a) a b) § 103 odst. 1 s. ř. s, je třeba se vyjádřit k dopadu významu těchto důvodů.

Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.

Takováto pochybení v rozhodnutí krajského soudu však Nejvyšší správní soud neshledal.

Podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam další části označeného písm. b)

č. j. 4 As 53/2005 - 85

(„při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.

Ani jeden z důvodů vymezených v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní soud v souzené věci neshledal.

Podle ustanovení § 61 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad oznámí zahájení stavebního řízení dotčeným orgánům státní správy a všem známým účastníkům a nařídí ústní jednání spojené s místním šetřením. Současně upozorní účastníky, že své námitky mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto. K připomínkám a námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení nebo při projednávání regulačního plánu, jakož i územního plánu zóny nebo územního projektu zóny, se nepřihlíží.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stavební úřad oznámením ze dne 10. 12. 2003 informoval účastníky řízení o zahájení stavebního řízení na předmětnou stavbu. Účastníkům řízení bylo sděleno (stěžovatelé toto sdělení obdrželi dne 16. 12. 2003), že stavební úřad upouští od ústního jednání a místního šetření a to s ohledem na známost poměrů staveniště, jakož i s ohledem na to, že žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení stavby. Stavební úřad současně stanovil stěžovatelům lhůtu k uplatnění námitek, s poučením o omezené časové možnosti jejich uplatnění a o tom, že nebude přihlédnuto k námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení. V reakci na toto oznámení zaslali stěžovatelé námitky, ve kterých vyjádřili svůj nesouhlas se stavbou a poukázali na velikost a rozměrnost stavby, umístění v terénu, které bude narušovat bydlení a soukromí a vytvoří nepříznivé životní prostředí, apod. Dále uvedli, že stavba nebude po urbanistické a architektonické stránce zapadat do lokality rodinných domků. Dovozovali porušení občanského zákoníku, Listiny základních práv a svobod. Dále brojili proti nesplnění podmínek vymezených územním rozhodnutím (č. 23 a 24) týkající se 3. NP a plotu. K projednání námitek svolal stavební úřad ústní jednání, jehož se stěžovatelé osobně zúčastnili. Do protokolu stěžovatelé uvedli, že trvají na podaných námitkách a nesouhlasí s rozsáhlostí a mohutností stavby. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 15. 1. 2004, č. j. výst. 5931/03 - IngDi, bylo vydáno stavební povolení na stavbu „Dům s chráněnými byty – V. L.“ na pozemcích p. č. 1011, 1006 a 1012 v k. ú. V. L.. V odůvodnění rozhodnutí stavební úřad zejména uvedl, že se zabýval všemi námitkami stěžovatelů, avšak s ohledem na § 61 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, nemohl přihlížet námitkám, které byly již uplatněny v územním řízení. Proti tomuto podali stěžovatelé odvolání, o kterém bylo rozhodnuto žalovaným správním orgánem dne 16. 3. 2004,č. j. OSR/847/04-SŘ/589/Ax. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů a potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že stavební řízení je ovlivněno zásadou koncentrace řízení a nemohl tak přihlížet k později uplatněným námitkám. Dále uvedl, že došlo ke splnění všech podmínek týkajících se stěžovatelů, neboť ve 3. NP je umístěno na jihozápadě jen 8 oken ze čtyř pokojů, na severozápadě pak oken 13. Orientace těchto oken je přitom dána příslušnými ustanoveními úpravy obecných technických požadavků na výstavbu, zejména pak požadavků týkajících se proslunění a prosvětlení. Námitky stěžovatelů tak

č. j. 4 As 53/2005 - 86

neshledal důvodnými. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé žalobu, o které bylo rozhodnutu rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2005, č. j. 22 Ca 284/2004 - 39, který je předmětem přezkumu před Nejvyšším správním soudem.

Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v předmětné věci nedošlo k nesprávnému posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, stejně jako nedošlo v řízení před správním orgánem k vadě či vadám řízení, pro které měl krajský soud rozhodnutí žalovaného správního orgánu zrušit. V odůvodnění rozhodnutí správních orgánů jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž bylo vycházeno, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud věc po právní stránce správně posoudil, a jeho rozhodnutí je úplné, odpovídá okolnostem případu, vychází z provedených důkazů a obsáhle odpovídá na všechny námitky stěžovatelů. S jeho závěry se tak ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a odkazuje na ně.

V souladu se závěry Krajského soudu v Ostravě považuje Nejvyšší správní soud za nutné zdůraznit, že územní řízení je ovládáno zásadou koncentrace řízení, námitky je třeba (v případech, kdy se koná ústní jednání spojené s místním šetřením) uplatnit při tomto jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Zásada koncentrace řízení je stavebním zákonem pro územní řízení o umístění stavby předepsána s ohledem na specifičnost předmětného řízení, a to s ohledem na zpravidla větší počet účastníků řízení, potřebu vzájemného posouzení případných námitek, rozsahu řešených otázek, apod. Smyslem této úpravy je především zpřehlednění, a také v jistém smyslu i urychlení a zjednodušení zpravidla složitého řízení. Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelé byli na tuto koncentraci řízení v souladu se zákonem upozorněni a ve stanovené lhůtě také podali své písemné námitky, kterými se správní úřady důsledně zabývaly. Nejvyšší správní soud tak neshledal, že by se správní orgány i krajský soud nezabývaly všemi skutečnostmi uplatněnými ve stanovené lhůtě.

Za této situace tak Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit námitkám stran toho, že stavební úřad vydal stavební povolení, aniž vzal v potaz námitky stěžovatelů. Ze spisu totiž vyplývá, že stavební úřad řádně stanovil lhůtu k uplatnění námitek a poučil účastníky o koncentrační zásadě a o tom, že nebude přihlédnuto k námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení. V reakci na toto oznámení stěžovatelé zaslali námitky, ve kterých vyjádřili svůj nesouhlas se stavbou a poukázali na velikost a rozměrnost stavby, umístění v terénu, které bude narušovat bydlení a soukromí a vytvoří nepříznivé životní prostředí, které se zvýší počtem osob, celoročním provozem, zvýšenou frekvencí hluku, pohybem osob, návštěvností, příjezdem, odjezdem motorových vozidel a rozšířeným parkovištěm, osvětlením, apod., tedy námitky, které byly uplatněny již v územním řízení, a které tak stavební úřad odmítl. Žalovaný se pak těmito skutečnostmi rovněž zabýval a shledal, že nedošlo k rozporu s územním rozhodnutím.

Pokud jde o námitky stěžovatelů k umístění oken ve 3. NP, jež považují za odporující podmínce z územního řízení, Nejvyšší správní soud zjistil, že ve 3. NP je umístěno na jihozápadě 8 oken ze čtyř pokojů, na severovýchodě pak oken 13. Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit stěžovatelům, že nedošlo ke splnění podmínky v umístění oken ve 3. NP, a proto že je jejich souhlas neplatný, a krajský úřad neměl odvolání zamítnout, ale měl zrušit rozhodnutí o stavebním povolení. Podmínka z územního řízení v tomto směru zněla tak, že ve 3. nadzemním podlaží bude v maximální míře realizováno situování otevíraných oken na SZ a SV, přičemž nyní realizovaný stav zřetelně svědčí tomu, že na SV je orientováno

č. j. 4 As 53/2005 - 87

více oken. Jak uvedl žalovaný správní orgán ve svém rozhodnutí, orientace těchto oken je přitom dána příslušnými ustanoveními obecných technických požadavků na výstavbu, zejména pak týkajících se požadavků na proslunění a prosvětlení. Proto Nejvyšší správní soud neshledal tyto námitky stěžovatelů důvodnými. V tomto směru Nejvyšší správní soud uzavírá, že jestliže územní rozhodnutí jako podmínku umístění stanovilo, že v příslušném nadzemním podlaží bude v maximální možné míře realizováno situování otevíraných oken na severozápad a severovýchod, a nebyly přitom přesněji uvedeny požadavky na konkrétní řešení této otázky v projektové dokumentaci ke stavebnímu řízení, není v rozporu s územním rozhodnutím, pokud bylo projektovou dokumentací navrženo a stavebním povolením schváleno (a to se zřetelem na obecné technické požadavky na výstavbu, zejména pak požadavky, které se týkají proslunění a prosvětlení stavby), že ve 3. nadzemním podlaží má být umístěno

na jihozápad 8 oken a na severozápad oken 13.

Námitka o tom, že věci byly vyloučeny k samostatnému projednání (přezkoumání územního rozhodnutí a přezkoumání stavebního povolení) nemůže mít již ze své povahy vliv na zákonnost, neboť skutečnost, že se věci projednávaly v samostatných řízeních, sama o sobě nezákonnost nezpůsobuje.

Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani se skupinou námitek, týkajících se žalobních bodů. Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali, že krajský soud žalobu zamítl i proto, že námitky jsou neprokazatelné a nejasné, přitom je však nevyzval k doplnění žaloby. Dále uvedli, že se domnívali, že soudci dovedou správně dovodit z podání, čeho se žaloba domáhá, včetně zákonné aplikace, která byla uvedena a uvedené důvody v žalobě lze podle stěžovatelů chápat jako žalobní body ve smyslu ustanovení § 71 odst. l písm. d), i když nejsou výslovně označeny písmeny nebo čísly; označené ustanovení přesně nestanoví jak označit žalobní body. Nejvyšší správní soud se i v tomto směru plně ztotožňuje s názorem krajského soudu. Z obsahu žaloby v tomto směru vyplývá, že stěžovatelé odkazovali na zdůvodnění odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, a na zdůvodnění uvedené v žalobě proti územnímu rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na konstantní judikaturu, včetně judikatury Vrchního soudu v Praze, kdy např. podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 1998, č. j. 6 A 179/95 – 21 ( publ. Pod č. 685/2000) I. žaloba ve správním soudnictví, ve které žalobce toliko odkáže na žalobní body, které uplatnil v jiné věci proti jinému rozhodnutí správního orgánu, byť i bylo vydáno v časové a věcné souvislosti s rozhodnutím napadeným, nemá náležitosti požadované ustanovením § 249 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.); soud na takto uplatněné žalobní body nemůže vejít.

Stěžovatelé dále namítali, že žalovaný nevzal v úvahu jejich připomínky a důkazy vyznívající ve prospěch zrušení rozhodnutí stavebního úřadu, že žalovaný nevyvrátil tvrzení stěžovatelů o porušení zákonných předpisů, nevyvrátil důkazy, které předložili, že při rozhodování o umístění stavby, i o přípustnosti stavby, nemá stavební úřad řádné podklady o velikosti a rozsahu stavby, a rovněž namítali, že došlo ke změně nákresu, který byl předložen po jednání o umístění stavby oproti předloženému nákresu pro řízení o stavebním povolení. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s odůvodněním v rozsudku krajského soudu, v němž se uvádí, že dané námitky krajský soud považuje za nepřezkoumatelné, a to jednak proto, že jsou natolik obecné, že se jimi nelze nijak konkrétně zabývat, jakož i proto, že v žalobě nelze požadovat, aby soud vycházel z odvolání, případně z jiných podání rozdílných od vlastní žaloby, neboť obsah takovýchto podání nelze zaměňovat s žalobními body ve smyslu ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší

č. j. 4 As 53/2005 - 88

správní soud souhlasí se závěry krajského soudu i v tom směru, že nebylo možné přezkoumat námitku o tom, že žalovaný nevzal v úvahu připomínky stěžovatelů a důkazy vyznívající ve prospěch zrušení rozhodnutí stavebního úřadu, neboť tato byla rovněž formulována zcela obecně. Obdobně námitku, že žalovaný nevyvrátil tvrzení stěžovatelů o porušení zákonných předpisů, nevyvrátil důkazy, které předložili, že při rozhodování o umístění stavby, i o přípustnosti stavby, nemá stavební úřad řádné podklady pro umístění stavby, podle Nejvyššího správního soudu krajský soud správně považoval za zcela obecnou, přičemž se tato námitka, v případě namítané absence podkladů při rozhodování o umístění stavby navíc váže k obsahu územního řízení, a v rámci přezkumu rozhodnutí o stavebním povolení se jí nelze zabývat. Krajský soud náležitě vyhodnotil i námitky o údajném rozporu dokumentace předložené v územním řízení a v řízení stavebním, a s odkazem na § 2 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb. tyto považoval za nedůvodné, neboť projektová dokumentace stavby skutečně není podkladem pro územní rozhodnutí. Případné rozdíly mezi podklady územního řízení a řízení stavebního, tak ani podle Nejvyššího správního soudu nepředstavují porušení právních předpisů, ale jsou zákonným a logickým důsledkem rozdílnosti obou typů řízení.

K námitce, že soud měl stěžovatele vyzvat k doplnění žaloby ve smyslu § 37 odst. 5 s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí, že takovou povinnost by měl soud toliko tehdy, pokud by pro nedostatky žaloby nebylo možno v řízení pokračovat. Za situace, kdy žaloba byla z části bezvadná, nebyl krajský soud k takovému kroku povinen a Nejvyšší správní soud jeho postup a nesprávný nepovažuje. V tomto směru poukazuje Nejvyšší správní soud např. na rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 – 40, publ. pod č. 113/2004 Sb. NSS, podle něhož, v důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§ 71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz věta druhá ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován.

Konečně k námitce, že postavením stavby dojde k narušení soukromého bydlení, životního prostředí a obec V. L. má několik dalších lukrativních míst, kde by takováto stavba mohla stát, Nejvyšší správní soud poznamenává, že tyto námitky jsou v daných souvislostech zcela irelevantní, neboť v nich jde o otázku, která souvisí s územním řízením, a nikoliv s povolováním stavby.

Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry obou správních orgánů v dané věci, jakož i s jejich posouzením Krajským soudem v Ostravě. Nejvyšší správní soud tak neshledal v napadeném rozsudku naplnění namítaných stížnostních důvodů.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

č. j. 4 As 53/2005 - 89

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný, který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2006

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru