Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 As 20/2006Rozsudek NSS ze dne 31.05.2007

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníMinisterstvo dopravy
VěcŽivnostenské právo
Prejudikatura

5 As 35/2004


přidejte vlastní popisek

4 As 20/2006 - 64

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: A. F. O., zast. JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se sídlem Brno, Elišky Machové 41, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č. j. 8 Ca 181/2005 - 42,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 30. 11. 2005, č. j. 8 Ca 181/2005 - 42, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2005, č. j. 258/2005-220-SP/5. Tímto rozhodnutím bylo na základě odvolání dalšího účastníka řízení zrušeno rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví ze dne 4. 1. 2005, č. j. 12512/04-720/A, jímž bylo vydáno povolení k provozování veřejného vnitrostátního letiště Frýdlant nad Ostravicí, a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

V žalobě stěžovatel obsáhle věcně brojil proti označenému správnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2005, č. j. 258/2005-220-SP/5. Namítal jeho nezákonnost, jakož i vady řízení. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č. j. 8 Ca 181/2005 - 42, byla žaloba odmítnuta. Městský soud v Praze výslovně uvedl, že žalobou je napadeno

č. j. 4 As 20/2006 - 65

rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým nebyla nijak založena, změněna, zrušena ani závazně určena práva nebo povinnosti stěžovatele, nebot‘ jím bylo toliko zrušeno původní prvostupňové rozhodnutí, a současně bylo správního orgánu I. stupně uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Rozhodnutí žalovaného tedy není podle soudu konečným rozhodnutím ve věci samé, ale je procesním rozhodnutím, které znamená pouze to, že správní řízení ve věci pokračuje a že o právech a povinnostech účastníků správního řízení zatím rozhodnuto není. Dále soud uvedl, že ačkoliv je napadené rozhodnutí formálně označeno jako rozhodnutí, stěžovatel jím ale nemohl být zkrácen na právech, protože se jím o žádných jeho právech či povinnostech nerozhodovalo. Práv a povinností stěžovatele se podle soudu bude týkat až nové rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci, případně pak i nové rozhodnutí odvolacího správního orgánu, pokud by došlo k podání odvolání a pokud by odvolací orgán je bud‘ zamítl anebo prvostupňové rozhodnutí změnil. S odkazem na uváděné skutečnosti soud proto žalobu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d), ve spojení s ustanovením § 70 písm. a) a na ustanovení § 68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ s. ř. s.“) odmítl.

V podané kasační stížnosti proti tomuto usnesení městského soudu stěžovatel, s odkazem na důvod, vymezený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., konkrétně uvádí, že Městský soud pochybil, když vyšel z názoru, že rozhodnutím žalovaného nedošlo k naplnění § 65 odst. 1 s. ř. s. Dále uvedl, že je nepochybné, že nebýt předmětného rozhodnutí mohl již 11 měsíců provozovat letiště a došlo tak k významnému zásahu do jeho práv a zájmů. Stejně tak uvedl, že napadené rozhodnutí je po formální i obsahové stránce rozhodnutím a došlo jím k „závaznému určení práv účastníka“; názor Městského soudu v Praze je účelovým a nemá oporu v právním řádu. Konečně pak stěžovatel uvedl, že Městský soud v Praze porušil čl. 90 Ústavy ČR a s Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a pro svobod, když mu odňal ústavní právo na soudní ochranu před nezákonným a rozhodnutím Ministerstva dopravy ČR. Požadoval zrušení napadaného usnesení a vrácení věci k dalšímu řízení. Stejně tak požádal o přiznání náhrady nákladů řízení.

Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil souhlas se závěry soudu. Doplnil, že se v rámci zásady procesní efektivity snaží o dohodu mezi účastníky správního řízení. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.

Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.

Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem posoudit, zda jsou dány důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s. Z povahy souzené věci, kdy žaloba byla odmítnuta, pak jmenovitě důvod vymezený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle něhož lze kasační

č. j. 4 As 20/2006 - 66

stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu či zastavení řízení.

Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutím Úřadu pro civilní letectví ze dne 4. 1. 2005, č. j. 12512/04-720/A, bylo stěžovateli vydáno povolení k provozování veřejného vnitrostátního letiště Frýdlant nad Ostravicí. Proti tomuto rozhodnutí podala třetí osoba (pan Ing. J. Š. a pan J. V.) odvolání, na jehož základě Ministerstvo dopravy ČR (žalovaný) napadané rozhodnutí zrušilo a věc vrátilo Úřadu pro civilní letectví k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla usnesením Městského soudu v Praze, ze dne 30. 11. 2005, č. j. 8 Ca 181/2005 – 42, dle § 46 odst. 1 písm. d) v souladu s § 70 písm. a) a § 68 písm. e) s. ř. s. odmítnuta. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, která je nyní předmětem přezkumu před Nejvyšším správním soudem.

Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivným právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným zákonem č. 150/2002 Sb. a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon (§ 2 zákona s. ř. s.). Rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu má žalobní legitimaci ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti; v tom případě se může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak (§ 65 odst. 1 s. ř. s.).

Ze soudního přezkoumání jsou však vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími (§ 70 písm. a) s. ř. s.), tedy rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože se jimi nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují subjektivní veřejná práva nebo povinnosti. Takovým rozhodnutím podle Nejvyššího správního soudu (shodně s názorem Městského soudu v Praze) není správní rozhodnutí, jím bylo zrušeno jemu přecházející prvostupňové správní rozhodnutí a věc byla správnímu orgánu vrácena k dalšímu řízení.

Pokud tedy městský soud žalobu proti rozhodnutí, jímž bylo zrušeno jemu přecházející rozhodnutí a věc byla správnímu orgánu vrácena k dalšímu řízení, odmítl, postupoval správně, neb takové rozhodnutí žalovaného není rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s.

Ostatně tomuto závěru odpovídá i dosavadní judikatura správních soudů, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2005, č. j. 5 As 35/2004 - 56, ze kterého vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu podle § 59 odst. 3 správního řádu definitivním způsobem neupravuje veřejná subjektivní práva účastníků řízení (nezakládá je, nemění, nedeklaruje ani neruší), a proto není rozhodnutím ve smyslu § 65 a § 70 písm. a) s. ř. s. a žaloba proti němu je tedy dle § 68 písm. e) téhož zákona nepřípustná. Obdobně viz i usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2005, č. j. 57 Ca 53/2005 - 18, ze kterého vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu podle § 59 odst. 3 správního řádu

č. j. 4 As 20/2006 - 67

definitivním způsobem neupravuje veřejná subjektivní práva účastníků řízení (nezakládá je, nemění, nedeklaruje ani neruší), a proto není rozhodnutím ve smyslu § 65 a § 70 písm. a) s. ř. s. a žaloba proti němu je tedy dle § 68 písm. e) téhož zákona nepřípustná.

Jinými slovy žalobou se ochrany podle soudního řádu správního nelze domáhat proti správnímu rozhodnutí, kterým se toliko ruší jemu předcházející nepravomocné rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc se vrací tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení.

S odkazem na uvedené jsou irelevantní i další námitky stěžovatele (stěžovatel zejména brojil proti nepodřazení rozhodnutí žalovaného pod dikci § 65 odst. 1 s. ř. s., dovozoval, že napadené rozhodnutí je po formální i obsahové stránce rozhodnutím a došlo jím k „závaznému určení práv účastníka“, přičemž názor Městského soudu v Praze je účelovým a nemá oporu v právním řádu, resp. dovozoval, že došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR a s Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a pro svobod), neb postup soudu byl zcela v souladu se zákonem, jak je uvedeno výše. V žádné z námitek tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nemohl přisvědčit.

Pokud jde o výslovnou námitku stěžovatele – že nebýt rozhodnutí žalovaného mohl stěžovatel 11 měsíců provozovat letiště a došlo tak k významnému zásahu do jeho práv a zájmů – je třeba uvést, že ani tato námitka nemohla na posouzení věci ničeho změnit. Především je třeba znovu zdůraznit, že zrušeno bylo nepravomocné rozhodnutí, které ještě žádná práva nezaložilo, a dále, i když je samozřejmé, že správní řízení a v něm vydávaná rozhodnutí musí respektovat zásadu ekonomie a rychlosti řízení, nemůže upírat práva dalších účastníků řízení (v souzené věci těch účastníků, kteří podali proti správnímu rozhodnutí I. stupně úspěšně odvolání).

Je proto třeba uzavřít, že Městský soud v Praze postupoval správně pokud uvedl, že uvedeným rozhodnutím nebyla nijak založena, změněna, zrušena ani závazně určena práva nebo povinnosti stěžovatele a žalobu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s odkazem na ustanovení § 70 písm. a) § 68 písm. e) s. ř. s. odmítl.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Účastníkům nebyla přiznána v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. a ve spojení s § 120 s. ř. s. náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a stěžovatel neměl v řízení úspěch.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. května 2007

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru